Stějně na tom něco bude
a ty bořičí mítů to tam mají zplácaný z mědi .
Projel jsem par for a tady jsou nazory :
(ale ty můžeš přeskočit k tomu článku)
Můj kámoš takhle brousil žiletky a prý to fungovalo. Musela být pod pyramidou v určité výšce na takové podložce. Tu pyramidu měl myslím jen vystřiženou z papíru. Zkusím se ho zeptat, jestli si to ještě pamatuje - rozměry a tak.
.každý kdo se trochu zajímal o proutkaření,virgule(ze zvědavosti třeba) a podobný věci o to musel zakopnout.Nejedná se o "kosmické síly",ale v principu jde o to,že ta pyramida funguje jako sušárna a žiletka se neostří,alebrž pouze netupí.Takto jemná ostří degradují i vzdušnou vlhkostí a v pyramidě je z "nějakého" důvodu tento fakt eliminován.Lze to ověřit např.vložením kuličky hrozna nebo jiného plodu bohatého na vodu a opravdu seschne podstatně rychleji než vně pyramidy,stejně tak se zpomalují korozivní procesy.Ale je to spíš na povídání u piva...
re: ve zkratce tam bylo napsáno že to testovali v Mythbusters
re,re: 4teoretic:...jak říkám je to na řeči u piva...až se budeš nudit otestuj.Nedávno bořili mýtus nebezpečnosti žraloků a druhý den ukazovali surfaře bez nohy...jinak mělo by to mít nějaký základní parametry (ten model) 4s = 2pí . h tj. obvod základny pyramidy (4s-součet čtyř stran) má stejnou délku jako kružnice o poloměru stejném jako je výška pyramidy(h)...sklon stěn je mezi 51-52 st.... ale bez piva už ani slovo
Podle me, jestli vubec, tak funguje na ostreni ziletek pouze geomagneticke pole zeme, takze kdyz date ziletku od severu na jih, aby to mag. pole slo jakoby po ostri, tak to muze mit vliv na "preskupeni atomu na spicce toho ostri", mozna, ale je podle me uplne jedno, jestli je nad tim papirova pyramida nebo ne . . .
re: Nemaš pravdu, já to zkoušel a bez te piramidy to nejde. Zkus si to sam.
A tady kus z jedno článku kde je to vysvětleno
Velmi schopného radiotechnického inženýra Karla Drbala totiž zajímaly tvarové rezonátory. Tento vědec pracoval na vývoji čs. rozhlasu i televize a tak měl volný přístup k odborné literatuře z celého světa. Při studiu mikrovlnného záření si náhodou přečetl knihu německého metalurga dr. Carla Benedicse, který dokázal podstatu snížení dynamické pevnosti oceli v závislosti na množství molekul vody v krystalické mřížce. Tento jev byl nazván "kapalinovým efektem" a projevoval se nejvíce na stěnách mikrodutin, ze kterých bylo prakticky nemožné molekuly vody vypudit, aniž by nedošlo k tepelnému, tedy dalšímu snížení pevnosti oceli. Ing. Drbal však jednu metodu objevil a tou bylo použití mikrovlnného záření. Spojitost otupování ostří žiletek a kapalinového efektu mu došla již při studiu knihy, otázkou však zůstávalo, jak problém vyřešit v praxi tak, aby se stal dostupným nejširší veřejnosti. Tehdejší zdroje mikrovln nepatřily totiž k nejlevnějším a tak nezbylo, než se pokusit zalovit v přírodních metodách. Při pátrání po vhodném tvaru rezonátoru vědec mimo jiné brzy zjistil to, co již mnozí další před ním - totiž zajímavou souvislost mezi velikostí základny pyramidy, její výškou a Ludolfovým číslem. Tento paradox jsem se ostatně učil již v šesté třídě základní školy v hodinách geometrie. Naskýtá se tak hypotetická otázka, zdali náhodou prapradědeček slavného pana Lufolfa nepobíhal po faraónově dvoře, ale to už se dostáváme do stadia spekulací, které rozhodně nejsou předmětem tohoto článku.
Ing. Drbal velmi rychle zjistil účinnost malých modelů Chufuovy pyramidy, přičemž jako nejúčinnější se jevily napodobeniny, kde se délka základny vypočítala dle vzorce (výška pyramidy dělená polovinou Ludolfova čísla). Pyramidka vysoká 8 centimetrů dokázala dehydratovat ocel během dvaceti čtyř hodin prakticky dokonale. Musela však být orientována stěnami přesně ve směru sever-jih a zkoumaný vzorek v jedné třetině výšky pyramidy byl přitom natočen ve stejném směru. Vědec dokázal, že mikrovlny zesílené rezonanční dutinou uvnitř pyramidy mají největší účinek právě v jedné třetině výšky. Zjistil také, že pyramida nesmí být umístěna poblíž kovu, či stěn a hlavně - musí být zhotovena z dielektrického materiálu. To vše z důvodu, aby jemné geomagnetické záření zemské a energie sluneční byly schopné projít do nitra pyramidy. Nejednalo se o žádnou duchařinu - své vědecké pokusy doložil Ing. Drbal stovkami strohých výsledků dlouholetých experimentů. Geniální vynález však byl na světě - holení je proces, kdy dochází k maximálnímu kontaktu oceli s vodou za současného značného mechanického namáhání. Sama kůže vykazuje vysokou míru smykového tření a například severoameričtí Indiáni brousili své nože a tomahawky zásadně o vlastní tělo. A nyní to nejlepší - tupá žiletka se po oholení vložila do pyramidky, orientované ve směru sever - jih a za dvacet čtyři hodin byla připravena k dalšímu použití. Hlavní oponent v patentovém úřadu byl předním odborníkem na metalurgii. S jednoduchým vynálezem Ing. Drbala provedl ke svému úžasu třistašedesát oholení jedinou žiletkou, aniž by při výkonu jindy velmi bolestivého procesu utrpěl duševní újmu. K žádosti o patent přiměli zmíněného vědce recesisticky založení kolegové, nicméně od jeho podání v roce 1949 uplynulo deset dlouhých let, než byl slavnostně zaregistrován pod výše uvedeným číslem 91304. Jedinou podmínkou úspěšné funkce byla elastická deformace ostří. Zuby, vytvořené mechanickým úderem se samozřejmě v pyramidě srovnat nemohly.
V souvislosti s experimenty Ing. Drbala ještě stojí za zmínku paralelní "výzkum" Francouze p. Bovise. Tento psychotronik pracoval se siderickým kyvadlem a často stavěl pyramidky se stejnými parametry, které český vědec pracně vypočítával pomocí nejmodernějších metod. Oba tak dokázali schopnost prudké dehydratace jakéhokoli materiálu v pyramidě a oba prováděli i pokusy s mumifikací materiálu organického. Zjistili, že například maso vydrží v malé pyramidě dlouhé měsíce, pouze dojde k jeho vysušení. Naskýtá se otázka, jestli nejsou známé katakomby v několika českých kostelích stejnými rezonátory, jako pyramidy. Mumifikovaná těla v nich vydržela dlouhá staletí, jakmile se však někdo pokusil je vynést ven, došlo k jejich hydrataci a hnilobnému procesu. V paměti mi zůstává případ malého chlapce, kterého zapoměl ve třicátých letech dvacátého století školní zájezd v katakombách kostela jednoho českého města. Našli ho na jaře, dokonale mumifikovaného. Rodina nechala tělo převézt do svého rodného města za účelem pohřbu, již druhý den však začal probíhat mrtvolný rozklad. Nakonec vrátili chlapcovy ostatky zpět do krypty, kde se zachovaly dodnes. Vlhkost vzduchu je přitom ve sklepení okolo padesáti procent!