Píšete "do šuplíku"? Už nemusíte! Zveřejněte zde své povídky, básně, romány či jakoukoliv jinou PostApo tvorbu. Ostatní uživatele si to rádi přečtou a třeba doporučí nějaké změny a vylepšení. Ti nejlepší z vás se dostanou na hlavní stranu webu.

Kaleidoskop krachu

Příspěvekod stepan-hawk » ned 16. lis 2014 16:54:59

Napsal jsem takovou ... delší povídku nebo kratší novelu a postupně ji zveřejňuji. Začal jsem s tím na preppers a teď bych to dával i sem. (Jestli nevadí)
Další zveřejňování bude tempem kapitola za týden.
Přímý kontakt na autora (tedy na mne jako autora) : cernomlejnov@seznam.cz



Když se kolem Vás začnou dít velmi divné věci - lidé se klopýtavě potácí a nebo nehybně leží - vyspělá technika vyplivne a vy zoufale, usilovně a bezradně přemýšlíte jestli ještě spíte... je načase si uvědomit, že se jedná o děsivou noční můru. Jenže tahle strašidelná noční můra je nikoli ve formě snu, ze kterého se můžete probudit, ale ve formě čím dál krutější reality. Zřejmě v tom nebudete sami, protože kolem Vás budou jiní nepostižení lidé
...
ale jsou to jen lidé
...
a nic lidského

jim není cizí.



Nečekejte spoustu náhodných asteroidů řítících se z nebe. Nečekejte přírodu důkladně zničenou jadernými zbraněmi. Nečekejte vražedné zombie. Nečekejte záhadné mimozemšťany nahánějící bezbranné lidi. Nečekejte zbraně, které jsou technicky silně nepravděpodobné. Nečekejte úžasné hrdiny, kteří nááááhodou objeví největší sklad zásob na světě. Nečekejte těžké psychologické úvahy hrdinů a popis toho jak se dopují prášky, aby to zvládli. Nečekejte neustálý boj, protože si myslíte, že něco jiného nestojí za čtení. Nečekejte mutanty. Nečekejte blockbuster!
Jestli jste ochotni tohle všechno nečekat.... buďte vítání, račte se pohodlně usadit, příběh právě přichází. Snad se Vám bude líbit.
Snažil jsem se psát jakž takž realisticky..... v rámci sci - fi zápletky.



Tomáš H-15 sekund
„Tomáši nejdeš se dívat?“ ozvala se manželka a já jen zavrtěl hlavou. Seděl jsem totiž u počítače a hrál jsem hru. Začínalo další kolo honění se s nepřítelem po mapě a já okamžitě, jakmile skončil odpočet, vyrazil. Jenže trvalo jen pár vteřin a všiml jsem si, že z mého týmu se nikdo jiný nehýbe. „To si ze mě dělají prdel nebo co….,“ zamumlal jsem si naštvaně pod fousy. Zamumlal jsem to ale raději tiše, protože čtyři metry ode mne seděla moje tchýně. U sousedů začal výt pes, ale ten lump občas prostě prudil. Neřešil jsem ho a vyrazil jsem ve hře mapou opatrně k nepřátelské základně a tam uviděl nepřátele v těch samých pozicích, kde se museli na začátku objevit. V první chvíli jsem se lekl, že si mě vyčíhali, ale pak jsem zjistil, že se nehýbají a rychle jednoho po druhém odstřelil. „Všechny nepřátele jsem sejmul. To se mi ještě nepovedlo. Sice to bylo nějakým bugem, ale stejně ten pocit zahřeje.“ Netušil jsem, že je to na dost dlouhou dobu poslední hřejivý pocit a tak jsem si ho ani neužil.
Poté jsem mrknul na ženu s tchýní a dceru, které sledovaly televizi. Vrátil jsem se ke hře, ale něco mi v hlavě hlodalo. Začalo další kolo a sedm lidí se během chvilky pochlubilo, že minulou hru sejmuli všechny nepřátele a další jim začali tvrdit, že oni taky a dokonce asi půlka z nich psala česky. ´Cinky cinky´ ozval se opatrně zvoneček v hlavě. Hra vypadala normálně, nicméně jsem měl nějaký zase jiný tíživý pocit. Pak jsem si uvědomil, že počet skupin, které právě hrají a který se na začátku zobrazil během čekání, byl nějaký malý. ´Tak tohle mi připadá divný. Taková prkotina´, řekl jsem si v duchu. ´Už mi začíná hrabat´, usmál jsem se nad sebou, ale blbý pocit nezmizel, spíše se prohloubil. V ten okamžik mě jeden ze soupeřů odstřelil. Nečekal jsem na mapě, abych koukal, jak ostatní hrají, a vyjel jsem ven, abych se podíval na statistiky. Počet lidí, co mají zapnutou hru, se zdál normální, ale počet probíhajících her mi přišel strašně malý. ´Cink cink´, připomněl se zvoneček se silněji. „Co to je?“ zamumlal jsem.
A pak jsem se podíval, jestli jsem nevzbudil nevoli tří ženských kousek ode mne. Vypadaly stejně jako před chvílí, kromě manželky, která se nějak zvláštně nakláněla na stranu. „Co je?“ řekl jsem směrem k ní. ´Cink cink´. „Jitko?“ ´Cink Cink´. Žárovka, kterou jsem značně zbytečně svítil, lehce pohasla, ale vzápětí se opět rozsvítila. Vstal jsem a udělal dva kroky k manželce a najednou uviděl v jejích očích podivné prázdno. ´CiiiiiiinK, CiiiiiinK´ - zvonek v hlavě poplašeně zadrnčel. Je to takový můj vnitřní zvonek, který mě občas varuje v případě průšvihu. Asi je to podvědomí, které si některé věci uvědomí dříve než vědomí. Vytřeštil jsem oči a zatřásl v rychlém sledu manželkou, dcerou a tchýní. Tchýně a dcera zůstaly nehybně sedět a manželka se svalila na bok. Jak mám jindy nízký tlak, tak v tuhle chvíli bych možná strhnul tlakoměr.
Skočil jsem po telefonu tak, že jsem se přerazil přes dcerčinu hračku, která připomínala kuchyňku. Jindy bych jí za to okamžitě sjel, ale teď jsem nemohl vypravit ani hlásku. Zvedl jsem telefon a až na pátý pokus vyťukal číslo 155. Čekal jsem na lince. Dlouho. Podezřele dlouho. Cinkání se slilo v hlavě do jednoho souvislého zvonění a já v ten moment vyděšeně skočil k počítači, sluchátko pevné linky jsem pořád ještě držel u ucha a poslouchal vyzvánění v něm. Pevnou linku jsem si u ucha držel ramenem, pravou rukou otevíral prohlížeč v počítači a levou z kapsy horečně lovil mobil a na něm zkoušel vyťukat 112. Jak to číslo nemám rád, tak teď jsem na antipatie rázem zapomněl. Levou jsem držel mobil, pravým ramenem sluchátko pevné linky, poslouchal jsem dvě vyzvánění a na internetu otevíral postapostránky. Ty, které v čechách za něco stojí, jsou tři a na dvou jsem pravidelný návštěvník. Než se otevřely, dal jsem v dalším okně pokyn otevřít zprávy na seznamu a v ještě jednom mail. Pak jsem mezi tím začal horečně překlikávat. Novinky nic, stránky nic akorát bylo zvláštní, jak reagují rychle. Mohlo za to málo požadavků na síti, ale to jsem si uvědomil až o pár dní později. V tom se na Postapu objevila věc, která se mnou málem sekla. Defcon naskočil na jedničku. Defcon je veřejně deklarovaná pohotovost amerických ozbrojených sil a jednička znamená bezprostřední útok. Lapnul jsem po dechu. ¨
Típnul jsem 112 na mobilu a zkusil zavolat svému nej nej kámošovi Jardovi. Byl mi za svědka na svatbě a o tomhle jsem s ním občas mluvil. Modlil jsem se, aby to vzal. Nevzal. Nechal jsem to zvonit na hlasitý odposlech a všiml si, že někdo na jednom fóru napsal nový příspěvek: „Koukám z okna a na ulici tam leží asi pět lidí a několik dalších tam bezcílně bloudí. Co se to sakra děje? Mám pocit, že to na co jsme se tak dlouho připravovali a čeho jsme se báli je …….“ Dál jsem nedočetl, protože všechno najednou vypadlo. Jeden telefon, druhý telefon, počítač, televize i ta žárovka. Nešly ani hodiny za zdi a, když jsem se podíval na zápěstí, tak na mých hodinkách se vteřinovka nehýbala.
Roztřásly se mi kolena. Jsem sice preper, ale vyžíval jsem se v tom, že jsem se na webu smál všem, kdo mleli o EMP a říkali, jak strašný by to bylo. Sice jsem se jim vysmíval a jejich články ani nečetl a pořád ještě o EMP moc nevím, ale to, co jsem věděl, stačilo na to, abych ho poznal. Dopotácel jsem se do kuchyně, popadl láhev rumu, kterou manželka, při včerejším pečení perníčků, zapomněla na sektorce a hodil do sebe panáka. Nebo spíše tři…. centimetry…. z té litrovky. „A DOPRDELE,“ vyletělo ze mě a konečně jsem nabral dech. „Co teď, co potom,“ řekl jsem si a oblékl si manželčin svetr, který tam ležel na židli. Měl jsem pocit, že se ochladilo, ale nebyla to pravda a pot se ze mne jen řinul. Brambory na sporáku se vařily tak, až jsem se v první chvíli zarazil. ´Plyn jde…. nemůže to být nějaký výpadek sítě?´ podíval jsem se na hodiny v kuchyni. Také nešly. ´Asi ne,´ odpověděl jsem si v duchu.
V tom na mě písklo naše morče. Natáhl jsem k němu ruku a morče začalo normálně vrnět. Znovu jsem si uvědomil vyjícího psa u sousedů a najednou se rozběhl k oknu na ulici. Nebydlíme na hlavní, ale občas tudy někdo i v sobotu dopoledne projde. Otevřel jsem okno tak rychle, že jsem ho div nevysklil. Pohled z okna potvrdil můj blbý pocit. V ulici byl vidět pět lidí. Dva leželi nehybně na zemi, dva nehybně stáli a jeden se potácel vrávoravým krokem. Rychle jsem okno zabouchnul a vrhnul se k manželce. „Prober se. Prober se,“ drmolil jsem zoufale a zkoušel s ní cloumat. „PROBER SE DO HAJZLU,“ zařval jsem jí do obličeje a v zoufalství jí vrazil facku. Dodnes se za to strašně stydím a to přesto, že vím, že v pár strašně vzácných případech nějaký silný impuls - třeba jako ta facka - pomohl některého z lidí probrat. Pak jsem vzal manželku do náruče a plakal a plakal až do chvíle, kdy jsem z kuchyně uslyšel zvláštní zvuk. Lehké prasknutí. Ten zvuk přes svou poměrnou bezobsažnost a slabou intenzitu mě najednou probral. Ne ze zoufalství, ale z nečinosti.
Doběhl jsem do kuchyně a stáhnul stranou kastrol, ve kterém byly uvařené brambory s vyvařenou vodou. „Elektřina instantně, plyn hodina dvě tři, voda pár hodin nebo pár dní,“ mumlal jsem si, co jsem si někde na síti přečetl. „Musím uvařit brambory, dokud jde plyn.“ Málem jsem hořák vypnul, ale na poslední chvíli si uvědomil, že s piezozapalovačem už bych ho nezapnul. Do největšího hrnce jsem natočil vodu, dal do ní brambory a dal to vařit. ´Co teď?´ Podíval jsem se na ostatní prázdné kastroly a začal je dávat do dřezu pod kohoutek a napouštět. Konečně moje myšlení dohnalo tělo. „Co se to sakra děje? Co se to děje s lidma a proč se to neděje se mnou? Jsem v tom sám nebo ještě někde někdo? Proč by se to vlastně nemělo mě týkat? Byl jsem ve stejné místnosti s rodinou, takže nějaké spory nebo vir by to být spíše neměl. A kdyby to bylo záření, tak by mne to přece taky trefilo.“ Úvahami na podobné téma jsem se zabýval, než mi došly kastroly. Pak jsem přinesl kbelíky z komory a jeden dal do dřezu napouštět. Zašpuntoval jsem vanu a začal napouštět i do ní.
Z ložnice se ozvalo tlumené cinknutí a pak ještě desetkrát. „Jasně hodiny po tetičce. Poctivá práce předminulého století. Proč ty by mělo nějaké EMP zajímat. Kdy jsem je sakra naposledy natáhl?“ Následovalo hluboké zamyšlení, pak jsem doběhl do kuchyně, vyměnil kýbl ve dřezu za menší a doběhl natáhnout hodiny. ´Ať vím, která mi bije,´ pomyslel jsem si dosti smutně. V kuchyni na mě na sektorce smutně zíraly rychlovazná konvice a mikrovlnka. Obojí bylo po EMP k ničemu, tak jsem do té konvice natočil vodu. ´Ať je aspoň k něčemu.´ Pobíhal jsem po bytě kolem tohohle, dokud se brambory neuvařily. Neměl jsem tušení, jak dlouho to bude trvat a tak jsem asi čtyři brambory rozpíchal, když jsem zjišťoval, jestli už jsou. Vodu jsem dotočil víceméně zároveň a na závěr jí natočil do hrnce, kde jsem předtím vařil brambory. Pak jsem vletěl znovu do pokoje s tím, že se pokusím probrat někoho dalšího. Ani dcera ani tchýně na řvaní prosby ani slzy nereagovaly. Zase jsem otevřel okno. Ti dva nehybní stáli stále na jednom místě a ten potácející zmizel. Asi se za tu dobu odpotácel pryč.
V tom jsem za sebou uslyšel pohyb. Dcera se zvedala. Zíral jsem, jak jde toporně a vrávoravě na záchod, tam si sedla na mísu bez stáhnutí kalhot a vzápětí jsem slyšel jak čůrá. Zatímco jsem nevěřícně zíral, tak vstala, utrhla si kus papíru, otřela s ním mokré kalhoty mezi nohama a pak udělala pohyb, aby si natáhla kalhoty (které ale měla normálně natažené a pročůrané.) a tak si místo toho vytáhla nahoru nohavice. Poté zamířila bez umytí rukou zpět na místo u televize. Znovu jsem se rozbrečel a v slzách dceru chytil, stáhnul jí kalhoty a kalhotky a odtáhnul jí do koupelny, kde jsem jí omyl. ´Dokud jde voda tak to ještě jde. Pak bude hůř,´ pomyslel jsem si a vytahal veškeré plastové láhve čekající v komoře na vyhození a začal točit vodu do nich. Byla to metodická práce a já si při ní třídil myšlenky a klidně si to říkal nahlas. „Budu muset dříve či později vypadnout z města. Budu potřebovat auto. Budu potřebovat výbavu. Naštěstí jsem alespoň ozbrojený.“ Pak jsem si uvědomil, že jsem si zatím na zbraně ani nevzpomněl. „Zbraně neutečou. Voda ale za nějakou chvíli nepoteče a nevím, jak dlouho bude trvat, než seženu auto.“



Lukáš H-15 sekund
Seděl jsem si v tramvaji a díval se na Vinohradskou třídu, jak ubíhá za okny tramvaje. Manželka seděla přede mnou, byla ke mně napůl otočena a mluvila o tom, jak se asi dětem bude líbit na tom vícedenním výletě a jestli neudělala chybu, že jim ten výlet povolila. Její přehnané opatrovnictví dětem občas lezlo na mozek a většinou jim lezlo krkem. Čekal bych, že jí pošlou do háje, ale člověk si asi zvykne na všechno. V tramvaji bylo poměrně ticho a slyšet bylo jen mojí ženu. Blížila se Radhošťská a trochu mě udivilo, že řidič už nezpomaluje.
Když člověk dělá technologa, tak automaticky kolem hodnotí lidi podle toho, jak efektivně jednají. Jaké bylo moje překvapení, když tramvaj zastávkou bez zastavení projela. Manželka si všimla údivu a pak jí to zarazilo také. “To je hodně zvláštní. Tady měl přece zastavit, že jo Lukáši?“ Mě to přišlo také zvláštní, ale zvláštních věcí mě v dohledné době čekalo mnohem více. „Dyť někdo třeba chtěl vystoupit,“ řekla manželka a otočila se na skoro prázdnou tramvaj, ve které všichni seděli. „No tak třeba ne, ale na té zastávce mohl někdo chtít nastoupit,“ nechtěla se jen tak vzdát manželka. „Ani nezpomalil,“ pokračovala a já jí skočil do řeči a dodal: „Spíš to vypadá jako by zrychloval.“ „No právě jak chce zastavit….“ Věta skončila v půlce, protože se tramvaj prohnala zastávkou a poté i křižovatkou na Jiřího z Poděbrad kde minula asi o pět centimetrů nákladní liazku a to manželce vzalo dech. Já naopak vyskočil ze sedačky už předtím, jen co mi bylo jasné, že zastávkou projedeme. „Jdu se podívat na řidiče. Od vodárny začíná sešup a ten bych s řidičem, který je mimo, sjížděl nerad.“
Řidič seděl nehybně na svém místě a bylo vidět jak má kontrolér sešlápnutý v poloze pro zrychlování a zírá do prázdna. Zatímco jsem na řidiče křičel, tak jsem v rychlém sledu na dveře k řidiči zabouchal, zalomcoval s nimi, pak do nich kopnul a pak praštil rukou, ve které jsem držel klíče jako primitivního boxera. Na silném plexisklu nebyl ani náznak poškození. Bleskový pohled na lidi kolem mi ukázal, že sadu činek nebo sekeru historického šermu s sebou nikdo nemá, takže jsem na rozbití těchto dveří (a zastavení tramvaje včas) rezignoval. Manželka se už hnala tramvají ke mně s vytřeštěnýma očima a skoro křičela. „Dole nejpozději u muzea vykolejíme.“ „Mnohem dříve narazíme do nějaké tramvaje před námi,“ opáčil jsem jí a vrhnul se na ovládání dveří v prostředku vozu. Taky jsem byl nervózní z toho, že nikdo z těch asi 14 lidí v tramvaji se nehýbá. Někteří dokonce vypadali, že jsou mimo a spí, nebo i hůře. Jenže na to jsem prostě neměl čas myslet. Pod nohy jsem si posunul velké balení mléka, které jsem vezl z krámu, vyskočil na něj a pomocí obyčejných klíčů od bytu otevřel kryt ovládání. Nouzové otevírání dveří opatřených ovládacím tlačítkem není primitivní, ale když děláte nějakou dobu v dopravním podniku, tak se o tramvajích sem tam něco naučíte. Naštěstí. Druhé štěstí bylo, že jsem jel ve staré T3M. U novějšího typu bych to asi nestihl.
Dveře jsem otevřel ve chvíli, kdy jsme vjížděli do zastávky Vinohradská vodárna. To už jsme jeli málem po dvou kolech a to byla zatáčka poměrně mírná. „VEN“ zařval jsem na manželku a sám ihned vyskočil. Manželka neváhala ani chvíli. Doma jsme vždy vycházeli tak, že ona rozhodovala skoro o všem, ale tenhle kategorický hlas jsem používal tehdy, kdy jsem chtěl naznačit, že diskuzi neberu. A tak mě poslechla. Bohužel. Nevím, zda by přežila, pokud by zůstala v tramvaji (A snad to raději vědět ani nechci.), ale tady na silnici se jí podařilo vyskočit velmi nešťastně. Udělala po dopadu dva kroky, aby chytla rovnováhu a ty ji přivedly přímo pod kola náklaďáku, který ve chvíli srážky s ní ani nezareagoval. To se stalo o okamžik později, kdy řidič evidentně zašlápnul brzdy, náklaďák dostal smyk a skončil v jednom ze stromů. Doběhl jsem k manželce, ale jediný pohled mi řekl to, co jsem soudil už podle strašného zvuku střetu těla s autem a trajektorie letu jejího těla.
Doběhl jsem k autu, ze kterého vylézal řidič, který vypadal jako by měl kocovinu a právě se z ní probíral. „TY JEDEN…..“ Potom se mi stáhl krk a jen jsem bezeslovně s tím řidičem zuřivě cloumal. Což při mých 55 kilech a řidičově cca metráku a čtvrt byl nezvyklý výkon, ale adrenalin pracoval. Zřejmě to byl i nezvyklý pohled, protože jsem zaznamenal policistu, který se na mne díval zpoza rohu. Pak mávnul rukou a zmizel za rohem. Uslyšel jsem další přijíždějící tramvaj z našeho směru. Podle zvuku jela ještě o trochu rychleji než ta, ze které jsem vyskočil. „Kde máte hever?“ řekl jsem řidiči a, když nereagoval hned, tak jsem mu do obličeje (no dobře do prsou, ale to zní zvláštně) zoufale zařval „KDE MÁŠ HEVER VOLE?“ Řidič sebou trhnul, jako by se právě probral (při tom stále nespustil z očí tělo mé ženy) a ukázal mi na podlážku pod spolujezdcem. Tam hever skutečně ležel. Popadl jsem ho a ve chvíli, kdy tramvaj projížděla kolem, tak jsem jí ho hodil pod kola.
Vykolejit tramvaj jde těžko. Ale pokud máte trochu znalostí, tak vám pokusy vyjít mohou. Mě tenhle vyšel téměř ideálně. Tramvaj opustila koleje, přeorala kus asfaltu, rozbila obrubník, přeorala kus chodníku a už se značně sníženou rychlostí to napálila do vstupu pasáže bývalého kina Ilusion. Byla při tom velice hlučná, ale větší hluk se ozval odněkud ze spodní části vinohradské třídy. Tam asi dokončila jízdu tramvaj, ze které jsme se ženou vyskočili. Podle zvuku je zajisté možné vynechat fázi volání sanitního vozu a plynule je možno přejít na volání policie a pohřebního ústavu. Zvedl jsem telefon, zatímco jsem druhou rukou zvedal značně zdevastovaný hever. Na můj nový účel dle mého mohl ještě stačit a tak jsem si ho raději přichystal.
Na čísle 158 to nikdo nebral. Rozhlédl jsem se všude kolem a uviděl, že na chodnících v dohledu je asi dvacet lidí. Z toho většina ležela na zemi a zbylí stáli nebo se podivně potáceli. ´Zombie´ napadlo mě v duchu a vzápětí bych si za ten nápad nafackoval. Vždyť to je hloupost - jenom se potácí a nedělají nic zvláštního. Vypadají spíš jako opilci. Když jsem k jednomu došel, tak to bylo ještě divnější. Nebylo z něj cítit nic a jako abstinent s dobrým čichem bych z něj cítil i malý pivo. A vážně nebylo cítit nic. Položil jsem hever, zkusil jsem tep třem ležícím lidem, típnul 158, kde mi to nebrali, a vytočil 155. Jednoho z těch potácejících jsem za ruku vtáhnul z vozovky zpátky na chodník. „Neblázněte, ještě vás něco přejede,“ řekl jsem mu důrazně, ale evidentně ho to netrápilo. Zamířil tvrdošíjně znovu přes cestu. Tak jsem jí přešel pro jistotu s ním a při tom se rozhlížel, jestli něco nejede. Telefon mi pořád ještě nikdo nebral. A najednou ztichnul. Akorát trochu zasmrděl. „Už ani ty staré telefony nevydrží co dříve,“ konstatoval jsem značně překvapeně.
Zamířil jsem k ležící manželce…. Nebo spíše k tomu co z ní zbylo. Nad ní stál řidič, který jí srazil a třeštil oči střídavě na manželku a na vykolejenou tramvaj. „Tohle je škoda za pár set tisíc. Tam dole půjde o pár milionů. O lidech nemluvě,“ řekl jsem mu staženým hrdlem, sáhl do manželčiny kabelky a vytáhl její telefon. Také byl nefunkční. Začínala mě bolet hlava, ale rozhodl jsem se to zatím ignorovat a vzal telefon z ruky tomu řidiči, který mi před chvílí porazil ženu. Ani nepípnul. Myslím řidiče. Telefon ale bohužel napodobil svého majitele. „Já se snažil volat policii, ale nikdo mi to nebral,“ vykoktal značně rozrušeně řidič. Vypadal, že se pomalu, ale jistě dostává do normálního stavu, ale výraz v jeho očích začínal dostávat hysterický nádech. To můj ovšem taky a zřejmě už delší chvíli. ´Policie nikde, sanitky nikde, normální lidi taky nikde…..´ Ten policista, který se na mne předtím díval zpoza toho rohu, když jsem třásl s řidičem, mi přišel normální. Aspoň tak jsem si to teď zpětně uvědomoval. ´Proč vlastně nepřišel blíž? Tohle byla nehoda a u té měl asistovat.´ Přišlo mi to tak zvláštní, že jsem se za ten roh došel podívat, ale po policistovi bohužel ani stopy. Stálo tam sice policejní auto, ale policista v něm byl někdo jiný a hlavně taky vypadal, že je mrtvý. Nicméně když jsem ho kontroloval, tak jsem s překvapením zjistil, že puls má. Jen se prostě nehýbal a na snahu o probuzení nereagoval. „Co se to tu stalo?“ řekl jsem si udiveně a rozhlédl se kolem. Sobota by měla být v Praze tichá, ale to ticho, které se teď právě všude kolem rozlilo, bylo nepřirozené. Hodně nepřirozené. Obzvláště v kontrastu s tou tramvají, která předtím vykolejila. Zvedl jsem z chodníku uvolněnou dlažební kostku a hodil ji o metr dál na chodník. Ťuklo to, takže uši mám v pořádku. „A krucipísek.“ Neudržel jsem se a už podruhé řekl za den slovo, které do mého běžného slovníku nepatří. Pak jsem si uvědomil, že jednu věc vlastně slyším. Psí vytí. Ale bylo ho tolik, že jsem si ho nejdříve ani neuvědomil.
Další rozhlédnutí kolem dopadlo úplně stejně bezútěšně jako předchozí a tak jsem se pohnul k činům. Došel jsem k nabouranému náklaďáku, který srazil mojí ženu, a ze sedadla spolujezdce jsem sebral plachtu, která tam ležela. „Půjčím si plachtu.“ Zarazil jsem se. Tohle nebyla půjčka. Sáhl jsem do kapsy a vytáhl peněženku. „Kolik chcete za tuhle plachtu?“ zeptal jsem se řidiče, který seděl na obrubníku a plakal. „Vemte si jí. Jen mi kruci vysvětlete co se to tu sakra děje?“ „To nemohu. Sám o tom nemám zdání. Tak kolik?“ „To byla vaše žena.“ Bylo to konstatování a ne otázka. „Jo byla a navíc se zdá, že, jako jedna z mála, se chovala normálně v době, kdy lidé kolem už ne.“ Řidič už nevypadal, že na něm leží náklaďák štěrku. Teď vypadal jako by na vršek té hromady štěrku přijel tank a druhý se připravoval k němu přidat. „Jestli vám to pomůže, tak já vám klidně pak dám pár facek, ale to mě teď netrápí. Teď bych rád vyřešil tuhle plachtu. A vlastně ještě hever.“ „Vemte si, co chcete,“ řekl řidič strašně zničeným hlasem, zvedl se a zamířil šouravým krokem pryč. Sice jsem na něj měl být naštvaný, když mi zabil ženu, ale jak odcházel do dálky, tak mi ho vlastně bylo skoro líto.
Díval jsem se na jeho záda a přemýšlel, co se to kolem mě děje. Pak jsem došel k manželce a zabalil jí do té plachty. Nevím, jestli někdo z vás zkoušel nést mrtvolu, která je těžší než vy, ale pro člověka, který z hlediska sportu zkoušel leda šachy… to je očistec. Nakonec jsem jí dostal na rameno a zamířil domů. Došlo mi, že jsem asi v šoku. V ten okamžik, kdy nebylo potřeba na nic myslet, jsem s nervy nevydržel a rozplakal se na celé kolo. Místy jsem skoro neviděl na cestu.



Kamil H – 15 sekund
Seděl jsem na sedadle služebního policejního auťáku a vedle mě byl kolega, který vedl své obvyklé buranské kecy. „Si představ Kamile, jaké krásné bábovičky ty moje děti umí udělat.“ S chutí bych si ho někdy vzal do ruční parády, ale to by mi neprošlo a tak mi to za to ani nestálo. Vykládal právě, jak si krásně užil dovolenou na pláži se svejma harantama. A najednou zmlknul. A hlava mu spadla na prsa. ´Tak už těma kecama unudil k smrti sebe, když už ne mě,´ napadlo mě okamžitě. Neměl jsem ho rád, ale byl jeden z mála, kterým nevadilo mít službu se mnou. Takže jsem v téhle plechovce s ním a jeho snad kleplo. „Nech si blbý vtipy. Na to ti nikdo neskočí vole,“ řekl jsem a šťouchnul do něj. Hlava se mu svezla na prsa. Zvedl jsem vysílačku a zavolal dispečink. Nikdo se mi na druhé straně neozval. To je hodně divný. Zkusil jsem pár dalších kanálů, ale pořád nic. „Zkurvenej kšunt. Zasraná čína, která dělá takovýhle krámy. Zasraný šéfové, kteří tyhle sračky kupujou.“
Vystoupil jsem z auta, abych se rozhlédl a uviděl, jak na ulici leží několik mrtvých. ´Nebo nejsou mrtví?´ napadlo mě a změřil jsem kolegovi puls. Měl ho. Byl naživu. ´Škoda.´ V ten okamžik mi za zády přeburácela tramvaj a za ní náklaďák, který to asi za rohem do něčeho napálil podle rány, co byla slyšet. Šel jsem se tam podívat. Můj šéf by na mě měl kecy, kdybych se ani nepodíval. Uviděl jsem tam náklaďák zaklesnutý do stromu a dva chlapíky. Asi řidič se závozníkem a ten malý tím větším zuřivě třásl. Asi se pohádali, kdo za tuhle nehodu může. Mávl jsem nad těmi dvěma zatracenými voly rukou. „Nějakej náraz náklaďáku do stromu teď řešit nebudu.“ Řekl jsem si a zamířil zpět k autu. Pořád mi přišlo to, co se děje, jako zvláštní, ale dalo se to nějak vysvětlit. Vytáhl jsem mobilní telefon a vytočil 158. ´Voláš sám na sebe fízly?´ položil jsem si v duchu otázku a pak se nad ní rozchechtal. Kolega ještě pořád dejchal. Mávl jsem nad ním rukou. Telefon mi totiž na stopadesátosmičce také nikdo nebral. To je čím dál divnější. Přemejšlel jsem co dál, když mi za zády projela další tramvaj a podle zvuku vzápětí vykolejila a někam to napálila. Tohle řešit nechci. Prohlásím, že jsem potřeboval odvézt kolegu do nemocnice. Radši odvezu kolegu do nemocnice než se probírat lidičkami, kterým tady chybí hlavička a tady přebývá ručička. Nejsem nějakej blbej dopravák. Zkusil jsem ještě jednou základnu, když mi najednou všechno v autě vypadlo.
„Scheiße,“ zaklel jsem naštvaně. Praštil jsem do palubní desky, ale s tou to nic neudělalo. Podíval jsem se na hodinky. Nešly. Vysílačka taky nešla. Vytáhl jsem mobila, ale byl mrtvý jako všechno ostatní. Podíval jsem se na kolegovy hodinky. Ty šly. Taky to byly staré mechanické primky. Ale když už šly, tak jsem je kolegovi znárodnil a vyrazil od auta pěšky pryč. Jen jsem pro jistotu kolegovi sebral ještě pistoli, munici a tomfu. Ať se to tu neválí. Co když je výpadek dočasnej. Pak by mne šéf sežral za to, že jsem nechal ukrást služební zbraň.
Začínal jsem ale mít neodbytný pocit, že tohle je něco úplně jiného. Nikde nebylo vidět ani světýlko a bylo podezřelé ticho. Slyšet bylo jen několik psů, kteří vyli. „To vypadá na tu EMP sračku,“ řekl jsem si. „ I když to nevysvětluje ty lidi kolem. Nicméně to vypadá, že mě hned tak někdo nebude popotahovat.“ Vyrazil jsem k naší služebně. Služebna byla asi deset minut chůze daleko. Než jsem se dostal na služebnu, tak mi částečně konečně došlo, jak velký je ten průšvih kolem. Cestou jsem totiž viděl jednoho bezdomovce, jak se v krámě láduje nějakým jídlem. Když jsem tam vešel, tak sebou trhnul. Než spořádal sousto v puse, tak jsem se podíval po prodejně. Za pultem ležel nějaký vietnamčík. „Zase rákosí,“ poznamenal jsem a pak se podíval na bezdomkáče s tázavým výrazem. Ten po chvíli začal blekotat „Já se jen díval, jestli se mu při tom pádu něco nestalo a pak jsem ucítil tu jeho svačinu a neodolal. Neměl jsem v hubě už dva dny žádný žrádlo. Nemám na něj,“ vychrlil ten houmlesák vysvětlení s omluvou. Jedno chatrnější než druhý. Na těchhle týpcích se občas dá užít trochu zábavy. Dneska si dopřeju trochu víc než jen trochu. Dal jsem mu jednu obuchem do břicha a on se předklonil tak, že z něj začaly padat cigarety, které si tam asi zastrkal, než se dal do toho jídla. Chtěl jsem ho zmlátit už předtím, ale tohle znamenalo větší možnosti. Tím, že ten zasranec něco ukradnul, tak mi u šéfa vzhledem k situaci projde i výstražná lekce lehce většího rozsahu. „Panáček má hlad? Panáček má Hlad na cigarety. Těch se teda nažereš ty jedna socko zasraná. Panáček má navíc chuť lhát panu policistovi. Panáček má chuť na nakládačku. Dostaneš takovej vejprask, že budeš potřebovat brčko, aby se vůbec nažral, ty špíno jedna,“ řekl jsem a zmlátil toho hajzla tak, že z něj krev jen tekla. Zůstal na podlaze a svíjel se bolestí, když jsem s ním skončil. Zezačátku zkoušel volat, pak blekotal, ale ke konci už jen tiše úpěl. Nikde nic nesvítilo, ale stejně jsem zkusil místní telefon. Další nefungující krám.
Sebral jsem ze země jednu z těch krabiček na zemi. Bezdomovec si ‚překvapivě‘ bral to nejdražší, co tady v tom krámu k hulení měli. Otevřel jsem krabičku a zapálil si jedno cígo. Krabičku jsem pak strčil do kapsy. Houmlesovi jsem ještě dopřál trochu policejní výchovy v podobě čtyř kopanců na žebra. „Si tu chcípni hajzle,“ řekl jsem a přemýšlel, zda ho odstřelit. To jsem ale zavrhnul. „Seru na tebe hajzle. Ať si tě sbalí nějakej služebně mladší horlivec, jestli bude chtít. Mě se nechce čuchat ty tvoje chcanky, který tady tečou.“
Za dalším rohem jsem narazil na dva mlaďochy. Kluk s holkou se snažili oživovat nějakou bábrdli. „Serte na to, asi exla jako jiní kolem,“ řekl jsem jim a zašlebil se na ně. ´Tenhle čurbes než dá někdo dohromady, tak to bude trvat. Volná zábava.“ Chvíli na mne nechápavě zírali a tak jsem bábrdli sebral kapesník a otřel si do něj krev z tomfy. Pak jsem ho hodil do odpadkového koše. Ani nevím, proč jsem ho nehodil na zem. Asi jsem byl ještě blbej. „Trhni si debile,“ řekl jsem mladíkovi, který na mne pohoršeně koukal. Kašlal jsem na ně a šel dál. Dorazil jsem na stanici a zjistil, že všichni přítomní jsou více či méně zasažení tím co se stalo. Velitel byl mrtvý, ale jeho zástupce stál u dveří na záchod a zkoušel mechanicky stále znovu a znovu kartu na vstup. Zrovna tenhle člověk, který mě tolikrát nasral a který se po mě vozil, by tu teď měl velet? Došel jsem k němu. Sice měl v očích značně nepřítomný výraz, ale … co kdyby se přece jen probral, říkal jsem si v duchu. Dovedl jsem ho zpět do jeho kanceláře a zkusil, zda něco na stanici funguje. Světla nesvítila, karty na vstup nefungovaly, rádio nehrálo, počítače nešly zapnout. Všechno s elektrikou bylo prostě mrtvý. Dokonce i můj noťas ve skříňce. „Dvacet talířů v prdeli. Zkurvenej život.“ Chvíli jsem nasraně kopal do skříněk v šatně, ale to mě moc neuklidnilo.
Vyšel jsem zpět na chodbu. Potřeboval jsem si na něčem urgentně zchladit žáhu. Zástupce už zase chodbou nemotorně klopýtal na záchod a zkoušel magnetickou kartu, aby ho to tam pustilo. „Běž na publik,“ uchechtl jsem se a strčil ho na dámské záchodky pro veřejnost. Podle doby, po které se vyhrabal ven, si tam asi fakt odskočil. Slyšel jsem až na chodbu spláchnutí. Já už mezitím dostal plán jak zabít dvě mouchy jednou ranou. Jednak se odreaguju a jednak se zbavím toho zasranýho hajzla. Jak já ho nesnáším. Dovedl jsem ho zpátky k jeho stolu a všiml si, že nemá úplně zapnutý poklopec. Dopnul jsem mu ho, usadil ho do jeho křesílka, pak jsem mu pomocí kapesníku z pouzdra vytáhnul služební zbraň, natáhl jí jeho rukama, přiložil zbraň k jeho hlavě a vystřelil. „Gratuluju náčelníku. Podařilo se vám spáchat sebevraždu přesně podle plánu.“ Chechtal jsem se tomu vtipu asi deset minut. Něco uvnitř mě se také chechtalo také - jen ještě mnohem zlomyslněji než já.
Pak jsem se začal starat o budoucnost. Kdo ví, co se stane a nějaká ta další zbraň se hodí. Sice doma mám menší arzenál, ale proč si něco dalšího nevzít tady, když už tu jsem. Vzal jsem si ze skladu velkou brokovnici s obalem, pár neprůstřelných vest, batoh munice a přemýšlel čím se dál zabavit. Něco uvnitř mě se právě probíralo. Vyšel jsem ven na ulici. „Tak jsem tady. Co mi dneska ještě hodláš ty zkurvenej osude přihrát,“ řekl jsem a zahrozil pěstí do nebe. Pak jsem uviděl, jak po protějším chodníku jdou dva mladí kluci. Jeden šel normálně a táhl za ruku toho druhého, který byl mátožný jako někteří lidé kolem. Oběma bylo tak dvanáct. ´Že by mi osud přihrál i něco lepšího?´ přemejšlel jsem, jestli je porucha systému tak velká, aby mi prošlo i tohle. Usoudil jsem, že jo. Přece jenom bydlím jenom asi tři bloky odtud. To něco ve mně, co jsem celý život potlačoval a zavíral v kleci, si uvědomilo, že je klec pryč. Velmi pomalu se to protáhlo. Chtělo mi to dát najevo, že už to nemusí spěchat. Stačilo tomu čekat doteďka. Nechávalo to běžet můj život na volnoběh a při tom se to živilo těmi malými sadistickými chvilkami, které jsem tomu dopřál. Dosud to vždy muselo spěchat. Teď už ne. Ještě jednou se to protáhlo a pak to po mě sáhlo a navždy uchopilo. Zamířil jsem k těm dvěma klukům. Koneckonců co s načatým večerem. Teď už jsem věděl co.



Tomáš H + 3 hodiny
Seděl jsem v bytě a kontroloval zbraně. Začal jsem s tím, když jsem natočil vodu do všeho, co bylo v bytě k dispozici včetně nádobíčka, které používala na hraní dcera, když u nás byly včera manželčiny známé z práce s dětmi. Asi proto to zrovna včera roztahala, když to předtím tři roky leželo ve skříni. Na zbraně jsem se vrhnul hned poté. Nevím, kdy bude potřeba je použít, ale alespoň základní kontrolu bude lepší udělat už teď. Všechny tři ženský na tom byly stále stejně špatně a já na tom byl psychicky taky špatně. Ale dokud jsem měl co dělat, tak to ještě šlo. Pak jsem odložil poslední zbraň a začal přemýšlet co dál. Zoufalství se do mne zakouslo.
Po nějaké době jsem se rozhodl tomu vzdorovat tím, že se přece jen vydám ven a zkusím nastartovat svoje auto. Pro jistotu jsem si dozadu za kalhoty opatrně zastrčil jednu z pistolí. Při mé programátorské práci jsem si dokázal jako auto pořídit hezkou audinu a ta mi stála před barákem. Jenže… když jsem k ní přišel a zkusil nastartovat, tak to samozřejmě nešlo. Nepřekvapilo mě to, ale ani nepotěšilo. Tak jsem došel aspoň ke krámu za rohem a tam se porozhlédl po něčem k jídlu a pití. Při pohledu na police s jídlem jsem si uvědomil, že doma mám toho jídla méně než je tady v tomhle jednom krámku. Tak jsem popadl reklamní tašku, která visela na háčku u kasy a začal do ní cpát těstoviny, salámy a knekebrot. Do druhé ruky jsem popadl balení dobré vody a vyrazil zpět k domovu. Když jsem přicházel ke dveřím baráku, tak jsem si všiml sousedova favorita. ´Ten je přece dost starý. Ten by třeba nastartoval,´ pomyslel jsem si a vyběhl do bytu skoro klusem i s tím nákladem.
Doma jsem si vzal velký batoh a do něj hodil šroubováky, pilku, dláta, majzlíky a kladivo. Doběhl jsem k autu a přemýšlel kudy do něj, abych ho zbytečně nepoškodil. Pak jsem si uvědomil, že vlastně auto poškozovat nemusím. Stačí si dojít pro klíče. Soused bydlí v přízemí, z ulice má sice mříže, ale ze dvora ne. Tak jsem vběhl do dvora a zamířil k oknům. Usmálo se na mne štěstí a soused měl dokonce pootevřené jedno okno. „Tak to dokonce nebude neoprávněné vniknutí,“ zašeptal jsem si, ale pak jsem se za sebe přece jen trochu zastyděl a zkusil nejdříve zabouchat na sousedovy dveře. Bohužel nic. Pak už jsem prozatím mávl nad slušností rukou a vlezl do sousedova bytu. Vyhoupnutí na parapet bylo celkem v pohodě. Na druhé straně jsem seskočil a najednou zjistil, že koukám do obličeje sousedovi, a poté mi sklouzl pohled níže a zaregistroval jsem nůž v jeho ruce. Zařval jsem leknutím tak, že mě muselo být slyšet pěkně daleko. Jenže druhý pohled odhalil, že soused je také mimoň a má v ruce nůž jen proto, že si právě ve chvíli, kdy k Tomu došlo, krájel chleba.
V předsíňce jsem vzal z věšáčku klíče s emblémem a přívěskem Škodovky a normálně odešel hlavními dveřmi bytu, které jsem si za sebou nechal otevřené. Sousedův favorit jsem sice v pohodě odemknul, ale bohužel ani ten se mi nepodařilo nastartovat. „AGGRRRRRRRRR,“ zavrčel jsem vzteky jak pes. „Potřebuju zmizet někam do lesa a s rodinou mimo to nedokážu bez auta. Krucipísek,“ vykřikl jsem a vztekle bouchl do volantu. Pak jsem vylezl z auta, naštvaně kopnul do jeho pneumatiky a civilizační návyky se projevily, protože jsem ho zpátky zamknul a klíčky vrátil sousedovi na věšák. Dokonce jsem sousedovi zavřel vstupní dveře do bytu.
„Třeba je to dočasné. Třeba zítra po vyspání budou všichni normální….“ Zarazil jsem se, protože se mi zdálo, že, to co říkám, je pěkná ptákovina a neměl jsem důvod obelhávat sám sebe. Ozval se mi žaludek a já si uvědomil, že i když je skoro půl druhé odpoledne, tak jsem naposled jedl snídani ráno kolem osmé. A stejně jsou na tom ostatní u nás doma. Doma se za dobu, co jsem byl pryč, nic nezměnilo. Jen tchýně si odskočila na záchod. Akorát z něj šla. Ta si kalhoty sundala. Naštěstí. Nevím, jak bych to dělal s ní. Pak jsem si uvědomil, že manželka asi také bude potřebovat vypustit, tak jsem jí dostal na záchod, ale bohužel nic. Nereagovala a nebyla ani sto chodit sama. Namazal jsem si knekebrot rychle měknoucím máslem a dal si pár kousků. Zkusil jsem namazat i pro ostatní a překvapivě po chvilce vysvětlování a kategorickém příkazu si tchýně i dcera pár kousků vzaly a mechanicky je sežvýkaly. Pak jsem si ještě vzpomněl, že bych měl dát tchýni její prášky a trochou přemlouvání, přikazování a jemného násilí se mi podařilo je do ní vpravit.
Pak jsem seděl na židli u počítače a po té námaze odpočíval. Přemýšlel jsem zrovna nad tím, jestli je někdo jiný ještě normální, když jsem uslyšel někde v dálce na ulici projet auto. To mě trochu vzchopilo, protože jsem si uvědomil, že nejsem poslední člověk při vědomí a také, že nějaké auto jezdit bude. „No jo, ale které?“ Do mysli se mi začala vkrádat další myšlenka, ale najednou bylo mé myšlení přetrženo větou: „Proč je vypnutá televize?“ Vyskočil jsem a viděl, že se tchýně začíná probírat nebo spíše vzpamatovávat. Radostně jsem jí objal a to jí tak překvapilo, že se proces ještě urychlil. S nadějí jsem se podíval na dceru a manželku, ale přestože jsem napjatě čekal, že bude něco, tak nebylo nic. „Co se tady děje?“ zeptala se tchýně a měla pohled upřený na pistoli, která ležela na stole. Ještě nebyla úplně probraná, ale přesto jsem jí situaci začal vysvětlovat. Mám pocit, že než jsem skončil, tak jí to probralo úplně. Zkusila s dcerou i manželkou třepat také, ale nepomohlo to. „A jak to, že jsem se probrala?“ položila poměrně logickou otázku. „Netuším. Netuším ani jak to, že jsem jeden z mála, který je normální.“ Pokrčil jsem rameny a pohled mi padl na stolek, kde ležela tchýnina lékovka. „A nebo možná tuším, proč jsi se probrala. Něco mě totiž napadlo.“
Popadl jsem lékovku a podíval se na dva a půl prášku, které byly tchýninou polední dávkou. Našel jsem rychle léky a podíval se na návody v krabičkách. Rozuměl jsem tomu sice jak koza petrželi, ale když na návodu ke Xantypolu, který byl jeden z celých, bylo napsáno, že může jako vedlejší produkt lehce ovlivňovat mozkovou činnost, tak jsem si řekl, že ho zkusím dát manželce. Byla to fuška skoro jak dávání prášku kočce, ale nakonec jsem ho do manželky vpravil. Efekt se bohužel nedostavil. Zkusil jsem dát manželce ještě zbylý prášek a půl, ale bohužel se stále nic nedělo. Tak jsem zkusil dát půlku prvního prášku dceři a nervózně začal popocházet kolem. Tchýně byla nervózní stejně a asi ji moje popocházení znervózňovalo ještě více, protože se po chvilce zeptala: „Nebylo by efektivnější něco dělat?“ Zarazil jsem se, pokýval hlavou, popadnul ze skříně krosnu a dvě tašky z Ikey a vyrazil do blízké samoobsluhy. Tam jsem naházel do batohu několik lahví tvrdého alkoholu, několik kilo cukru a mouky a do tašek z Ikey jsem vzal většinu věcí z regálu těstovin a z nabídky sucharů. Když jsem zpátky skoro běžel, abych byl u dcery co nejdříve, tak jsem uviděl, jak tchýně kouká z okna a když mě uviděla, tak zavolala „Karolína se pomalu probírá.“
Ten kámen, který mi spadl ze srdce, musel být slyšet snad až na Václavském náměstí. Vyběhl jsem do patra, objal dceru a podíval se na stále ještě bezvládnou manželku. „Zkus jí dát ještě jeden ten, kterým jsme probrali Karolínu. Já běžím do lékárny opatřit toho prášku větší množství a zkusím probrat lidi z baráku.“
Cestou do lékárny se nestalo nic moc zvláštního, jen jsem v jednom okně v prvním patře uviděl nějakou starší paní, jak se na mne dívá a když jsem se zarazil a podíval na ní, tak mi zamávala. Zamával jsem jí také, ale pomyslel jsem si, že není čas na nějaké vedlejší věci a tak jsem raději hned pokračoval dále. Nevím, jak jsou uspořádané jiné lékárny, ale v té naší, kde jsem hledal, mi připadalo, že jsou léky uspořádány snad nahodile. Xantypol jsem našel až asi po půlhodině, kdy jsem si myslel, že už vykvetu. Zjistil jsem, že v lékárně mají posledních 5 krabiček a u léku byla poznámka, že až dojde, tak se má nahrazovat jiným a bylo tam i jméno toho nového. Vzal jsem všech pět krabiček, ale přišlo mi trochu nepatřičné nedat ostatním případným přeživším ani vědět, že tenhle lék může pomoci s probráním, tak jsem za pultem popadl lihovou fixu a napsal krátkou zprávu na výlohu zevnitř a pro jistotu ještě na jednu z vitrín. Pak jsem do tří reklamních igelitek nabral běžné léky, které jsou občas potřeba. Paraleny, Ibuprofeny, framykoin, masti proti popáleninám, kompletní sadu léků pro tchýni skoro na rok a dalších několik léků, které se mi třeba jen zdály povědomé. Až bude čas, tak to můžu vytřídit. Důležité je dostat se teď rychle mimo civilizaci.
Cestou zpátky jsem si to s tou starou paní rozmyslel a vykopnul dveře toho staršího činžáku, ze kterého koukala, a vyběhl do prvního patra. Tam jsem zkusil zabouchat na oboje dveře. A pak mě čekalo poněkud velké zklamání. Paní, která mi otevřela, byla na vozíku a bylo vidět, že má navíc velké bolesti. Zeptala se mne co se děje a já jí to ve stručnosti popsal. Poté smutně pokývala hlavou a řekla: „Já jsem byla na revers propuštěná z nemocnice, protože umírám. Doktoři už nevěděli, co by se mnou měli dělat a chtěla jsem raději umřít doma. Netušila jsem, že mě taková spousta lidí ještě předběhne.“ Uviděl jsem na židli v kuchyni nehybou postavu nějakého mladíka. Paní si mého pohledu všimla. „To je vnuk. On byl jediný, kdo se na mne z rodiny nevykašlal. Potácel se mi tu po bytě a já nevěděla co s ním. Tak jsem ho aspoň nasměrovala na židli, aby seděl.“ Sáhl jsem do kapsy: „mám tu prášky, které by ho možná mohly probrat.“ „Prosím zkuste to. Dám vám za to cokoliv, co budete chtít.“ Hlas paní se třepetal vysílením a nepatrnou nadějí. Vpravil jsem do mladíka prášek a po nějaké chvíli ještě jeden. Chvíli jsme čekali a já paní popisoval, co si myslím, že se děje a zkoušel jsem z ní dostat její názor. Prý dříve učila na univerzitě. Doufal jsem, že se její vnuk probere, ale bohužel se nic nestalo. Paní se zhroutila a plakala. Chápal jsem to, ale neměl jsem čas s ní soucítit. „Musím pryč.“ „Chápu. Nepůjčil byste mi na chvíli tu pistoli, co máte vzadu za opaskem?“ zeptala se paní. Ve mně by se krve nedořezal, když jsem si uvědomil, co má paní v úmyslu, ale nějak jsem neměl srdce jí to odmítnout. Paní se rozloučila, dala mi klíče od bytu a garáže, že si mohu vzít, co chci a poté bez váhání spáchala sebevraždu. ´Smutná tečka za životem,´ pomyslel jsem si, když jsem s taškami léků uháněl k domovu. Manželka byla stále mimo.
Oběhl jsem náš barák a na všechny dveře nejdříve zabouchal a pak vyrazil fabky kladivem a poté dveře odemkl šroubovákem. Našel jsem asi dvanáct lidí. Těm, co ještě byli naživu, jsem zkusil dát prášek, ale nezabral s výjimkou jednoho souseda, který se ze stavu ležícího přesunul do stavu motajícího. To mě sice přesvedčilo, že prášek může pomoci, ale také připomnělo, kolik bude všude kolem zanedlouho mrtvých. Musel jsem zmizet a největší problém tohoto se zdál být vyřešen tou paní, které jsem se dokonce zapomněl zeptat na jméno. Paní totiž během té debaty před sebevraždou prohlásila, že její vnuk měl veterána a ten by měl být v té garáži, od které mi dala klíče. Teď jsem zase vyrazil ven, ale protentokrát zase pro jistotu s vybavením na otevírání. Nicméně vše šlo hladce a za chvíli jsem stál v garáži před veteránem Aero 500 v krásné červené barvě.
„A do háje,“ řekl jsem, když jsem si po počáteční euforii uvědomil, že Aerovka má jen dvě sedadla. Zkusil jsem otevřít kufr a odněkud z mysli se mi vynořila vzpomínka, že jsem na fotce viděl, jak někdo jel tady vzadu v kufru. „Jenže kam dám manželku? A kam věci?“ pohled mi padnul na roh dvora, kde byl zastrčen a lankem připoután vozík za auto. Lanko bylo ten nejmenší problém. Pomocí velkých kleští, které byly v garáži, jsem ho přeštípl. Pak už to bylo horší. Aerovka samozřejmě neměla vzadu kouli. ´Není problém se kterým by si disciplinovaný Cardasian neporadil,´ vybavila se mi hláška ze star treku a všiml jsem si v garáži kola vázacího drátu. Vzájemné spoutání bylo trochu těžké, těžkopádné a navíc sflikované, ale ´s vázacím můžete opravit i upadlý pancíř bitevní lodi.´ Tuhle hlášku jsem ani nedokázal zařadit. Zato se mi podařilo „přidrátovat“ vozík k zadnímu nárazníku. Doufal jsem, že cestou neupadne. Vozík měl plachtu, tak jsem jí sundal a začal uvažovat kolik věcí se tam vejde.
Vyběhl jsem ještě nahoru do patra, obešel invalidní vozík s tělem a došel ke knihovně. Té jsem si předtím všiml, ale teprve teď, když se mi to trochu rozleželo, tak jsem si uvědomil, že by tam mohly být zajímavé věci. Neměl jsem moc místa, ale i tak jsem z knihovny vzal čtyři knížky. Verneho Tajuplný ostrov, Plevova Robinsona Crusoe, Skalničky snadno a rychle a Matematicko fyzikální tabulky. Nic moc, ale já mám všechno na externích discích…. no spíše….měl jsem. Tak jako základ budoucí knihovny lepší než nic. Kromě toho jsem ze zdi v předsíni popadl nějaký kindžál. Sečnou zbraň jsem doma totiž neměl. Knihy a nůž jsem hodil do kufru a rozhodl se odjezd dále neodkládat. Doma jsem rychle sbalil oblečení, spacáky, léky, vodu a potraviny a všechno to rychle nosil na dvůr ve vedlejším bloku, kde stála aerovka. Tchýně bohužel na tom se zdravím nebyla úplně nejlépe, tak mi moc nepomáhala, ale alespoň přešla na ten dvůr a poté s loveckou kulovnicí hlídala auto. S kulovnicí sice neuměla zacházet, ale to případný zloděj nemohl vědět. Nikdo se ale neobjevil. Jen při jednom nesení jsem si všiml, jak v dálce přeběhla ulicí postava, která se evidentně nepotácela. Ztuhnul jsem, ale naštěstí z toho nic nebylo.
Nakonec jsem vzal manželku. Tu jsem uložil doprostřed vozíku mezi hromady dalších věcí. Další věci jsem zavěsil zvenku na auto i na vozík. Byly to hlavně věci lehké jako dceřin batoh s plyšáky, který si na mě vydupala, dceřina taška s učením, kterou jsem si na ní vydupal já, spacáky, karimatky, pár igelitek s doplňkovým oblečením, několik textilních tašek s těstovinami…. No prostě vše možné. Vypadali jsme jako Cikáni nebo Indové na přesunu a já jen doufal, že nás nepotká cestou déšť. Z domova jsem nakonec donesl zbytek chleba, másla, zkazitelných věcí z lednice a udělali jsme si před cestou ´opulentní´ hostinu. Dojem kazila jen dcera, která říkala „Tohle nejím, tohle nechci, tohle mi nechutná…“ Tak jsem jí upozornil, že spoustu věcí má pravděpodobně nadlouho naposledy. Poté si dala rohlíky, jogurty a sýry bez dalších připomínek. Poté jsem tam zbytek zkazitelných potravin nechal a s tchýní vedle sebe a s dcerou v kufru vyrazil pryč. Na kraj města jsme se proplétali přes čtyři hodiny a ven z města se dostali až ve chvíli, kdy už byla dávno tma. S autem za kterým byl tak nepatřičně připoután vozík se totiž dost špatně manévrovalo a tak jsem cestou stavěl u jednoho železářství, kde jsem sebral několik dalších věcí pro toto připevnění. Řetězy, lana a další vázací drát. Dál byla cesta o trochu jednodušší. Ale stejně nic moc. Vzal jsem si ze svých nouzových zásob prášky proti spaní a jel dál. Nebral jsem zřetel na to, že je vlastně noc. Zamířil jsem na Vysočinu. Tam by snad někde mohl být klid.
Přílohy
logo KK.jpg
logo KK.jpg (14.99 KiB) Zobrazeno 9165 krát
Naposledy upravil stepan-hawk dne ned 16. lis 2014 17:15:03, celkově upraveno 2
Myslet dopředu neznamená si koupit basu piv místo dvou lahví, ale přemýšlet občas co by kdyby a sem tam si něco připravit na dlouhodobé hledisko.
Věc, kterou budete znát vám někdo možná mučením vezme, ale i poté ji budete mít.
stepan-hawk
 
Příspěvky: 307
Registrován: čtv 08. lis 2012 20:29:01
Bydliště: královská část prahy

Re: Kaleidoskop krachu

Příspěvekod stepan-hawk » ned 16. lis 2014 16:57:32

Lukáš H+3 hodiny
Probral jsem se s trhnutím a v první chvíli přemýšlel, proč vlastně ležím v předsíni na dlaždicích. Poté bolest z receptorů dorazila do mozku a já málem zase omdlel. V ten okamžik se mi všechno vybavilo. Ranní události - cesta tramvají, smrt manželky a poté cesta domů, během které jsem potkával sem tam někoho, ale v pořádku se mi nezdál nikdo. Navíc se mi manželka pronesla tak, že jsem tu cestu šel skoro dvě hodiny a, když jsem dorazil do baráku, tak už jsem manželku do schodů nedokázal vytáhnout. Vylezl jsem stěží sám a v předsíni ihned po zavření vstupních dveří za sebou omdlel.
Teď jsem se probral a zuřivě přemýšlel co dál. Zkusil jsem televizi, ale nešla. Pak jsem zkusil světlo, ale také nešlo. ´Výpadek. To už tady dlouho nebylo.´ pomyslel jsem si. Tak jsem si odskočil na záchod a poté umýt ruce a uvědomil jsem si, že voda teče trochu pomaleji. Zkusil jsem pevnou linku, ale také nic. Tak jsem si na chvíli sedl do kuchyně, udělal si silnou šťávu na doplnění cukrů v těle z vody v rychlovarné konvici a přemýšlel si.
„Většina lidí vypadá, že je mimo, nejde elektřina, nejdou mobily, zdá se, že se pomalu rozpadají sítě infrastruktury a zdá se mi, že všude kolem je spousta mrtvých. Ti asi nebudou moci skončit v márnicích a bude potřeba se jich zbavit jinak. Jinak to za chvíli bude pěkně smrdět. A pak přijdou nemoci. Ale co se stane, když bude na dvacet mrtvých jeden živý. Zvládnou to tihle lidé pohřbít? Nejspíše nezvládnou, protože asi to nikdo ani neorganizuje. Současní politici nemají pravděpodobně krizový plán. A i kdyby ho měli, tak ho teď nemá kdo organizovat a plnit. A mrtvola zapáchá za pár dní a tohle se bude vzpamatovávat spíše pár týdnů optimisticky a pás set let pesimisticky. Lidstvo dopadne jak ve Dni trifidů. Což mi vlastně připomíná - tu knihu bych si měl znovu přečíst. To ale počká - až na to bude čas. Teď je potřeba si ujasnit priority. Bude potřeba se uklidit někam, kde i menší skupina ke které se teoreticky připojím, bude mít možnost se zbavit mrtvol. To je nejspíše vesnice. Města na to budou moc velká. Možná nějaký městys, ale… raději vesnice. Co bude potřeba? Znalosti.“ Pohled mi sklouznul ke dveřím do obýváku, kterými bylo vidět mojí obrovskou knihovnu. No obrovskou…. Ostatní lidé říkali, že je obrovská. Já cca 1000 svazků nikdy obrovskou knihovnou nenazýval.
„Priorita budou děti. Měly by být v těch jižních čechách a já bych je tam měl vyzvednout a nebo se v té vsi dokonce trvale usídlit, když bude šance. Takže musím zabalit věci na cestu. Co bych měl zabalit dětem?“ zarazil jsem se. Tohle dělala vždy manželka. Já nějakou představu mám, ale jistota žádná a špatně dělám věci nerad. Pak jsem si vzpomněl, že na tábor manželka balila dětem věci podle seznamu a na víku jednoho kufru by dokonce ten seznam měl být, protože mladší dceři ho tam nalepila, aby ho měla k dispozici a nemohla ho ztratit. Takže jsem vzal kufr a začal do něj skládat věci podle tohoto předpisu x 2. Pak jsem si uvědomil, že děti nemusí být v pořádku. To mě málem položilo.
„Dokud dýchám dotud doufám,“ řekl jsem si kategoricky a pokračoval v balení. Mezitím jsem přemýšlel, co mohlo způsobit to, že nefungují mobily a hlavně co mohlo způsobit, že nefungují lidé. A jak to, že já funguji? A kolik lidí je zasaženo a kolik je nezasaženo? Když jsem sbalil oblečení, tak jsem přemýšlel co bych měl vzít dál. „Učivo dětí, moje staré učebnice a sešity, nějaké knihy…“ hlas vyzněl do prázdna a já se zase díval na knihovnu. Bylo mi jasné, že vše vzít nemůžu. Tak jsem k tomu na asi půlhodinu sednul a vybral kolem stovky knížek. I to bylo dost, ale proč bych nevzal první várku rovnou s sebou. Třeba se sem vrátím, ale třeba mi to okolnosti nedovolí. Spíše se dá čekat to druhé. Poté mě čekala ještě jedna věc. Vzal jsem zahradnický kopáček a lopatku na smetí z komory a došel na dvůr. Tam jsem uprostřed trávníku vykopal jámu a do ní manželku pohřbil i s tou plachtou. Neměl jsem sílu se na ní podívat ještě jednou. Chtěl jsem si ji raději pamatovat takovou, jaká byla zaživa.
Po manželčině „pohřbu“ jsem vyšel nahoru a sundal ze sebe všechno oblečení a napustil si vanu. Voda tekla ještě méně. Asi brzy přestane úplně. Stejně jsem potřeboval chvíli na probrání a tak jsem se do vody naložil na hodinu. Abych v koupelně viděl, tak jsem ze sektorky sundal svíčky a zapálil je. Na množství prachu bylo vidět, jak dlouho už nebyl výpadek elektřiny. Když jsem se na závěr koupele chtěl ještě osprchovat, tak už voda netekla vůbec. Tak jsem k tomu použil zbytek vody v bojleru. Musel jsem otevřít bezpečnostní ventil a bylo slyšet, jak do bojleru probublává vzduch a sprcha tekla špatně. Ale stačilo to na opláchnutí. Kdo ví, kdy se budu koupat příště. V kuchyni jsem šlápl do louže vody u lednice. Tak jsem do několika tašek naházel vše, co podléhá zkáze – maso z mrazáku, zbytek mléka, několik jogurtů a další. Pokud se sem budu někdy vracet, tak nemusím tady mít zápach jak lidé v Karlíně, když se vrátili po povodních. Smutně jsem koukal na vyhazované maso z mrazáku a pak se rozhodl trochu ho s sebou vzít do plážové chladící tašky. Na tohle jsme ji sice původně s manželkou nekupovali, ale … Vzpomínka na manželku se mnou zase docela dost zamávala, ale musel jsem dál. Do batohu jsem sbalil tu špetku trvanlivých potravin, co jsme doma měli a pak jsem si uvědomil, že nemám na cestu peníze. Tak jsem dětem vzal peníze z kasiček a místo nich tam nechal papírek se sumou. Tu jsem si zapsal i do svého pracovního sešitku, který nosím stále s sebou. Že by se děti vrátily v tomhle blázinci do Prahy, mi přišlo nepravděpodobné, ale stejně jsem jim raději napsal vzkaz trojmo. Jeden jsem dal na botník, druhý na kuchyňský stůl a třetí na jejich pracovní stůl. Aby je nepřehlédli i v tom případě, kdy by spěchali. Zavřel jsem hlavní bytový uzávěr plynu, vody a přepnul jističe do polohy vypnuto.
Poté jsem vynesl věci do popelnice, vytřel koupelnu, kde bylo ode mne naťapáno a kuchyň, kde byla louže od lednice, odnosil věci do auta, poskládal je všude, jako když jsme jezdívali na Slovensko a zamknul byt. U auta jsem otevřel motor, napumpoval benzín, zacvaknul páčku zpátky, šlápl párkrát na plyn a nastartoval. Moje stará stodvacítka chytla na první otočení. Sice byla omlácená a na několika místech odřená, ale dokud mne vozila, tak jsem nechtěl kupovat nové auto. Když jsem vyjížděl ze dvora, tak jsem u vrat potkal souseda z baráku, který bydlel o dvě patra níže. „Tak vám auto jede?“ koukal vytřeštěně soused. Byl to starý penzista a bydlel sám. Děti se na něj chodily dívat spíše sporadicky. „Jede pane Zelenka. Vám ne?“ „Ne. Moje Felície je mrtvá stejně jako televize, rádio a všechno.“ Otočil jsem knoflíkem rádia v autě, ale nic se nestalo, tak jsem knoflík vrátil zpět. „Pane Zelenka tohle vypadá na velký průšvih. Nechcete vypadnout z města se mnou?“ Soused odmítavě zavrtěl hlavou. „Ale pokud by jste byl tak hodný - a vzal mě na Anděla, tak bych byl moc rád.“ Tam bydlel jeho syn. Pokýval jsem hlavou. „Tak pojďte. Ale nechcete si vzít věci na pár dní s sebou? Nevíte, kdy se vrátíte.“ Soused se zamyslel, pak pokýval hlavou a vyběhl si do patra pro cestovní kufřík, který měl připravený. „Ještě jestli by jste zastavil v lékárně. Potřebuju prášky na tlak.“ „Ty bych skoro potřeboval taky,“ řekl jsem trochu smutně. „Kde je vlastně vaše paní?“ zeptal se soused a já se otřásl a popsal sousedovi ranní tramvajovou scénu. Soused vytáhl placatku a nabídnul mi. Prvně v životě jsem měl chuť se opít, ale neměl jsem na to čas a tak jsem zavrtěl hlavou. Zastavil jsem před lékárnou a uviděl na skle rychle načmáraný nápis, který říkal, že nějaký lék může pomoci probrat lidi. Pod tím byla ještě poznámka, že v téhle lékárně už ten lék není. Soused si šel hledat prášky a já zatím vedle v krámě u roztřesené postarší vietnamky nakoupil nějaké trvanlivé potraviny a vody. Abych měl něco na cestu. Asi jsem byl poslední nakupující v Praze a vietnamka celou dobu lamentovala v jazyce, kterému jsem nerozuměl.
Pana Zelenku jsem vysadil až za dost dlouho. Cesta byla zablokovaná mnoha auty a ta jsem musel odtlačovat ručně. Cestou jsem se stavil ve dvou lékárnách, kde jsem fixou napsal kopii té zprávy z první lékárny. Také jsem cestou zkusil ty prášky sem tam někomu dát. Hlavně tomu, kdo vypadal jen jako motající se. Na výsledek jsem ale nečekal – spěchal jsem za dětmi. Na andělu jsem se rozloučil s panem Zelenkou a vyrazil dál. Když jsem míjel kraj Prahy, tak mi málem vyrazil dech stopař, který byl v jedné zatáčce. Jel jsem pomalu, protože rychle se kvůli autům na cestě ani jet nedalo. Mladík vypadal, jak kdyby si barbar Conan navlékl džíny, nabral ještě pár desítek kilo svalů, učesal se podle poslední módy a postavil se na krajnici. Přemýšlel jsem, jestli mám té hoře svalů zastavit, protože na tváři měla ta hora suverénní úsměv. Slunce ho osvětlovalo z profilu a já se k němu se škodovkou pomalu blížil. Občas život závisí na rozhodnutích. Teď jsem se musel rozhodnout: zastavím či nikoli?




Lukáš H + 9 hodin
Jak jsem se blížil k té hoře svalů, tak jsem si řekl, že nebudu zastavovat. Pak jsem ale změnil názor. To se stalo ve chvíli, když jsem uviděl jeho oči. Podle očí ten člověk nebyl suverén, ale strašlivě zničený a vyděšený. Tomu jsem dobře rozuměl. Obzvláště díky zážitkům posledního hrůzného půldne. Takže jsem zastavil těsně vedle něj, natáhl se přes sedadlo spolujezdce a stáhl o kousek okénko. Dotyčný už neměl ten suverénní úsměv. Evidentně pochopil, že mu nepomůže a bylo vidět, že se mu nepatrně ulevilo, když se mohl přestat přetvařovat. „Prosím svezete mě?“ zeptal se poměrně zoufalým hlasem. „Co byste dělal, kdybych nezastavil?“ zeptal jsem se, abych získal špetku času na rozmyšlenou. „Vytáhl bych pistoli a střílel bych po vás,“ řekl kulturista a vytáhl zpoza zadní části kalhot pistoli. Byla to největší pistole, co jsem kdy viděl. Odpověď mi částečně vyrazila dech. „Upřímnost. To se dá ocenit. A co pak?“ „Nevím. Buď bych se zastřelil nebo pozvracel a nebo bych rychle sednul do auta a snažil se být co nejrychleji pryč… teda co nejdál od města.“ Opět mě odpověď udivila. Ten člověk zřejmě nelže a navíc pokud opravdu nelže, tak to není žádný desperát.
„Kam jedeš?“ „Kousek za Kytín.“ „Kam?“ „To je za Mníškem. Ale tam nechci zůstat. Hledám někoho, ke komu bych se přidal. Nemohl bych k Vám? Prosím.“ Vypadal vážně zoufale. Ten člověk evidentně nebyl zvyklý o něco úpěnlivě prosit. „Udělám cokoliv si budete přát. Cokoliv. ÚPLNĚ COKOLIV.“ Ke konci už víceméně křičel. „Nasedněte. Pokecáme - uvidíme.“ Evidentně se mu ulevilo. Poté vytáhnul z příkopu u silnice tašku evidentně plnou věcí a pak ještě jednu. Myslel jsem, že to je vše, ale následovalo ještě něco mezi batohem a krosnou a pouzdro na golfové hole. Naházel věci na zadní sedadlo, které bylo rázem zcela plné. Cítil jsem, jak auto lehce protestuje proti váze. Stejně zaskřípalo, když si kulturista nastoupil. Pak jsem zařadil a lehce šlápnul na plyn. A už jsem nebyl sám.
„Proč jedete k tomu Kytínu?“ „Mám tam něco, co mělo být pro takovéhle účely nouzovou lokací, ale není to dodělané a nesmím se tam zdržet. Nebo se bojím, co by se mohlo stát, kdybych se tam zdržel.“ „A proč tam tedy vůbec pojedeme? „Mám tam auto a nějaké věci.“ „A to auto pojede?“ „Skoro jistě ano. Maximálně bude potřeba trocha práce. Ale je spolehlivé a odolné.“ „To zní lákavě.“ Mladík vedle mne se uvelebil pořádně na sedačce a položil mi ruku na koleno. Automaticky ho začal mnout. „Ehmm..“ udiveně jsem se ozval. „Co?“ zeptal se mladík a pak mu pohled spadl na jeho vlastní ruku. „Vadí?“ zeptal se s nehybnou rukou. „Dnes ráno mi umřela žena, kterou to nepostihlo a to dost tragickým způsobem.“ Mladík ucuknul rukou jako bych měl koleno rozžhavené do červena a začal koktat omluvu. Evidentně ho to mrzelo, ale já jsem stejně byl poněkud nepotěšen a tak jsem jeho omluvy rukou odmávnul, aby toho raději nechal. „Jak se vlastně jmenujete?“ „Robert Velký.“ „Jo velký jste dost.“ „Jo, ale hlavně jsem velkej osel,“ opáčil smutně a ruce měl složené v klíně – skoro jako by se vzájemně hlídaly. „Já jsem Lukáš Čejka,“ řekl jsem a pak jsem chvíli mluvil o sobě. O práci a co umím a co si myslím, že se děje. Ale že v podstatě nevím, čím může být způsobeno to, co se děje kolem. „To s tou elektrikou bude asi EN puls.“ reagoval.
„EN puls?“ zeptal jsem se udiveně. Pak konečně mi mozek naskočil a tak jsem se zeptal: „Nemyslel jste náhodou EM puls?“ „Jo vlastně jo. Já si to písmeno spletl.“ řekl Robert a nervózně se zavrtěl. Sedadlo pod ním proti tomu zaprotestovalo zaskřípěním. ´EMP by ovšem elektroniku a elektřinu vysvětlovalo. Ten člověk má pravdu. Ovšem… co je vlastně zač?´ pomyslel jsem si. „Co vlastně umíte?“ zeptal jsem se a po očku na něj kouknul. Trhlo to s ním hodně. „Umím dobře střílet. A taky ovládám bojová umění. A mám lékařskou školu.“ „Doktor?“ málem jsem skončil v příkopu. „No to ne. Ale mám zdravotnické učiliště.“ „A myslíte, že střílení bude teďka, když je lidí tak málo, užitečné?“ „Určitě. Jen co dojdou ve městech zásoby, tak se na venkov vyhrnou zombíci z měst a budou tam rabovat.“ Prohlásil a bylo vidět, že je o tom silně přesvědčen. Zakroutil jsem hlavou a nechápal o jakých zombiích mluví. „Budem se muset schovat do lesa,“ dodal ještě, jako by mu to někdo do hlavy natloukl a já opět nevěřícně zavrtěl hlavou. „Já do lesa nepojedu a ani nepudu. A to ne kvůli hajnému a sekeře, ale kvůli tomu, že v lese bych nepřežil. Já potřebuji zkusit přežít ve vesnici.“ Robert na mne vytřeštil oči. Pak bylo vidět, jak v duchu horečně přemýšlí a svádí boj sám se sebou. Po chvíli bylo vidět, že dospěl k rozhodnutí. „Tak já zůstanu s tebou. Já potřebuji někoho, kdo umí myslet. Teda s Vámi. Ehmm….“ Evidentně se zarazil. „Klidně můžeme používat tykání. Jak je ctěná libost.“ „Tak jo,“ vydechl ulehčeně.
V tu chvíli jsem právě vyjížděl lehký kopec a měl jsem dojem, že auto netáhne tak jak by mělo. Možná že bylo přetížené díky tomu, co mi s Robertovým nastoupením přibylo, ale stejně se mi to nějak nezdálo. Bylo to zvláštní. Zatím jsem s ním měl problémy značně sporadicky. Když se člověk o něj dobře staral, tak jezdilo poměrně pohodově. Pokud tedy někomu nevadí, že jezdí 25 let starým autem. Měl jsem ho po rodičích a před nějakou dobou na něm proběhla generálka. Teď se bohužel ukázalo, že za kopcem je silnice tak ucpaná, že po R4ce se nedá projet. Musel jsem se vrátit do Zbraslavi a vzít to po 102 po břehu Vltavy. Začínala být tma a občasná manipulace s vozy byla čím dále více únavná. A to navzdory tomu, že můj společník byl schopný odtlačit i dodávku. Ve chvíli, kdy jsem minul ceduli Davle, tak jsem toho už měl dost. Navíc auto čím dál méně táhlo. Bylo to zvláštní. „Někde přespíme.“ „Tak jo. Zrekvírujeme nějakej barák.“ Prohlásil Robert a zamnul si ruce. Nechápal jsem z čeho má radost. „Z čeho máš radost?“ „No z toho, že si můžeme dělat, co chceme.“ Během toho, co to říkal, se nad tím evidentně zamyslel a to asi prvně v životě. A bylo vidět, že to pro něj byla naučená fráze, která s jeho myšlením ne zcela korespondovala.
Bylo vidět, že nad tím přemýšlí dál. „Někde ale přespat musíme,“ řekl jsem po chvíli, když se mi zdálo, že by se mu mohl zavařit mozek. To napřelo Robertovu pozornost z nitra k okolí. Po chvíli jsme si vybrali jeden rodinný domek. Vrátka měl otevřená a nebyl tam pes. „Zkusíme najít majitele a zkusíme je probrat,“ řekl jsem a zachrastil krabičkou s prášky. „Ty máš něco, co ty lidi probere?“ „Nevím. Bylo to napsáno v jedné lékárně a tak jsem si nějaké krabičky toho prášku vzal s tím, že to vyzkouším, když bude příležitost. Cestou jsem to pár desítkám lidí dal, ale jestli to pomohlo nevím. Nečekal jsem tam. A má to působit zhruba za půl hodiny.“ Dveře domku byly nezamčené a v předsíni domu nikdo nebyl. Nakukoval jsem postupně do jednotlivých dveří. Kuchyně, obývák, spíž, koupelna. Robert se vydal po schodech do sklepa a po chvíli se vrátil s tím, že ve sklepě je kotel, uhlí a jinak nic stojícího za zmínku. Řekl mi to ve chvíli, kdy jsem v koupelně zkoušel vodu. Zatím tekla, ale spíše slaběji. Nejednou jsem uslyšel pohyb na chodbě, ale než jsme stačili jakkoliv reagovat tak na nás začal mladý ženský hlas křičet: „Vy zasraní zloději. Hyeny vylízané. Já vám ustřelím ty vaše zločinecký palice.“ Dotklo se mě to a Robert vypadal, že se ho to dotklo ještě více. Holce, která na nás mířila dvouhlavňovou brokovnicí, bylo asi tak devatenáct let.
„Slečno, my nejsme zloději,“ řekl jsem a při tom měl ruce před sebou otočené dlaněmi k ní. „Ne?“ řekla slečna a ošklivě se na mne usmála. „Nechceš lobotomii?“ „Pokud bych si tedy mohl vybrat, tak ani ne madam,“ řekl jsem teď už poněkud vystrašen. „Zavolám na vás poldy,“ prohlásila kategoricky slečna. „To by bylo nejlepší řešení,“ odpověděl jsem jí, ale soudě podle výrazu, jak jí obličej ztuhl, už to předtím vyzkoušela. „Vy jste nám odpojili telefon. Proto to nejde.“ „Slečno, hledali jsme jen místo kde přespat. Asi už jste zaznamenala, že došlo k nějaké katastrofě.“ „Jo to jsem si všimla. A vy jste za ní odpovědní? Jak jinak vysvětlíte, že jste v pořádku, zatímco tady v okolí nikdo v pořádku není?“ V hlase se jí mísilo zoufalství a vztek. Navíc se do toho začala přimíchávat odhodlanost a to už mi připadalo jako poměrně značně nebezpečný koktejl u člověka, který mi míří z dvou metrů na hlavu zkrácenou brokovnicí. Nicméně zatím slečna jednala a mluvila v rámci možností cca racionálně. „Nešlo by se domluvit? My nevíme co se děje, jsme zoufalí a deprimovaní a navíc vyčerpaní cestou z Prahy.“ Slečna uchopila brokovnici ještě pevněji a jako by z ní čerpala sílu. „Žádný takový. Jednou vás mám ve svý moci a vy budete dělat to, co vám řeknu.“ Slečna si nervózně olízla rty, zamyslela se a zdálo se, že ji něco napadlo. „Nicméně budu vám muset dát nějaký trest za to vloupání.“ Uchechtla se a pak hlavní brokovnice ukázala na mne. „Ty se se mnou vyspíš.“
V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal asi ani Jack Rozparovač. Nezmohl jsem se na slovo a než jsem nabral dech, tak už začal reagovat Robert. „Slečno, když máte možnost svézt se ve Ferrari, tak proč jezdit rozvrzaným trabantem?“ řekl Robert hlasem, který byl nejspíše velice sexy. Pak asi na ní udělal nějaký obličej a já měl pocit, že se slečně rozpustí brýle z toho, jak zčervenala. „Tak jo,“ protlačila namáhavě sevřeným hrdlem. Zase ukázala na mne a sevřeným hrdlem řekla: „Tebe někam zavřu a tebe si přivážu.“ To už ukazovala hlavní na Roberta. „Tím budeme potrestaní dostatečně a nikdo nebude nikomu nic dlužit, že?“ ujistil se Robert a slečna jen přikývla a řekla: „Tak.“ A nevěřícně pozorovala Roberta. Ten se protáhl tak, až mu zavlnily všechny svaly a doktoři by si mohli zopakovat povrchovou anatomii. Slečně se málem orosily brýle a najednou Robert udělal bleskový pohyb rukou, který skončil tak, že brokovnice sice vystřelila, ale trefila jen prázdnou zeď a poté brokovnice skončila v Robertových rukou.
Slečna se tvářila, jako by jí uletěla včelstva z celé Evropy. „Co se mnou uděláte?“ zeptala se poté značně vyděšeně. Robert mi podal brokovnici, na slečnu se mile usmál a prohlásil: „No já se s váma vyspím. To vám dlužím. Pak si budeme kvit a my odejdeme. Nebojte se. Bude se vám to líbit. A jestli si mě na to chcete přivázat, tak i trochu můžete.“ Následoval další oslnivý úsměv a já si uvědomil jak moc je Robert atraktivní a že vypadá spíš jako model, než jako někdo, kdo si ty svaly vypracoval prací. Slečna nebyla nejdříve schopná slova a pak z ní vyletělo. „Vy mě nezabijete?“ Robert zavrtěl hlavou. Zeptala se ještě jednou: „Ani neznásilníte?“ „No jestli vás rajcuje tohle, tak můžu posloužit i tím, ale…..“ Robert nechal větu vyznít do ztracena a tentokrát to byla slečna, která rychle vrtěla hlavou.
Co vám budu povídat o tom, co následovalo….. Kdyby mi někdo řekl, že patnáct hodin po kolapsu civilizace budu poslouchat, jak si to dva lidé rozdávají, zatímco já stojím s cizí upilovanou brokovnicí v cizí předsíni a přemýšlím, které potraviny mají největší trvanlivost…. Asi bych na dotyčného zavolal Chocholouška. Momentálně bych ho ale spíše potřeboval já sám. Po asi deseti minutách nastalo ticho a nad schodištěm se objevil zcela nahý Robert. Evidentně byl velký vážně všude. „Hele to bude na dýl a ty to poslouchat nemusíš.“ řekl mi s účastí. Evidentně si pamatoval, čím jsem dneska prošel. „Přijď za hodinu.“ Pokývnul jsem hlavou a odešel z domu. Brokovnici jsem nechal v botárně za závěsem, aby nebyla vidět na první pohled. Venku jsem nabral vzduch do plic a protáhnul se. Byl jsem Robertovy vděčný, že mě slovně vystrčil cen, protože sám bych neodešel a přesto mě ty zvuky ničily. Teď jsem rychle přemýšlel, co s časem. Rozhodl jsem se obejít okolní domy a tam, kde nebudou mít psa, tak zkusit vstoupit a všem lidem uvnitř dát prášek. Teda těm, co budou naživu.
Prolezl jsem asi dvanáct domů a v nich našel dvacet lidí. Z nich bylo patnáct ještě víceméně naživu a tak jsem jim zkusil dát po jednom prášku. Do některých byl horor ho nacpat. Ale dokázal jsem to a na závěr jsem uviděl o kousek dál pizzerii. Tak jsem tam zkusil zajít pro případ, že by tam bylo něco k snídani. Nebylo to nic moc, ale od pizzerie jsem už viděl obchodní dům a tam jsem potraviny celkem v klidu nabral. Na kase jsem nechal peníze a uvnitř dal ten prášek asi třiceti lidem, kteří tam byli naživu. Pak jsem se vrátil zpátky. Když jsem otevřel vchodové dveře, tak jsem zůstal stát jak Lotova žena. Robert si to s tou holkou rozdával přímo v předsíni na dlaždicích. Když mě Robert uslyšel, tak rychle udělal ještě pár pohybů a pak už ze slečny vstal, v klidu si stáhnul kondom a začal se oblékat. Když si během oblékání všiml mého udiveného pohledu, tak jen konstatoval: „Si se zdržel, tak jsme zabíjeli čas. Jo a slečna by si vzala název toho prášku.“ Když se dooblékl, tak si uvědomil, že ještě pořád stojím stejně jako předtím a tázavě se na mě podíval. To mě konečně probralo. „Aha,“ řekl jsem a otočil se. „Můžeme tu přespat,“ ozval se mi za zády Robert. Pokrčil jsem rameny a opět se otočil. „To by bylo milé.“ Slečna právě vstávala a usmívala se tak, že jsem měl pocit, že jí musí upadnout vrchní část hlavy. Poté mě jenom v kalhotkách dovedla do nějaké místnosti. Byl jsem tak unavený a vyřízený, že jsem ze sebe sundal jen boty a lehnul si. Spal jsem asi s jednou nohou ještě na podlaze.



Kamil H + 15 hodin
S těmi hošíky je dost dobrá zábava. Ječí krásně, svíjejí se ještě krásněji. Dokonce krvácí jen značně decentně. Evidentně mám více talentu, než jsem čekal. To taky znamená, že mi asi ještě tak den až tři vydrží. Myslel jsem, že si to s nimi budu doma nepřerušovaně užívat, ale v břiše už mi kručí jak sviňa a tak sem si řekl, že si skočím do sámošky pro něco k žrádlu. Hošíky jsem si ale nechal pořádně přikurtovaný a zaroubíkovaný a pro jistotu i se zavázanýma očima v pořádně zamčeném bytě. Teď o půlnoci bude dobrý, že by nikde nemusel nikdo bejt a tak si v klidu naberu žrádla a chlastu po libosti. A protesty? Kdyby někdo měl nějaké poznámky na mne, tak mám za opaskem dvě devítky plný argumentů a v batohu ještě škorpíka. Tak se klidně s někým můžu poškorpit.
Na ulici bylo relativně prázdno. V sámošce mě, ale čekala věc, kterou jsem si měl uvědomit předem. Smrad. Smrdělo to tam docela nepříjemně. Vůbec jsem netušil, že se maso bude tak rychle kazit. No venku bylo přes den asi dvacet, tak možná proto. Nebo nám tu prodávali sajrajty, co už byly stejně napůl shnilý předem. Nabral jsem nějaké pečivo, které evidentně bylo včerejší. Kde by se taky vzalo čerstvý kurva. Dyť přece lidi jsou mrtví nebo zblblý. Ale vlastně ne všichni. Zabral jsem se do myšlenek a proto klopejtnul o nějakou babu se kterou to seklo v uličce před chlastem. Tak jsem jí nohou odstrčil a uvědomil si, že zápach z masa je možná nepříjemný, ale bude horší, až začnou smrdět ty lidi všude kolem. To bude hůř. Do hajzlu. Budu muset vypadnout do nějakého vidlákova. Kurva. Jenže moje vytuněné autíčko má v sobě nějakou elektroniku, takže určitě nepojede.
Nabral jsem žrádlo a chlast do batohu a ještě do jedné tašky a vyšel ze sámošky ven. Rozhlédl jsem se ulicí a uviděl jak v jednom místě je Pežot partner a za volantem nějaký vůl co čumí do blba. Tak jsem k autu přišel a „řidiče“ vyhodil. Fláknul sebou na zem a velmi pomalu se hýbal. Nevšímal jsem si ho a sednul do auta, které mělo v zapalování klíčky. Jenže klíčky byly v poloze zapnuto a deska byla mrtvá. Pak jsem si uvědomil, že si ten vůl asi vybil baterku, když nechal zapnutá světla. „Hovado. Ani ti není co zabavit.“ Odplivnul jsem si na něj a pro uklidňení sido něj trochu zakopal.
Pak jsem došel ke svojí káře a jen tak pro jistotu jí zkusil nastartovat. Jenže bohužel předpoklad o tý elektromagnetický srágoře se potvrdil a moje milovaná mašinka byla mrtvá. Tak jsem si z ní akorát vodnes sadu map, který doma nemám a který se třeba můžou ještě hodit do nějakýho auta, který si někde zavopatřím.
Vrátil jsem se s věcmi domů a chlapečky si trochu napojil, aby mi nechcípli na žízeň. To bych vážně nerad. Použil jsem k tomu pivo, abych se jim motala palice. Plivali znechuceně, ale po pár „domluvách“ už si dali říct. Jo vlastně jedna drobnost, kterou jsem ještě neřekl. Během doby, co jsem si s nimi hrál, se ten, co byl mimo, probral. Bylo to zrovna, když jsem mu zkoušel vrtat koleno. Potěšilo mě to. Takhle je to totiž mnohem zábavnější. Pak jsem si udělal hostinu tak, aby mě při tom oba pozorovali. Poslouchal jsem při jídle, jak jim kručí v žaludku. Svítil jsem si při tom baterkou a chlapcům vykládal, co je ode mne ještě čeká za násilnosti a sexuální praktiky. Oba brečeli a žadonili abych je pustil. Vážně jsem si to užíval.
Najednou se mi zdálo, že se v místnosti trochu rozsvětlilo. Když jsem došel k oknu, tak jsem uviděl, že někde kus odtud míří k nebi paprsek světla. To mě udivilo. Tak jsem chlapce zase zašpuntoval a vyrazil nahoru na střechu baráku. Byt jsem raději zavřel důkladně. Předtím - po tom co jsem chlapce dostal domů, tak jsem totiž nestačil zavřít dveře bytu a když jsem toho blonďáka kurtoval na místo, tak se mi zdálo, že v předsíni někdo do něčeho kopnul. Ale když jsem tam vyběhl, tak tam nikdo nebyl. Nicméně jsem to bral jako výstrahu, abych byl opatrnější. Sousedi nemusej vědít co mám doma. Některejm by to přece jenom mohlo vadit. A aby mě práskli…. Sice je zatím klid, ale co když se to vzchopí. Pak by mohlo být zbytečné dusno.
Z půdy jsem uviděl, že k obloze míří dva paprsky jak od světlometu. Jeden byl někde u náměstí Winstona Churchila a druhej někde v Dejvicích. Možná u Kulaťáku. Z domova jsem zahlídl jen ten bližší. Přemejšlel jsem, jestli se k těm světlům vydat a pak si řekl, že by tam mohly být k dispozici nějaké informace. Ale na druhou stranu to nespěchá. Vydat se tam můžu i zítra. Ze střechy jsem uviděl, jak po hlavní ulici projel nějakej auťák. Bohužel jsem si nestihl všimnout značky. Kurva.
Po chvíli okounění jsem zalezl zpátky domů. Tam jsem se zamyslel a pak si řekl, že se s chlapci zabavím už jen do odpolední svačin a pak je někde spálím. Nejlíp v nějakém baráku, aby to vypadalo jako, že ten barák shořel náhodou. Zametu tak za sebou stopy a pak se vydám někam k tomu světlometu.




Tomáš H+19 hodin

Noc byla únavná. Tchýně vedle mě nakonec prohrála boj s únavou a přes to jaké měla nervy usnula. Já díky práškům nespal a motal se sem a tam mezi auty po Djedničce. Místy jsem musel dokonce dělat trochu místo. Jenže pak se to asi na 23. kilometru zaseklo a dál to nešlo ani v jednom směru. Nebo aspoň ne v jednom člověku. Tak jsem se vrátil na předchozí výjezd a dálnici opustil směrem na Benešov. Tam bych mohl něco nabrat k snídani. A třeba i lepší auto.
V Benešově jsem zastavil před Kauflandem na začátku města. Vylezl jsem z auta a rozhlédl se po parkovišti. Bylo tu pár trochu starších aut. Možná by stálo za to některé vyzkoušet. Rozhlédl jsem se a protáhl se. Tchýně se probudila a rozhlížela se kolem. Udělal jsem dva kroky, když mě zarazil hlas. „Hele gadžo. Co ty tady dělaš. Ty maš pěkný auto.“ Strnul jsem a byl jsem rád, že mám v podpažním pouzdře čezetu. Z kauflandu se vynořilo asi osm romů různého věku a za nimi asi deset žen stejného etnika. ´A do hajzlůůůů,´ řekl jsem si v duchu. „Pánové snad se můžeme rozejít, aniž by k něčemu mělo dojít.“ Zvedl jsem ruce dlaněmi k nim. „Tak se seber ty dylino a vypadni z města a auto nam tady néchaš.“ Strnul jsem. Tohle jsem opravdu neplánoval. „A nebo uděláme žížy žížy a hlava bude na tši pulkovice,“ ozval se jeden mladší, který mluvil ještě hůř než zbylí. Nicméně velký vystřelovák v jeho ruce dělal poměrně názorné pohyby. Jeden z nich sáhl za opasek a já si teprve teď všiml, že má pistoli. ´Čím dál lepší. Doufal jsem, že tu u pumpy natankuju a možná mi tady někdo místo toho natankuje pár ran. A nebo to do mne přímo napumpuje.´ Sáhl jsem po pistoli a ten lump si toho taky všiml a začal jí tahat rychleji. Ozval se výstřel a oba jsme strnuli v půlce pohybu. Za mými zády se ozvalo „klix klax“ a poté hlas mojí tchýně. „Do vzduchu střílím jen jednou denně. Příští už bude do živého. My odjedeme. Vy do té doby po zbraních nesáhnete nebo to do vás napálím vinnej nevinnej.“
„To si nemyslím. My vás odejet nenechame,“ ozval se nejstarší z nich. V tom ze supermarketu vyběhla stará romská babka o holi a napálila tomuhle staršímu pupkatému romovi záhlavec, že se málem složil. „Nedělej kraviny idiote. Pán přijel, nic nám neudělal, tak může zase odejet. Teda pokud nadále nic neudělá.“ Poté se podívala na mne a po krátké chvilce pokračovala. „Pánové jsou horkokrevní. Občas více mluví než myslí,“ řekla směrem ke mně a ruka obsáhla většinu skupinky před námi. Oddechl jsem si. Tenhle obrat mi vyhovoval. S pistolí v ruce, ale nemířící jsem docouval k autu. Cikánka za mnou ještě kříkla: „Nevíte co se stalo? My se tu dokonce staráme o pár desítek gadžů, ale žádnou jinou skupinu jsme zatím nepotkali. „Nevím,“ odpověděl jsem po pravdě, nasednul a vyrazil co nejrychleji pryč. „Jak to, že to tomu gadžovi jede?“ zeptal se jeden z cikánů beze zbraně v rukou, kterého předtím babka gestem neobsáhla, róma vedle sebe. „Má starej pekáč ještě z první republiky ty vole,“ odpověděl mu ten, který byl ze všech nejslušněji oblečený.
Už jsem odjížděl, když jsem uviděl, jak ze supermarketu vychází řada postav s mátožnými pohyby. To byli asi ti, o které se skupinka starala, a zároveň je evidentně využívala na nošení, protože každý z nich evidentně nesl co unesl. Když se mi skupinka ztratila ze zpětného zrcátka, tak jsem si oddechl. Všiml jsem si totiž ještě dvou pistolí za opasky. Měli je ti dva poslední mluvící, kteří tady asi představovali intelektuální elitu.
Při průjezdu Bystřicí jsem se musel vyhnout dvěma lidem, kteří se potáceli přes ulici. V první chvíli jsem chtěl jet dál, ale pak jsem zastavil, abych jim zkusil dát prášek, a taky jsme se tady někde mohli najíst. Tchýně vypadala úplně vyřízená. „Já bych netrefila ani stodolu. Možná tak kdybych byla uvnitř.“ „Jenže to oni nevěděli. Naštěstí.“ Dojel jsem na náměstí, kde leželo několik mrtvol a stálo tam asi dvacet potácejících se lidí. Přišlo mi to jako docela zvláštní, že jich je tolik, ale za chvíli se to částečně vysvětlilo. Dalších deset lidí za sebou na provázku přivedla dvojice, kterou tvořila starší paní a mladší slečna. „Další lidi. Přijeli jste nám pomoci?“ zeptala se s nadějí v hlase ta starší paní. „Ne. Chceme jen něco k jídlu a rád bych dotankoval.“ „Myslím, že by od Vás bylo slušné, abyste nám tady pomohl. Máme tu hodně těch, o které bude třeba se postarat,“ prohlásila slečna a upřela na mě pronikavý pohled.
„Jestli vám jde o ty, kteří potřebují pomoci, tak si zajeďte do Prahy. Tam jich najdete dost a dost,“ řekl jsem značně jízlivě. „A mrtvol taky. Co tady vlastně děláte s mrtvolami?“ zeptal jsem se, zatímco jsem si pro jistotu přichystal pistoli do ruky. „My dvě mrtvoly tahat nemůžeme. Na to nemáme sílu. Ale vy by jste je určitě unesl,“ odsekla docela nakvašeně ta starší paní. „Víte co dámy, nevšímejte si mě. Já si nebudu všímat vás,“ řekl jsem jim a poté potichu směrem k tchýni dodal: „Dávej na auto pozor. Já zajdu pro něco k jídlu do hospody a pro pár krabiček toho léku támhle do lékárny. Raději bych ho měl větší zásobu.“ „Hyeno,“ zaječela za mnou mladší z těch dvou. Z jedné uličky se vynořil nějaký chlápek a já zmizel v hospodě. Když jsem vyšel ven, tak ten chlápek právě mluvil s těma dvěma ženskejma.
Hodil jsem do auta těch pár piv a limonád a preclíků, které jsem tam našel a zamířil k lékárně. Všiml jsem si, že jdou ti tři za mnou. Asi bude veselo. Dveře do lékárny byly zavřeny. Asi neměla v sobotu otevřeno. Tak jsem popadl květináč vedle dveří a dveřmi ho prohodil. Rychle jsem začal hledat lék. Při tom jsem si do kapes nacpal pár ibuprofenů. Když jsem konečně uviděl Xantypol, tak dveřmi dovnitř vešli ti tři. „Co tady děláte?“ obořil se na mne ten chlápek. „Kradu nevidíš?“ odsekl jsem mu a vzal z poličky asi sedm krabiček. Zbyla tam jen jedna. „My vám nedovolíme s tím lupem odejít!“ zaječela na mne ta mladá ženská. Vytáhnul jsem pistoli. „Dámy dejte si pohov. Já nechci střílet, ale jestli mne k tomu donutíte, tak střílet budu.“ „Co takhle nějakou protihodnotu?“ zeptal se chlápek, který měl ruce před sebou a ne nad hlavou jako ty dvě dámy. Evidentně byl mnohem více v obraze než dámy. Bleskově jsem se zamyslel. „Dobrá. Tenhle lék má šanci lidi probrat.“ Ukázal jsem jednu krabičku Xantypolu, kterou jsem vytáhnul z kapsy. „A to má být protihodnota, když jste nám jeho zásoby tady vybral?“ zeptal se značně nepříjemně ten chlápek. „Můžete si ho vzít jinde,“ prohlásil jsem, ale můj hlas nezněl sebejistě ani trochu.
„My nejsme zloději jako vy,“ vyprskla mi vztekle do obličeje ta starší dáma. „Až sem dorazí ty pravé zlodějské bandy z měst, tak si vás dají k večeři. A teď bych rád odešel,“ řekl jsem to té ženské do ksichtu zblízka, ale to byla chyba. V tu chvíli mě totiž ten chlápek nečekaně kopnul do ruky tak, že mi vyrazil pistoli. A vzápětí na mě ta mladá ženská hodila stojan s prospekty. Chvíli kolem mě nebylo přes padající papíry vidět a já inkasoval facku. Asi od té starší ženské. V tu chvíli mi na záda skočil ten chlápek a já mu dal loktem do žaludku a odstrčil ho od sebe. Zapotácel se a pak mu najednou na letácích podklouzly nohy a hlava narazila na výdejní pult. A praskla. Strnul jsem jak solný sloup a dámy stejně tak. Pak jsem začal zvracet. Bylo mi hrozně. Chtěl jsem vyjít ven, ale také jsem na letácích uklouzl a spadl vedle pána a uviděl jeho zranění zblízka. Znovu jsem začal zvracet. „Tak co uděláte teď?“ zeptala se mě zcela bez emocí starší dáma, zatímco mladší stála vystrašeně v rohu, aby byla co nejdále od mrtvoly, a třásla se.
Uvědomil jsem si, že ještě před dvaceti čtyřmi hodinami by mě něco takovéhohle ani nenapadlo. Že budu vykrádat obchody, dostanu se do rvačky o léky a zabiju člověka. Ze země jsem se zvedal značně pomalu. Hlavou mi běžely události posledních 24 hodin a to jak jsem ignoroval i ty z okolí, kteří by třeba moli jít díky tomu léku zachránit. A jak by se mi líbilo, kdyby se ke mně někdo zachoval, tak jak jsem se zatím já choval povětšinou k lidem kolem. Když jsem se zvednul, tak jsem si promnul kořen nosu a zhluboka se nadechl.
Pak jsem se rozhodl. Sebral jsem ze země pistoli, ukázal s ní na regál, „támhle je ještě myslím jedna krabička a tady jsou ty, které jsem tady vzal.“ S těmi slovy jsem na pult vysypal krabičky z kapes. „Já vám pomůžu s tím to těm lidem dát.“ „Dobrá, ale potom bude lepší, když pojedete,“ řekla starší dáma odměřeně. A tak jsme to i udělali. Během té doby jsem dámám vysvětlil, že na ty lidi tady na náměstí spotřebujeme asi třetinu těch prášků a že by bylo lepší, aby ty další daly lidem, které by se hodilo probrat. Lékařům, zemědělcům, vysokoškolákům, řemeslníkům. Tchýni jsem o tom, co se stalo, nic neříkal, ale myslím, že jí to z indicií kompletně došlo. A za to, že mě nenutila si o tom promluvit, jí budu do smrti dlužníkem. Vyrazili jsme z městečka díl na cestu kolem poledního.
Karolína se zeptala: „Proč jsme tam nezůstali?“ „Protože potřebujeme schovat se někde v lese. Třeba na samotě v myslivně. Nebo v nějaké pile. Nebo si uděláme srub.“ „Ale tam nebude elektřináááá!!!“ ozvala se znechuceně dcera a já si uvědomil, že ještě pořád nechápe, jak hluboko v průšvihu se lidstvo nachází. Tedy celé lidstvo se tam nachází a já s ním. Jenže dcera ještě znechuceně pokračovala: „Jo a nejde mi čtečka. Ani jsem si nemohla číst. Koupil jsi pěknej krumpl. Doufám, že náhradní, kterou mám v batůžku, bude v pořádku.“ Rozčílil jsem se: „Nebude. Jestli si chceš číst, tak tady máš klasickou knížku.“ A s těmi slovy jsem jí dozadu naštvaně skoro hodil Tajuplný ostrov. A málem naboural traktor jedoucí v protisměru. Bylo to první vozidlo, které jsem d začátku jízdy potkal. Za volantem tam byl stařík kolem devadesátky. Když jsem ho minul tak strašně těsně, že jsem o jeho blatník roztrhnul jednu igelitku, tak se vyklonil z okýnka a zahrozil na mě. „Ta knížka je těžká. Nemáme nějakou funkční čtečku?“ ozvala se zezadu dcera a já na ní málem skočil. „Karolíno ticho. Táta řídí,“ křikla na dceru rázně tchýně. To bylo tak nezvyklé, že se vzadu rozhostilo překvapené ticho.
Nebyl jsem v takovém stavu, abych se s někým chtěl hádat, a tak jsme jeli dál. U odbočky na Votice jsem opatrně zastavil a šel dolít benzín a aditivum do nádrže. Když jsem zavíral nádrž, tak se z města vynořil průvod lidí. Ti lidé nesli různé transparenty. Kromě toho ještě měli velký kříž a pozlacenou monstranci. Ty asi vzali v nějakém kostele. Přiznám se, že to byl tak bizardní pohled, že jsem na něj chvíli nevěřícně zíral s otevřenou pusou. Transparenty se nesly v podobném duchu. „Ježíš je náš pán“ „Apokalypsa začíná. Připravte se.“ „Pravověrní budou spaseni.“ „Peklo hříšníkům“ „konec světa - jednoduchá věta“ „přijď království tvé.“ Lapnul jsem po dechu. Průvod najednou zamířil k nám. Teď jsem uviděl, že vpředu jde nějaký rozcuchaný chlápek. Byl oblečený v pytlovině, bosý a hulákal nějakou litanii. Asi to byl jejich šéf. Nebo spíše prorok. Bylo vidět, že drtivá většina těch, co s ním jdou, jsou lidé, kteří jsou v tom polovědomí.
„To to začíná brzy,“ špitnul jsem si potichu pro sebe a začal se rychle chystat k odjezdu. Svým předchozím zíráním jsem ale ztratil chvíli času a ta mi teď zoufale chyběla. Naskočil jsem na místo řidiče. Při tom se mi podařilo dotrhnout tu igelitku, která byla natržená od traktoru, a po silnici se začaly koulet role toaletního papíru. V ten okamžik dorazil dav k autu. „Uznáváte Krista jako svého pána?“ zařval na nás rozvášněně „prorok“. „Ježíškriste,“ vydechla tchýně. Já jsem neměl chuť na to, aby se mi tihle zfanatizovaní lidé vrhli na auto a tak jsem zatroubil a cuknul s autem opatrně dopředu. Jenže místo, aby uskočili, tak mi několik z lidí začalo hrabat po taškách a po autu. Tak jsem rychle vytáhnul pistoli a vystřelil párkrát do vzduchu. Bylo vidět, že ti iniciativní, kteří chtěli chytat věci a auto, jsou „při vědomí“ a tak teď sebou bleskově plácli na zem. Stát zůstal jen prorok a lidé mimo, kteří dál mávali transparenty. Rychle jsem zařadil zpátečku a o kus couvnul. Pak jsem skupinku rychle objel. Při tom jsem jim nad hlavy ještě párkrát vystřelil, aby zůstali ležet. Když už jsem se vzdaloval, tak jsem uslyšel, jak prorok svým ovečkám rozzlobeně spílá, že nechali ujet jednoho z antikristových vojáků. Přede mnou ležel osud jménem Tábor a já se k němu blížil.





Lukáš H + 22 hodin
Ráno jsem se probudil a nebylo mi nejlépe. Navíc jsem zjistil, že jsem jen ve slipech a oblečení mám srovnané do komínku vedle postele. To mě trošku dost zarazilo. Robert spal se mnou na manželské posteli a asi mě v noci odstrojil. No - snad jenom odstrojil. Chtěl jsem se z postele zvednout rychle jako obvykle, ale ouha. Tělo zaprotestovalo a připomnělo mi námahu minulého dne. Pohled na hodinky mi řekl, že jsem se vzbudil v sedm ráno. Tak jsem se zvednul z postele a vyrazil se vyčůrat. Po chvíli se mi tělo začalo rozhýbávat a už to šlo snáze.
Když jsem se vrátil do pokoje, tak jsem zjistil, že Robert už je vzhůru a zcela nahatý sedí u nočního stolku se zrcadlem a češe se. Poté vytáhl břitvu a přelíznul se nasucho na několika místech obličeje. Pak vytáhl gel na vlasy a začal si je upravovat. To už jsem se přes to horší pohybování stihl obléci a nevěřícně zíral, jak Robert vytáhl deodorant a pak denní krém. To už jsem se neudržel a lehce sarkasticky poznamenal: "Rtěnku a oční stíny dnes vynechej prosím. Na mne to stejně nezabere a potřebujeme jet." Robert se zarazil, zase si chvilku přemýšlel pro sebe a poté sbalil svoje propriety a bleskově se oblékl. Nechápu jak je možné to, že měl oblečení nepomačkané.
Když jsme sešli dolů, tak slečna právě dochystávala snídani. Koláč, bábovka, roláda, rohlíky (evidentně včerejší), chleba, máslo, džem, med.... no nechápal jsem proč to sem všechno nanosila. Robert si všiml mého výrazu a šeptl ke mně: "Slečna asi něco sleduje..." To mi stačilo, aby mi to docvaklo. "Vy nás chcete ulovit na snídani?" Slečna, která evidentně nepostřehla náš příchod s sebou trhla tak, že jsem se lekl, jestli si nezlomí vaz.
"Jáááá??? Néééé." řekla a červenala se i za ušima. "Ale jo," řekl Robert. "Jenže slečno my míříme někam do malinké vesničky. A navíc tady Lukáš potřebuje co nejdříve vyzvednout děti." Jeho hlas zněl značně přesvědčivě a slečna se málem rozplakala. "Mohla by jet s náma ne?" špitl Robert směrem ke mně. Když jsem přikývl, tak tuto variantu slečně nastínil. Slečna jen zavrtěla hlavou a hlesla: "Já tu počkám na rodiče." "Hele rodiče se sice vrátit můžou, ale spíše ne. Pojeď s náma," řekl Robert ještě přesvědčivěji než předtím. Slečna zavrtěla hlavou značně rozhodně a kvýla ke stolu. "Si dejte. Něco." Poté odešla a vypadalo to, že bude brečet. Čekal jsem, že se Robert za ní vydá, aby ji utěšoval, ale ten jen pokrčil rameny a dodal: "komu není rady, tomu není pomoci." Já už mezitím jedl co nejrychleji. Když si Robert všiml mého spěchu, tak také zrychlil a když viděl, že jsem po jídle, tak si bleskově vzal do ruky kus bábovky a řekl: "Můžeme jít."
Slečna stála na chodbě, rozloučila se s námi a doprovodila nás k autu. Asi o čtyři domy dále stál jeden člověk a nevěřícně se rozhlížel kolem. Byl to jeden z těch, kterým jsem v noci dával prášek. "Přece jen to asi na někoho zabralo," utrousil jsem. "Ten prášek?" zeptal se Robert. "Jo. Jemu jsem ho dával. Zdá se, že ho probral." "Ten prášek… ," chytla se za hlavu slečna, otočila se na podpatku a vběhla zpátky do domu. V mžiku byla zpátky s notýskem a tužkou. "Můžete mi teda říci to jeho jméno?" Místo toho jsem jí podal krabičku. "Už je prázdná, tak si ji klidně nechte. A zkuste probrat co nejvíce lidí tady. Nebo i jinde. Jestli z lidstva zbude jen pár procent, tak to bude hodně husté." Mezitím ten probraný přišel k nám a ptal se, co se děje. Slečna mu řekla, že jsem ho probral já a začala popisovat situaci tady a v Praze. Pozdravil jsem, ale nechtěl se dál zdržovat a tak jsme nasedli. Jenže auto nenastartovalo.
"Máte vybitou baterku. Nemáte spadlý řemen?" ozval se ten člověk a slečna ho představila "Pan Košík je majitel a vedoucí autoservisu." Vystoupil jsem, otevřel zadní dveře a pak motor. Řemen byl na svém místě. "Máte starou baterku?" zeptal se pan Košík a já zavrtěl hlavou. "Není nejnovější, ale ještě včera jsme normálně přijeli. Akorát to trochu hůře táhlo." "Tak se už včera nedobíjela." V hlavě mi něco docvaklo."Moment. V tom autě jsou na dobíjení nějaké elektronické prvky?" „Ale houby jen tam je alternátor a pro usměrňování napětí z něj..." "jsou diody," nenechal jsem ho domluvit. "Jasně. Co jiného." "Víte co je EMP?" "Ne tohle auto neznám." odpověděl pan Košík a já si všiml, že Robertovi nepatrně zacukaly koutky. "To není auto. To je elektromagnetický puls a ten ničí elektroniku. A právě něco takového je jedna z věcí co se udály a asi to odnesly i ty diody." "To by ste tam místo toho musel mít dynamo a to je na houby. Musíte ho udržovat, má uhlíky, teda kartáče... " zarazil se a podíval na mne. "Co vy máte za školu?" "Základní, učiliště jako elektromechanik, nástavbu maturitní a pak strojárnu dodělanou dálkově. Proč?" Zatvářil se omluvně a zvedl i ruce v omluvném gestu. "Já jen jestli si zbytečně nepráším hubu. Ale evidentně ne. Vážně jste mě probral vy?" "Možná. Dal jsem vám prášek, který to podle nápisu, který jsem viděl v Praze, mohl udělat." „Mám v dílně pár starých dynam z doby, kdy jsem to lidem měnil na alternátory. A v přebytcích koupených z rušených autoservisů mám hromadu uhlíků." "To má cenu své váhy ve zlatě. S tím zprovozníte škodovky až do favorita ne?" řekl jsem tázavě a automechanik váhavě přikývl. "Pokud je to tak, tak to má v téhle situaci mnohem větší cenu než nějaké zlato," řekl Robert.
„Probral jste mě, takže jedno dynamo a tři náhradní sady uhlíků vám dám zdarma. A taky novou baterii. A vyměním to tak za hodinku, tři." "Spěchám pro děti." řekl jsem a sepjal prosebně ruce. "Tak za padesát minut. Jdu na to." řekl a rychlou chůzí vyrazil ke svému domu. "Zkusíme probrat co nejvíce lidí. Máme padesát minut," řekl jsem k Robertovi a ten jen poznamenal. "Nedojdou nám prášky?" "Je tu lékárna," řekla slečna. Dovedla nás tam a po dvaceti minutách jsme našli to, co jsme hledali. "Jenom osm krabiček?" řekla slečna zklamaně. "Každý jednu a jedem jedem." řekl jsem a ukazoval směry. Nějak jsem se ujal velení a těm dvěma to vůbec nevadilo. Tím jsme strávili zbylý čas a pak jsme se vrátili k autu. "Měl by jste být opatrnější na své věci." řekl směrem k nám pan Košík. Dynamo vyměnil a teď koukal do jedné z Robertových tašek, kterou musel vyndat, aby se dostal k baterce. Byla plná nábojů a na vrchu ležela pistole. "Bereta. A nábojů tolik, že tím určitě porušujete zákony." řekl pan Košík a tázavě se na Roberta podíval. "Jo. Zákony jsou dobrá věc - dokud funguje stát. Tenhle stát to má evidentně za sebou." "Neuznáváte zákony?" řekl pan Košík a ukázal na pouzdro, které vypadalo jak na golfové hole. Nějak mi došlo, že v něm asi golfové hole nebudou. "Mám všechno legálně na zbrojní průkaz." řekl Robert a automaticky vytáhnul peněženku a z ní začal vytahovat dokumenty.
"Já se omlouvám, ale opravdu spěchám," řekl jsem, abych ukončil tuto neplodnou debatu. Pak už jsme se rychle rozloučili a vyrazili dál. Opustili jsme břeh Vltavy a zamířili na Mníšek. Doufal jsem, že tudy už to průjezdné bude. Ukázalo se, že tudy asi někdo projížděl před námi. Auta nebyla uprostřed, ale evidentně odtlačená stranou. Těch necelých deset kiláků jsme překonali asi za deset minut. Další auta jsme museli odsouvat až na příjezdu ke Kytínu. Cestou jsem se začal Roberta opět vyptávat. "Co vlastně taháš v těch taškách? Docela jsem koukal." "Nutný věci pro přežití." Robert vypadal, že se mu do tohoto hovoru nechce. "Promluvíme si na rovinu. Jestli uvažuješ o tom, že se mnou chceš zůstat, tak si musíme začít důvěřovat a říkat si věci na rovinu." "Dobrá. Někomu věřit potřebuju. Jinak bych se z toho brzy zbláznil." Podíval jsem se na něj v očekávání, co z něj vypadne dál. "Mám tam poloautomatickou pušku, loveckou kulovnici s optikou, brokovnici, beretu, to co nosím u sebe je automag a po tom, co došlo k tomu průseru, jsem si došel pro hromadu munice do jedné střelnice kousek ode mne. Je to ta, kam jsem chodil střílet.
Možná ti připadám, že jsem příšernej militarista, ale pro tuhle dobu bude výzbroj a balistická ochrana základem přežití." "Proto máš tu lehkou nenápadnou neprůstřelnou vestu na sobě?" "Jak?..." Robert se na mne udiveně podíval. "Myslíš, že jsem tak hloupý, abych nepoznal rozdíl mezi nátělníkem a neprůstřelnou vestou za nátělník maskovanou?" "Myslel jsem, že u někoho, koho zbraně nezajímají a nic o nich neví, by to mohlo projít." Musel jsem se nad Robertovou odpovědí pousmát. "Já o zbraních něco málo vím, ale teprve ta slečna, co na nás mířila, mě poněkud přesvědčila, že je asi potřeba se vybavit." Robertovi se viditelně ulevilo. „To tě tak vystrašilo, že na tebe mířila?“ „Ne. Vystrašil mě až ten moment, kdy si uvědomila, že nás má ve své moci a může si s námi dělat všechno, co jí napadne. A bylo vidět kolečka, která se jí v hlavě otáčela a že jí napadaly různé věci. Bez tvé reakce by to určitě tím jedním sexem neskončilo.“
Z Mníšku mě Robert navigoval do Kytína - na místo kde měl schované věci. Nevěřícně jsem zíral na hrubou stavbu bez oken, dveří a instalací, která měla zdi silné přes metr. "Nestihl jsem to dodělat. Ale možná je to lepší. Aspoň odtud budu moci odejít s lehkým srdcem." "A proč se toho tady najednou bojíš?" Robert se zachvěl. Evidentně to byla nepříjemná vzpomínka. "Nechal jsem si to tady posoudit jedním expertem na taktiku. Byl to člověk, kterému jsem důvěřoval. I když sem se k té důvěře musel dostat rozumem, zatímco jinak věřím svým instinktům. Toho člověka jsem nedlouho po Tom zahlédl, jak někoho mučí a při tom říkal, že se těší na mne a že ví, kam si pro mne dojde. Já ho sem vzal jen jednou se zavázanýma očima, ale z nějakého důvodu mu to nevadilo." Robert vypadal dost zdrchaně a jako by přišel najednou o všechnu energii. Potřeboval jsem ho vybudit, aby jednal rychle. "Takže ho můžeme čekat každou chvíli?" řekl jsem s milým úsměvem a Robert z auta vyskočil, jako kdyby mu hořely paty.
Zmizel v domě a já šel normálně za ním. Zjistil jsem, že Robert zapomněl na jednu „drobnost“. Najednou se totiž za mými zády ozvalo tázavé hafnutí a když jsem se otočil, tak tam stál pes hodně velkých rozměrů. Dalo by se skoro říci, že mi provokativně koukal do očí. Myslím, že to byl mastif. Nebo možná Mastif s něčím křížený. "Nezapomněl jsi na něco Roberte?" zavolal jsem přes rameno a zvedl ruce, aby pes viděl, že v nich nic nemám. "Na co?" ozvalo se z dálky. "Pro nedostatek bližších termínů bych se odvážil použít slova pes. I když bych na něm mohl já spíše jezdit." "Šmarjá. Bertíku k noze," ozval se vyděšeně Robert a vzápětí kolem mě prosvištělo to zvíře. Trefilo mě ocasem, jak s ním začalo vrtět, a já měl pocit, jako by to byla rána obuškem. Ale možná mám moc zjitřenou fantazii.
Po průchodu domem jsem zjistil, že zatímco obytné prostory jsou nedodělané, tak garáž za domem má střechu, okna, vrata, mříže a uvnitř auto. Vedle něj stál Robert a hladil Bertíka. Trochu mi ta zdrobnělina k tomu kolosu neseděla. "Tak tohle je Lukáš Bertíku. Kamarád. Dobrej kamarád," řekl Robert a poté psa odvedl do rohu, kde byla klec a tam ho zavřel. "Hele potřebuji ještě jednu věc." řekl Robert a podal mi pistoli - beretu. Nevšiml jsem si, že by ji bral z auta. "Je nabitá - plný zásobník." Ukázal mi ho. Poté mi ji vtiskl do ruky, položil svého automaga na zem a odkopl ho do rohu. Poté se otočil ke mně zády a řekl. Vystřílej prosím celý zásobník. Někam. Buď do mě, nebo do zdi. Vyber si. Já prostě potřebuju někomu věřit úplně. Při tom si sundal triko i vestu pod ním a klekl si s rukama za hlavou zády ke mně. Nebyl jsem schopný pohybu a asi minutu jsem nehnutě stál. Pak jsem uslyšel, jak Robert začíná natahovat. Došlo mi, že si myslí, že sbírám odvahu použít zbraň proti němu a tak jsem jí otočil na zeď a začal střílet. Byly to pěkný pecky a měl jsem co dělat, abych to ustál. Když jsem skončil, tak Robert nejdříve nevěřícně ohmatal tělo se zavřenýma očima a pak se otočil na stěnu a otevřel je. "Uffff," řekl a rozbrečel se úlevou. Pes se na nás díval jako by se nic nestalo a bylo vidět, že je na střelbu asi zvyklý.
Robert na tom byl psychicky ne zcela ideálně a tak jsem se zatím rozhlédl po garáži. Ať má čas se dát dohromady. Stěny tady v garáži byly stejně tlusté jako jinde v domě. A podlaha byla fošnová a asi pěkně silná. Auto bylo terénní a vypadalo lehce pevněji. Teda na první pohled. Na druhý už bylo vidět, že je asi ještě dost upravené. Mělo šnorchl a na výfuku zpětnou klapku. A když jsem zkusmo klepnul na plech, tak mi zněl podezřele pevně. A okna také vypadala trochu jiná než standardní. Kromě auta v garáži byl motorgenerátor, dvě velké kovové skříně, bar a lednička, která samozřejmě nešla, ale přesto mě udivila. Na rozdíl od ostatních hypermoderních věcí byla ta lednice stará otlučená Calexka. Uvnitř byla láhev šampaňského, láhev whisky a nějaké lahve s pitím. Nic co by se mohlo zkazit. „Hele to vypadá téměř, jako bys počítal s nějakým průšvihem. A to ještě předtím, než k němu došlo.“
„Jo.“ Trhnul jsem s sebou a udiveně se na Roberta podíval. On pokračoval ve vysvětlování: „Měl jsem to jako zábavu, která je neškodná, pro mne finančně únosná a vážně mě to bavilo. Jenže jsem si to nestihl dopřipravit. Skončil jsem ani ne v půlce.“ Jeho ruka opsala oblouk okolo. „I tak to zní zajímavě. Co konkrétního jsi si stihl připravit?“ „Pozemek, auto, zbraně, prádélko a to je asi všechno.“ Zmínka o prádélku mě zaskočila a pobavila, tak jsem si neodpustil vtípek. „Noci jsou chladné? Tak to abych si vzal teplé prádlo.“ Robert se na mě chvíli trochu nechápavě díval a pak vstal. Asi už byl zase zpátky ve své kůži. „Ty nechápeš co tím myslím. Když jsem říkal prádélko, tak jsem myslel něco jiného než jégrovky. Ukážu ti co.“ S těmito slovy přistoupil k jedné z kovových skříní a odsunul jí. Pak pod ní zvednul několik prken v podlaze, odhrabal tenkou vrstvu písku a objevila se dvířka s číslicovým mechanickým zámkem, který mi přišel nezvykle početný.
Robert na zámku nastavil 1 0 2 2 0 4 0 6 1 9 4 2. „Schválně Lukáši jestli uhodneš co to je za čísla?“ zeptal se Robert a já se podíval do stropu a zamyslel se. Po chvíli jsem řekl: „Skoro bych podle posledních čtyř tipoval na druhou světovou válku. V červnu toho roku došlo k bitvě o Tobrůk, o Stalingrad a o Midway. Tohle bych tipoval na tu Midway, protože ten začátek je dle mne čas a v deset hodin mám pocit, že žádná německá bitva nezačínala. Němci byli ranní ptáčata. Takže bych tipoval, že to byl okamžik, kdy u Midway začalo bombardování.“ Podíval jsem se na Roberta a ten na mě zíral s otevřenými ústy. Zmohl se jen na „eeee?“ „eeeek?“ zeptal jsem se v odpověď. „Mám pocit, že jsi tak chytrej, že si to ani neumím představit,“ prohlásil Robert s vytřeštěnýma očima. „Nech na hlavě. Tohle byla šťastná náhoda.“ Robert otevřel dvířka a začal odtamtud vytahovat neprůstřelné oblečení se slovy: „Tohle jsem myslel tím prádélkem.“ Po chvíli odsunul i druhou skříň a pod ní měl schované další zbraně. Jako by jich měl zatím málo.
Myslet dopředu neznamená si koupit basu piv místo dvou lahví, ale přemýšlet občas co by kdyby a sem tam si něco připravit na dlouhodobé hledisko.
Věc, kterou budete znát vám někdo možná mučením vezme, ale i poté ji budete mít.
stepan-hawk
 
Příspěvky: 307
Registrován: čtv 08. lis 2012 20:29:01
Bydliště: královská část prahy

Re: Kaleidoskop krachu

Příspěvekod stepan-hawk » ned 16. lis 2014 16:58:53

Tomáš H + 27 hodin
Byl jsem s nervama na dně a to ještě více, než při odjezdu z Prahy. Po E55 jsem přijel k Táboru. Po pravé ruce jsem minul nějakou průmyslovou zónu, ale pak přišla tak ucpaná křižovatka, že jsem byl rád, že se mi podařilo zahnout doprava. Další cesta byla pro odbočení na jih pro změnu taky ucpaná. Takže když další cesta byla volná, tak jsem do ní s chutí zabočil. V tu chvíli vkročil do cesty chlápek v uniformě vojenského policisty a neprůstřelné vestě, zvedl plácačku a ukázal na krajnici silnice. „O-ou,“ řekl jsem a probudil tak tchýni, která vedle mne klimbala. Policista ruku, kterou nejdříve ukazoval, položil na zbraň a nepřišlo mi, že náhodou. Zastavil jsem, vyklonil se z auta a zeptal se: „Přejete si?“ „Vaše doklady pane řidiči.“ Zpoza rohu se vynořil starší děda, který měl na rukávu pásku s nápisem policie, v rukou měl útočnou pušku vz. 58 a na sobě taky vestu. Kdybych něco zkusil proti tomu policistovi, tak bych asi nedopadl dobře. Děda vypadal připraveně.
Podal jsem řidičák policistovi a trochu se bál, že moje cesta skončila. To se vzápětí potvrdilo. „Vystupte si prosím - všichni.“ Děda pokýval a postavil se tak, aby stál jinde než jeho kolega a případnou střelbou po mě jeho neohrozil a já nemohl pálit na oba naráz. Nemělo cenu dělat něco jiného než poslechnout. Akorát mě to pěkně naštvalo, jak mě dostali. Vylezl jsem a vzápětí děda vykřikl: „Má zbraň.“ A rázem mi na hlavu mířili oba. Tchýně vylezla za mnou ven a dcera také. „Proč jste ozbrojen pane? A máte na tu zbraň povolení?“ „Mám a proto, že někteří lidé této mimořádné situace chtějí zneužívat. V Benešově bych přišel o auto, kdybych nebyl ozbrojen.“ „Takže se na ty doklady podíváme,“ usmál se na mne policista a natáhl jednu ruku. Druhou na mne pořád ještě mířil. „Omlouvám se, ale my nechceme nic riskovat.“ „Kolik vás tady je?“ „Dost. A počet s přijíždějícími roste.“
Vytáhl jsem peněženku, v ní našel zbroják a podal ho vojákovi. Ten ho zkontroloval, poprosil ještě o občanku a dostal jí. Po kontrole mi všechny tři průkazy vrátil, došel ke stolku postavenému za rohem a několika ťuknutími do starožitného psacího stroje na jeden papír doklepal pár slov, vytáhl ho ven a podal mi ho. Bylo to povolání do vojenské služby s mým jménem a rodným číslem. „Šmarjá,“ vydechl jsem šokovaně. „Jakou jste měl hodnost?“ „Četař,“ hlesl jsem. „No ohledně hodnosti si budete muset promluvit s velitelem. Tady kolega vás tam doprovodí,“ prohlásil policista a ukázal palcem na staříka. Ten se na mne usmál a bylo vidět chybějící zuby. „Bohužel ke mně do auta se nevejde,“ řekl jsem a ukázal na Aerovku, kterou jsem přijel. „Tímto autem také nepojedete. Pojedete támhletím,“ prohlásil policajt a ukázal na starý autobus, do kterého právě nějaký mladík navigoval motajícího se staršího chlápka. Uvnitř byl autobus z větší části už obsazen. „A co moje auto?“ „A je vůbec vaše?“ zeptal se policista a tázavě se na mne podíval. Zarazil jsem se. Už jsem za tu cestu začal o aerovce přemýšlet jako o svém autě, ale… „Dostal jsem ho od babičky jeho majitele.“ „Dejme tomu, že Vám věřím, ale papír na to asi nemáte, že?“ řekl policista a já jen polknul.
„Támhle ho odstavte a pak se domluvte s šéfovou.“ Ukázal mi ještě policista mezi domy, kam nebylo ze silnice v první chvíli vidět. Uviděl jsem tam asi šest aut, která asi byla pojízdná i teď. „Nejste první a asi ani poslední.“ Ozvalo se mi ještě na vysvětlenou za zády, ale to už byl policista na odchodu a já přemýšlel co dělat. Děda měl zbraň ještě stále v pohotovosti. Ten člověk musel sloužit u nějaké ozbrojené složky. Takže zkoušet přestřelku se mi moc nechtělo, ale jestli je to jediná cesta…. Proud mých myšlenek byl přetržen, když jsem najednou na střeše jednoho domu zahlédl postavu s puškou. Ta puška měla puškohled a já se raději rychle rozhodl, že si s tou jejich slavnou šéfovou nejdříve zkusím promluvit, protože šance na přežití přestřelky momentálně klesla k nule. A to už předtím nebyla nic moc.
„Ještě jednu věc. Mám na vozíku manželku.“ Ukázal jsem na přívěs, aby nedošlo k nedorozumění. Děda se na mne podíval a zeptal se: „Mrtvola, ležák, stoják, moták?“ Nechápavě jsem se na něj podíval. Povzdechl si a pak začal vysvětlovat: „To jsou slova, kterými označujeme dotyčné podle toho, co je pro ně vrcholem intelektu. Jestli jakž takž fungujou, ale moc při tom nemyslej, tak jsou to motáci. Jestli je najdete stát tam, kam je postavíte, tak to jsou stojáci. Pokud jsou na živu, ale jen leží, tak to jsou ležáci. Motáky shromažďujeme ve starém městě a čistíme to tam s jejich pomocí. Stojáci jsou shromažďováni na stadionu. Ležáci jsou expedováni do Záluží. Až umřou, tak se baráky spálí. Není šance, abychom se starali o tuty, co jsou na tom tak špatně. A epidemii se chceme vyhnout. Mrtvoly se snažíme pohřbívat buldozerem.“ Pak se na mě znovu pátravě zadíval a zeptal se: „Co je vaše manželka?“ „Já nevím. Stoják nebo ležák.“ „Zkoušeli jste výstřel?“ „Jekej výstřel?“ „Občas se po výstřelu dotyčný oklepe a posune se o stupeň výše. Je to sice vzácné, ale i tak to zkoušíme u každého člověka. Ale raději ve skupinkách, abychom neplýtvali municí. Mimochodem já jsem Karel.“
Zamyslel jsem se. Měli to tu asi trochu zorganizované, ale stejně na to nestačí. Budu muset zkusit zdrhnout s rodinou. Přemítal jsem o tom celou dobu, než jsme přijeli na Žižkovo náměstí. Tam mě děda zavedl do restaurace Beseda. Za stolem tam seděla ženská v uniformě městské policie. Poněkud korpulentní, ale na správných místech, jak se říká. Děda na ní houknul „Tři živáci. A jeden jejich příbuzný mimoň.“ „Obstřelte ho v příští skupince. A s vámi si promluvím,“ukázala na nás. „Jak odstřelte?“ zeptala se tchýně. „Obstřelte, ne odstřelte madam,“ usmál se na ni děda a vyšel ven. Za námi se znovu otevřely dveře a dovnitř byl vstrčen nějaký mladík, který se sice potácel, ale podle smradu to nebylo z Toho, ale z pití. „Jeden živý, přijel poněkud čerstvě omlácenou škodou 100,“ houknul člověk v armádní uniformě, která mu ještě ani neseděla. Evidentně čerstvě zrekrutovaný. Na podpatku se otočil a zmizel.
Policistka se otočila na nás. „Jsem Markéta Střížková. Organizuju tady snahu o vyrovnání se s katastrofou. Odkud přicházíte a jak to tam vypadá? Kudy jste jeli a jaké zprávy o těch místech mi můžete říci. Dostal jste povolávací rozkaz?“ Nevěřícně jsem na ní koukal. Ona opravdu věřila, že to tady tímhle stylem zorganizuje. „Dostal, ale vzhledem k okolnostem..“ Nenechala mě domluvit. „Vzhledem k okolnostem je to zcela na místě,“ vyštěkla a pak přešla do mírnějšího tónu. Během toho, co mluvila, došla k tomu ožralovi a pouty ho přicvakla k topení. „Musíme se pokusit zůstat naživu. A to především znamená, že se budeme muset zbavit všech mrtvých. Takže je momentálně zaevidujeme a pohřbíme.“ Vytřeštil jsem oči a řekl: „Vy chcete říci, že těm mrtvolám berete otisky nebo je fotíte?“ „Obojí.“ „TO JE TAKOVÁ HOVADINA, ŽE TO MŮŽE NAPADNOUT JENOM ŽENSKOU,“ zařval jsem na ní z metru a měl chuť jí začít škrtit. Už jsem skoro myslel, že je nějaká šance, aby to tu udržela, ale tohle mě přesvědčilo, že není. „Jestli se budete zdržovat, tak to nestihnete dříve, než vám tu vypuknou epidemie.“ „Vy byste tomu tady asi chtěl velet místo mě.“ „Nechtěl. Já chci odjet dál pryč a teďka odjíždím,“ řekl jsem a namířil na tu slepici pistoli.
„Co takhle se uklidnit. Namířit na nadřízeného pistoli to zavání vojenským soudem a následně zastřelením,“ řekla poměrně v klidu. Hlava mi lehce vychladla a já si uvědomil, že tady asi nebude úplně sama. „Nějaký rozumný návrh na řešení?“ zeptal jsem se jí, když jsem si všiml, že závěs v rohu, který vedl asi do kuchyně, se lehce pohnul. “Zahoďte to, přísahejte, že se budete od této chvíle snažit a vyřešíme to hodinou na pranýři, až na to bude čas.“ „Pranýř?“ zeptal jsem se udiveně. „Jo včera nám tu na něm jeden zlatý mládežník strávil pět hodin, než dostal rozum. A dneska je v pilné práci - i když raději přivázaný.“ „Já něco teda navrhnu vám. Vy jste tady šajba. Já si vás vezmu jako rukojmí a opustím město. Pak vás pustím. Určitě by vaši společníci nechtěli, aby se vám něco stalo.“ „Primární je pořádek a na mně zase tak moc nezáleží. Takže to dejte dolů.“
„Já vás zastřelím, jestli budu donucen,“ řekl jsem a ruka se mi trochu zatřásla při vzpomínce na mrtvolu, kterou jsem dneska „vyrobil“. „Víte … jako policajt musíte být psycholog, takže odhaduji, že vy nejste zlý. Proto jsem taky zatím nedala pokyn k vašemu odstřelu, ale jestli mě donutíte….“ Nechala vyznít větu do prázdna a mě začínaly povolovat nervy. V ten okamžik se otevřely dveře a vešel ten děda. Pušku měl na zádech, ale přetočil ji dopředu tak rychle, že bych to nečekal. „Vaše manželka je v tuto chvíli moták. Výstřel na ní zabral. Nezabral by i na vás? Zdá se, že ho akutně potřebujete.“ Sympatie, které se mi zdálo, že jsem v něm předtím budil, byly pryč a na jejich místě byl chlad.
„Týden u káry s mrtvolama,“ řekla policajtka a dala ruce dolů. „To je trest, který v tuto chvíli nabízím.“ Ruce se mi začaly trochu třást. Pak se ozval ten stařík: „Hele mladej - jestli nejsi připravený zemřít, tak to slož teďka. Máme organizaci a ty buď zapadneš dobrovolně, nebo budeš využit nedobrovolně.“ Ten děda mi připomínal mého dědu. Ten byl taky pěkný metr. Naklonil hlavu na stranu a dodal: „My jinak nemáme důvod tě nezastřelit.“ „Znám lék, který může pomoci probrat některé lidi.“ „Opravdu?“ zeptala se strážnice zaujatě. „Jo“ řekl jsem a sklonil pistoli. „Nějakou dobu budeš muset vegetovat beze zbraní,“oznámil mi chlápek, který se vynořil z kuchyně. Na sobě měl vojenskou uniformu a byl to docela kus chlapa. Vzápětí mě odzbrojil. „Ten lék vám řeknu jen v tom případě, kdy přestanete dělat zhovadilosti a začnete jednat tak, jak si situace zaslouží.“
„Teď mi odpřísáhnete, že se budete snažit tuhle komunitu podporovat a nezradíte jí. Pak mi řeknete ten lék a pak si poslechnu vaše případné návrhy.“ „To pořadí se mi nelíbí.“ „Abych se přiznala, tak u někoho, kdo mi mířil na hlavu nabitou zbraní, je mi to úplně jedno,“ uchechtla se policajtka. „Začneme slibem.“ Sáhla do kapsy a vytáhla bibli. Ušklíbnul jsem se. „Tak klidně můžete přísahat na tohle,“ usmál se ten voják a vytáhl z kapsy Stopařova průvodce po galaxii. To jsem nerozdejchal a začal jsem se chechtat. Sice křečovitě, ale chechtat. Vylítl ze mě pěkný kus napětí, které se ve mně už déle než den hromadilo. „Pro ateisty optimální. Uznávám,“ podařilo se mi říci mezi slzami, které mi smíchy tekly z očí. To že jsem byl kousek od smrti a přežil to k tomu asi také přispělo. Pak jsem zvedl ruce v omluvném gestu a konečně se uklidnil. „Madam budete pomáhat vyklízet mrtvoly. Teď si vyberte a přísahejte,“ natáhla k mé tchýni obě knihy. Tchýně položila ruku na bibli a řekla: „Přísahám. A teď chci vidět dceru.“ Šéfka to odkývla a pokynula rukou dědovi. Ten mojí tchýni a dceru odvedl. Voják mi sebral zbraně. „Co když odmítnu přísahu?“ „Tak vaše žena bude nasazena na nebezpečnou práci a vy budete dělat s řetízky na rukou a nohou a s nimi i spát. A možnost vzájemné komunikace se značně omezí.“
„Víte já jsem o tom, že k něčemu takovémuhle dojde, přemýšlel už dost dlouho. Ideální by bylo sbalit se do lesa.“ Policistka ke mně přes stůl šoupla obě knihy a nic neříkala. „Takže se mnou ani nebudete mluvit?“ „Ráda budu mluvit s členem komunity. Diskuze s rozvracečem mě neláká.“ Ušklíbl jsem se a nabral dech. „Jestli vám já přijdu jako rozvraceč, tak počkejte, co přijde. Až vám začne docházet jídlo a dorazí lidé z jiných měst a budou od vás jídlo chtít.“ Zkusil jsem na ní ještě chvíli působit psychologicky, ale asi na to jako policajtka měla výcvik nebo cit a ve mně se v ten moment ještě jednou něco zlomilo. ´Skejsnu tady stejně. Už mi to došlo. Jsou příliš chytrý, než aby se dalo jednoduše bez rizika zmizet. Kde jsou ti blbci, který hlavního hrdinu chvíli mlátí a pak jim bez problémů uteče. No asi tam co vždycky – v knížkách.´ „Seru na to. Přísahám, že se tuhle komunitu budu snažit podpořit pomocí svých znalostí. A že nebudu odporovat přímému rozkazu, pokud bude aspoň trochu smyslupnej. Grrrr.“ „nezrazení?“ „Dobře kromě toho přísahám, že nebudu spolupracovat ani žádným způsobem podporovat nepřátelé této komunity a to ani nečinností. A neopustím jí, dokud se bude držet nerozpadlá.“ Poslední větu jsem dodal, když jsem viděl, že se jí to pořád ještě nezdá. Teď už se tvářila spokojeně. „Působíte na mne dojmem člověka, který slovo drží. Takže mluvte.“ „Musíme především sehnat co nejvíce lidí.“ „Kdo zkusí projet městem nebo nejbližším okolím, tak se k naší komunitě připojí.“ „To jsem viděl. Je potřeba zbavit se mrtvol a shromáždit potraviny.“ „Vyklidili jsme už pár supermarketů kde kromě mrtvol a ostatních lidí vyklízíme i masnou, mléčnou a mrazákovou část. Vyhazujeme to na skládku.“ „Bylo by lepší ty potraviny někde shromáždit.“ „Na to není čas. Snažíme se zachránit město v použitelné formě.“ „Z těch skládek mrtvých a svinstva z obchodů se vám tu stejně mohou rozšířit nemoci.“ „Mohou, ale my ty skládky prokládáme vápnem a vápenými směsmi. Abychom tohle omezili. A pár řeznictví v centru města jsme kvůli zabránění smradu vychladili tekutým dusíkem, abychom mohli s vyklízením pár dní počkat. Zhruba na tři dny nám ten dusík bez problémů vydrží.“
Debata pokračovala skoro hodinu. Bylo vidět, že madam lecos napadlo, ale taky, že jí lecos nenapadlo. Například byla nezřízeně optimistická, že se život do pár let začne vracet do svých kolejí. Vylíčením části potíží, na které jsem si vzpomněl, jsem její odhad prodloužil minimálně desetkrát. Poté jsem dostal přidělenou skupinu a vrhnul jsem se do práce, která trvala do konce dne. Večer jsem se podíval do záznamů o počtech, který si Střížková vedla. Podle něj měl Tábor před Tím asi 35000 obyvatel. Teď jich tady bylo cca 300 původních, které to netrefilo, zhruba 230 probraných z motáků, asi 180 zadržených z projíždějících a na závěr jako částečná radost pro mne 46 probraných díky Xantypolu. Možná bude ještě více. Nebylo ho dost ani pro půlku motáků. Použití na jiné bylo omezeno na rodinné příslušníky myslících, kteří jsou ve stavu stojáků. A vybírali jsme primárně lidi, kteří byli pro další dobu užiteční – lékaře, sestry, řemeslníky, zemědělce, inženýry. Kromě toho bylo k dispozici cca 2000 motáků. Teda tohle bylo zatímní číslo. Občas jsme taky našli mrtvolu někoho, kdo neunesl situaci, a spáchal sebevraždu. Takových lidí musí být všude po světě strašně moc. Někdo dokonce před tím zastřelil ostatní v bytě. Vypadalo to, že zítra kolem poledního dorazíme zbytek města z hlediska lidí. Překvapivé pro mne bylo, že z těch cirka 750 bylo přes 100 těhotných ženských. Asi proti Tomu byly odolnější. A večer jsme měli první porod. Dítě vypadá v pořádku. Naštěstí. Myslím, že pokud by bylo ovlivněné, tak by to jeho maminku zabilo.
„Zítra pošleme desítku čtyřčlenných skupinek na rabování lékáren v okolí. Abychom mohli Xantypol vyzkoušet na všechny motáky. Když narazí na někoho v pořádku, tak ho taky přivezou, klidně i s rodinou,“ říkala Markéta u večeře. Sice jsem tomu původně nevěřil, ale zdálo se, že Tábor se podaří zachránit. „A zítra nebo nejpozději pozítří bude potřeba spálit Záluží. Vybrali jste ten skanzen?“otázka mířila na jednoho desátníka. Ten tím byl na můj popud pověřen. Oni by to spálili celé, ale mně přišlo škoda pálit kovárnu a vybavení pro ní. Dokonce se do kovárny neumístili mrtví, ale bylo možné, že prostě jiskra přeskočí a barák chytí. No co - více s tím neudělám. Funkční hasičské auto nemáme. Jsem rád, že alespoň funguje jedna vojenská elektrocentrála. Moderní si ani neškytla. Bylo v ní moc elektroniky. Zato stará komunistická, kterou prý měli za týden vyhodit, běžela spolehlivě a v centru Tábora byly tři bloky, kde se lidé ubytovali a tam elektřina fungovala. Jenže stejně to bylo akorát tak na svícení nebo ohřátí vody na elektrickém vařiči. Televize, počítače, mikrovlnky a jiné hračky nefungovaly. A docela dost lidí na to brblalo. Nejvíc asi moje dcera. Ach jo. Navíc netekla voda, takže se musela nosit do bytů v kýblech. Všichni na tohle používali motáky. O ně se nikdo moc nestaral. Akorát dostali najíst a jinak strávili noc na náměstí, kde se jim nařídilo spaní a tak spali na dlažbě jeden přes druhého.





Lukáš H + 28hodin
K obědu jsem nějak uklohnil maso z mrazáku na táboráku. K tomu byl tvrdnoucí chleba a Robert se mi při tom neustále díval pod ruce. Několika otázkami jsem zjisti, že je z hlediska domácího využití naprosto k ničemu. Neuměl uvařit ani čaj a dokonce prý v životě nemyl nádobí jinak než v myčce. Začínal jsem si uvědomovat, čím se asi živil, ale necítil jsem potřebu s ním o tom mluvit. Na hodinu mě odtáhl do sklepa, kde udělal nouzovou střelnici, a donutil mě vystřílet asi třicet nábojů. Pak jsem mu řekl, že jdu dodělat oběd a že na obranu stejně stačí on. Prý podle něj na střelbu mám talent. Poněkud sarkasticky jsem si pomyslel: ´No tak hurá.´ To by mě ale myslím musel sehnat na střílení něco menšího. Ta devítka hrozně kope. Výstřel z toho jeho kanónu si nedokážu představit. Asi by mi to zlomilo obě zápěstí. Ta jsem měl pocit, že cítím už teď.
Kolem druhé hodiny Robert dozprovoznil auto. Měl na to totálně blbuvzdorný manuál na dveřích jedné skříně. Tak názorná školení jsem nedělal ani já v práci. Všechna elektronika byla nahrazena různými mechanickými udělátky, která měl připravená. Robert jen pobrukoval, že nebude mít rádio a CD přehrávač. Nevěřícně jsem nad ním kroutil hlavou. Když prohlásil, že je auto hotové, tak jsem se ho zeptal, jestli se hodlá vracet. A když řekl, že ne, tak jsem mu ukazoval, co všechno se může hodit a že by bylo dobré to naložit na auto. Při tom všem jsem ho popoháněl a, když nebyl proti, tak jsem mu pomáhal. Nakonec jsme pobrali skoro všechno včetně té elektrocentrály a těch dvou skříní, které jsme naložili na Robertův přívěs. Mně udělal největší radost starý analogový voltmetr, který fungoval. Myslím, že takových hraček po EMP moc nebude. A že budou zapotřebí.
Před třetí jsme konečně vyrazili. Já už byl jak na trní. Nicméně stejně jsem byl rád, že jedu s Robertem. Člověk z něj měl určitý pocit bezpečí. No možná ten pocit pramenil z toho jeho neskutečného arzenálu. Měl v něm asi 6 pistolí, 2 lovecké pušky, 2 útočné pušky a jedna nějaká půlpalcová záležitost. Mám pocit, že by prostřelila i tank. Když jsem se zeptal Roberta, tak to nekomentoval. I to je svým způsobem odpověď. Doufám, že to nebudu muset někdy řešit.
Robert mě sice chvíli přemlouval, abychom jeli jen jeho autem, ale nakonec jsem ho ukecal a jeli jsme oběma. Při nájezdu na R4 v Mníšku nás na křižovatce zastavili dva policisté. Já jel první a policistovi jsem na jeho žádost podal řidičák. Robert zastavil za mnou a vystoupil. Došel ke mně, zatímco si policista prohlížel můj řidičák a řekl si o občanku. Sáhl jsem do kapsy a v tu chvíli se ke mně Robert přitulil a při tom mi nenápadně zašeptal do ucha: „Nejsou to opravdoví policajti.“ Sice mě nejdříve zamrazilo z jeho tulení, ale posléze - z té informace - mě zamrazilo ještě více. Necelé dva dny po průšvihu a už jsou tady lidé, kteří se vydávají za policii. To to tedy začíná rychleji než bych očekával.
„Takže není třeba, abyste jeli dál. Pojedete do Berouna a tam vás už donavigují na sběrné místo.“ Policista se sice po tomto prohlášení usmál, ale připomínalo mi to spíše škleb vlka, který si je jistý, že má někoho v moci. „Já potřebuji jet na jih. Mám tam děti na výletě. Musím je vyzvednout,“ řekl jsem prosebně. Policajt mi vrazil facku. „Pojedeš na shromaždiště dobrovolně nebo nedobrovolně.“ Druhý policista si poklepal na pouzdro s pistolí a pak se zadíval na Roberta pozorněji. „Bacha má vestu,“ vykřikl a začal tahat pistoli. Pak se události udály velmi rychle. Robert jedinou ranou omráčil policistu, který ještě pořád držel v ruce můj řidičák. Pak hodil kop z otočky a druhému policistovi málem ukopnul hlavu. Křupnutí vazu se neozvalo. Dokonce se dotyčný policista hýbal. I když značně pomalu. Robert ovšem na nic nečekal a omráčil ho další silnou ranou na hlavu.
„Co to mělo být?“ zeptal jsem se ho. „Nebyli to policajti. Na to ti mohu přísahat. Znal jsem jich dost. A dokonce se o ně zajímal.“ Sáhl jsem dotyčnému do kapsy a vytáhl průkazku. Ukázal jsem jí Robertovi se slovy: „Jsi si jistý?“ Robert ji vzal do rukou, chvíli na ní zíral, ale pak si s ní v ruce pohnul a vrátil mi jí s úšklebkem. „Chybí tam hologram a i část vodoznaků. Ale na první i druhý pohled fakt věrohodná co?“ Prohlédl jsem si jí ještě jednou a musel mu dát za pravdu. „Co uděláme Roberte?“ „Já nemám žaludek na to je zabít.“ „Já taky ne.“ „Tak je obereme a zanecháme osudu. Dotyční měli v autě samopaly. Robert je zkusil a zjistil, že to je plně automatická verze. „Ty by běžní policajti taky neměli.“ Pak jsem zjistil něco zvláštního. V autě měli vysílačku, která svítila a při tom byla nepochybně příliš nová na to, aby neměla elektroniku. Robert mi navrhnul ji odmontovat a vzít s sebou. Kromě toho policajtům sebral z auta rezervu a jedno kolo a dvě kola propíchnul. Taky jim vzal zbývající zbraně. Kromě obligátních pistolí a už zmíněných samopalů měli ještě dvě těžké brokovnice. A ke všemu měli docela dost nábojů.
Sebral jim i neprůstřelné vesty a na závěr je svázal. A do pařezu kus od nich zapíchnul jeden jejich nůž. Prý, aby se mohli ´rozpižlat´, až se proberou. „Bude jim to ale aspoň hodinku trvat,“ ušklíbnul se Robert. Nasedli jsme a vyjeli pryč. Vysílačka něco bručela. Asi bylo potřeba zadat kód. Nechtělo se mi tím ale nyní zabývat. Zdálo se mi, že jsem se již zdržel dost, ale je fakt, že většinu případů, kdy jsme předtím museli vystoupit a odtlačit auto blokující cestu, teď řešil Robert pomocí nárazníku toho svého obrňáku. Robert říkal, že to je Gazík. Mě to připomínalo teda spíše Hummer než to co si představuji pod pojmem GAZ. Ono to taky mělo nějaké podezřele vysoké číslo. Jak to říkal? 2300? 2303? No to je jedno. Práci to odvádělo a další kus si na internetu neobjednám, tak jméno až tak nepotřebuji. Cesta byla rozhodně rychlejší. Místy bylo vidět, že už někdo cestu dělal. A tam kde ji zatím nikdo nedělal … po nás zůstávala solidně veliká průrva. Pochopil jsem, proč Robert na tom autě, má takovou velkou trubkovou konstrukci vepředu.
Dojeli jsme až do Kamýku nad Vltavou a tam jsem zastavil u pumpy. Z jednoho baráku vyběhla holka a zamířila k nám. „Proč zastavuješ?“ zeptal se Robert. „Už chvíli mi svít rezerva. Potřeboval bych dotankovat.“ „Pumpa nemá elektriku.“ To mi samozřejmě v první chvíli nedošlo. „No jo vlastně.“ Mezitím holka doběhla k nám. Evidentně to byla nějaká místní krasavice. Nicméně hlas připomínal spíše fůrii nebo italskou manželku uprostřed hádky s manželem. „To je dost, že jste s tou pomocí tady. Už mě nebavilo na vás čekat. Co si myslíte, že přijedete teprve teď?“ Slečna založila ruce v bok a autoritativně na nás koukala. Nebýt zážitku v Davli, tak na ní asi zíráme jako vyorané myši. Takhle jsme nad ní jen zakroutili hlavou. „My nejsme záchranná výprava madam. My se jen snažíme dostat z města. A usadit někde na venkově.“ Odpověděl jsem jí v klidu. Její sebevědomí na moment popraskalo, ale vzápětí se vzpamatovala a kontrovala: „Tak to já pojedu s tebou fešáku. Takový zážitky jako se mnou jsi v životě ještě neměl. Jestlipak ještě nejsi panic?“ obrátila se na Roberta a já spolknul žvýkačku, kterou jsem právě žvýkal. Slečna byla evidentně stejně mimo, jako arogantní. „Nejsem panic. Já jsem se sexem živil deset let. Ovšem, na rozdíl od tvojí regionální třetí třídy, jsem píchal celoevropský špičkový výběr. Takže si slečinko uvědom, že je svět v prdeli a tělíčko už nikoho živit nebude. A pokud ano, tak zdaleka ne tak dobře a snadno.“ A bylo to venku. Stejně jsem si myslel, že tohle Roberta živilo. Ovšem tušit a slyšet … je trochu rozdíl. Slečna chvíli stála jak solný sloup a pak přenesla pozornost na mne. Bohužel.
„Hele když tady velký bratr nemá zájem… nechtěl by jsi ty zažít nejlepší sex svýho života? Nevěřil bys co s tímhle umím…“ vyplázla na mne jazyk s piercingem. Nezvracel jsem, ale asi jsem byl dost bledý. „Tak co?“ popoháněla mě slečna. „Víte co madam. Jděte si hledět svého. Já jsem čerstvý vdovec a nemám chuť na vaše obscénnosti.“ „Když seš vdovec, tak to budeš hledat, kam ho strčit. Já bych ti dočasně posloužila. Pak bych si vzala něco na oplátku a nechala tě. Ale na dobu se mnou bys potom rád vzpomínal. Neříkej mi, že jsi manželce nikdy nezahnul.“ „Madam mám pocit, že o vás bych si maximálně opřel kolo. A i to pouze a jedině v tom případě, kdy by nebyl k dispozici vhodný patník.“ Obvykle lidi neurážím, ale tohle už na mne bylo moc. Ona mě urážela už delší dobu. „Ty nevděčnej skrčku. Co si o sobě myslíš. Já se přemůžu a nabídnu takovýmu blbýmu pišišvorovi zakrslýmu svoje tělo o který měl zájem skoro každej chlap ve městě a ty mě jako pošleš do hajzlu? Čů…“ dál se nedostala, protože od Roberta vyfasovala facku jak z učebnice. „Di do prdele krávo. Lukáš tě odmítnul, ale ty jsi tak blbá, že to ani nepoznáš. On svojí manželku miloval, ale to někdo jako ty ani nemůže pochopit. TÁHNI.“ Poslední slovo na ní zakřičel tak, že slečna nadskočila, jako kdyby dostala 230 Volty a odběhla. „Už jsem na to přišla vy buzny. Vy byste holku neuspokojili, ani kdyby neměla před vámi deset let chlapa. Nevíte ani jak se to s ženskou dělá,“ zařvala ještě nedaleko od nás.
Jsem sice kliďas, ale teď se mi zatmělo před očima a když jsem zase začal vnímat, tak jsem se s Robertem pral a snažil se vzít pistoli z auta. Robert mě držel za zápěstí jako rodiče svého potomka a klidně říkal: „…uklidni se, nestojí ti za to, je to kráva, nikdy by sis to nepřestal vyčítat, uklidni se, nestojí ti za to…“ Přestal jsem se prát a udělal krok zpět. Zdálo se mi, že mám na zádech krosnu plnou olověných odlitků. Podlomila se mi kolena a kecnul jsem sebou na zadek. „Měli bysme urychleně pokračovat. Ta vypadala, že byla tak blbá, že by po nás mohla začít střílet.“ Po téhle Robertově větě jsem nadskočil pro změnu já. „Mě to s mým drobečkem vadit nebude, ale tebe by mohla zranit. A kdyby tě zabila, tak jí asi stáhnu z kůže.“ S těmihle slovy Robert vytáhnul jedno z neprůstřelných oblečení a dal mi ho se slovy: „Oblíkni si tohle. I když nebudeš mít přilbu, tak tě to skoro před vším ochrání.“ Sám bleskově přistoupil k jednomu autu stojícímu u pumpy a pomocí vlastního heveru ho trochu naklonil na stranu. Potom si s vaničkou, kterou vytáhl z auta, pod něj nakoukl a z pouzdra vytáhl nůž. Nevím, zda tohle trénoval, ale za ani ne pět minut jsem měl nádrž auta doplněnou. Na mě zbylo jen dodat aditivum. „Můžeš jet,“ řekl Robert a poplácal mě po zádech. „Z tý krávy si nic nedělej. Takovejch lidí ještě potkáme…“ Asi měl pravdu, ale stejně jsem se uklidnil, až když jsme z města vyjeli dál. Už to bylo nedaleko a já byl netrpělivý. Střídání se ve vedení podle toho jestli je potřeba odstrkovat auta z cesty mě přestalo bavit a tak jsem Robertovi na mapě ukázal, kam jedeme. Od té doby jel v čele a zpomaloval jen, když bylo vhodné, abych ho dohnal. Tempo se značně zvýšilo a myslím, že bez Robertova auta bych tohohle tempa nedosáhl ani z třetiny. Možná spíš z desetiny.
Pak před námi vyvstala obec, kde byla chalupa oddílu. Nikdy jsem tu nebyl, ale na fotkách jsem ji viděl, tak jsem doufal, že s nalezením nebude problém. Ukázalo se, že s nalezením problém nebude. Z komína jako z jediného ve vsi stoupal hustý kouř, který byl vidět i v začínajícím soumraku. To ale bylo zatím to poslední, s čím nebyly problémy. Netušil jsem, že všichni, které jsem zatím potkal, byli jen slabým odvarem toho, s čím se seznámím již v krátké době.
Myslet dopředu neznamená si koupit basu piv místo dvou lahví, ale přemýšlet občas co by kdyby a sem tam si něco připravit na dlouhodobé hledisko.
Věc, kterou budete znát vám někdo možná mučením vezme, ale i poté ji budete mít.
stepan-hawk
 
Příspěvky: 307
Registrován: čtv 08. lis 2012 20:29:01
Bydliště: královská část prahy

Re: Kaleidoskop krachu

Příspěvekod stepan-hawk » ned 23. lis 2014 14:58:22

Kamil H + 32 hodin

Tak jsem se opatrně zbavil chlapečků v jednom baráku, který jsem potom zapálil. Vzhledem k tomu, kolik domů bylo částečně nebo úplně shořelých, to divně fakt vypadat nebude. Pak jsem se šel podívat na náměstí, kde už zase svítil ten reflektor. Když jsem se přiblížil, tak jsem vočíh, že tady je docela dost lidí. Kdyby kolem nebyly ty ztemnělé baráky, tak by si člověk skoro myslel, že je normální večer a tady se dělá nějaký koncert nebo demonstrace. Motalo se tu několik desítek lidí s páskou na rukávu a snažilo se to organizovat. Na jednom místě se rozdávalo žrádlo z vojenské varnice a vedle se dával čaj. Lidi byli nakládáni do asi čtyřech autobusů a asi patnácti vejtřasek. Všechna vozidla byla na boku označena českým erbem, který byl evidentně dělán poměrně narychlo a teda blbě.
Jeden z lidí s páskou na rukávu ke mně přišel a řekl: „Ty jsi opravdovej policajt?“ „Jo.“ „A jak to, že jsi nedorazil už včera? To jsi si jako toho světla nevšimnul?“ Byl to evidentně nějakej drzej hajzl. „Si polib debile.“ „Co si to dovoluješ? Já tady jsem pořádková služba.“ „Tak se do mě neser. Kdo tomu tady velí?“ Ukázal mi na člověka v policejní uniformě s výložkami majora. „Támhle.“ Dál jsem se s tím hovadem nebavil a zamířil k tomu šéfovi.“Vy tady velíte?“ zeptal sem se ho. „Jsem major Prostý a organizuji tuto sběrnou skupinu.“ „Co se tu děje?“ „Probíhá evakuace nařízená vládou.“ „Vládou?“ „Na místě evakuace jsou čtyři poslanci a tři senátoři. Vzhledem k mimořádnému stavu se stali fakticky vládou. A první z jejich příkazů je vyvézt lidi z Prahy a evakuovat je. Vy jako policajt s tím budete pomáhat. V tuhle chvíli pomožte s naložením co nejvíce lidí támhle do těch náklaďáků a autobusů a pak budete jeden z lidí, co je budou doprovázet. Hlavně hlídejte, aby někdo nezdrhnul. Nechceme, aby vypukly epidemie, tak je potřeba, aby se žádní individualisti nepotloukali městem. Ani jinde.“ Pak ještě vytáhnul z kapsy trochu divně vypadající tablet a do něj naťukal moje služební číslo. Soudě dle toho jak mi čuměl na odznak. Do pr…. Měl jsem si ho změnit. Pak jsem se ale ušklíbnul páč mi došlo, že ten tablet bude mrtvej. Jenže jsem vyvalil oči. Ten tablet mu podle odrazu v brýlích fachal a, když do něj naťukal moje služební číslo, tak na něj vyskočila hláška. Překvapením mu klesly ruce a já si hlášku mohl přečíst: „Vhodný pro krizové situace, dodejte ho vrchnímu velení pro další použití.“
Vykulil jsem oči ještě jednou. Major nejspíš tuhle hlášku ještě neviděl. „Tak se spakujte. Vemte si batoh, nebo kde máte věci, a támhle pojedete jedním z aut doprovodu a pojedete za velením. To znamená, že to nezapíchnete v táboře, ale pojedete s autem dál do centrály,“ ukázal na kraj náměstí, kde bylo zaparkováno deset vojenských tréňáků. ´Asi zapíchnu tebe,´ pomyslel jsem si a vysvětlil mu, že nemám věci s sebou. On mi řekl, ať si je bleskově sbalím. A poslal se mnou dva čičmundy. Prý abych se neflákal. Asi mu jednu fláknu parchantovi. Co si o sobě ten debil myslí. Nehodlám skákat, jak on píská. Jenže ty dva volové co mi je dal s sebou mě hlídají a navíc si poznamenal, kdo jsem, takže kdybych je zmizel, tak mi to pak přišijou. Do hajzlu. Už to vypadalo, že budu mít klid a žít si po svým, ale musí se to podělat. Já s těma kurvama ale zatočím. Nakopu jim prdele, že jim bude mozek stříkat ušima. Ale to má čas. Teď jsem si pár dní užil, tak vydržím chvíli v klidu. A třeba bude šance si něco užít i tady. Nebo spíše si na někom užít. A při tom si zjistím vo co tu gou.
Doma jsem ty dva nechal za dveřmi, kde na mě sice hulákali a nadávali mi, ale když jsem se jim na jejich řvaní občas ozval, tak se ani nesnažili prokopat dovnitř. Železo z batohu jsem doma schoval a místo něho si do báglu sbalil nějaké blbosti. Hlavní evakuační batoh jsem si schoval na záchodě. Schoval jsem ho tam do igelitového pytle a schválně si došel a nespláchnul, aby to prohledávajícího odradilo. Nenechám si ho nějakým rabířem šlohnout. Zbylé železo jsem poschovával všude možně. Pak jsem odešel a z přízemí se ještě vrátil bez těch dvou pitomců a na dveře od mýho bytu sprejem nastříkal: „ NEMOC. NEVSTUPOVAT.“ Některé voly by to mohlo odradit. Pro jistotu jsem to nastříkal ještě náhodně o patro níže na jeden byt. Sice zanedlouho bude nezdravě v celým městě a ve všech městech na světě, ale co.
Byl jsem zvědavý, kam bude směřovat evakuace, ale musel jsem si počkat. Nikdo z místních debilů mi nic neřekl. Asi bylo v tomhle jejich šéfstvo kategorické. Cesta na místo byla opruz. Jet noční krajinou v otevřeném džípu a ještě hlídat lidi co jedou starými autobusy fááákt super. Určitě budou lidi skákat z okýnek za jízdy. Poslal jsem spolujezdce do hajzlu ať hlídaj voni. Já že mám zvláštní příkazy dostavit se na velení. Věděli, že mám po doražení na místo drandit na centrálu, tak mi to prošlo.
Místem určení se ukázal Zbiroh. Bylo to nezvyklé. V tomhle městě normálně žije pár tisíc obyvatel. Teď jich tu bylo nejméně šestkrát tolik a všude kolem města se stavěl stanový tábor. Kromě toho se lidé nacpali do všech baráků, škol, fabrik, obchodů a sokolovny. Jedním slovem - bordel. To jsem zvědavý, jak dlouho to tady vydrží, než vypuknou ze sraček nemoci. Navíc jsem na kraji stanového tábora zjistil, že se kolem začíná stavět plot z ostnatého drátu. Ten kdo tady velí má asi strach aby mu ovečky neutekly. Že bychom byli stejná krevní skupina? Uvidíme. Jsem na tu šajbu fakt zvědavej.
Jeli jsme ze Zbirohu na západ a nakonec jsme skončili v té stavbě u Berounky, které byla plná televize. Když teda ještě ty sračky vysílala. Prý tu má být sekta a šéfovat tu má ta kráva Kuchtová. Vyložili mě před venkovní branou, kterou hlídalo pár týpků, kterých by se slabší povahy v noci v lese asi bály. Zřejmě i právem. Když jsem vešel na dvůr, tak jsem zjistil, že Kuchtová nebude problém. Ležela tam čerstvě zastřelená a nad ní stáli dva vojáci a nějaký civil v sáčku a hlasem s americkým přízvukem rozkazoval: „Ukliďte jí.“ Pak se otočil na mne: „Kdo jste?“ „Major Prostý si na tabletu přečetl, že mě sem má poslat. Tak jsem tady.“ Dotyčný si mne na svém tabletu zjistil. „Á. Další materiál na vnitřní ochranou skupinu a dokonce velmi vhodný. To je dobře. Pojďte se mnou,“ mávl na mne rukou a odkráčel do jedněch dveří. Tam jsme se srazili s poslancem Bendou. „Máme tu dalšího člověka na vnitřní ochranku. Taky jeden z všehoschopných.“
Bohužel to Benda pochopil blbě, že mi má dát motivační školení a tak si mne odtáhnul do místnosti a asi půl hodiny do mě hustil, že když budu dělat, co se mi řekne, tak se budu mít dobře a že je potřeba zatočit s těmi lidmi, kteří by nechápali, že je mimořádná situace a že se musí uskrovnit. A že musíme být tvrdí a trestat exemplárně. Kromě toho mi nablil spoustu dalších kokotin. Potom si mě vzal stranou ten amík a to už bylo zajímavější pokecání. Nejdříve mi dal náramek, který tady měl každý. Prý je to označení. Mě přišlo, že na označení je divně těžkej, ale po nasazení už nešel sundat. „Takže na rovinu. Jste jeden z lidí, co v normální policii nemají co dělat. Vím o pár věcech, které vám prošly, i když neměly a podle komunikace na netu jste pěknej hajzl. Tj. přesně takový člověk, kterého potřebujeme. Dávám to tu jménem americké vlády do kupy. Je jen otázkou času než dorazí pomoc z Ameriky. A jestli si Benda a další volové myslí, že tu tomu velí, tak ať si to myslí. Budete poslouchat moje příkazy. A je potřeba, aby lidi bezpodmínečně poslouchali cokoliv, co jim nařídíme. Odbojné elementy musí zmizet. Zpočátku nenápadně až budou lidi trochu zlomenější, tak klidně veřejně. To, že občas někoho v ústraní znásilníte, to můžeme přehlédnout. Budete ale poslouchat. Jestli ne, tak upozorňuji, že ten náramek se musí jednou za čas resetovat. Jinak udělá bum.“ Ušklíbnul se na mě. A já byl v prdeli. I když možná to nebude takový opruz. Budu si moc docela užívat. Teď jen zjistit zda by se nešlo tý nechtěný ozdoby zbavit. „A kdo dělá reset?“ zeptal jsem se ho. „Jedině já,“ řekl a docela ošklivě se na mne usmál. Naprázdno jsem polknul.
Ten hajzl byl na to, co přišlo, nějak podezřele připravenej. A jak to, že mu fungovala elektronika? Nechápu. Že by jí měl schovanou v nějakém krytu? „Vy jste věděli, co přijde?“ „Ano tušili jsme, že islámští radikálové něco takovéhleho plánují. Takže jsme se na to pro jistotu připravili a evidentně se to vyplatilo. Ovšem je potřeba, abychom se vypořádali s určitými skupinami, které by situace chtěli zneužít. Od toho je tady vaše skupina. Budete hlídat, kdo sem dorazí a podle dat uložených v tomhle ..“ podal mi jeden tablet. Stejný měl major v Praze „… budete identifikovat nebezpečnost.“ „Kolik lidí v tom máte namláceno?“ „Všechny nebo skoro úplně všechny,“ usmál se na mě Amík a pak odešel s tím že mi někoho pošle. Zkusil jsem se podívat na pár lidí, ale tablet potřeboval heslo. To jsem nicméně vzápětí dostal od slizouna, který dorazil a začal mi ukazovat, jak se mění status člověka (To sou takový informace jak dotyčný dopadl po Tom a jestli byl potkán a jak s ním bylo naloženo.) a vysvětlil mi, že se všechna zařízení vzájemně bezdrátově spojují a informace vyměňují. Na zkoušku jsem se začal probírat lidmi, které jsem znal. U někoho mne čtyřka nepřekvapila a u někoho mne překvapilo, že není výše. Ten slizoun mi pak ukázal, kde budu bydlet a na závěr si nechal místní bordel. Bylo v něm na 50 různých dospělých a dětí. „Tady si můžeš užít, co hrdlo ráčí. Sem tam můžeš i někoho dalšího přivézt,“ ušklíbnul se na mě. „Jo jo. Tady si vyberu,“ řekl jsem a bylo vidět, že všechny tyhle děvky sebou pěkně trhly. Možná se mi tu přece jenom bude líbit.
Myslet dopředu neznamená si koupit basu piv místo dvou lahví, ale přemýšlet občas co by kdyby a sem tam si něco připravit na dlouhodobé hledisko.
Věc, kterou budete znát vám někdo možná mučením vezme, ale i poté ji budete mít.
stepan-hawk
 
Příspěvky: 307
Registrován: čtv 08. lis 2012 20:29:01
Bydliště: královská část prahy

Re: Kaleidoskop krachu

Příspěvekod stepan-hawk » ned 30. lis 2014 2:07:19

Lukáš H + 33 hodin
„Kolik je vlastně tvým dětem?“ zeptal se Robert. „Lucce šestnáct, Lukáčovi osm a Jitušce pět.“ Odpověděl jsem mu zatímco jsem mířil k místu, kde byl vidět jediný kouřící komín. Zastavil jsem tam škodovku, v klidu vystoupil a otevřel bránu. Pak jsem uviděl, že na dvoře je několik mrtvol a to s prostřelenou hlavou. Na sekundu jsem strnul a pak se bez přemýšlení rozběhnul dovnitř chalupy. Děsil jsem se, co tam najdu. Vpadl jsem do vstupních dveří v běhu a udělal jen jeden krok dovnitř. Pak jsem dostal ránu do hlavy a zhasl.
Když jsem začal vnímat, tak jsem cítil, že mám svázané ruce a slyšel jsem, jak někdo křičí: „…zasranej motorkáři. Tak sundáš si konečně tu helmu? Já ti tu palici jinak ustřelím. Nemysli si, že to neudělám. Udělám ti do tvýho velkého tělíčka spoustu malinkatejch dírek, takže budeš vypadat jak fontána ve versaj.“ Poté se ozval Robertův hlas: „Pánové nevím přesně, o co vám jde, ale nebylo by lepší se dohodnout nějak nor….“ „O čem se chceš dohadovat ty pytli sraček. Budeš dělat přesně, co ti řeknu, jinak ti tu brokovnici narvu do prdele a vystřelim. Chceš mít místo střev mixovanou kaši?“ Pootevřel jsem oči a uviděl Roberta ve dveřích. Měl na sobě těžké neprůstřelné prádélko i s helmou, která k tomu patřila a na něj mířili dva celkem mladíci, kteří vypadali, že jsou na drogách, ale zato měli v rukou brokovnice. Díky obojímu měli pocit, že mají neomezenou moc. Myslím, že Roberta podceňovali. A jeho ochranný oděv také podle toho co o něm říkal. Robert si všiml, že jsem při vědomí a naznačil mi rukou, abych byl v klidu. Jeden z těch dvou se na mne otočil, aby se podíval, jestli jsem probraný. Ve stejnou chvíli cvakly dveře. Než se ten, co se na mne podíval, otočil zpět, začal Robert jednat. Srazil druhému brokovnici stranou a držel jí tam jednou rukou. Druhou rukou vytáhnul pistoli a dvěma ranami z bezprostřední blízkosti zastřelil oba dva tyhle lumpy.
Ze dveří vykoukla třetí hlava, ale než Robert stihl namířit, tak zmizela a z vedlejší místnosti se ozvalo. „Do prdele. Poliši.“ Načež vedle začal nějaký mumraj. Robert skočil do dveří s pistolí v ruce a zarazil se. Nakouknul jsem mu přes rameno a uviděl, že nějaký muž drží ruku kolem krku mojí Lucky, míří jí na hlavu pistolí a schovává se za ní. Kromě něj byl v místnosti ještě jeden mladík, který měl v rukou samopal, ale evidentně s ním nestihl zamířit a vzhledem k Robertově pistoli mířící mu na hlavu to asi nehodlal zkoušet. V místnosti bylo kromě mého potomstva několik dalších dětí, které jsem znal od vidění z oddílu, ale všechny kromě Lucky byly svázané na zemi. Nejdůležitější pro mne bylo, že moje děti vypadaly v pořádku. Alespoň zatím.
„Zmizte vy kokoti. Tohle je náš brloh,“ zařval ten, který držel moji dceru. „Tati?“ vyjekla Lucka, když si mě všimla. „Tak on je to tvůj papínek ? Tak papínek zahodí pistolku, nebo bude mít bezhlavou dcerunku,“ řekl ten, co jí držel. Pistoli ji nacpal do ucha. Bolestí vyjekla. „Papínek je on, “ řekl Robert a naznačil hlavou. „To je mi u prdele kreténe. Prostě to zahodíš nebo jí zastřelím !“ zvýšil hlas násilník „Pak přijdeš o kryt a tvoje životnost nebude ani vteřina,“ odpověděl mu Robert mrazivě. „Rozšmelcuju jí hlavu šmejde, odhoď to !“ zakřičel násilník. „Není to jeho jediné dítě, a ty máš stále možnost přežít.“ zkusil to Robert.
V tom můj Lukáš, co ležel svázaný na zemi křikl „Je jich tu pět! Bacha!“ Samopalník syna umlčel kopancem. Lapnul jsem po dechu. Robert se hrdelně zachechal takovým způsobem, že by mohl z fleku dabovat horrory. „Už jsem sejmul tři z vás. Vy ste poslední.“ Samopalníkovi se roztřásla kolena a pomočil se. A potom děj nabral velmi rychlý spád.
Ten co držel Lucku na ní přestal mířit a začal střílet po Robertovi. Ten mě odstrčil mimo dveře a vzápětí zaduněly další výstřely. Lucka mi to pak popsala takhle: „Ten, co mě držel, začal střílet po tom kulturistovi. Ten ani neuhýbal, akorát odstrčil tebe a vyfasoval tři rány, pak jsem pistoli tomu parchantovi odklonila do stropu a tam skončila další střela. Jenže než svalovec ustál tři rány, tak do něj ten lump se samopalem nasázel celý zásobník. Sice se skoro netrefoval, ale stejně jsem čekala akorát to, že se ten svalovec sesune mrtvej k zemi. Jenže jemu to nějak nevadilo a tak potom jedinou ranou samopalníka zastřelil . Já v tu chvíli dupla tomu za sebou na nárt a předklonila se. Pak už se ozvala jen jedna rána a byl konec. Chtěla jsem mu poděkovat, ale on se místo podání ruky zhroutil na zem, sundal helmu a začal zvracet. Do té chvíle byl přitom pevný jako skála.“ Robert k tomu poznamenal, že „ten se samopalem byl debil a nebo to držel prvně. Na jednu dávku vystřílet celý zásobník a myslet si že něco strefí…. Jestli mě zasáhl třikrát, tak to bylo moc, mám jen naražená žebra... A taky dojeli na svoji lenost a ukázal do rohu předsíně, kde byly na hromadě naskládané samopaly, neprůstřelné vesty a další věci.
Měl jsem strašnou radost, že se dětem nic nestalo a objímal jsem je snad deset minut a brečel štěstím. Pak se Jituška rozhlédla a řekla: „A kde je vlastně maminka?“ V tu chvíli mne opět bodlo na srdci. To, jak to se mnou cuklo, asi nešlo přehlédnout a dcera začala natahovat. Měl jsem stažené hrdlo a trvalo mi docela dlouho, než jsem poněkud zmírněnou verzi dětem převyprávěl. Pak jsme si zabrečeli a já ze sebe dostal kus toho stresu, ze kterého jsem myslel, že mě musí každou chvíli trefit.
Zjistil jsem, že oddíl přežil ve větším počtu než bych si troufl předem odhadovat. Naživu byl jeden vedoucí, který byl zmlácený a svázaný ve sklepě. Toho To netrefilo. Stejně netrefených bylo i 7 dětí z oddílu – čtyři holky a tři kluci. Dozvěděl jsem se, že když k Tomu došlo, tak z 20 přítomných dětí a čtyř vedoucích zůstali v pořádku dva vedoucí a sedm dětí. Vzhledem k celkovým statistikám neuvěřitelná náhoda. Když sem tito feťáci dorazili, tak nejdříve jednoho vedoucího zastřelili, aby ukázali, že mohou dělat, co chtějí a pak všechny ostatní svázali, prošli vesnici a postříleli všechny lidi v ní. Pak nás tady drželi a pár z nich nás osahávalo a mlátilo. Týrání se účastnili skoro všichni. Říkali tomu vánoce a evidentně si to užívali. Dokonce chtěli dětem dát i drogy, ale pak prohlásili, že „škoda matroše“ a naštěstí k tomu nedošlo.
Všechny děti se tady evidentně bály a navíc jsme se dověděli, že ta skupinka nemá pět členů, ale osm a tři z té skupinky vyrazili někam opatřit „něco pořádnýho na odvaz“ a měli by se asi zítra vrátit. Prý to byli ti klidnější ze skupinky, ale stejně se děti bály. Tak jsem rozhodl, že tady zakopeme na zahradě mrtvoly lidí z oddílu a vyrazíme pryč. V téhle vesnici nebude možné zůstat jednak kvůli těm třem a navíc to tady děti děsilo i normálně. Špatné zážitky jen tak neodezní. Robert chtěl pomáhat, ale bylo vidět, že mu po těch zásazích není nejlépe. Tak jsem mu spolu s Luckou sundal ochranné i normální oblečení z horní půlky těla a stáhnul hrudník několika obinadly. Lucka na něj nevěřícně zírala.
Bolesti měl asi dál, ale stejně se vrhl na kopání hrobů mezi prvními. Netrvalo ani minutu a zlomil krumpáč. Přesto se dál snažil co nejvíce pomáhat. Celkem se mu podařilo zlomit tři krumpáče, čtyři rýče, dvě lopaty a jedny hrábě. Všichni na něj udiveně koukali, ale protože to byl on, kdo je zachránil, tak mlčeli.
Kolem třetí v noci jsme byli konečně na konci s prací. Bohužel i se silami. Přesto jsme se přinutili vydat na cestu. Jeli jsme třemi auty. K Robertovu gazíku a mojí staré škodovce přibyla stará dodávka Volkswagen typ 2. Překvapivě pojízdná. Proč by taky takhle staré auto nebylo. Tahle dodávka patřila Honzovi. To byl ten přeživší vedoucí.. Do těchto aut jsme před odjezdem naskládali všechny kufry, věci, potraviny a vybavení, které jsme bleskově posbírali. Mezi tím i ukořistěné zbraně a výstroj. Viditelně byly ukradené z nějaké policejní služebny. Neprůstřelné vesty byly jen velké velikosti, přesto Robert donutil Lucku i Honzu, aby se do nich oblékli. Honza si navíc do vozu připravil samopal a Lucka dostala pistoli Browing ráže 6,35mm. Auta, kterými přijeli ti lumpové, jsme nenašli. Asi s nimi odjeli ti tři.
Robertovo auto jsem řídil já, naší starou škodovku Lucka a Honza řídí svoje. Robert si odpočívá. Já se nedivím při tom, kolik kulek ho trefilo. Lucce jsem nejdříve nechtěl řízení svěřit, ale nakonec mě ukecala. Sice nemá řidičák, ale celkem jí to šlo. Možná i díky lekcím, které jsem jí před pár měsíci zkoušel dávat na jedné polní cestě. Teď jela poměrně v pohodě a zamotala se až později na jedné ucpané křižovatce. Prozatím jsme popojeli o pár vesnic dál, tam jsme zalezli do jednoho domku a přespali tam. Ráno jsme zjistili, že v kuchyni si nějaký starý pán ve stavu polotrefeném, asi majitel, dělá snídani a všechny lidi, co mu vlezli do baráku, ignoruje. Dal jsem mu prášek, ale bohužel nezabral. Nakonec jsme kolem poledního odjeli a nechali majitele jeho osudu. Nevím, co se s ním stane, ale my chceme jet někam dál, aby nás tamta parta raději nenašla.
Dále v cestě byly Votice. V nich jsme potkali nějakého šaška, co si hrál na mesiáše a prohlašoval, že když odvrhneme civilizační výmysly, tak se k němu můžeme přidat a dojít spasení. Jeho ovečky dokonce chvíli mlátily do Robertova auta. Nakonec to Roberta namíchlo tak, že vystoupil a prorokovi nafackoval a omráčil ho. Dvě z jeho oveček vzápětí projevily přání se k nám přidat. Prý tu projížděli a on je zastavil, vytáhl z auta a zařadil do své skupiny bez ohledu na protesty. Byla to matka se synem. Matce bylo asi čtyřicet a byla těhotná. Synovi bylo kolem dvaceti. Představili se jako Ondra a Jitka Černí. Vydali se za námi ve svém autě – starém citroenu. „Jestli to takhle půjde dál, tak si na místo usídlení dovezeme celou vesnici,“ poznamenal Robert. „A to by vadilo?“ „Nevíme, jestli jim můžeme věřit. Co když nás ve spánku podříznou?“ „Mě připadají v pohodě.“ „Mě taky, ale bojím se, aby sme si nezatáhli do kožichu veš.“ Pokrčil jsem rameny. V jeho gazíku jsme seděli jen my dva a s námi Bert. Ten občas, když jsem se na Roberta otočil, využil příležitosti a olíznul mi obličej. Což bylo rozhodně příjemnější, než když na mne předtím vrčel.
Odbočili jsme na jih po státovce a po nějaké době se před námi vynořil Tábor. „Kdož sů bóží bojovníci a zákona jého,“ zanotoval jsem a Robert se na mne podíval dost udiveně. „Já vím, že asi vypadám trochu jako cynik, ale mě se tak neskutečně ulevilo, když jsem zjistil, že všechny tři děti jsou v pořádku.“ „Život jde dál. Je mi to fakt líto, co se tvojí ženě stalo. Ale myslím, že ona sama by byla ráda, abys dokázal žít dál.“ Udiveně jsem se na Roberta podíval. „Ty jsi psycholog?“ „Psychologii jsem měl jako zaměření, když jsem studoval tu zdravotní školu. Ale hlavně jsem se o ní zajímal. Viděl jsem na tohle téma asi stovku televizních pořadů.“ „Nepřečetl jsi o tom i nějakou knížku?“ Robert najednou vypadal zaraženě. „Hele bojím se, že ty mnou budeš za to opovrhovat, ale já za život přečetl jen čtyři knížky.“ „Myslíš, že tebou budu opovrhovat? Proč?“ „Viděl jsem, co vezeš za knížky. A typoval bych, že jsi to všechno přečetl. Nebo ještě více.“ „No mnohem více, ale to je jedno. V práci jsem jednou sdílel kancelář s člověkem, který za celý život přečetl jen jednu knížku a byl na to, že jich nepřečetl více hrdý. A přesto jsem s ním dokázal vyjít.“ „Debil,“ okomentoval to Robert, „já se stydím, ale nějak jsem na to neměl nikdy pořádně čas. Vždycky jsem se snažil vydělat si dostatek peněz, abych mohl kolem třicítky jít na odpočinek a žít z úspor. I když možná bych něco stejně dělal. Teď už je to jedno.“ Poslední věta zněla jako odvržení všeho minulého. Tak jsme při tom zůstali.
Křižovatka před Táborem byla ucpaná, že jsme to gazíkem vzali raději přes pole, zatímco Lucce se podařilo úspěšně zaháknout nárazník naší škodovky do nějakého sporťáku a uvízla. Úspěšně tak blokovala průjezd i pro ostatní auta. Chvíli jsme na ni čekali, ale pak Robert navrhl, že bychom to mohli projet kus napřed než se vymotá. Na další křižovatce byla cesta na jih taky neprůjezdná a volná byla až ta další. Zastavili jsme, abychom počkali, protože jsme byli od ostatních už kilometr. Zrovna jsem si říkal, že je tady takový klid, když se před námi zpoza baráku objevil policista v neprůstřelné vestě a zvedl plácačku.
„Dobrý den pane řidiči. Prosím váš řidičský průkaz,“ řekl policista a natáhl ruku k zavřenému okénku. Přes neprůstřelné okno nebyl skoro slyšet. Pootevřel jsem okénko a podal mu řidičák. „Prosím vystupte si,“ řekl policista a zpoza rohu se vynořili dva lidé s neprůstřelnými vestami a samopaly a mířili na auto. V tu chvíli jsem byl rád, že jsme jeli napřed. Policista sáhl k opasku - asi pro zbraň. Jenže než stačil cokoliv udělat, tak na něj Robert mířil tím svým kanónem. „Chci vidět ruce, vrať řidičák a odstup od auta.“ Policista odstoupil od auta a natáhl řidičák, aby nešel vzít z okénka rovnou. „Dej to sem nebo se fakt naštvu,“ nasadil Robert opět svůj autoritativní hlas. Policista zaváhal, ale pak mi řidičák hodil přímo do kabiny. Ti dva se samopaly se blížili a na Roberta křičeli, aby to zahodil, ale nic víc si netroufli. „Jedem,“ řekl Robert směrem ke mně. „Zastřelí nás.“ „To by museli mít něco o hodně těžšího,“ ušklíbl se Robert a přikázal mi: „Jeď.“
Auto při rozjezdu zahrabalo pneumatikami, pak jsem ho smykem otočil a snažil se zmizet co nejrychleji. Ti se samopaly po nás stříleli a ten policista také vytáhl pistoli a přidal se. „Budeš po nich střílet?“ zeptal jsem se. „Proč? Byli hodní,“ poznamenal Robert. Na můj nevěřící výraz reagoval vysvětlením: „Kdyby to byli hajzlové, tak stříleli na lidi v autě a ne na pneumatiky a motor.“ Obdivoval jsem Robertův prostý přístup. Já bych s takovým odstupem neuvažoval, kdyby mi někdo po autě střílel ze samopalů. No s mým autem - pokud by mi na něj někdo střílel ze samopalu, tak bych asi nebyl ani naživu, abych to řešil. Teď jsem se jen při odjezdu za volantem krčil. „Nebojte se seňore. Můj Pepé je neprůstřelný,“ parafrázoval ještě Robert hlášku z filmu. „Mám vjet do pole, aby byl efekt dokonalý?“ zkusil jsem kontrovat. „Tady není vzrostlá kukuřice,“ usadil mě Robert a ušklíbnul se. V tu chvíli mi to trhlo s řízením jak byl nějaký větší náraz do auta. „Odstřelovačka,“ lakonicky poznamenal Robert. Auto se naklonilo a Robert prohlásil: „Za kopec to vydrží a tam tu pneumatiku vyměníme.“
Na křižovatce stála obě zbylá auta, která se teprve teď vymotala ze skrumáže a, když nás viděla tak rychle přijíždět, tak zastavila. „Napal to támhle do tý feldy. Projedeme. Tohle auto nějakej osobák jen tak nezadrží,“ ukazoval mi Robert. Následovala pecka, po které jsem měl pocit, že mi vypadnou plomby. Felicii to ale odhodilo stranou a ochranný rám vypadal, že se zatím pouze nudí. Rozhodně se výrazněji neohnul. Ostatní dvě auta se rozjela za námi a netrvalo dlouho a nechali jsme Tábor definitivně za sebou. „Tady zastav,“ ukázal Robert na krajnici. Zastavil jsem a při tom jsem se Roberta zeptal: „Proč jsi vlastně neopětoval palbu. Není toto přesně to, na co jsi se připravoval během svých příprav?“ „Částečně máš pravdu, ale já si prostě myslím, že dost často je nejlepší variantou ústup. Obzvláště když nemáš nic, co by si musel zanechat na místě.“ „Já sice ústup při řešení konfliktů také silně preferuji, ale člověk by to od někoho jako ty nečekal.“ „Jako od blbce?“ zeptal se Robert s dětskou upřímností. „Ne, jako od svalovce.“ Bral to jako pochvalu. Taky jsem to tak myslel.
Ostatní auta zastavila za námi. Vysvětlili jsme jim, k čemu došlo a poté jsme vyměnili pneumatiku. Bylo vidět jak je auto lehce oďobané od kulek. „To je tank?“ zeptal se Honza a Robert mu popsal, co by to auto mělo vydržet. Znělo to zajímavě, a Honza jenom valil oči. Další cesta mířila na východ. Vracet na sever k Praze se nám nechtělo a Vysočina se zdála jako celkem slušné místo na život. „Někde se usadíme,“ prohlásil Robert. Já jsem se věnoval řízení a to se ukázalo jako vhodné, protože jsme právě projížděli vesnicí a za další zatáčkou byl uprostřed silnice postavený stůl a za ním na židli seděl postarší chlápek, který měl v ruce evidentně právě vypitou skleničku, u hlavy pistoli a v očích značně nevěřícný výraz. Evidentně ho náš příjezd zaskočil. Asi mu do sebevraždy zbývalo pár vteřin a já navíc zastavil těsně před tím stolem.
„Co? Co? Co? Co tu děláte?“ zeptal se nás, když jsme po zastavení auta vylezli. V tu chvíli se ozvalo prudké brzdění a do gazíku ťukla škodovka, kterou Lucka těsně neubrzdila. Odpověděl jsem mu za celou naši skupinu: „Snažíme se najít místo, kde bychom se usadili.“ „Vy jste normální?“ „Nevím zda bych byl až takový optimista ohledně normálnosti, ale my co jsme tady …“ rukou jsem ukázal na naši skupinu „… jsme Tím, co se stalo, nepotrefení. Je nás dvanáct - pět dospělých a sedm dětí.“ „Já už nejsem dítě,“ ozvala se za mými zády Lucka. „Dobře tak šest dětí, jedna mládežnice a pět dospělých.“ „Já jsem Milan,“ hlesnul dotyčný a stále ještě se tvářil dost vyjukaně. Představil jsem nás a dotyčný si ještě pořád držel u hlavy pistoli. Pak si všiml dvou malých holek, jak při pohledu na něj vystrašeně vypískly, a pistoli si konečně uvědomil. Opatrně, aby na někoho nezamířil, ji položil na stůl a ztěžka žuchnul zpátky na židli, ze které se předtím nevěřícně zvednul. „Já myslel, že jsem poslední člověk, který je naživu a v pořádku.“ „Tak to nejste na světě určitě jediný, kdo si tohle myslel. Vy jste místní?“ Dotyčný pohnul hlavou jako by to znamenalo napůl ano a napůl ne a pak ukázal rukou na druhou stranu cesty. Když jsem se tím směrem podíval, tak jsem uviděl vyhořelé torzo domu.
Milan nám popsal jak to v jednu chvíli vypadalo, že má manželka mrtvici, pak volal na 155ku, dovolal se, ale operátorka mu řekla, že se děje něco mimořádného a že sanitku nyní poslat nemůže. Tak jí chtěl odvézt sám a při tom zjistil, že auto nefunguje. Obešel vesnici a nalezl další zasažené lidi a nepojízdná auta. Tak souseda posadil u sebe doma za stůl vedle manželky a ze zoufalství se vydal pěšky do vedlejší vsi. Tam to bohužel vypadalo stejně a po návratu domů nalezl místo svého domu jen veliký požár.
„Chcete tady zůstat?“ zeptal jsem se. Milan zavrtěl hlavou. „Vše co jsem tak dlouho budoval je pryč. A to jsem si myslel, že jsem připravený.“ „Jsou věci, na které se nejde připravit,“ poznamenal Robert. Robert se dal s dotyčným do řeči a normálně ho umluvil, aby to se životem ještě zkusil. Respektive - aby to zkusil s námi. Dokonce při debatě zjistili, že se znají z nějakého apokalyptického fóra.
Když jsme se rozjeli, tak se ozval Milan: „Kam vlastně jedeme?“ „Hledáme vhodnou vesnici. Chtělo by to, aby měla jzd, továrnu, skladiště, kravín, mlýn, sýpku, rybník nebo prostě něco co nás zaujme,“ odpověděl jsem já. „Stačilo by bez sýpky?“ zeptal se zcela vážně Milan. „Tím chcete říci, že všechno ostatní by měla?“ Jestli mi lidi budou tohle dělat dál, tak se vážně někde nabourám. Teď jsem jen zavadil o jednu popelnici, která odlétla několik metrů. „Jo. Prostě doporučím své rodiště.“
Bylo to o tři vesnice dál. „Černomlejnov“ hlásala cedule na kraji vesnice. Zastavili jsme na návsi. „Vesnici musíme obejít, zkusit prohlédnout přeživší, mrtvoly pohřbít a těm co ještě žijí zkusíme dát Xantypol,“ zněl můj první příkaz. Já s Milanem šel na rychlé okouknutí vsi a ostatní začali s vyklízením. Vesnice se zdála být pro naše účely víceméně optimální. Začínala kus pod vrškem s kapličkou a táhla se až do údolí, kde byl větší potok s mlýnem, železniční stanice s minipřekladištěm a o kousek výše továrnička. Milan mi při prohlídce vysvětloval to, co nebylo vidět na první pohled. „Dřív tu byla STS. Dneska už místní jzd skoro živoří. Mají tu sice nějaké krávy, ale proti dřívějšku nic moc. V týhle továrničce si dokonce vyráběli některé náhradní díly a za hlubokého komunismu tu byla dokonce nějaká utajená výroba. Dnes se továrna nevyužívá kromě pár budov u trati. V nich je malá špeditérská firma. Mlejn je funkční. Byla to turistická atrakce, kde jeho chod předváděli a každý turista si mohl odnést trochu mouky.“
Vesnice mi přišla možná o kapku větší než by bylo záhodno, ale ta tovární hala je myslím na skladování a případně nějakou výrobu dobrá. Začal jsem se cítit dobře. V tu chvíli jsem si připomněl, jak je na tom svět, a zase to se mnou zamávalo. Ztěžka jsem se posadil na patník a zabořil hlavu do dlaní. Tolik problémů, tolik práce ...V tu chvíli se vedle mne ozvalo zafunění a když jsem se podíval, tak tam stál Bert a bez varování mi olízl kompletně obličej. Vyloženě antidepresivní pes.
Myslet dopředu neznamená si koupit basu piv místo dvou lahví, ale přemýšlet občas co by kdyby a sem tam si něco připravit na dlouhodobé hledisko.
Věc, kterou budete znát vám někdo možná mučením vezme, ale i poté ji budete mít.
stepan-hawk
 
Příspěvky: 307
Registrován: čtv 08. lis 2012 20:29:01
Bydliště: královská část prahy

Re: Kaleidoskop krachu

Příspěvekod stepan-hawk » ned 07. pro 2014 13:12:58

Tomáš - třetí den - pondělí
Probuzení bylo nepříjemné. Prášky proti usnutí jsou svinstvo. Po probuzení jsem si vážně promluvil s dcerou. Nechápala, co se přesně stalo a tak jsem jí to vysvětlil. Teda alespoň to co jsem věděl. Manželka na tom byla pořád stejně. Tchýně se po ránu chvíli držela za srdce. Evidentně jí to, co se dělo, nesvědčilo. Neměl jsem jí, ale jak pomoci. Akorát jsem jí připomněl, aby nezapomněla na léky. Po snídani, kterou pro všechny připravovala asi desítka lidí hromadně v několika restauracích, nastalo „rozdělení k dennímu zaměstnání“ Byly vyslány skupiny do lékáren, několik skupin do okolních vesnic, které vedli hlavně místní, kteří tam měli příbuzné a chtěli se podívat, co se s nimi stalo. Já jsem byl se skupinou cizáků přidělen k čištění města. Bylo potřeba ze všech krámů vyvézt jogurty a sýry. A taky část uzenin.
Ještě předtím jsem si ale chtěl promluvit s Markétou. „Hele neber to, že tě chci kritizovat, ale jen by mě zajímalo…. Jak to, že se ti to tady podařilo zorganizovat tak, že druhý den už tu byla nějaká organizace. A i když ne zcela funkční, tak docela dost dobrá.“ „To, že se ptáš, je v pohodě. Měla jsem svým způsobem štěstí. Když se to stalo, tak jsem byla na Žižkově náměstí. Nejdřív jsem zkoušela volat vším, co se dalo, vysílačkou, telefonem, ale vzala mi to akorát moje máma, která bydlela v Sezimově Ústí a v půlce hovoru přišel ten EM puls. Tak jsem zůstala na náměstí a tam ke mně přišli dvě devítileté děti – dvojčata – a požádali mě, abych se šla podívat na jejich maminku. A na náměstí byli v pořádku ještě dva lidé. Pochopila jsem, že musím lidi nějak svolat a tak jsem z pouzdra vytáhla pistoli s tím, že vystřelím do vzduchu. Jenže naštěstí mě pohled na ty děti přesvědčil, že to není dobrý nápad. A tak jsem místo střílení vyšplhala na kostelní věž a rozhoupala zvon. Asi těch zoufalých lidí bylo více a tak se začali překvapivě na náměstí scházet. Druhá klika byla, že dorazil i kapitán Novák a že mu zůstalo v pořádku 6 vojáků. To bylo nějak divně hodně z pár stovek oproti civilům, ale pak jsem se dověděla, že byli ve chvíli, kdy k Tomu došlo dole v nějakém těžkém krytu v hojném počtu a z těch 70, co tam šůrovali, zůstalo šest a jeden zůstal nepostižený na povrchu.“
Bylo to zajímavé. Někdy je hranice mezi možností, kdy se civilizace jen otřese a mezi možností, kdy se zhroutí neuvěřitelně tenká. Zhroucení tu stejně pořád akutně hrozí a já ho pokládám za jistotu, ale co. Jak to říkali ti Rusové na malé zemi? Držíme se. Neříkáme, že se zatím držíme, ani neříkáme, že se udržíme. Myslím, že na tuhle komunitu to platí úplně stejně. Markéta pokračovala ve vysvětlování: „Taky dorazili dva policisté a jeden hasič. Takže s jedenácti lidmi jsme se to začali pokoušet zorganizovat. Major vytáhl z trezoru nouzové a havarijní plány a kromě toho i staré komunistické plány pro mimořádné situace a trochu jsme se touhle směskou pro další konání inspirovali. Zavedli jsme stanné právo, mobilizovali jsme všechny schopné muže od 18 do 60 let. Tím jsme získali 100 branců a kromě nich jsme měli dalších více než sto žen a děti. Děti jsme nacpali do hotelu Nautilus a tam je pár ženských hlídalo. Všichni ostatní začali hledat živé lidi. Pomocí ručních sirén, zvonů se nám podařilo posbírat snad všechny způsobilé z Tábora a okolí. Jednali jsme velmi rozhodně a bez velkého vysvětlování nabízeli začlenění k nám. Fungovalo to téměř stoprocentně. Je to asi lidský stádní pud, že když jsou lidé zmatení a nejistí z mimořádné situace, tak jsou rádi, pokud někdo přemýšlí za ně.“
Kolem nás se mihnul doktor Polák, který vezl další těhotnou na nosítkách a vypadalo to, že bude brzy rodit. Markétě jeho přítomnost připomněla další část dění. „Třetí klika byla, že se velmi brzo přihlásil pan doktor Polák. A upozornil mě na očividnou věc. Na mrtvé. Spoustu volně ležících mrtvých. V prostředí bez pořádné hygieny živná to půda pro epidemii potenciálně smrtelných nemocí. Tohle vážně v příručkách pro krizové situace nebylo. Markéta si promnula kořen nosu a pokračovala: „Zjevně proto, že se nikdo nikdy nemusel vypořádávat s desetitisíci mrtvých v jednom městě. Začali jsme těla odvážet dvoukoláky, osobáky s přívěsy a pár auty, která se nám podařilo rozchodit. Vozili jsme je do jednoho malého údolí za městem, které doporučil jeden místní stařík. Jo vlastně ho znáš. Je to ten co tě přivedl – Karel. On je takový houževnatý a myslí mu to. Také ho používám jako poradce.
Také jsem doufala, že se nám podaří spojit s někým dalším a kapitán na to nasadil jednoho svého člověka. Ten sice s vysílačkou chvíli zápasil, ale nakonec jí rozchodil. Dokázal se ale spojit jen s pár jednotlivci a podle popisu na tom byli všichni stejně jako my.“
Markéta se zhluboka nadechla. Do další části vyprávění se jí evidentně moc nechtělo. „A pak přišla ta opravdu průserová věc. V jednom baráku bylo několik zmetků a, když tam přišla běžná prohledávací skupina, tak po ní bez varování začali střílet a tři lidi zranili. Podle místních to bylo nechvalně známé drogové doupě. Snažili jsme se s nimi po dobrém zkontaktovat, ale jediným výsledkem byl další raněný. Zřejmě někde dokázali splašit dost zbraní i munice, aby nám pěkne zatopili. Zatímco jsme přemýšleli co s nimi, tak někdo z nich dvěma střelami z lovecké kulovnice na velkou vzdálenost zabil těhotnou ženu a starší paní na nedalekém náměstí. Tím došla kapitánovi trpělivost. Skočil do kasáren a přinesl několik jednorázových protitankových RPG-75. Stačila jedna raketa do vstupních dveří a druhá do průčelí budovy a i ti feťáci pochopili změnu rozložení sil. Sedli do starého citroenu a trabanta a zadem zdrhli někam na sever. Nechali jsme je odjet, protože o další zraněné jsme nestáli.“
Markéta pokrčila rameny. „Pak jsem raději severní stranu města nechala zatarasit auty, kromě jednoho průjezdu a ten jsem nechala hlídat. A když se mi v něm podařilo do večera získat asi dvanáct lidí, tak jsem to od rána druhého dne začala rozšiřovat na ostatní strany města. Sice to žere lidi, ale nebudeme překvapeni a naše řady se rozrůstají. Navíc jsem nechala na pár vysokých baráků umístit několik myslivců s dalekohledy a loveckými kulovnicemi, aby hlídali, zda se nám ti feťáci neplíží někudy zpátky.“
Rozloučil jsem se s šéfkou a přešel ke své skupině, která zatím dělala i beze mne. Šlo jim to jak psovi pastva. Zásadní problém byl v tom, že tu nikdo nevelel a pokyny od vedení byly poměrně dost rámcové. Já mluvil s vedením nejvíce a navíc jsem rozuměl naší situaci lépe než všichni okolo dohromady, tak jsem ostatním dovysvětlil co bylo třeba. Během dne jsem se tak nějak přirozeně ujal vedení. Nikdo nebyl proti. Lidi vypadali, že jsou snad ještě v šoku, takže se rádi svěřili do mých rukou a tempo nebývale vzrostlo. Markéta to kvitovala pochvalně, při obědě si sedla ke mně a začala se se mnou bavit o různých aspektech průšvihů, které jsem měl nastudované z knih a fór. Mimo jiné jsem navrhnul, aby se spotřebovávaly primárně potraviny, které to už měly s trvanlivostí nahnuté. Obecně se postupně ustálilo, že když někdo něco nevěděl, tak nakonec skončil u mě a já buď věděl a nebo prostě nějak rozhodl.
Nakonec to vypadalo, že jsem v místní hierarchii skončil na čtvrtém místě. Přede mnou byla Markéta jako představitel policie, kapitán Novák jako představitel armády, která byla největším zdrojem funkční techniky a doktor Polák, který zoufale bojoval o udržení zdravotní péče. Nemocnici v Táboře nechal vyklidit a nechal v ní těch pár lidí, kteří byli nemocní a při tom normální. Nemocné motáky nechal převézt do zdravotního střediska v Sezimově ústí, kde s nimi zůstala jedna zdravotní sestra. Byla to sestra původně v důchodu, ale návratu z důchodu se nevzpouzela. Pochopila, že je to potřeba. Ze Sezimova ústí jsme přivezli z obchodů veškeré potraviny, které byly trvanlivé nebo u kterých byla šance, že by se za nějakou dobu daly zkrmit zvířaty. Upozornil jsem vedení, že bez zvířat nás čeká neradostná budoucnost a tak jsme začínali z vesnic stahovat, co se dalo. Slepice dostaly ubytování v několika domech v Podhradí. Dokonce jsme tam umístili i několik krav, kozu a dva koně. To bylo vše, co se podařilo tak rychle opatřit. Neocenitelné byly staré Zetory, které často fungovaly bez problému. A s přívěsem se jimi dalo přivézt cokoliv. Ze zemědělských družstev z okolí jsme zuřivě vozili zásoby obilnin a krmiv a z okolních obchodů zásoby drogistického zboží.
To obilí jsme ukládali do každého pytle, který se nám podařilo sehnat, a v těch pytlích se to skládalo do místností různých školních budov na Maredově vrchu. Do tělocvičen se nosilo seno v plachtách a házelo se tam na hromady bez ladu a skladu. Na rovinu… byl to čurbesus maximus a dva lidé, kteří se předtím nepřiznali, že mají sennou rýmu, dostali málem astmatický záchvat. Na nošení se používali všichni motáci. Zdálo se, že neodmlouvají a relativně dokážou pracovat. Sice pomaleji, ale zdálo se, že zase po celý den. Zábava jim nic neříkala a sociální problémy s nimi nebyly. Na jejich řízení při tomhle nošení stačila dvojice lidí, aby jich uřídili skoro stovku. Většinou zásobní skupina přijela s jedněmi auty a než se tyhle auta vyložily, tak si skupina vzala zatím vyprázdněné náklaďáky a s nimi jela. Zápisy kde je co, si vzal na starosti jeden učitel ze střední školy obchodu, služeb a řemesel. Pomáhala mu s tím jeho dcera, jeden mistr odborného výcviku, jedna další učitelka a osm žáků a žákyň. Udivilo mne, že přežili tři zaměstnanci školy, ale pak jsem se dozvěděl, že ta škola je komplex, který měl přes stopadesát pracovníků. Rozhodl jsem o jejím využití jako hlavního strategického skladu.V každé třídě mohl být jiný druh zásob a po centrálních chodbách bylo vše dobře přístupné. Kromě hlavního vchodu byly budovy pozamykány a u něj se pořád někdo motal, tak jsem zatím hlídky nemusel řešit. Vše jsem si nechal večer posvětit Markétou.
Zatímco s motáky problémy skoro nebyly, tak s lidmi, kteří byli „Normální“, problémy právě začínaly. Někteří prohlásili, že budou dělat jenom svojí dosavadní práci. A na přesvědčování o tom, že je potřeba se učit novým věcem nereagovali. Dokonce jsem od jednoho dostal přes hubu. Teda málem. Já uměl bojové umění. To on sice taky, ale o něco méně, takže to skončilo tím, že jsem ho opatrně zmlátil a postavil na pranýř. Ve stejnou chvíli k němu přitáhl jednoho člověka i kapitán. „Budeme potřebovat více pranýřů,“ řekl. „Nebo spíše šibenici,“ odpověděl jsem mu nakvašeně a oba dva přivedení provinilci těžce polkli. Nakonec jsme je nechali si střihnout a ten můj prohrál a skončil na pranýři. Ten druhý dostal protentokrát jen těžkou výstrahu. Potom už byl naštěstí s lidmi relativně klid. Požadovali sice 8 hodinovou pracovní dobu, ale to bylo zatím v rámci mimořádného stavu zamítnuto a několik neužitečných lidí dostalo pokyn rekvalifikovat se na řidiče náklaďáků. Ty jsme totiž zoufale pořebovali.
Z jedné vesnice přivezli vejtřasku v hasičském provedení. Takže už proti požáru nejsme zcela bezbranní. Zaparkovali jsme ji na Maredově vrchu, protože jsem zdůraznil, že zásoby jsou to, o co jde nejvíce. Pomocí jedné parní lokomotivy, která byla v Táboře v rámci akce pro děti, jsme začali čistit trať směrem na Prahu a přivážet sem veškeré nákladní vlaky, které by mohly být užitečné. Zdálo se, že se nám prozatím podaří situaci stabilizovat. O dlouhodobé perspektivě jsem si ale nedělal iluze. Skupinky, které vyrazily do lékáren, přivezly další lidi i dostatek prášků, abychom na skoro všechny táborské motáky mohli zkusit Xantypol. Nicméně jsem nakonec příkazem použití na všechny zakázal a místo toho jsme zkusili probrat některé zemědělce z okolních obcí.
Konec dne - 953 normálních, 3600 motáků, 600 pojízdných osobáků, 150 pojízdných náklaďáků a dodávek a 60 pojízdných traktorů. Lidský příbytek tvořili hlavně motáci z vesnic, kteří se nastěhovali do podhradí a starali se o naše zvířectvo. Na starání se o třicet motáků, včetně jejich řízení, stačil jeden člověk. Tedy tohle platilo v případech, když nemuseli pracovat nebo když dělali svoji běžnou činnost. Jinak to byla docela pakárna a bylo to tak šest sedm motáků na jednoho normálního.
Musím říci, že z těch skupin, které jely do vesnic, se všechny vracely s potravinami a zvířaty. A také jsme na nádraží shromáždili dvacet vagónů uhlí a tři cisterny s naftou. Večer, po hromadné večeři a večerním střídání stráží, se lidé rozešli spát. Táborští bydleli napůl ve svých starých bytech a napůl v pár blocích, kde fungovala kanalizace a tak jsme to je tam shromažďovali. Netáborští bydleli v těchhle blocích všichni.Dnešek byl náročný a vyplněný tvrdou prací. Přes všechno nasazení se mi zatím výsledky zdály nedostatečné. Co nadělám.
Na další den mě Markéta stáhla z pozice vedoucího skupiny a zařadila mne do štábu. Kromě hlavního štábu tu byla evidenční skupina na zásoby v té střední škole a personální oddělení, které evidovalo lidi.Úřednice z magistrátu v něm vedla tři vhodné ženské.Ostrahu tábora a místní policii organizoval kapitán Novák. Jako vedoucí kádry použil skoro všechny vojáky a ti veleli čerstvým odvedencům. Ustanovili jsme také pět skupin na svážení zásob. Dostaly přidělené vesnice k prohledání a motáky jako nosiče. V plánu bylo složením jednotlivých skupin občas míchat. Zatím byl relativně klid. Problémy se ale daly čekat v brzké době.
Myslet dopředu neznamená si koupit basu piv místo dvou lahví, ale přemýšlet občas co by kdyby a sem tam si něco připravit na dlouhodobé hledisko.
Věc, kterou budete znát vám někdo možná mučením vezme, ale i poté ji budete mít.
stepan-hawk
 
Příspěvky: 307
Registrován: čtv 08. lis 2012 20:29:01
Bydliště: královská část prahy

Re: Kaleidoskop krachu

Příspěvekod stepan-hawk » ned 14. pro 2014 1:53:50

Lukáš - čtvrtý den - úterý

Ráno jsem se vzbudil kolem páté. Ještě než jsem otevřel oči, tak se mi vybavil včerejší první pohled na vesnici Černomlejnov, které asi zasvětím svůj příští život. Ležela na severní straně údolí širšího potoka a táhla se téměř až nahoru na hřeben, kde byla na vrcholku kaplička. Ke kapličce se táhla obloukem cesta obklopená stromy. Nejblíže ke mně byl komplex mlýna na břehu potoka. Kolem něho byla pole. Jedno z nich vypadalo čerstvě zorané a uvláčené, zatímco na ostatních už byl vidět zelený porost.. Za nimi ležela vesnice postavená v typickém jihočeském stylu zpočátku kolem návsi a obklopená několika novými rodinnými domky. Horní konec tvořil kostel a přilehlý hřbitov, k němuž se vesnice přirozeně rozrostla. V pozadí se tyčila dvoupatrová hala, která patřila továrně a ke které původně patřily i budovy sousedící s nádražím. Vesnice byla obklopena lesem ze tří stran. Na naší straně byl les asi kilometr od mlýna a od něj bylo dalšího půl kilometru do začátku vesnice. Na druhé straně začínal les asi kilometr za východním krajem vesnice, který tvořila budova továrny. Na jihu byl pás polí široký asi půldruhého kilometru a pak teprve začínal řídký les. Železnice se vynořovala z tohoto směru na protějším břehu potoka a na začátku vsi potok křížila po větším můstku. U potoka byly na našem břehu vrby. Pak jsem otevřel oči a začal se oblékat.
Všichni jsme se ubytovali v hospodě „U kance“. Mám pocit, že to snad, soudě podle uspořádání, musela být zájezdní hospoda ještě v době formanů.Hlavní jednopatrová budova stála na jižní straně návsi. Z východní strany, ze zadu, na ni přiléhal do písmena „L“ stavěný komlex hospodářských stavení, který spolu s jednou zdí obklopoval rozlehlý dvůr. Zhruba třicet metrů na dvacet. Vjíždělo se do něj mohutnými dřevěnými vraty přímo z návsi. Zákazník měl před sebou další vrata do bývalých stájí, které byly nyní přestavěny na garáže. Kryté a široké zápraží pak lemovalo hlavní budovu i bývalou stodolu a chlév. Hospodář tak do nich mohl v dešti projít suchou nohou. Všechno bylo nově zrekonstruované, zdi natřené vápnem, dřevo namořené, nádvoří vydlážděné.
Největší část Hlavní budovy zabíral výčep. Měl jeden vchod z návsi, jeden ze dvora, dveře do kuchyně a poslední vedly do místnosti, která byla něco jako předsíň. Dalo se odtud jít nahoru do patra s pokoji, do druhé budovy - bývalých chlévů, kde byl kulečník, biliár, šipky a pár dalších povyražení. Pak tu byly dveře do sklepa, na oboje záchody, chodba, která vedla do vedlejší školy a ještě jedny dveře na dvůr. Ve výčepu bylo deset stolů, stylový výčepní pult, železná kamna, malé pódium a mezi stoly menší taneční parket. Všechno dýchalo sladěnou atmosférou bytelnosti, pohodlí a starých časů. Tady se měla v budoucnu odehrávat většina našeho společeneského života.
Ubytovali jsme se ve zvýšeném podkroví v pokojích, které tu hostinský pronajímal a které pro naši skupinku stačily jen s mírnou rezervou. Včera už nebyl po prohlídce vesnice čas na to, abych prolezl celou budovu. Byl jsem rád, že jsem se podíval do přízemí, a pak usnul v jednom pokoji na manželské posteli se dvěmi mladšími dětmi. Lucka spala na přistýlce. Večer jsme totiž ještě z domů vyklízeli mrtvoly. Motáky, které jsme našli, jsme zatím nechali na pokoji.
Tak jsem připravil snídani, v klidu se najedl a pak kolem šesté vyšel do patra a ostatní vzbudil. "Vstávat. Vstávat a cvičit." "A próóóč?" nezklamal můj Lukáš. „Protože je ráno.“ „Kolik je hodin?“ ozvalo se po titánském zívnutí ze dveří, kam si večer zalezl Robert. „Je šest ráno.“ „Šest ráno? To je nějaký omyl. Šest je jen jednou denně a to večer.“ Robertovo prohlášení bylo odměněno smíchem a lidé se začali trousit na snídani, nandávat si na talíř a při tom o některé kousky byla málem bitva. „Prior tempore, potior iure“ neodpustil jsem si ukázku, kolik toho vím. „Co?“ zeptal se zmateně Milan. „Kdo dřív přijde ten dřív mele,“ odpověděl mu Robert, který se vynořil ze dveří a vypadal, že v noci buď nespal, nebo ho přejel parní válec. Navíc se přiznám, že mne znalostí latiny překvapil. „Tohle bude platit i pro zásoby,“ dodal Robert, který dorazil jako poslední a s klidem si na talíř shraboval všechno, co zbylo. „Ty nejsi moc vybíravý co?“ zeptala se ho Lucka, která mu vedle sebe držela místo. „Oproti šlichtě, co sme dostávali v děcáku, je božskou manou málem i kobylinec na silnici.“ „Ty jsi z děcáku?“ pokračovala v konverzaci Lucka, ale to už jsem vyšel ven před budovu a přemýšlel nad tím, čím budeme svážet zásoby.
Honzova dodávka určitě poslouží - aspoň dokud neklekne. Nicméně vzhledem k jejímu stavu bych to tipoval tak na týden, maximálně měsíc. A kromě toho, sice se tam něco vejde, ale nebude to nic moc. Potraviny, počítejme kilo na člověka a den. 350 kilo na rok, potřebujeme jídlo dokud nerozjedeme vlastní pěstování, takže rok až tři. Raději ty tři. Takže kolem tuny na člověka a pokud budeme uvažovat, že počet místních lidí ještě stoupne, řekněme na 30, tak to máme třicet tun jídla pro lidi. A kromě toho by to chtělo rezervu, kdyby se něco zkazilo. Takže raději 40 tun. Pokud bychom to měli vozit tou Honzovou dodávkou po 500 kilech, tak je to 80 jízd. Tak to se asi rozpadne, než to svezeme. A to je jenom jídlo. Kromě toho to chce také pití, šaty, hygienické potřeby, léky, nástroje, stroje, paliva, knihy, krmiva, suroviny, kancelářské potřeby, zbraně, munici, výstroj, náhradní díly pro stroje a vozidla…… ááááá pomóóóc. To se nedá.´ Povzdechl jsem si a kecnul si na lavičku na zápraží. Složil jsem hlavu do dlaní a v tu chvíli se vedle mne už zase ozvalo zafunění. „Opovaž se Berte,“ řekl jsem a zvedl zrak. Místo Berta tam ale byl cizí vlčák a díval se na mne ne právě přátelsky. Při procházení vesnicí jsme několik agresivních psů zastřelili a zbylé nechali v zahrádkách s trochou žrádla a pitím. Nechápal jsem, kde se tu vzal tenhle a najednou na mne navíc začal vrčet.
„Nech mě na pokoji pse jeden,“ řekl jsem a ustupoval ke dveřím. Než jsem se k nim dostal, tak mě najednou někdo chytil za límec a zvednul. Otočil si mě k sobě a já uviděl robustního mladíka, který měl obě ruce pokryté tetováním, v uchu čtyři náušnice a byl ostříhaný na tři milimetry. Přitlačil mě na zeď se slovy: „Kdo jseš a co tu sakra děláš?“ „Já si tady normálně seděl a ten pes na mne začal vrčet.“ „Tak k tomu asi měl důvod. Kdopak jseš? Místní nejsi..“ „Mohl by jste mne prosím postavit na zem?“ „Nemohl. Protože mi neodpovídáš a jsem silnější. Takže mi řekni kdo sakra seš?“ „Člověk, který sem přijel a chce tu přečkat tuto dobu.“ „Já jsem víceméně místní, takže ty jako cizák se tady roztahovat nebudeš. Buď budeš poslouchat nebo tě s bráchama vyhodíme, protože jsme silnější.“ „To, že jste silnější je argument?“ zeptal jsem se udiveně právě, když se ze dveří vynořil nic netušící Robert. Nadechl se k otázce, ale než začal mluvit, tak se zorientoval ohledně toho, co se tu děje.
Pořízek o Robertovi nevěděl a tak odpověděl: „Ta doba tady už byla a je tu zase. Silnější budou vést a slabší budou poslouchat. A ty jsi slabší.“ V tu chvíli ten vlčák zavrčel na Roberta. Mladík si uvědomil, že má někoho za zády a tak mě pustil na zem a bleskově se otočil. Jenže než stihl zaznamenat, kdo za ním stojí, tak ho viditelně naštvaný Robert popadl za triko a zvedl do vzduchu. Dramatický efekt byl poněkud pokažen tím, že triko ruplo a pořízek tu stál do půl těla nahý. V tu chvíli už to vypadalo, že se vlčák na Roberta vrhne, ale vedle Roberta se ozvalo další zavrčení. Bert.
„Ten náš má policejní výcvik. Tak bacha ať ti ho nesemele,“ řekl pořízek a před evidentně nasupeným Robertem udělal krok zpátky. Tím do mě strčil až jsem se zapotácel a sednul si na lavičku. „To můj taky. A je trochu z lepšího chovu a lépe živený,“ odpověděl Robert zády k bráně, kterou v ten okamžik vcházeli čtyři lidé. Dva z nich byli asi pětadvacetiletí mladíci. Bylo vidět, že to jsou zmínění bratři, protože podobnost byla velká. Lišili se téměř jen velikostí břicha a délkou vlasů. Ten hubenější než můj trapitel byl navlečený v něčem, co mi připomínalo policejní uniformu, zatímco ten tlustší byl ve flanelové košili a manšestrákách. S nimi šla blonďatá dívka, která byla dle věku jejich mladší sestra a žena, která by mohla být jejich matkou. Obě byly oblečeny zcela běžně.
Pořízek je uviděl dříve než Robert a tak na Roberta ukázal a zařval „Sejměte ho,“ Skoro jako ve filmu. Hubenější z bratrů sáhl do podpaží pro pistoli. „Do prkýnka,“ uletělo mi. Poprvé v životě mi bylo líto, že nemám u sebe zbraň. Robert začal tahat zbraň také. Ten, co mě předtím držel, mu skočil na záda. „Dost Soudkovi,“ ozval se najednou velmi razantní výkřik. Všichni najednou strnuli jak živý obraz na téma „boj o vesnici“. Byl to Milan a nejspíše tím zařváním zachránil pár životů. Všichni strnuli v poloze, kterou měli ve chvíli výkřiku. Zdálo se, že ani jedna strana není připravená začít tvrdý střet a navíc to vypadalo, že se s Milanem znají.
„Co se tady sakra děje?“ zeptal se Milan. „On mě začal napadat,“ řekl jsem a ukázal. „Je to pravda Luďku?“ obrátil se Milan na toho pořízka. „Jen jsem si ujasňoval, kdo tady šéfuje,“ odpověděl, ale díval se při tom do země. „Mlácení se mnou o zeď mi jako vyjasňování nepřipadá.“ „Tenhle debil mě ale napad taky,“ prohlásil Luděk a ukázal na Roberta. „Roztrhnul mi triko.“ „Nemáš nosit nekvalitní hadry, ale hlavně nemáš napadat našeho šéfa.“ „Šéfa?“ řekl Luděk a hystericky se rozesmál. „Dyť ten by neušéfoval ani dva kopáče. Takovýhle cápek má nulovou autoritu. A tak chytrej jako on jsem určitě taky.“ Robert se na okamžik zamyslel. Pak tu napůl vytaženou pistoli začal sklánět dolů. Ten Luďkův brácha to udělal taky. A Luděk se přesunul ke své rodině. Na jedné straně jsem stál já s Robertem a na druhé straně dvora u vrat Soudkovic rodina. Napůl mezi námi stál téměř symbolicky Milan. „Takže diskuze nebo boj?“ vypálil Robert přímou otázku k druhé grupě. Luděk se nadechl, ale než stačil něco říci, tak se ozval ten s pistolí.
„Jmenuji se Ludvík Soudek a mnohem raději bych se dohodl. Nejsem tak blbý, abych si neuvědomil, v jak velké taktické nevýhodě jsme,“ řekl a ukázal na okno, kde jsem si teď všimnul Honzy se samopalem a Ondry s pistolí. Luděk sebou pěkně trhnul a Robert pokynul, aby sklonili zbraně. „Já jsem Robert Velký a šéfem naší skupiny je tady Lukáš Čejka. A pokud jste tak chytří, jak tvrdíte, tak mi řekněte - co chcete dělat?“ „Usadit se tady ve vesnici a počkat než přijde pomoc,“ vypálil Luděk. „Nicméně bychom se tady starali o zvířata, kdyby to mělo trvat,“ doplňoval Ludvík. Poté ještě promluvila jejich sestra: „A pokud by pomoc do nějaké doby nedorazila, tak samozřejmě budeme shromažďovat zásoby, abychom pár let přežili. Pak pomoc dorazí určitě.“ Robert se velmi ošklivě zasmál. „Tak vám bych mohl velet já a stejně byste na tom vydělali.“ „Co je na tom špatného?“ zeptala se jejich máma. „Než vy začnete shromažďovat zásoby, tak si je shromáždí někdo jiný nebo shnijou proto, že jsou v nějakém supermarketu tři metry od mrtvoly,“ řekl Robert a ukázal na ně prstem tak, že mi připomněl propagandistické plakáty. Ale asi to na ně trochu zapůsobilo. „No dobře, tak můžete velet vy, ale proč by měl velet zrovna tenhle kapesní velitel?“ prohlásil Luděk, který vypadal jako poslední nepřesvědčený. „Protože je nejchytřejší.“ „To tedy nevím…,“ řekl jsem, abych se ohradil. A paradoxně to vypadalo, že moje nejistota Luďka přesvědčila, aby to se mnou zkusil.
Navíc se naší skupiny zastal Milan: „Vam povim Soudkovi, že máte smůlu. Tahle skupina dorazila dřívejc a vy tu už pár let nebydlíte, takže myslím, že je na čase se dohodnout. Navíc mi tihle lidé zachránili život. Jste pro dohodu?“
„Tak co teď pane chytrý?“ zeptal se Luděk sarkasticky. „Teď vás pozvu dovnitř. Tam si v klidu promluvíme u něčeho k jídlu a k pití.“ Přesunuli jsme se ke stolům, tam Jitka začala točit a přinášet každému, co si řekl k pití a na stoly roznesla nějaké brambůrky a oříšky. Pak jsem se podíval na nejhubenějšího z bratrů Soudkových a řekl: „Myslím, že se můžeme nejdříve představit a říct, co umíme a jakou techniku máme k dispozici.“
„Ludvík Soudek, policista, střelba, turistika, zálesáctví, lov, rybaření a jsem vyučenej pekař. Jsme z Prahy a přijeli jsme dvanáctsettrojkou.“ „V pohřebácké úpravě. Já jsem Ladislav Soudek. Nástrojař. Umím kovovýrobu na většině mašin a umím i jejich údržbu. Vyučenej nástrojař. Mám sebou svojí opravárenskou brašnu - co se techniky týče.“ „Luděk Soudek. Umím se prát, umím střílet, umím taktiku, umím velet….“ To už se Robert na mě otočil a obrátil oči v sloup. „…umím dělat manažerskou práci. Prodával jsem auta. A vyučenej jsem strojní zámečník. A mám podnikatelskou maturitu. A máme několik pistolí a pušek, heč.“ Špitnul jsem směrem k Robertovi: „Vy si budete rozumět.“ Robert se zatvářil poněkud uraženě. Další se slova ujala jejich sestra „Já jsem Lenka Soudková a byla jsem nezaměstnaná. Mám kožedělný učňák, podnikatelskou maturitu a studovala jsem na VŠE. To jsem ale kvůli penězům musela přerušit a začít shánět práci. A umím trochu s kůžemi a trochu šít a trochu vařit.“ Potom už se slova ujala poslední ze skupiny – matka: „Já jsem Jitka Soudková. Prodavačka. Vyučením prodavačka. Neumím asi nic užitečného. Jenom vařit, prát, uklízet, zašívat a další drobnosti.“
„A teď je řada na vás. My také máme právo vědět, do čeho jdeme,“ řekl Ludvík. ´Ale jo. Máte na to právo. Proč ne. Akorát Robert z toho nebude nadšený. Ale to je prostě karma,´ pomyslel jsem si a začal: „Lukáš Čejka, technolog, pájení, svařování, technologie, technika, práce na strojích a jejich údržba, personalistika, konstrukce přípravků, elektromechanika, vyučený elektromechanik pro stroje a zařízení, maturita, ČVUT strojní dodělaná dálkově. A pár různých kurzů – IWE, EAE, interní auditorství, jakost, měsíční stáž na Massachuteském technickém institutu. Z techniky tady mám pojízdnou škodu stodvacítku.“ „Fíha. Vážně není vůbec blbej,“ šeptnul Ladislav k Luďkovi. „Milan Votýpka. Důchodce. Opravy všeho druhu, zemědělství, chov domácího zvířectva, střelba, řízení všeho možného, umím pilotovat i opravovat helikoptéry, teda ty starší. Umím i trochu kovařinu. Pár let si přivydělávám opravama zbraní pro historický šerm. A ohledně techniky, tak nemám nic moc. Vyhořel mi barák i s kovárnou.“ „Jitka Černá. Kadeřnice. Dovednosti jsou poněkud slabší. Umím sice vařit a trochu šít, ale jinak kromě své práce nemám moc co nabídnout. Ale jsem ochotná dělat cokoliv, co bude potřeba. Vyučená jsem kadeřnice. Nic víc.“ „Ondra Černý. Úředník. Umím kancelářskou práci…“ Bylo vidět, že si Luděk div neodplivnul. „…umím trochu střílet, umím aikido docela slušně, umím doučovat děti na základní škole, umím řídit všechno možné traktor a náklaďák nevyjímaje a mám papíry na ultralight. Jsem vyučený lakýrník a pak jsem si dělal ještě dvě rekvalifikace, jedna byl truhlář a druhá na úředničinu.“ „Jan nebo spíše Honza Karas. Odborný asistent na matfyzu. Orientuju se v matematicko - fyzikálních vědách, tábornických dovednostech, programování, řídím skoro vše kromě traktoru a s autobusem bych možná chvíli zápasil. Školu mám matfyz a byl jsem těsně před dokončením docentury. Ohledně techniky mám dodávku starého Mercedesa, ale není zrovna v nejlepším stavu.“ „Robert Velký. Profesionální společník. Mám zdravotní učňák. Umím slušně střílet a částečně i bojová umění. Umím řídit osobáky a náklaďáky. Trochu se vyznám v ošetřování. Mám tady zcela funkční pancéřovaný terénní vůz, několik neprůstřelných kompletů, odstřelovačku, antimateriálovku, dvě lovecké pušky, automatickou útočnou pušku, poloautomatickou útočnou pušku, sedm pistolí a dostatek munice. Nemluvě o kořisti šesti samopalů, deseti pitolí, šesti brokovnic a osmi normálních policejních neprůstřelných vest.“ Luděk nevěřícně zíral. Asi právě pochopil, jak by případná přestřelka dopadla a jak musel Robertovi připadat, když se chlubil pár puškami a pistolemi.

„Fajn, takže na svážení materiálu máme zatím jednu dodávku Mercedes a Robertův gazík. Ohledně řízení, tak řídit budu já, Robert, Honza, Ondra, Luděk, Láďa a Ludvík. Pojedeme našimi čtyřmi auty a pokusíme se zrekvírovat další. Děvčata tady budou vyklízet z baráků lednice a nakrmí zvířata, co tu jsou. Tím mám na mysli i místní JZD a jeho krávy a kozy. Ve čtyřech barácích si tu pěstují i prasata. Sepište na papír, kde je místo na další zvířata. Zkusíme toho shromáždit co nejvíce. Pak je postupně spotřebujeme nebo s jinými skupinami vyměníme za potřebné věci. Kde jsou nepojízdná auta v garážích, tak je vytlačte ven. Garáže využijeme na skladování věcí. V tý tovární hale je docela bordel, ale ten zatím řešit nebudeme. Sepište, zda má dotyčný barák sklep a řádově odhad místa v něm. Sepište, jaké má dům topení. Sepište, jestli je tam na vodu bojler plynový nebo elektrický a nebo jestli tam je koupelnový válec….“ Luděk mi skočil do řeči: „To je přece ukradený jestli tam je elektrický bojler nebo plynovej. Nebo je v tom nějaký rozdíl? Elektriku nemáme, plyn taky ne.“ „Jenže zatímco elektriku si můžeme začít vyrábět, tak plyn je pro nás při totálním zhroucení infrastruktury nedostupný. Stačí takové vysvětlení?“ Luděk se zarazil a evidentně mu to šrotovalo. „Vy myslíte, že můžeme vyrábět elektriku?“ zeptal se Ondra. „Za prvé to není tak technologicky složité. Za druhé nám to asi energetický regulační úřad nezakáže. A za třetí neměli bychom si začít obecně tykat? Jsme na jedné lodi a měli bychom spolu pokud možno vycházet,“ řekl jsem směrem k plénu a v hlase měl trochu očekávání. Návrh se setkal s pozitivní reakcí a byl uveden v platnost.
„Já pojedu taky. Můžu odřídit alespoň tu stodvacítku,“ prohlásila Lucka. Nadechl jsem se k odpovědi, ale předběhl mě Ludvík. „Další řidič se hodí. A určitě jako správný šéf nebudeš chtít tady nechávat dalšího řidiče jen proto, že k tobě patří ne?“ Zatvářil jsem se kysele, ale musel jsem uznat, že má pravdu. „Lukáši. Zapomínáš na jednu věc. Tady ta rodinka nás zaskočila a naštěstí to dopadlo dobře. Ale nějaká další skupinka může být něco jako ti feťáci. Takže by bylo lepší tady mít hlídky a hlídat příjezd do vesnice. Abychom zajistili to, že zásoby, které budou přivezené, budou přivezené pro nás a ne pro nějakého uzurpátora, který to tady mezitím obsadí.“ Podíval jsem se na Roberta a musel jsem uznat, že má pravdu. „Takže tady musíme nechat jednoho bojeschopného člověka.“ „Jeden bojeschopný tady bude,“ ozvalo se za mnou. Když jsem se otočil, tak se mi naskytl pohled na Milana v neprůstřelné vestě, s puškou se zaměřovačem v rukou a pistolí za pasem. „Jenže ty by jsi tady měl věci organizovat a pracovat s dámami.“ „Tak tady budeš muset nechat mě nebo Roberta,“ ozval se Ludvík. „Tak tady zůstaň. Jen nevím, jak ve dvou budete hlídat vjezdy do vesnice. Mám pocit, že tu jsou minimálně tři příjezdové cesty. Ludvík se zatvářil nesouhlasně, ale Milan smířlivě dodal: „On to tu nezná. Neví, že tu jsou jen dvě pořádné příjezdové cesty. A netuší, že od kapličky je vidět celá vesnice včetně všech příjezdů do slušné vzdálenosti.“ Prostě jsem zapomněl, že pánové jsou částečně místní. Tak jsem to nechal na nich.
První zásobovací výlet vedl do městečka Mladé Vožice. Tam jsme nalezli dvě ženy, které byly tak totálně zoufalé ze situace, až přemýšlely nad sebevraždou. Naštěstí to byla matka s dospělou dcerou a tak se utěšovaly. Teď, když zjistily proč tu jsme, tak bychom je asi museli zastřelit, aby se k nám nepřidaly. Provedly nás po městečku a ukázaly kde najít jaké auto a zásoby.
Přesto jsem je upozornil, že nové lidi do komunity přijímáme až po vstupním pohovoru. Nejprve se dámy bály, ale pak začaly: „Růžena Nyklíčková, 52 let. Provozovala jsem s dcerou květinářství. Umím pěstovat květiny a vím něco málo o bylinkách. Umím vařit a trochu udit. Uměla jsem kdysi vyrábět věci z mléka, ale už je to dlouho. Vyučená jsem zahradnice. A z techniky nevím, co myslíte…“ „auto a zbraně“ nezklamal Luděk „ .. aha tak zbraně nemám a auto máme starou stodvacítku, ale nějak jí začíná zlobit motor. No pokud tedy vám jde o zbraně, tak soused byl myslivec, tak ten by doma třeba něco měl.“ „Karla Nyklíčková, 22 let. Květinářka prací i vyučením. Umím se starat o zahrádky a umím je dělat podle feng – shui.“ Většina lidí vytřeštila oči, protože nevěděla, o co jde. Zbytek se většinou poměrně pohrdlivě ušklíbnul. „No budete se muset naučit starat o trochu jiný druh rostlin. Ale pokud si uvědomujete, že je potřeba pracovat a jste připravené věnovat se zemědělství, tak vás myslím bereme.“ Rozhlédl jsem se po ostatních a setkal se souhlasnými pohledy. „Takže bereme!“
Vybrakovali jsme část zboží obchodního domu na náměstí, lékárnu, částečně knihovnu a dámám naložili nějaké jejich věci. Místní podniky jsme zatím nechali na pokoji. I když nápis Koh-i-noor zněl pro mne z hlediska zásobení velmi lákavě, tak po nakládání věcí, které jsme zpočátku skládali a pak už jen házeli do aut, jsme byli unavení.
Obě Nyklíčkové nevěděly, jak se mají chovat k lidem, kteří byli mimo. Někteří z nich se po městě potloukali bezcílně. Bohužel jsme se je naučili ignorovat a koukali jsme na ně jako na zvířata, která jsou neškodná, ale nemáme možnost jim pomáhat. Tak jsme jim to to vysvětlili a i když se jim to příliš nelíbilo, tak to respektovaly. Pouze jednomu sousedovi snesly z okolních domů jídlo a pití a rozloučily se s ním. Předtím jsem na něj zkusil prášek, ale bohužel nezabral. Zbytek rodiny měly dámy v Praze. Nevím, zda naštěstí nebo naneštěstí. Prý tam dělali pokrývače. Tak jim nechaly na stole a pár dalších místech vzkaz, kam se přesouvají. Robert, když se to po odjezdu dověděl, tak mě pěkně seřval Upozornil jsem ho, že to je podle mne bezpečnější než aby sem obě každou chvíli jezdily. Kolem páté odpoledne jsme vyrazili na cestu zpět. Odjížděli jsme třemi V3S a jednou Škodovkou stodvacítkou navíc oproti tomu, čím jsme přijeli. Karla se totiž bála řídit auto. Její maminka řídila tu stodvacítku, která původně patřila jejímu bratranci, který byl mrtvý. Auta nebyla plně naložená. Pokud bychom je chtěli zaplnit úplně, museli bychom zde přenocovat a to se nikomu nechtělo.
Mám pocit, že pokud by člověk hledal dost dlouho, tak V3S najde i na samotě v lese. Jeden z majitelů měl v garáži i pár asi desetikilových beden s nápisem „náhradní díly V3S“ a na polici několik šanonů s nápisem výkresová dokumentace V3S. Tak jsme je naložili bez větší kontroly co je uvnitř. Jaké bylo naše překvapení, když jsme v nich o něco později místo dokumentace nalezli spoustu pornočasopisů. Za sebe můžu říci, že bych raději tu dokumentaci. Navíc v bednách byly pod tenkou vrstvou součástek různé erotické pomůcky. Ach jo.
Bohužel se ukázalo, že svážení materiálu nebude žádná idylka, protože ani již jednou projetá cesta nemusí být bezpečná. V jedné vesnici přes kterou jsme se vraceli jsem uviděl, jak Robertův gazík, který jel první odbočil do boku a narazil do patníku.
Gazíku to bylo jedno, ale patník to vytrhlo. Netušil jsem, o co jde, dokud z auta nevyskočil Robert s nasazenou přilbou a nezahájil palbu z útočné pušky. Já jel s Honzovou dodávkou druhý a po mém zastavení mi za mnou jedoucí V3S, kterou řídil Luděk, trochu pocuchala zadní nárazník. Luděk z ní vyskočil a v ruce už měl samopal škorpion. „Tohle je naše vesnice. Vypadněte. Nebo snad zastupujete vládu?“ zařval na nás někdo z jednoho baráku, odkud šla předtím střelba. ´Takže tady není sám. On měl zaútočit na toho, kdo se blížil a aby tohle někdo připravil, tak musí dostat hlášku. Takže je tu někdo, kdo pozoruje příjezdy do vesnice. Takže nejspíše vyvýšené místo….´ Pohled mi padl na věž kostelíku a zaznamenal jsem hlaveň čnící z okýnka. Chytil jsem Luďka za rameno a ukázal mu na věž. „Tam. Střílej. Pokrop ho.“
Ozval se výstřel a Robertem to cuklo. Luděk neváhal a zběsile vystřílel na věž zásobník. Mezitím Robert sáhnul do auta a vytáhnul odtamtud něco jako soustavu válečků svázaných izolepou, škrtnul zapalovačem a hodil jí do okna toho baráku, odkud se předtím ozval ten hlas. Ozvala se rána a Robert v tu chvíli přeběhl k domu a skočil dovnitř oknem. Zevnitř se ozvalo vyděšené vyjeknutí a vzápětí Robert vyvlekl chlapíka, kterému se z očí valily proudy slz. Nacpal mu svojí obrpistoli pod bradu a zavolal: „My teďka projedeme vaší vesnicí. Jestli proti nám něco zkusíte, tak mu ustřelím hlavu, najdu si i ostatní tady ve vsi a zabiju je. Pokud nás necháte projet, tak ho nechám a my už tohle vesnicí nebudeme projíždět. A pokud bychom v budoucnu s vámi chtěli jednat, tak přijdeme na kraj vesnice a domluvíme se tam. Ale jestli vás ještě někde potkáme a vy po nás vystřelíte, tak proti vám zasáhnu tvrdě a razantně. Berete?“ „Jo bereme,“ řekla značně nešťastně postava v jeho náručí. „Já to chci slyšet od šéfa.“ „Ale já jsem šéf.“
Robert nejdříve zamžikal, ale pak jen pokrčil rameny a nám řekl: „Jeďte. Rychle. Já vás doženu. Luděk k tomu chtěl něco dodat, ale já se o Roberta s jeho výstrojí, autem a s rukojmím v náručí nebál. Takže jsem Luďka rázně poslal do auta a rychle jsme projeli za vesnici. Za kopcem, kde už nebylo vidět zpátky, jsem zastavil a počkali jsme. Zanedlouho se ozvalo kvílení motoru a Robert hřbet přeletěl takovou rychlostí, že jsem byl rád, že někoho z nás nesrazil. Já a Luděk jsme skákali mezi auta tak, že jsme se málem přerazili a Láďa skončil na střeše Nyklíčkovic stodvacítky. Nikdy bych nečekal, že s tím usedlým bříškem tam dokáže snožmo vyskočit. On asi také ne, soudě podle toho, jak se tvářil. Robert nás tady evidentně nečekal a tak byl dost vyděšený z toho, že nás málem přejel. „P p p proč tu stojíte?“ „Protože jsme na tebe čekali,“ odpověděl jsem Robertovi. „To jste nám tu střechu pěkně pomuchlal,“ ozvala se za mnou paní Nyklíčková. „Já se omlouvám madam, ale sto patnáct kilo je sto patnáct kilo,“ omluvně zvedl ruce Láďa. „Pro auta asi stejně bude zanedlouho málo benzínu, tak to není zas taková tragédie madam,“ prohlásil jsem. Pak jsme nasedli a zbytek cesty proběhl bez problémů.
„Takže tady máte soupis,“ uvítala mě paní Soudková, která se evidentně ujala evidence. „A byl tu na návštěvě člověk z vedlejší vesnice, ale pak se vrátil domů. Že tam prý má nějaké mátožné příbuzné a že pokud budeme něco potřebovat, tak za ním máme zajít. Umí se dřevem.“ „Kde jsou chlapi?“ „Ludvík hlídá u kapličky a Milan zprovozňuje vozový park místního družstva.“
Přelétnul jsem papír se soupisem místních možností. Bylo tu celkem 60 adres a ty zahrnovaly 70 obytných domů (někde prostě majitelé původní obytný dům po postavení nového nechali.), 50 větších hospodářských stavení (stodoly, chlévy a skladovací sklípky) a 60 pomocných (kůlny na nářadí, kurníky, udírny a včelíny). Kromě toho tady byla ta tovární hala a tři další budovy v rámci továrny. Železniční stanice s jednou malou budovou a jednou překladištní halou, kde sídlila špeditérská firma. Velká hospoda v jedné půlce budovy a v druhé půlce byla kdysi prý škola s čtyřmi třídami. Dneska tam byly jen pavučiny. Obecní úřad s dvěma místnostmi a s jednou zavřenou místností, kde dřív byla pošta. Místní obchůdek, který byl ale prý už přes rok zavřený. Jzd s jedním kravínem s dvaceti kravami, prasečákem zavřeným a bez prasat a malým ovčínem, kde pěstovali ovce pro lidi, kteří si je pořizovali na spásání trávy. Kromě toho mělo jzd centrální budovu, garáž s dílnou a šest skladů krmiv a potravin momentálně převážně prázdných. Zdálo se, že tahle vesnice pomalu umírala, ještě než k Tomu došlo. Děsil jsem se, co by se stalo, pokud by tahle katastrofa přišla za deset nebo dvacet let kdy už bude české zemědělství totálně v háji. Kromě tohohle tady byl ještě mlýn a k němu přilehlé budovy, které tvořily poměrně velký statek o celkem deseti budovách. Prý se tam posledních pár let dělaly pro městské lidi ukázky, jak se žilo v minulosti. Ve dvou budovách byly dokonce apartmány, kde se mohli tihle lidé na nějakou dobu ubytovat a žít tady. Prý měli přes léto narváno. A jako poslední stavby ve vsi mohu zmínit kostelík a kapličku na kopci.
Když jsem dočetl, tak jsem se na okamžik zamyslel a ze zamyšlení mě vytrhla dýmovnice, která přiletěla z kopce a trefila se přímo do dvora hospody. Rázem nebylo vidět a ze všech stran se začalo ozývat chrchlání. „To byl signál. Někdo přichází,“ ozvalo se z dýmu hlasem paní Soudkové. „To byl ale nesprávný nápad,“ řekl jsem, zatímco za mnou zněly značně expresivnější výrazy ostatních lidí. Vyšel jsem na náves a podíval se ke kapličce. Uviděl jsem Ludvíka, jak mává a ukazuje jedním směrem. Byl to směr, kterým přicházela silnice vedoucí kolem mlýna. Vyrazil jsem s Robertem a Luďkem příchozím v ústrety.
K vesnici pomalu přijížděl veterán. Mám pocit, že jsem ho kdysi zahlédl jezdit po starém městě s turisty. V něm byl chlápek v dvouřadém obleku a vedle něj žena v koktejlkách. Vypadalo to, že jdou na ples. Auto zabočilo do areálu mlýna a zmizelo nám z očí. Podíval jsem se na Roberta a Luďka vedle sebe s trochu nevěřícným výrazem. „Chápete, proč se někdo v téhle době takhle vymódí?“ „Protože je blbej,“ odpověděl bezprostředně Luděk a Robert souhlasně přikývnul. Oba se tvářili poněkud znechuceně. „Tohle ti chlapče nezávidím,“ poklepal mi na rameno Luděk. „Ono to, že člověk nevelí má i svoje výhody,“ prohodil lehce radostně k Robertovi. Vyrazil jsem k mlýnu. Tohle bude lepší vyřídit dříve, než se dotyční ubytují. Aby neměli dojem, že tady mají automaticky nárok na domovské právo.
Když jsem vešel do dvora mlýna, tak oba přijevší stáli u auta a zatímco se paní rozhlížela s vítězoslavným úsměvem, tak pán vyndával z auta kufry. Když mě paní uviděla, tak jí úsměv lehce přimrznul, ale pak zaujala pozici královny mluvící s nevýznamným měšťanem a zeptala se: „Co tu chcete?“ „Chceme se Vás především zeptat, co tu chcete,“ obrátil jsem otázku. „My jsme sem přijeli, abychom někde přežili, než se dá situace do pořádku.“ „Tady už určitá komunita je, takže zcela volné tohle místo není.“ „My jsme tady byli první,“ vyprskla lehce podrážděně paní a její manžel otevřel tašku a z ní začal něco tahat. Když se napřímil, tak měl v ruce menší pistoli a na tváři suverénní úsměv. Asi chtěl pistoli uplatnit jako finální argument. Úsměv mu nicméně popraskal, když zvedl zrak a díval se do ústí dvou zbraní. Luděk na něj mířil škorpionem a Robert automagem. A oba se tvářili dost nasupeně. „Já bych tu pistoli raději odložil někam, kde na ní uvidíme,“ řekl jsem. „A předem říkám, že se mi váš styl argumentace nelíbí. Buďte rád, že jste ho nezkusil použít. Půjdete s námi na shromáždění všech lidí, co jsou v komunitě. A tam se představíte a my rozhodneme, jestli vás mezi sebe vezmeme.“ „My jsme tady do toho statku investovali dost na to, abychom měli právo tady bydlet,“ vyprskla paní tak, až jí z koutků úst vylétly sliny. „Argumenty si nechte na debatu s celým kolektivem. Pojďte za mnou.“ Otočil jsem se a odcházel.
Uslyšel jsem, jak Robert za mnou řekl: „Vy půjdete před námi dvěma. Snad si nemyslíte, že se od vás necháme ohrožovat zbraní, kterou nenápadně seberete?“ Pán si asi myslel, bůhví jak není chytrý a my hloupí. Na návsi byli všichni z osady kromě Ludvíka a vykašlávali se, zatímco na dvoře dohořívala dýmovnice . „Tady pán na nás začal tahat železo,“ prohlásil hned na úvod Luděk. „Jaký železo?“ zeptala se paní Nyklíčková zmateně. „Zbraň“ řekl jsem ledově.
Obrátil jsem se na ty dva nováčky se slovy: „Řekněte nám jména a co umíte, a my vám řekneme, jestli vás chceme.“ „Jmenujeme se Petr a Jana Ferencovi a já jsem dělal hlavního představitele firmy….“ Nedalo mi to a přerušil jsem ho: „Pro jistotu vás upozorním, že pokud se v budoucnu ukáže, že jste přibásňoval, tak budete i s rodinou vyloučen z komunity jen s tím co máte na sobě.“ Podle jeho reakce jsem se trefil. Zatvářil se na okamžik zaskočeně, ale asi měl vážně nějaký manažerský trénink, takže bleskově pokračoval: „Byl jsem prostě vrcholový manažer podniku a mám velké manažerské dovednosti, kromě toho zvládám HR problematiku, umím účetnictví, obchodování a hlavně umím programovat. Moje manželka je v domácnosti. A mám obchodní akademii.“ Podíval se na nás s pěkně zvednutým nosem. Z mého pohledu k tomu ovšem neměl důvod. „Já umím vyšívat, hrát tenis a bridž a sekat trávu sekačkou.“ Vykulil jsem oči. To už bylo trochu dost.
„Tak na rovinu. Nic z toho, co jste uvedli, nepotřebujeme, nebo to tu už máme.“ Pan Ferenc mě ani nenechal domluvit a vyrazil do protiútoku. „Vy tu máte nějakého manažera? Že sem si nevšimnul. Jste zatím jen neorganizovaná banda. Já umím lidi motivovat a povzbudit. A navíc jim práci zorganizuju tak, aby ji dělali efektivně. A máte tu někoho, kdo ví něco o HR?“ „Co to je hrrr?“ zeptala se zmatená Lenka. „Human resources. V čechách pro to máme hezký, vše vysvětlující výraz personalista,“ odpověděl jsem jí a pak se otočil na pana Ference: „Máte smůlu. Nic, z toho co jste uvedl, nepotřebujeme a navíc na mne nepůsobíte nějak zvláštním dojmem…“ „To je mi ukradené jakým dojmem na vás působím. Děláte ze sebe moderního Napoleona. Lidé jako vy o řízení a o lidech nic nevědí….“ Teď jsem mu do řeči skočil já: „Já jsem personalistiku dělal a občas řídil celou firmu, když byli dva lidi nade mnou nemocní, takže držte ústa a neskákejte mi do řeči. Vytahujete na nás zbraň a teď mě chcete ukřičet?“ „Vy jste na mne zbraně také vytáhli.“ „Až po vás,“ odpověděli dvojhlasně Luděk a Robert. „Takže vám nabízím práci pomocných sil. Budete krmit slepice a krávy, kydat hnůj, dojit a pomáhat s orbou, sklizněmi a vším co bude potřeba. Co umíte řídit?“ „Podnik.“ „Já se ptal na vozidla, tak ze sebe nedělejte trotla.“ „Auto a motorový člun.“ „Dodávku, náklaďák?“ „Ne.“ Znělo to spíše jako odplivnutí.
„Tak hlasování dámy a pánové,“ řekl jsem trochu unaveně. „Moment. Nejdříve hlasování o tom kdo je tady šéf. Jestli tenhle malej Napoleon nebo někdo kdo je chytrej a s řízením ostatních má bohaté dlouholeté zkušenosti.“ „Tím druhým myslíte sebe a tím prvním tátu ?“ zeptala se s hraným nevěřícím výrazem Lucka. „Klídek holčičko. Tady se baví dospělí.“ Milan vypadal, že mu došly nervy. „Hele nebudeme se s ním zdržovat. Já ho propíchnu.“ „Je to rychlé a stavovské,“ neodpustil si komentář Láďa. Ferenc pochopil, že ztrácí půdu pod nohama. „Takže pro tátu je kdo?“ zeptala se Lucka. Rozhlédl jsem se a zjistil, že pro mne hlasovali všichni přítomní kromě Ferencových. „Pomocný dělník a předběžný vyjednavač při komunikaci s dalšími skupinami?“ zeptal jsem se tázavě Ference, který pochopil, že zatím prohrál. „Ale nečekejte, že nás budete honit deset hodin denně šest dní v týdnu.“ Tón při tom měl, jako by souhlasil s tím, že mi půjčí manželku na noc. „Zatím dokud je šance shromáždit potraviny než chytnou plíseň a zvířata, která by umřela, budeme dělat, dokud nepadneme. A potom, až se situace uklidní, tak čekejte něco kolem dvanácti hodin denně šest dní v týdnu a pár hodin i v neděli.“ „To si ze mne děláte srandu?“ „Ne - vítejte ve středověkém zemědělství. Protože i když zprovozníme traktory, tak do tří let jsme bez paliva, takže na koňské trakci a doufejme, že pro ní budeme mít zvířata, stroje a nástroje. Jinak jsme v starověku a to by byla ještě horší pakárna. Svět je v prčicích. Vítejte v očistci nebo jděte mimo hranice komunity. Tam bude zanedlouho peklo,“ dokončil jsem zcela nekompromisně Bylo vidět, že tohle nedošlo ani některým, kteří pro mne před chvílí hlasovali. Paní Ferencová se rozplakala. Pan Ferenc zbledl jako stěna. „To to to… „ začal koktat a pak si kecnul na patník. „To je pravda,“ dodal po chvilce, „ale stejně mě to sere.“ „V tom teda určitě nejste sám,“ odpověděl mu Robert s pirátským úšklebkem.
Poté už bylo hlasování a, i když Milan, Robert a Luděk byli proti jejich přijetí, já s Lenkou jsme se zdrželi a tak zbylí tvořili většinu, která byla pro, a tak byli přijati. „Umíte střílet?“ zeptal se Robert, který mu vracel pistoli. „Spíš jen méně.“ Když Ferenc chytil pistoli, tak jí Robert ještě chvíli podržel a do očí mu řekl: „Jestli na někoho z nás namíříte, tak jste skončil. I kdyby to byla zbraň bez nábojů a bylo to ze srandy. Jasné?“ „Vy jste tu bezpečnostní expert?“ „Něco v tomhle smyslu.“ „No postavu na to máte. Proč ho vlastně posloucháte?“ „Mám vzdělání v oblasti psychologie a budu si na vás dávat majzla,“ odpověděl mu Robert a tak ho utnul v zárodku. „Proč jste mi toho diplomata nenabídl hned?“ „Na rovinu pane Ferenc. Předběžný diplomat je průzkumník na tyči, který se strká do cesty neznámé skupině, aby se zjistily její úmysly.“ Docela ho zamrazilo, ale po chvíli se zeptal: „Co když mě zastřelí?“ „Tak se o vaši paní a děti postaráme v rámci možností komunity.“ Potěšilo mne, že ho to evidentně aspoň trochu uklidnilo.
„Takže skládat. Ty tři vejtřasky. Je sice pozdě odpoledne, ale rychlou cestu někam poblíž snad zvládneme.“
„A kdy si vybalíme?“ zeptala se paní Ferencová. „Večer.“ „Měli by jsme teď vyrazit za zvířaty,“ prohlásil Milan, „připravil jsem dva traktory a valníky na zvířata.“ Rozhlédl jsem se po okolních lidech, kteří vypadali unaveně. Nakonec jsem se rozhodl, že většina lidí tu může zůstat a vyrazím jen s některými. „Dobře. Máš pravdu. Takže ty, já, Robert, Ondra, Luděk a Honza. Ti dva se cestou tam budou učit řídit traktor. Zkusíme tam zprovoznit nějaké vozidlo. A vy ostatní se snažte složit alespoň jedno auto. Paní Soudková, když vám ty soupisy zatím tak šly, vezměte si prosím na starost uskladnění a evidenci materiálu. Pro začátek můžete do té školy vedle hospody. To, co nebudete vědět k čemu to slouží, či těžké věci, nechte v garáži. Pak to uložíme.
A vy si tak za dvě hodinky můžete jít vybalovat.“ Zarazil jsem se. Přece jen by nebylo dobré to přehánět. „Víte co… všichni za dvě hodiny konec práce. To už snad budeme zpátky i my.“ O pět minut později už jsme vyráželi. Milan věděl o obci, kde prováděli hypoterapii. Na místě jsme našli jednoho motáka, který se o ty koně staral. To bylo prvně, co jsem si uvědomil, že motáci mohou dělat nějakou práci. V Černomlejnově jich bylo sedm. Zatím jsme je nechávali na pokoji. To, že si například obhospodařovali vlastní slepice, jsem si vůbec neuvědomil. Jen jsme jim zkusili dát Xantypol, bohužel však nezabral.
Co se týče nalezených koní, tak čtyři koně byli na zápřah do bryčky a dvanáct jich bylo jezdeckých. Docela jsem na to množství koukal. „A jsou z nás boháči,“ komentoval to Robert. Myslím, že měl pravdu. Zpátky jsem já řídil Robertovo auto, Robert bryčku a ostatní traktory. Přivezli jsme odtamtud navíc šest koz a hromadu slepic. Chtěli jsme naložit i dvanáct prasnic (některé březí), ale při pokusu o naložení následovala komedie, kdy se jedno prase pralo s Robertem, Luďkem, Honzou a Ondrou. Milan nad nimi jen sprásknul ruce a poslal je do prčic. Prase vyhrálo plným počtem bodů a tak jsme je nechali s tím, že Milan prohlásil, že stejně bereme jen trochu místních zásob, tak se pro ně vrátíme až bude čas a lidi si prasata trochu osahají. „A já bych čekal, že v prasárnách máš bohaté zkušenosti a jednání s prasaty ti není cizí,“ poznamenal Luděk k Robertovi. „Jen v přeneseném slova smyslu. Bohužel.“ Cestou zpět bohužel došlo k jedné nehodě. Honza u traktoru v jedné chvíli zabrzdil a traktor se poroučel na bok. A za ním i valník. Naštěstí to byl ten valník, na kterém bylo krmivo a ne ten se zvířaty. Já jsem bezradně přemýšlel, čím to bylo, ale pak přišel Milan a řekl: „Když brzdíte s traktorem, tak to nesmíte zahamtávat. Ono to jedním kolem brzdí o chvíli dříve než druhým a tak musíte pozvolna přibrzďovat. Berte to jako ponaučení pro příště.“
Zapřáhli jsme ostatní traktory a vrátili tenhle na kola. Dokonce poté byl schopen další jízdy. Akorát do něj Milan chvíli bušil kladivem. „Když tě všechno zradilo vezmi na to kladivo,“ poznamenal Luděk. „Když zradí i kladivo, tak si dojdi na pivo,“ neudržel jsem se, abych nedodal. Robert se nejdříve rozběhl pomáhat se stavěním traktoru na kola, ale po mém upozornění na to, že má jiné přednostní povinnosti, Honzovi ošetřil naražený loket. Zbytek cesty se naštěstí nic dalšího nestalo. Večer jsme v osadě na oslavu celkem úspěšného dne otevřeli jedno velké šampaňské. Na každého byl spíše jen hlt a já ani nepil, ale psychologicky nás to trochu pozvedlo.
Myslet dopředu neznamená si koupit basu piv místo dvou lahví, ale přemýšlet občas co by kdyby a sem tam si něco připravit na dlouhodobé hledisko.
Věc, kterou budete znát vám někdo možná mučením vezme, ale i poté ji budete mít.
stepan-hawk
 
Příspěvky: 307
Registrován: čtv 08. lis 2012 20:29:01
Bydliště: královská část prahy

Re: Kaleidoskop krachu

Příspěvekod stepan-hawk » ned 21. pro 2014 14:57:58

Kamil – čtvrtý den - úterý

Ranní probouzení je opruz. Zvlášť když se tak děje řvaním a čeká mě pevná pracovní doba Do hajzlu. Tak jsem si aspoň po snídani skočil do bordelu a jednu tamní holčinu trochu pomlátil, abych se odreagoval. Pak jsem dostal seznam adres těch lidí, kteří „amíkovi“ vadí. V něm byly čtyři adresy a měli jsme za úkol to tam vyčistit. Pak jsme měli chvíli projet předměstí Prahy. Amík se bál, že by se tam mohla vytvořit nějaká skupinka lidí, která by byla na našem velení nezávislá. To, jak jsem pochopil, je to co amíkovi vadí nejvíce. Chce to tady v republice mít pod dohledem kompletně. A i když si ti místní politici myslí, že velí, tak já vidím, kdo je tady ten skutečný šéf. Amík má postavení jak Stalin v Rusku v roce dvacet sedm. Sice nevystupuje jako vůdce, ale v rozhodujících věcech se jede podle jeho not. A vypadá, že má nějaký hlubší zámysl. Nebo že by vše, co dělá, bylo součástí nějakého většího plánu? Nevím. Uvidím. Zatím musím držet hubu a krok.

Když si jeden místní frajer zkoušel sundat náramek, tak mu náramek začal najednou pípat a za deset vteřin mu to tu ruku upálilo a on to nepřežil. Navíc v tom kouři bylo cejtit nějaký chemický sajrajt. Nic bych za to nedal, že to zabití nebylo zcela v režii toho spálení. A když jeden další frajer ukradl jeden z tabletů a zabalil ho do alobalu, aby byl stíněný, tak mu za dva dny chytil a v důsledku toho vyhořel jeden barák kousek od nás, kde si ten tablet schoval. Ten zatramík to má rozmyšlený dost dobře. Tak budu sekat latinu a třeba si mne vybere jako osobní doprovod. Větší pravomoci by se šikly.

Dneska jsem jel s Igorem. Z toho si dělali kolegové srandu od doby, kdy se nechal zmlátit od dvou lidí ve staré stodvacítce a nějakém teréňáku. Ti jemu i Kolečkáři sebrali zbraně, vysílačku a dvě kola z auta. A dokonce je svázali. Kolečkář je chlápek, který původně byl požárník. Je to pedofil a v základu podle mne měkoň. Přezdívku má podle toho, že hodně jezdil na kole. Tomu se všichni vysmívali hodně. Obzvláště když pak zkoušel mít kecy na to, co někteří lidé dělají s těmi v bordelu. Igor je voják, který se mimo jiné účastnil několika misí v Afgánistánu. A amíka nenávidí ještě více než já. Nebýt náramku, tak už ho určitě dávno odstřelil. I když jinak to vypadá, že mu situace vyhovuje a bere to jako příležitost k získání osobního vlivu.

Jeli jsme přes Zbiroh a tam jsem viděl, jak se na dvou místech houfují lidé. Byly to debatní kroužky těch, kdo nemají co dělat a přemýšlí co dál. Na jednom místě byla převaha vyholených lidí v bombrech a na druhém zase lidí co vypadali jak dělňasové z továrny. Budu si tam muset zajít a poslechnout si to tam, abych byl v obraze a nedošlo k něčemu nemilému. Kdyžtak pár lidí zmizíme. Vzal jsem vysílačku a zavolal přímo amíkovi. „Jestli nechcete brzo problémy, tak dejte lidem ve Zbirohu něco, co můžou dělat. Když budou hákovat, tak je přejde chuť na debaty, ze kterých by mohlo něco být. Míním nepříjemnosti.“ „OK“ Amík byl stručnější než bych čekal.

Prvním přiděleným cílem byl baráček na vesnici. Na místě jsme zjistili, že majitel sedí doma u stolu a je mimo a tak jsme baráček spálili i s ním. V druhém případě jsme baráček taky spálili i s majitelem. Tentokrát byl uvnitř mrtvý i s rodinou. Třetí byl jeden byt v Praze. Dojeli jsme tam a na místě nikoho nenašli. V bytě byly natahané flašky s pitím, nějaké jídlo a rozkramařené skříně jako by se někdo rychle balil. „A do háje,“ prohlásil Igor. Pak došel do auta a stisknul knoflík vysílačky. „Máme tu kód beta u pětky.“ „Tak to tam nafoťte a zkuste něco zjistit,“ ozval se z druhé strany kategorický příkaz. Auto měl dotyčný před barákem, ale asi odejel nějakým jiným. Tahle jeho audina totiž nefungovala. Navíc v baráku byly u všech bytů vyražené dveře. „To je v hajzlu ten parchant je kooperativní a nesere na ostatní,“ prohlásil Igor. „Klídek. V žádném dalším bytě nejsou známky balení, takže odtud neodjížděl s nikým dalším,“ uklidňoval jsem ho. Prokramařili jsme tam pár hodin a koukli se po okolí, ale nic dalšího jsme nenašli. Pár jeho balíků s pitím a alkoholem naložil Igor na auto. Zjistil, že převážně pochází z nedaleké samoobsluhy, která byla viditelně dost vybraná. Pak jsme vyrazili. Rychle jsme zajeli i na čtvrté přidělené místo. To byl byteček v zvýšeném přízemí paneláku. Velká knihovna, několik skříní se vším možným a po majiteli ani stopy. Akorát jsme se do toho bytečku probourávali přes dveře pomocí plastiky. Pár výstřelů to vydrželo a na zdržování nebyl čas. Když jsme zjistili, že majitele to chytilo asi někde jinde a sem nepřišel, tak jsme to zaznamenali jako případ, kdy je dotyčný nejspíše mimo a z bytu vyšli zpět na ulici. Tam jsem hodil do okna bytu molotova a byl nasranej, když okno vydrželo. To, že ho trefila docela těžká láhev s hořícím svinstvem, ignorovalo. Tak jsme do něj vystříleli pár dávek ze samopalu a to už nevydrželo. Pak jsem vzniklým otvorem hodil dovnitř molotova. Pro jistotu jsme barák obešli a na druhé straně opět rozstříleli okno a otvorem hodili dalšího molotova do kuchyně. Pak už byl pomalu čas k návratu do Zbirohu a tak jsem ani nečekal až se to rozhoří a zmizel.

Za celou cestu jsme viděli i pár lidí v pořádku. Projeli jsme je na tabletu a byli to většinou dvojky a trojky, tak jsme je poslali do Zbirohu. Pak přišla jedna pětka ve společnosti tří trojek. Čuměli, že máme elektroniku. Ta pětka dokonce pochopila co je naším cílem předem a začala mluvit na ty zbylé a uhýbat. Trefil jsem ho jen tak tak. Ti tři byli konsternovaní tím, že jsem ho sejmul, a nechápali. Nicméně policejní uniformy a stádní pud stále ještě fungovaly a tak nic nezkusili. „Co s nimi?“ zeptal se Igor a ukázal na ty tři, kteří stáli s vytřeštěnýma očima a zvednutýma rukama u jejich auta. Místo odpovědi jsem je přejel dávkou. „Já se s nějakejma debilama zdržovat nebudu,“ řekl jsem mu. Překontroloval jsem je a jednomu, který vypadal, že by mohl žít ještě hodinu, jsem posloužil kopnutím do hlavy. Dva, kteří vypadali, že skončí do pár minut, jsem nechal jen tak. Ti už nikomu nic nevykecají.

Na Andělu jsme potkali zásobovací skupinu ze Zbiroha. Viděli jsme, jak z nákupního centra vynáší na vejtřasky žrádlo, pití a toaleťák. Tak jsme si chvíli počkali, abychom se na cestu zpátky přidali k téhle koloně. Při odjezdu po nakládání jeden člověk chyběl. Prohledal jsem to tam a našel ho, jak se schovává v lékárně v prvním patře. Byl to takový mladíček s brejličkami a bradkou. Tak jsem ho za tu bradku vytáhnul ven a tam ho přede všemi odprásknul kulkou do hlavy.

Trochu ošklivý pohled pro slabochy, ale třeba bude aspoň chvíli klid.

Po příjezdu do Zbirohu jsem zaparkoval auto a zatímco Igor si šel do jedné knajpy dát štamprle a pokecat s lidma. Já jsem se šel podívat na ty dvě skupinky. Začal jsem tou, z mého pohledu nebezpečnější, kde byli skini. Také mne napadlo, že by třeba šli použít proti té druhé skupině. Lidí oproti minule o něco ubylo. „Já tady nebudu poskakovat jako tajtrlík za nějaký natoeuro.“ Ozval se na kapotě auta stojící chlápek, který vypadal, že je místní šéf. „Tohle je svobodná země a tihle hajzlové, kteří předstírají, že tu velí, nám tu nebudou určovat všechno. Ten zasranej přídělovej systém ať si strčej do prdele. To by nám za chvíli mohli nařizovat kdy máme jít na hajzl a kolik tam můžem použít papíru. Takže co na to řekneme… NASRÁT.“ Slovo po něm zopakovali všichni přítomní a pak ho začali skandovat. To mi zatím stačilo. Šel jsem se podívat na druhé místo.

Tahle druhá skupinka, která kecala na křižovatce Bezručovy a Pujmanové ulice vedla takové řeči, že jsem si říkal, že názvy těch dvou ulic jsou skoro symbolické. „Přídělový systém je rozumné opatření, ale zákaz vycházení z města je zvláštní. A to, že zmizelo několik lidí, kteří měli jen obyčejné otázky je krajně podezřelé. Navíc svévolné vydání nové měny, která je nařízením ustanovena jako jedinou, je snaha o ovládnutí lidí. A takováhle opatření vydává několik jednotlivců jen na základě toho, že byli v parlamentu a díky tomu se ustavili jako vláda s neomezenou pravomocí. Hanba.“ Když místní šéfik v brejličkách a s kravatou na košili domluvil, tak mu lidé zatleskali. No byl jsem rád, že tahle skupinka prořídla ještě více než ta druhá. I tak jich tu ale bylo přes dvě stovky a tak jsem se přímé akce vzdal. Tihle by mne umlátili čepicemi. ´Ale přijde čas…´ říkal jsem si v duchu.

Když jsme později s Igorem projížděli okrajovou linií, tak jsem viděl, jak se tam pilně pracuje na tom plotu. Vedle stál jeden z náramkářů a buzeroval pár policajtů, kterým se nelíbilo, že mají lidi hlídat s namířenými zbraněmi. Tady bylo o dost méně lidí, kteří by mhli protestovat, tak jsem si řekl, že je možnost něco podniknout. Zastavil jsem auto a jednomu z protestujících policajtů rozbil hubu. A vysvětlil mu, že jestli bude mít problém dál, tak by to taky mohla být vlastizrada. Situace spěla k nějakému výbuchu lidu, ale nebál jsem se toho. Komouši to nezačnou a náckové jsou zatím příliš slabí. Zkusím je nasměrovat proti sobě. A i kdyby to mělo vypuknout, tak nějakou dobu bude trvat, než se připraví a k něčemu rozhoupou.

Zjistil jsem, že naši šéfové využili vojenské blbuvzdorné vysílačky a pomocí jednoho vola, co s nima uměl, zkoušeli navázat spojení s jinýma skupinama. Ukázalo se, že v Táboře zůstalo nějak hodně vojclů a snaží se to tam dát do rychtiku. Ale snad se jim to nepovede. Pak se podařilo kontaktovat pár radioamatérů hlavně v severních Čechách. Další vojáček se ozval z Náměšti nad Oslavou. Když mu šéfové dali kategorický příkaz k přesunu do Zbiroha, tak prohlásil, že neví, s kým mluví a že nemá důvod poslouchat někoho anonymního. Jeden kapitán, kterého jsme měli na něj chvíli řval, pak na něj chrlil kódy a bohužel tím se to trochu podělalo. Ten hajzl se zeptal, kde jsme ty kódy vzali, když počítače nefungujou, a na poznámky, že armádní velitelství to mělo zabezpečený odpověděl, že když si to nemůže ověřit, tak jsou mu tyhle rozkazy u stejný prdele, jako ty, které dává nějakej vtipnej radioamatér. To už tomu našemu radistovi mikrofon vyrval ten náš amík a tomu vojákovi plasticky vylíčil jak ho nechá narazit na kůl jestli se okamžitě nesebere a nepřijede do evakuačního centra

Na rovinu řečeno – tímhle to ten amík totálně podělal. Náměšť s námi přestala komunikovat a z Tábora řekli, že budou reagovat jedině, když do Tábora osobně přijede nějaká vyšší šarže, kterou znají osobně. Kódy, že si nemají jak ověřit a nebezpečí, že hlas je vytvořený počítačem nebo imitátorem riskovat nemohou. A to, jak jsme zkoušeli na toho vola v Náměti chrlit kódy, o nás prozradilo, že nějakej funkční komp máme. Nemít náramek, tak jsem v tu chvíli toho amíka oddělal. Z něčeho byl čím dál nervóznější, ale nechápal jsem z čeho. To jsem měl, alepoň v náznacích, pochopit až za delší dobu.

Večer jsem se zase krásně odreagoval s tou samou holčinou co ráno. Její vyděšený výraz, když jsem si jí vybral, stál za to. Přímo mě to hřálo u srdce.
Myslet dopředu neznamená si koupit basu piv místo dvou lahví, ale přemýšlet občas co by kdyby a sem tam si něco připravit na dlouhodobé hledisko.
Věc, kterou budete znát vám někdo možná mučením vezme, ale i poté ji budete mít.
stepan-hawk
 
Příspěvky: 307
Registrován: čtv 08. lis 2012 20:29:01
Bydliště: královská část prahy

Re: Kaleidoskop krachu

Příspěvekod stepan-hawk » stř 24. pro 2014 13:27:27

[quote="stepan-hawk"]Tomáš – čtvrtý den - úterý
Ráno mi začalo jednou scénkou, která by za jiných okolností byla roztomilá. Přišla za mnou malá holčička a řekla, že slyšela divný zvuk a že by to měla asi někomu říci. Šel jsem s ní na to místo, abych si to poslechl a se mnou šla i moje dcera. To se mi sice moc nelíbilo, ale jejímu prohlášení: „Tady je taková nuda, že sedět tam, co bydlíme, by byl ještě větší opruz, než se s tebou projít,“ se nedalo odporovat. Holčička nás zvedla do té oblasti, kde stály rodinné domky, kam jsme začali lifrovat přivezená zvířata. Najednou prohlásila: “To byl ten zvuk.“ Zaposlouchal jsem se, protože jsem žádný divný zvuk neslyšel. Moje dcera po chvíli prohlásila: „Já teda nevím. Jsem jenom obyčejná holka z Prahy, ale mě to připadalo jako úplně normální kokrhání kohouta.“ Přiznám se, že jsem se tím ani nepobavil. Naopak jsem si konečně začal uvědomovat, s jakým materiálem budu muset do budoucna pracovat. Sice té holce bylo teprve deset, ale i tak bych to bral, že poznat kohouta podle kokrhání by fakt měla. Cestou zpátky na náměstí jsem poslouchal, jak si holky začaly povídat o pokémonech. To jim teda fakt bude v životě užitečné.
Na náměstí mě oslovil jeden z probraných a řekl mi, že nemůže najít syna. Že doma nebyl a že po městě ho nemůže najít ani mezi motáky, ani mezi stojáky. Slíbil jsem mu, že řeknu hlídkám, aby se po něm podívaly. Poté jsem konečně zasedl ke snídani v Besedě - jedné z hospod, ve kterých se vařilo. Ona to dneska vlastně už nebyla v pravém smyslu slova hospoda. Spíše by byl na místě výraz vývařovna. A navíc se tu ani neplatilo, protože peníze ztratily cenu. Celkem bylo v provozu několik těchto hospod, které sloužili k tomu, aby se lidé najedli a neměli problém s ohříváním jídla a podobně. Zatím bylo jídla dost pro každého kdo přišel. Příděly a potravinové lístky přišly až později. Kuchaři vařili rádi. Nemuseli aspoň vynášet mrtvoly.
Chtěl jsem se najíst o samotě, ale byl jsem zavolán Markétou na ranní improvizovanou poradu velitelského sboru. Kromě mě a mnou dříve zmíněných tří se porady účastnil Karel a jeden voják. Podle kapitána šéfoval autoparku. A podle toho, že se zajištěním vozidel se zatím problémy nevyskytly, svoji práci dělal dobře. Kromě aut se asi staral i o vysílačky, protože nás informoval, že se mu podařilo spojit s jedním známým v Náměšti nad Oslavou a taky s někým kdo se vydával za regulérní armádní štáb.
„Nejdřív ten z údajné Prahy chrlil kódy tak rychle, že bych je snad nestíhal ověřovat ani s funkčním počítačem, pak chtěl, abychom se sebrali a se všemi lidmi se přesunuli do Zbiroha. Že prý tam jsou obyvatelé evakuovaní z Prahy a že prý jich je kolem osmi tisíc,“ vychrlil ze sebe v rychlosti Jožin, nabral dech a pokračoval: „Kterej debil nacpe v tomhle vylidněným světě do města čtyřnásobek obyvatel, než tam bydlelo předtím s funkční elektřinou, kanalizací a vodovodním řadem?“ „Velkej debil. Jedině hodně velkej debil Jožine,“ prohlásil doktor Polák a pak Markéta dodala větu, nad kterou jsme se na pár minut zamysleli všichni: „Nebo někdo kdo chce, aby lidé byli v háji a zcela závislí na jeho vůli vyjadřované pomocí přídělů.“ Pak nás Jožin (ten praporčík) ještě informoval o zbytku rozhovoru mezi údajným velitelstvím a Náměští. Prý to skončilo posláním „Prahy“ do prdele. Ne námi, ale Náměští. Ta údajná Praha pak ještě chvíli nesmírně plasticky popisovala mučení, za které by se nemusel stydět ani dozorce z koncentráku.
„Máme tu první sebevraždu,“ prohlásila Markéta a mě se to nezdálo. „Jak to myslíš? Lidí, co jsme našli při prohledávání města zasebevražděných, tady přece bylo dost,“ ozval jsem se. „Jo jenže tohle byl člověk, který ještě včera pomáhal s vyklízením.
Akorát ostatní říkali, že furt vzdychal a brečel. To ovšem dělá čtvrtina našich lidí. Mám čekat, že nám ta čtvrtina spáchá sebevraždu?“ Odpovědi se ujal doktor Polák: „Nedělá to čtvrtina, ale spíše třetina a sebevraždy jsou v takovéhle situaci docela běžné. Vemte si například porážku nacistického Německa ve druhé světové válce. To bylo pro spoustu Němců zhroucení jejich života a leckterý to řešil takhle. Není to sice to samé, jako máme my tady, ale … „ Doktor si otřel zpocené čelo a povzdechl si. Bylo vidět, že je ze současné situace celkem dost nešťastný a tak nějak neví, co by měl s tímhle problémem vlastně dělat. „Tohle je prostě řádově horší. Pro spoustu lidí z tohohle je nejlepší metoda řešení útěk.“ „Ale z města nikdo neutíká…“ začala mluvit Markéta, ale pak jí došlo, že tím útěkem myslí doktor sebevraždu. „Kolik by jste odhadl procent, že takhle ….“ V půlce věty došly Markétě slova. “Dvacet procent u neužitečných a tak kolem osmi u užitečných.“ Karel rozmáčknul skleničku, kterou měl v ruce, jak s ním tahle čísla zamávala. Naštěstí měl štěstí a měl z toho jen pár povrchových říznutí, která mu doktor hnedka ošetřil. Karlova reakce jako by symbolizovala zděšení nás všech. Já jsem si sice tajně myslel, že určitý úbytek lidí by byl spíše vhodný, ale něco jiného je teorie a něco jiného je pokud k něčemu takovému začnete dostávat konkrétní lidi u kterých znáte jejich jméno a obličej.
Tak nějak jsme dojedli. Po tomto doktorově vstupu jsme ale měli do jídla značně menší chuť. Když jsme se zvedali od stolu, tak za námi přišla stará babička. Všiml jsem si jí, že pomáhala s vařením a při tom ostatní okolo povzbuzovala svým optimismem a elánem do života. Teď brečela a vypadala úplně zlomená. „Já bych chtěla oznámit vraždu.“ Tohle prohlášení do té naší nálady dopadlo jak bomba. „Co se stalo?“ zeptala se Markéta. Babička nám vylíčila, jak jedna její známá, která je moták, dostala od nějakýho mladíčka kus strašně plesnivého salámu a rozkaz aby ho snědla. „Já byla vedle v místnosti, neviděla co se děje a jen slyšela. Nechápala jsem, proč se ti tři mladíčci tak chechtají, tak jsem se tam šla podívat. A uviděla paní Svozilovou jak jí něco co by normálně nehodila ani na hnojiště. A za chvíli jí zkroutily bolesti. A ty mladíci se tomu přímo hystericky smáli. „Přitom paní Svozilová byla ta nejhodnější paní, jakou jsem znala. Každýmu pomáhala a radila. Tohle přece nikdo nemůže dělat.“
Paní ztěžka dosedla na židli a my mysleli, že je konec. Jenže ještě nebyl. „Pak si mě ti mladíčci všimli, obstoupili mě a řekli mi, že jestli někde něco vykecám, tak si mě najdou a zabijí mě, ale ještě předtím přede mnou znásilní mojí vnučku, která je mezi motáky. A že jediné jak tomu můžu zabránit je držet hubu o tom, co jsem viděla. Pak paní Svozilovou vzali a hodili do sklepa vedle v baráku. Já ale nedokážu mlčet, abych umožnila takovouhle nespravedlnost. To přece není správné.“ Paní složila hlavu do dlaní a brečela.
„Tak tihle skončili,“ prohlásila Markéta značně naštvaně. „Já je osobně okamžitě…“ „Neměl by s nima být soud?“ skočil jí do řeči Jožin. „Soud s takovými parchanty?“ vyletěla Markéta tak, až měl jsem obavu, jestli Jožina fyzicky nenapadne. „Navzdory emotivnosti situace bych si dovolil dát Jožinovi za pravdu,“ prohlásil doktor Polák ledově a přitáhl tak na sebe naše pohledy. „Jestli začneme lidi bez rozmyšlení lynčovat, tak to špatně dopadne. Tohle je poměrně závažný případ a pro časy budoucí svým způsobem precedens. Takže Karel je zatkne, Markéta to vyšetří a shromáždí svědectví a důkazní materiál a kapitán Novák bude předsedat soudnímu tribunálu.“ „A co my ostatní?“ zeptal se Jožin. „Ostatní budou plnit svoje další povinnosti. A Karel po zavření těch tří nechá postavit na náměstí šibenici. Bude to potřeba minimálně jako odstrašující prostředek.“ „Přebíráte tu vrchní velení?“ zeptala se doktora Markéta. „Jen když jsou ti dva nade mnou tak přeplnění vztekem, že jim neumožňuje normálně myslet.“
Pohled mi sklouzl na kapitána a uviděl jsem jak je vzteky červený jak krocan. Pak se nadechl a mezi zuby procedil: „Já je nebudu soudit. Zastřelil bych je hnedka a bez důkazů.“ Doktor pokrčil rameny a ukázal na mne. „Tak je to na našem expertovi pro mimořádné situace.“
Ve městě se vyklízely poslední obchody od zkazitelného zboží a hektické tempo prvních dnů poprvé lehoulince polevilo. Což ale vedlo k tomu, že někteří lidé propadli depresím, které si do téhle chvíle nepřipouštěli nebo se jim je usilovnou prací podařilo odložit nebo spíše odsunout. Já sám jsem měl práce ještě dost a navíc jsem na tom byl z rodinného hlediska ještě poměrně dobře, ale tušil jsem, že i na mě to asi časem přijde. Zanedlouho se ukázalo, že doktorův odhad byl asi slušný, protože jsme v noci na dnešek měli tři sebevraždy. Byli to lidé, kteří o své partnery přišli tím, že se z nich stali stojáci nebo ležáci. Stojáky se sice ještě stále snažíme udržet naživu, ale bojím se, že tím jen plýtváme prostředky, které později budeme potřebovat. Zatím ještě je všeho dost, ale to je záležitost týdnů maximálně měsíců a při dobré organizaci pár let. Pak nastane ten opravdový průser. Takže by nebylo od věci myslet na zajištění zásob potravin z dlouhodobějšího hlediska.
Sice jsme shromažďovali zvířata, ale to pravé gro je v něčem jiném a byl jsem zvědavý, jak se budou bankovní úředníci, prodavači a flákači tvářit na to, že je čeká pěstování obilí. Každopádně bylo rozhodnuto, že se od zítřka zavede přídělový systém. A někdy koncem týdne snad překecám Markétu, aby k lidem měla proslov na téma toho, co nás čeká. Já jsem se většinu dne raději připravoval na soud.
Večer nastalo něco, co se nedá nazvat jinak než představením. Sice jsme to nazývali soud, ale pravým smyslem nebylo pouze soudit ty tři. Cílem bylo i deklarovat ve veřejnou známost, že tady v Táboře platí právo a spravedlnost. Že se nejedná o uzurpátorství a že se občané nemusí obávat, že by s nimi dělal kdokoliv cokoli ho napadne.
Slovo si na začátku soudu vzal doktor Polák. „Takže milí občané. Máme před sebou nepříjemnou, ale nutnou povinnost rozhodnout o tom co se provede s těmito obviněnými. Bylo proti nim vzneseno obvinění z vraždy. Obžalovaní se chtěli hájit sami. Soudcem bude Tomáš Votýpka. Ten sice není místní, ale mnozí z vás si už ověřili, že je inteligentní a má velmi přesnou představu o tom, co je správné.“ Trochu mi to zalichotilo, ale prakticky doktor neříkal nic, co by nebyla pravda. Rozhlédl jsem se po náměstí. Shromáždilo se tu přes pět stovek lidí. Bylo vidět, že když není televize, tak se na takovouhle podívanou přijde podívat skoro každý. Většina minimálně proto, aby mohla chvíli myslet na něco jiného než na svět kolem.
„Občané. Tito tři lidé byli obviněni z úmyslného a promyšleného zabití, které provedli za účelem vlastní zábavy. Ptám se vás – cítíte se vinni?“ Jeden z mladíků byl evidentně sesypaný, ale druzí dva se tvářili arogantně. Jeden z nich byl ten, se kterým jsem se setkal u pranýře. Tenkrát ho dovedl kapitán Novák a bylo mu jen domluveno. Evidentně domluva nepadla na úrodnou půdu. Všichni tři odpověděli, že se cítí nevinni.
Předvolal jsem paní Jirsovou - tu babičku, která to oznámila a nechal ji popsat situaci tak, jak to udělala v Besedě. Jeden z mladíků vyskočil a začal na babičku řvát, že lže a že si to celé vymyslela jen proto, že jim třem nechutnalo to, co uvařila. Byl to ten mladík, který téhle partičce grázlíků šéfoval a byl synem podnikatele, který To nepřežil. Jeho matka seděla v první řadě publika a spínala ruce. „Vyšetřující předložte důkazy,“ obrátil jsem se na Markétu. Markéta předložila svědectví, podle kterého mladíkům jídlo ten večer chutnalo, poté předvolala pána, který trojici viděl jít s hnusně plesnivým salámem v ruce a při tom se pochechtávat. Další člověk je zahlédl, když uklízeli mrtvou.
Dva z mladíků zatloukali, ale ten třetí se po předložených svědectvích sesypal. Přiznal, že to udělali, ale prý to byla jen klukovina a přece ti motáci nejsou opravdoví a plnohodnotní lidé. Ti dva prohlašovali, že nemám právo je soudit, když nemám právnické vzdělání, prohlašovali, že svědci jsou proti nim zaujatí a že toho třetího jsme mučením donutili, aby se přiznal s vidinou, že si tak zachrání život. Pak jejich šéf svoji hloupou obhajobu korunoval větou, která ji dorazila definitivně „Nechápu, proč by on měl mít menší trest, když to byl on, kdo ten salám našel.“ Jakmile to řekl, docvaklo mu, že se vlastně přiznal. Ale bylo to venku.
Poslední jsem se ujal slova já. „Pánové bylo nade vší pochybnost dokázano a doloženo, že jste dali jedné lidské bytosti jídlo, o kterém jste věděli, že není poživatelné bez následků. Tato osoba na následky toho zemřela a vy jste její tělo odstranili, aby proti vám neexistovaly důkazy. Kromě toho zde bylo obvinění, že jste vyhrožovali svědkům, abyste jim zabránili toto oznámit. Tato poslední část není dokázaná zcela, ale ten zbytek stačí k tomu, abych vás odsoudil k následujícím trestům. Jiří Červeňák jako strůjce celé akce a ten, kdo čin spáchal, se odsuzuje k trestu smrti. Jáchym Vydra se za podíl na činu a jeho nezabránění odsuzuje na doživotí na nucené práce a Zdeněk Chustík se za podíl na akci a nezabránění tomu odsuzuje k dvaceti letům nucených prací. Nižší trest je výsledek projevené pozdní lítosti a spolupráce s vyšetřujícími orgány.
Na náměstí by bylo slyšet spadnout špendlík. Červeňák se na mě chtěl vrhnout, ale voják, který ho hlídal ho chytil za límec košile a fláknul s ním zpět na sedačku. „Trest smrti v čechách nemáme. Nemáte právo mne odsuzovat k něčemu takovýmuhle. A tebe ty svině zabiju. Zabiju a tvoje střeva rozvěsím po plotě,“ řval na tu babičku a při tom se pral s vojáky, aby se k ní dostal. To bylo ukončeno pažbou, která mu přistála na hlavě. Neupadl sice do bezvědomí, ale jeho komunikační schopnosti se dočasně snížily na bla bla bla.
Jeho matka vstala a v náhlém tichu, které následovalo po jeho omráčení, na mne začala volat: „Kvůli jedné straré ženě, která byla stejně k ničemu, nemáte právo vzít mému synovi život. Je mladý a možná udělal nějakou nerozvážnost, ale tohle si nezaslouží. A vy nemáte právo na to, abyste vynášel rozsudky smrti. Nejste soudce a vůbec nechápete, co se tady stalo. Ta stará paní ho k tomu musela něčím vyprovokovat. Vina nebyla jen na jeho straně. A jak to, že ostatní nedostanou trest smrti.“ Došel jí dech a s krví podlitýma očima se na mne dívala. Při tom jí z úst tekly sliny a po chvilce si to uvědomila. Začala hledat v kabelce kapesník. Za ní sedící Jožin se paní nevěřícně díval na záda. „Mimořádná situace opravňuje k mimořádným opatřením. Váš syn neprojevil lítost ani se vědomě nepřiznal a zapomínáte, že tady ve městě máme momentálně vyhlášené stanné právo. A navíc ta paní, přesto, že byla moták, pomáhala v kuchyni s vařením poměrně zdatně. U vašeho syna se navíc jednalo o již třetí přečin od Toho.“ S paní jsem částečně soucítil, ale vzápětí se stalo něco, co jsem asi měl čekat.
Paní pevně něco nahmátla v kabelce a vzápětí z ní vytáhla pistoli. „Ty svině,“ zakřičela, namířila ji na mne a vystřelila. Kulka mi hvízdla kolem hlavy a ustřelila špičku boltce levého ucha. K druhé ráně se paní Červeňáková nedostala, protože Jožin, který seděl za ní v druhé řadě, jí škorpionem, který držel v ruce, prošpikoval kulkami.
. Nastalo neskutečné ticho. Odsouzený k smrti vytřeštil oči a začal šeptat „mami mami mami…“ Chtěl se k ní vrhnout, ale cuknutí řetízku na poutech ho od ní odtáhlo.
Sáhnul jsem si na ucho a nevěřícně jsem se díval na krev, která mi skončila na ruce. Pak jsem se obrátil k těm třem. „Nechte ho, ať se s matkou rozloučí a pak ho pověste. Můžete je pohřbít spolu.“ V rohu náměstí byla čerstvě postavená šibenice. Jeden tesařů, který do ní zatloukal nějaké zpevňující hřebíky to komentoval: „Kdyby mi někdo před pár dny řekl, že budu stavět šibenici, tak jsem se mu vysmál. Ale tomuhle hajzlovi to přeju. Takovouhle chamraď si tady nemůžeme nechat pobíhat.“ Že by přece jen byla šance to tady nějak udržet?
Myslet dopředu neznamená si koupit basu piv místo dvou lahví, ale přemýšlet občas co by kdyby a sem tam si něco připravit na dlouhodobé hledisko.
Věc, kterou budete znát vám někdo možná mučením vezme, ale i poté ji budete mít.
stepan-hawk
 
Příspěvky: 307
Registrován: čtv 08. lis 2012 20:29:01
Bydliště: královská část prahy

Re: Kaleidoskop krachu

Příspěvekod stepan-hawk » ned 28. pro 2014 18:22:43

Lukáš – pátý den – středa

Ráno jsem se tradičně vzbudil první a ze dvora se nejdříve dalekohledem přesvědčil, zda je hlídka v pořádku. Byl to tentokrát Ondra a evidentně se těšil, až mu padne. Pak jsem se pustil do přípravy snídaně. Netrvalo dlouho a začali se trousit lidé. První byl tradičně Milan a po najedení vyrazil vystřídat hlídku. Já vytáhnul mapu a přemýšlel nad dnešním cílem. Neboli kam vyrazit za zásobami. Rozhodl jsem se, že to zkusíme přes sousední ves, kde bydlel ten truhlář. Aspoň si s ním budu moci pokecat. Přijde mi zvláštní, že se k nám nepřestěhuje. Nakonec jsem vybral za cíl Kámen. Na tamním hradě by mohly být nějaké věci a obchody ve městě by také mohly být vhodné pro shromáždění nějakých potravin. Ostatním jsem naznačil, že to je jen otázka času, než dojde úplně všem, že by měli shánět věci. Pak bude v obchodech rázem vymeteno.
Po snídani jsem vyrazil nahoru na kopec. Táhnul jsem nahoru cívku a z ní odvíjel vodič. Ten jsem dole napojil na červenou žárovku a bzučák. Nahoře jsem odmotal ještě tři metry rezervy a připojil na drát spínač. Raději opatrně, abych dole nezpůsobil poplach.
Když jsem to za Milanova okukování dodělal, tak jsem mu dal pokyny pro lidi, co měli zůstat v Černomlejnově. Mimo jiné to, aby nejlépe osobně objel okolní vesnice a v nich vytahal mrtvoly z domů ven, otevřel dveře tam, kde jsou mrtvá zvířata a případně i vyházel zkažené potraviny. „Sám by jsi to samozřejmě dělal docela dlouho. Tak si sebou vezmi pár ženských a zatímco ty se budeš starat o mrtvoly, tak ony by mohly vyklidit lednice a případně naložit drobné zvířectvo pro cestu sem.“ Na jeho udivený pohled jsem mu řekl: „Domnívám se, že jedna vesnice jakkoliv vybavená a zásobená nemá příliš šancí přežívat jinak než ve středověku. A neznám tvůj názor na středověk Milane, ale mně by přece jen více vyhovovalo, abychom místo něho měli tady ve vesnici dobu industriální nebo alespoň vrcholnou renesanci.“
„To, že se technika propadne do minulosti, se na mnoha fórech o katastrofách probíralo od A do Z. Ale ty, podle vlastních vyjádření, jsi tahle fóra nikdy nenavštívil. A přesto tě tohle napadlo. Takže, když jsi k tomuhle dokázal dospět bez přispění brainstormingu, tak mi řekni jak se bránit tomu, abychom upadli do minulosti.“ Chytil jsem se za hlavu a teatrálně prohlásil: „Další komu připadám jako děd vševěd. Ach jo.“ Milan se usmál. „Nemyslím si, že jsi děd vševěd, ale mezi lidmi na fórech byla spousta názorů, jak tomuhle čelit a mě by zajímalo, který z nich je nejbližší tomu co si myslíš.“ To už mi znělo o dost rozumněji. „Myslím, že ideální pro další jednání nebude jedna vesnice, ale několik vesnic, které budou vzájemně spolupracovat a některé věci si mezi sebou vyměňovat. Specializace v té podobě, do které se dostala na začátku jednadvacátého století je smrtíci, ale vracet se ke společnosti prvobytně pospolné je ještě horší.“ „Takže vzájemné obchodování? Tak to sice možné bude, ale asi ne hned tak.“
„Proč?“ zeptal jsem se, protože mi to připadalo jako vážně divné. „Protože spousta lidí si myslí, že když se máš líp než oni, tak je na jejich straně právo, aby si od tebe vzali ty věci, které ty máš a oni nemají. A použijí k tomu veškeré dostupné prostředky. A nic si nenalhávejme - těch vojenských skladů a policejních stanic, které jsou v tuhle chvíli volně k rabování je spousta. Já v tomhle mám názor stejný jako Robert i když nejraději bych toho buzeranta vykopnul z vesnice. Ty jsi příliš mírumilovný a jestli v tomhle nezaujmeš rozumnější postoj, tak nakonec se naším šéfem bude muset stát někdo jiný. Prober se konečně! Uvědom si, že zoufalí lidé jsou ochotni k různým činům a budou se snažit z tebe zdroje násilím nebo podvodem dostat “ V duchu jsem si povzdechl. ´Řešit dva problémy najednou. To fakt zbožňuji. Ale co nadělám. Jednou jsem se toho šéfování ujal, tak je na mě, abych řešil a rozhodoval opravdu všechno. Zvlášť, když mi dělá takovou radost to, že se ukazuje, že se prcek jako já může šéfování zvládnout.
„Co ti na Robertovi tak vadí? Jeho bývalé povolání?“ zeptal jsem se pokud možno smířlivě Milana. Robert mi totiž přišel jako hodný a milý člověk, který se ostatním nesnaží dělat problémy. „Co mi na něm vadí???? Dá se to shrnout třemi slovy.“ Milan se ke mně naklonil a při poslední větě mě zasáhlo několik jeho slin. Evidentně byl rád, že si tohle může vyříkat a byl připravený vzdát se poloviny zbrojního vybavení vesnice, aby odtud Roberta dostal. „NENÍ NA ŽENSKÝ!!! Dobře vidím, jak se po tobě dívá. A ve vesnici prostě nemůžeme mít někoho u koho je perspektiva, že se o něj k stáru bude muset starat komunita místo jeho dětí.
Přestože jsem čekal, že to bude těžké, tak zatím to vypadalo, že to bude jednodušší. Začal jsem se smát. „Víš nevím, jestli je Robert na kluky a asi bych sázel spíše na to, že ano, ale rozhodně vím, že je i na holky. Protože jsem ho přímo při akci s jednou viděl.“ Pak jsem Milanovi popsal, co se stalo v Davli. Milan na to koukal poněkud vykuleně. Evidentně něco takového nečekal.
„Takže Milane jsou tu dvě možnosti.Za prvé budeš Roberta tolerovat. Druhá možnost je přiznat, že tvá původní averze byla špatně formulovaná a tvrdit, že ti vadí i bisexuální osoby. Samozřejmě, že to přeformulování můžeš udělat. Spousta lidí, když zjistí, že jim něco, co zpočátku chtěli, nevyhovuje, tak začne tvrdit, že jim ve skutečnosti vadilo něco jiného. Takováhle změna názorů je přece v současné společnosti úplně běžná. Nebo tobě se snad nelíbí, když někdo upravuje svoje názory podle toho, jak se mu to právě v některé chvíli hodí?“ Poslední věta byla čirý sarkasmus.
Milan na mě chvíli zíral, pak polknul a řekl už značně zklidněným hlasem: „Ty jsi musel být výborný personalista, Když dokážeš lidi směrovat podle potřeby. Ale máš pravdu. Lidé, kteří mění názory podle toho, jak jim to zrovna vyhovuje, mi vážně vadí. Takže pokud je Robert i na ženský, tak jsem ochotný přiznat, že je pro tuhle vesnici výhodný. I když jako pracovník je hroznýýýý.“ Milan se chytil za hlavu. „Zlomil mi krumpáč, když mi zkoušel pomáhat s kontrolou žumpy u jednoho baráku. A nevím, zda s něčím na tom bude lépe.“ „Umí s koňmi, takže myslím, že když se bude starat o koně a hlídky a válčení, tak to k jeho zdravotnické kvalifikaci bude docela stačit.“ „Na ty koně jsem zapomněl. Akorát pro něj by to chtělo na ježdění nějakýho hucula nebo ještě lépe šajra.“ „Zatím mu na ježdění bude stačit to jeho vozítko. Nebo ty už myslíš na to, co bude za deset let, až budeme bez paliva?“ „Samozřejmě. A ty by jsi jako šéf, na to měl myslet taky.“ „Ale já se snažím.“ „Ale jo. Hlavně by jsi měl přestat s podceňováním důležitost obrany.“ „Budu se snažit. Koneckonců jídlo a zvířata jsou náplň jen na tenhle týden. Pak už bude čas na další věci a je fakt, že zrovna otázky výzbroje a výstroje by měla být poměrně primární.“
„Tak já z těch ostatních vesnic, které navštívím, přivezu veškeré zbraně a munici, které najdem.“ „To samozřejmě můžeš. Mohl jsi i bez mého povolení. Navíc k těm zbraním a munici bych ale ještě přidal všechny volný ocelový sloupky, které potkáš, ostnatý drát a cement. Vzhledem k situaci bude potřeba asi minimálně nějaká forma opevnění.“ Milan mě radostně plácnul po zádech. „Takhle se mi líbíš. Když si konečně začínáš uvědomovat co je pro obranu potřeba.“ Usmál jsem se. „No a pak ještě myslím, že bude potřeba, abychom dneska večer udělali cvičné střelby při kterých vyhodnotíme…“ Milan mě přerušil chycením za rameno a ukázal na jednu silnici. „…kdo jak umí střílet,“ dokončil jsem větu, zatímco jsem bral do ruky dalekohled. „Jedna motorka se sajdkárou a dva lidi. „Zmáčkni to poplachové tlačítko, snad to dole pochopí, a já tam běžím.“
Po seběhnutí na náves jsem uviděl stojící motorku a dva muže, kteří se za ní kryjí proti hostinci, ze kterého na ně křičeli naši. „Vypadněte odtud vy zasraný rusáci,“ bylo slyšet Luďka. V tom se jeden z těch dvou podíval přes rameno a já si s překvapením uvědomil, že ho znám a tak jsem se do slovní debaty zapojil: „Sergeji Ivaniho. Na co si to tady hraješ?“ Oba dva se na mne otočili a já si teprve teď všimnul samopalů, které měli v rukou. Tak jsem skočil robinsonádu za roh. Nechtěl jsem přece jen nic riskovat. „Loukaši? Co ty tady děláješ?“
„Ты его знаеш?“ zeptal se ten, kterého jsem neznal, Sergeje. „Dá. On meňjá znájet. My rabótali na tómže zavódě.“ Neodpustil jsem si malinkou zlomyslnost ukázat, že jejich jazyk, pro mne není tajný. Následovala debata, ve které se ukázalo, že pánové by někde chtěli zakotvit do doby, než se situace uklidní. Sergej uměl jen částečně česky a Ivan, jak si říkal ten druhý, uměl ještě hůře česky a kromě ruštiny už jen angličtinu. Takže by rádi oblastí Maďarska, Polska nebo Slovenska na cestě domů raději projížděli až v době, kdy bude alespoň relativní klid. Nebo s nějakou větší výpravou. To jsem chápal, ale atmosféra kolem nebyla nakloněná tomu je přijmout a mě to přišlo jako škoda, abychom je nechali odejít. Sergej byl dle mne rozumný a pracovitý člověk. Nakonec jsem jim řekl, že se za ně zkusím přimluvit u toho truhláře ve vedlejší vesnici. Byl to původně nápad Milana a řekl, že až tam přijedu, tak pochopím, proč to navrhnul. Zajímalo mne, kde se tady Milan vzal, ale vysvětlil mi, že ho vystřídal Ondra s tím, že jsou tu dva noví lidé a on je pro přijetí tak ať se jde Milan dolů vyjádřit.
Mě se Ivan svým chováním nějak nezdál. Pomyslel jsem si, že bych si s ním ještě měl promluvit, než ho doporučím. Byla to tuhá debata a dokonce na mě zkoušel, že něponimáje, ale to na mě nefungovalo, protože jsem přešel do ruštiny a rázem byla domluva srozumitelnější. Nakonec jsem uhodil hřebíček na hlavičku, když jsem mu řekl, že bych si prohlédl jeho sbírku tetování, protože mám pocit, že mi neřekl tak úplně celou pravdu. Úplně zvadnul a vylezlo z něj přiznání, že patří k ruské mafii. Já bych teda tetování ruské mafie na pohled nepoznal, ale to on evidentně nevěděl a tak mi risk vyšel. Zároveň bylo vidět, že přemýšlí, jestli by se mu povedlo utéci. Ujistil jsem ho, že Robert je za dveřmi a že jeho samopal by Roberta v jeho ochranných prostředcích akorát tak naštval. Vysvětlil mi, že u mafie měl skončit a čekal ho už jen poslední úkol, který splnil těsně před Tím. Říkal si, že mu začne nový život, ale to, co nastalo, vážně nečekal. Poté si v jednom tetovacím salónu našel tetovače ve stavu motacím a nechal si od něj udělat doplněk k tetování, který říkal, že je oficiálně propuštěn. Skoro na mne začal křičet, že měl právo si tenhle doplněk nechat udělat. Tak jsem mu potvrdil, že na to právo měl. Mě to nic neudělalo. Víc mě trápilo to, že mám někomu doporučit mafiána. Ale co nadělám. O ruské mafii se říká, že umí držet slovo. Tak jsem mu řekl zcela přesně a detailně, jaké výhody mu nabízím a jaký slib si od něj představuji. A on mi ho dal. Dohoda byla uzavřena na rok. A také jsem mu řekl, že jestli v budoucnu budu potřebovat řezníka na zabíjení zvířat, tak že je vhodný kandidát a předběžně s ním pro tuhle roli počítám. Stejně tak v případě, že by bylo potřeba využít jeho armádní dovednosti. Dříve patřil ke Specnas a uměl řídit a pilotovat skoro všechno.
Na cestu jsme vyrazili s třemi vejtřaskami s přívěsy, z toho byl jeden na zvířata, gazíkem a jednou stodvacítkou, kterou řídila Lucka. Ta si za ní zapřáhla přívěs, který našla v jedné stodole. Tím se transportní kapacita stodvacítky zvýšila na více než dvojnásobek. Oproti náklaďákům pořád nic moc, ale každá trocha dobrá. Rusové jeli samozřejmě svojí motorkou.
„Malčov“ hlásala cedule vesnice. Truhlárna byla v centru vesničky a nedala se přehlédnout. Byl to jednoznačně největší barák vsi. Zevnitř bylo slyšet nějaké rachtání a tak jsem alespoň majitele nemusel hledat. „Zdravíčko šéfiku. Vy jste ten kápo vedle z vesnice co? Milan o vás mluvil docela pěkně, tak asi špatnej nebudete. Můžu vám nějak pomoci?“ Jeho familiární tón mě na chvíli zarazil, ale pak jsem se uvolnil. Při pohledu kolem sebe jsem pochopil, proč Milan navrhnul, abych ty dva rusy doporučil tomuhle člověku. U stěny byl samovar a vedle něho na zdi veliký plakát s chrámem Vasila Blaženého a několik dalších s různými Ruskými osobnostmi. Ten člověk byl takový rusofil, že s tím snad musel Milanovi vadit.
„Zdravíčko i vám. Budeme ho potřebovat všichni. Doktoři jsou totiž docela nedostatkový artikl v dnešní době. A myslím, že by jste měl být opatrnější. Když jste tady sám, tak by se mohlo stát, že přijde někdo z města a sebere vám všechno nejspíš včetně života.“ „Pokud by tu byl někdo, kdo mi bude vyhrožovat, tak mám brokovnici.“ „Víte to, co popisujete, by stačilo v době, kdy by fungovala policie a zákony. V dnešní době to není žádná sláva ani s jednou z těchto věcí. A sám člověk nemá moc šancí ani tehdy, když je opatrný,“ podotkl jsem „Jenže lidé jsou obecně nedostatkové zboží a to, že se vám v Černomlejnově podařilo nahromadit přes dvacet lidí, je něco co mi přijde jako malý zázrak. Projel jsem se sousedovým trabantem asi osm vesnic a nikoho v nich nepotkal. Přivezl jsem si akorát dva nové samce pro králíky.“
„Měl bych pro vás pár návrhů. My se snažíme shromáždit zásoby, abychom měli do začátku něco na rozjetí. A navíc k nám přijeli dva rusové a u nás je lidé nechtějí. Pár z nich dokonce na ty rusy křičelo, že za tohle nejspíš můžou. Takže měl bych pro vás dva lidi jako základ budoucí komunity. Co vy na to?“ Rozmýšlel se evidentně jen chviličku. „Sem s nimi. Na obranu jsem kašlal, protože chci zůstat tady a sám bych neměl tak či tak šanci. Teď když budeme tři, tak by třeba mohlo být něco jako obrana možné.“ „Chtěl bych vám navrhnout, abyste jednoho z nich posílal s námi. Tak se dostanete k nějakým zásobám do začátku. Nebo alespoň občas. A jestli budete chovat králíky, tak je s námi můžete občas vyměňovat za flák hovězího nebo za sýry.“ „Tak jo,“ řekl prostě a jednoduše a natáhl ke mně ruku. Zvláštní jak snadno se dá navázat nejdůležitější spojenectví naší komunity pro začáteční dobu.
Sergej jel s námi. Na místě si zkusí sehnat nějaké auto. Jenže, když jsme přijeli pod cílový hrad, tak to nedopadlo zcela dle našich předběžných představ. Už ve městě to vypadalo trochu zvláštně. Všude sice byly mrtvoly, ale zápach byl o něco menší než bych čekal a všechny mrtvoly na sobě měly nějaký bílý prášek. Když jsme vystoupili, tak Robert k jedné mrtvole přistoupil, vzal špetku prášku mezi prsty a promnul ho. „Už jsem se lek, že to budeš ochutnávat,“ prohlásil Luděk a sklidil bouři smíchu. Kolem nás se rozkládaly mrtvoly a my se smáli. ´Je to divný svět divné věci…´ napadl mě začátek písně od V+W. „Je to vápno,“ prohlásil Robert. „A co z toho usuzuješ pane chytrý?“ zeptal se ho Luděk ironicky. „To, že je tu někdo naživu,“ odpověděl jsem místo něj. „A proč ty mrtvoly posypával vápnem?“ zeptal se zmateně Ondra. „Protože mu nedošlo, že občas taky prší a nebo chtěl získat pár dní, které chtěl využít na vyklizení místních obchodů. Ten smrad je i takhle docela hroznej. Až pojedeme někam do dalšího města, tak si snad zkusíme sehnat plynové masky,“ prohlásil jsem a rozhlédl se kolem.
„Opravdu mi nedošlo, že může zapršet a pak se to vápno spláchne a taky mi nedošlo, jak brzo se objeví nějaká rabující banda,“ ozvalo se z jednoho obchodu. Všichni kromě mě sebou automaticky flákli do úkrytu. Asi bych se už fakt měl naučit reagovat instinktivně nebo to jednou špatně dopadne. Teď jsem to zakamufloval předpažením prázdných rukou směrem k tomu obchodu a zahájil jsem debatu: „Jak by jste definoval rozdíl mezi sháněním zásob ve světě, který se zhroutil a rabovacím nájezdem ve světě, který se zhroutil?“ „Dobře jedna nula po vás, ale tady už někdo je a byl by velmi nerad, kdyby mu někdo cizí ujídal z jeho zásob.“ „Jste tu sám?“ zeptal se Robert a já si při ohlédnutí na Roberta všiml pohybu v jiném obchodě za Robertovými zády. „Není tu sám. Má společníka minimálně vzadu za tvými zády Roberte.“
Robert se bleskově otočil a já se lekl, že rovnou zahájí palbu. Naštěstí k tomu nedošlo. „Dobře. My jsme nevěděli, že tu někdo je, takže jsme mysleli, že si tady můžeme opatřit zásoby. Vy tady ale jste, takže my bychom se odebrali pryč a byl bych rád, aby se to obešlo bez střelby.“ „Dobře. Nevíte co se sakra stalo? Děje se něco strašnýho a my tady vůbec nemáme ponětí co.“ Hlas se ozval z dalšího obchodu a byl evidentně mladý a ženský. „Staly se dvě věci. Jedna bylo něco, co z většiny lidí udělalo mrtvoly, kandidáty na mrtvoly, nebo nesvéprávné lidi. Mám informaci o jednom prášku, který by mohl pomoci, ale je to tak jedna ku padesáti u těch co jsou na tom nejlépe. Podle mého zatímního odhadu.“
Po tomto mém prohlášení vylezla ta žena, která mluvila jako poslední. „Musíte nám říci jeho jméno.“ řekla prosebně a i když byla ve vysokém stupni těhotenství, tak to vypadalo, že si před námi každou chvíli klekne. „Xantypol. Nicméně na rovinu – mohli by jste za tuto informaci dát nějakou lehkou protihodnotu. Ale to je zcela na vás. Od nás toto jméno berte jako dárek při setkání.“ Z toho prvního obchodu vylezl mladík kolem dvaceti a v rukou měl basebalovou pálku. „Chystáš se hrát basebol?“ zeptal se ho opovržlivě Luděk. „Tohle je nebezpečná zbraň. Tak drž hubu nebo ti jí někam nacpu,“ odsekl mladík Luďkovi. „Tohle není nebezpečná zbraň,“ ozval se hrobovým hlasem Robert. „Tohle jsou zbraně.“ Prohlásil a v jedné ruce zvedl samopal a v druhé svůj automag. Na druhé straně nastalo poněkud udivené ticho.
„Proč se s nima vůbec vybavujeme? Tady by sme to dobyli za pět minut.“ Luděk opět nezklamal. „Protože my nejsme hajzlové, místní nás nijak nenapadli a určitě jich tady bude více a někteří z nich střelné zbraně nejspíše mít budou.“ „Jo máme střelný zbraně. To si pište,“ prohlásil mladík takovým způsobem, že mě přesvědčil o opaku. Pozvedl jsem na něj jedno obočí a suše prohlásil. „Tak si nějaké urychleně opatřete nebo s nějakou další bandou špatně dopadnete. Ta už může být třeba opravdu hnusná. A věřte, že to, že by vás znásilnili, může být pro ně jenom příjemné otevření zábavy. Nebo vás mohou sejmout od pohledu. My pojedeme. Chcete do budoucna provozovat obchod mezi komunitami?“ obrátil jsem se na mladíka s pálkou, protože jsem nabyl dojmu, že tomu tady šéfuje. „Jak to myslíte obchod?“ „To je jednoduché. Někdo přijde a nabídne vám třeba sýr. A bude za něj chtít od vás nějakou protihodnotu. Budete ochotni s ním vyjednávat a něco nabídnout ve výměnném obchodu nám? Protože pokud ano, tak my se tady občas můžeme stavit, když budeme mít cestu okolo. Otázka je, co by jste nám za naše zboží do budoucna mohli přenechat. My budeme asi převážně zemědělská komunita a tak budeme nabízet vejce, mléko, sýr, maso a podobně. Ale máme tam i nějaké techniky, takže možná něco málo budeme moci nabídnout i v tomto smyslu.
„Říkal jste, že ty katastrofy byly dvě,“ ozvalo se z místa kde jsem předtím zahlédl ten pohyb. Podle hlasu nějaký starší muž, ale neukázal se. „Ano promiňte zapomněl jsem když mi tady slečna…. ehm tedy paní skočila do řeči. Tou druhou katastrofou byl elektromagnetický puls. To je věcička, která udělá z elektroniky zcela zbytečný kousek polovodiče. Buď jí vypálí a nebo nějakým způsobem poškodí. Takže na spoustu techniky, která tady existovala, zapomeňte. Skoro všechno moderní je na houby.“ „Proto nám nejede ta elektrocentrála,“ prohodila k mladíkovi dívka. Pak už následovalo vzájemné představování alespoň s těmi dvěma. Slečna dokonce sondovala, zda nemáme nějaké mléko nebo sýr s sebou a pak vyjádřila přání tu trošku za něco vyměnit. Ukázal jsem na železářství a zeptal se, zda můžeme za něco odtamtud například. Vybral jsem si tam nějaké skoby, hřebíky a pár kol vázacího drátu. Jako dárek jsme na oplátku za jméno Xantypolu dostali jednu postarší motorku. Zjistil jsem, že je funkční. Pochází prý z hradní expozice.
Tak jsme vyrazili na cestu zpátky a ve vsích dávali dohromady místní zásoby. Sergej sbíral ve spoustě chalup pilky, hřebíky, sekerky a dokonce i panty když na ně náhodou někde natrefil. Asi usoudil, že to jsou věci, které by se hodily pro truhláře. Kromě toho ale přece jen i potraviny. „Taky budeme potřebovat nějaké palivo,“ řekl jsem ostatním. „Na nádraží máme tři vagóny s uhlím. Asi je tam měla přistavené ta špeditérská firma, aby je někam dál předisponovala,“ oznámil mi Láďa. Trochu jsem se zastyděl, protože takovéto věci jsem si měl všimnout sám. „Tak to na tom nejsme zdaleka moc akutně. Díky za informaci.“ S poslední větou jsem hodil k Láďovi poklonu.
Jeli jsme dál a v jedné vesnici jsme narazili na babičku hlídající kluka s holkou. Klukovi bylo kolem čtrnácti a holce asi dvanáct. Zeptali jsme se jí, zda se k nám nechce přestěhovat, ale paní, jak se ukázalo, byla vzdáleně příbuzná s tím truhlářem a tak si vybrala jeho vesnici. Tak nakonec se mu to tam přece jen začne zalidňovat. Když jsme se vrátili z výjezdu zpět, musel jsem přiznat, že zásobování prováděné v supermarketech, je podstatně rychlejší, než paběrkování ve vesnicích. Navíc musím říci, že to vození věcí ve formě naházené nebylo v některých ohledech optimální. Sice to bylo určitě rychlejší, ale na auto se vešlo méně a občas se něco cestou rozbilo. Možná to bylo výhodné na rychlost, když bylo dostatek aut i paliva. Ale čím více budeme takto plýtvat, tak tím dříve nám palivo začne docházet. Ale když budeme shánět pomaleji, tak se k zásobám může dostat někdo jiný To jsou dilemata.
Už se skoro stmívalo, když jsme zažili příjemné překvapení. Zcela nečekaně se u nás objevil malý, asi šestiletý kluk. A dorazil zcela sám. Jeho příběh zněl dost zvláštně až neuvěřitelně. Bydlel v Táboře a pamatoval si, jak před pár dny najednou jeho rodiče přestali skoro mluvit a začali se chovat divně. A pak mu přestal jít počítač, hry a světla. Tak přečkal noc hrůzy, kdy se v posteli tulil k tátovi a mámě, které tam musel odstrkat a přikázat jim, aby se převlékli do pyžam.
Druhý den si připadal skoro jako velký, protože připravoval snídani pro celou rodinu a rodiče jí snědli a ani si nestěžovali. Jenže pak se najednou ozvalo silné zabušení na dveře. Když se k nim šel podívat, tak najednou uslyšel, že je někdo páčí. Táta mu před týdnem popsal co má dělat pokud by se něco takového stalo. Má jít k sobě do pokoje a tam se schovat pod postel a zakrýt se proti pohledům plyšáky. Přesně to udělal a prý to stihl tak tak, protože ve chvíli kdy ještě umísťoval posledního plyšáka, tak dveře povolily a on uviděl jak někdo v maskáčích a kanadách prochází bytem. Po asi půlhodině rachot v domě utichl a tak se šel podívat. Zjistil něco, po čem se vyděsil ještě více. Rodiče zmizeli a ani mu nenechali na stole vzkaz, jak to dělali třeba tehdy, když šli na chvíli do samoobsluhy. Přemýšlel, kam se rodiče mohli ztratit, a usoudil, že jim ti zlí pánové, kteří vylomili dveře bytu, něco udělali a pak je odvedli někam pryč.
Když začala další noc, která byla o to strašidelnější, že byl v bytě sám, tak se rozhodl, že zkusí jít za babičkou, která žila v jedné vesnici nedaleko od Tábora. Říkal si, že to bude dobrodružství, ale spíše si to říkal, aby se z té noční můry, která byla kolem, nezbláznil. Doma si vzal batoh, který mu táta před týdnem tajně koupil, až půjde do druhé třídy. On o něm ale věděl a nyní toho využil. Do něj dal šest pitíček, krabici sladkých lupínků a tři čokolády a svojí kasičku. S těmihle zásobami vyrazil na cestu. Cestou zjistil, že to, co vypadá v autě jako chvilka, je při chůzi pěšky značně delší. Když dorazil do první vesnice, tak už mu zbývaly jen dvě pitíčka a pamatoval si, že na cestě je těch vesnic sedm. Dobře si to pamatoval. Několikrát to počítal, když jel s tátou.
Tak si ve vesnici zkusil najít obchod. Žádný ale neviděl. Tak zašel do jednoho domu a tam zkusil najít ty, kdo tam bydlí a chtěl je požádat o nějaké jídlo. Jenže zjistil, že ještě spinkají a tak si sám v domě našel kuchyni. V ní sebral tři citronové minerálky. Sice měl raději pomerančové, ale v tuhle chvíli se rozhodl, že, když jde o dobrodružství, tak musí vzít to, co našel. Kromě toho tam našel dva pytlíky oříšků. Nevěděl, kolik stojí, ale usoudil, že to může stát jako jedna velká čokoláda a tak nechal majitelům domu na pultě padesátikorunu. Až se vzbudí, tak ji najdou a budou vědět, že to je za to, co jim zmizelo. Soumrak ho zastihnul kousek před další vesnicí a tam najednou zjistil, že neví kudy dál. Tak se usadil do příkopu a tam se vyspal. Další den prošel několik dalších vesnic a v jednom domečku si zase vzal nějaké pití a jídlo a nechal jim tam stokorunu. Další noc přespal v jedné vesnici v jednom domku a pátý den dorazil sem k nám. Světe div se, občas se dějí zázraky a teď byl na jeden čas. Jeho babička byla ta starší paní, která zůstala v Malčově. Tak jsem ho k ní dovezl a mám pocit, že ta paní by pro nás šla do pekla, jak moc nám byla vděčná. Tak jsem jí vysvětlil, že by
Upozornil jsem ji, že podobné štěstí je naprosto vyjímečné a že by se měla podílet i na hlídání vesnice před nezvanými hosty. Že jejich malá komunita musí úzce spolupracovat. Ona mě odpověděla, že je jí to jasné a že je už dokonce domluvena na zítra ráno na hlídku....
Cestou zpět do Černomlejnova jsem přemýšlel, jestli je potřeba opravdu taková katastrofa, aby v lidech našla a odhalila to nejlepší. Netušil jsem, že již brzy budu svědkem opačného pólu lidského chování. Jel jsem Robertovým autem, protože mi ho vnutil jako bezpečné a v jednom místě jsem u silnice zahlédl nahou ženu, která sebou házela, nejspíše v hrozných bolestech, ale nic jsem neslyšel. Přesto jsem rychle zastavil a k ženě přiběhl. Zjistil jsem, že má nohy a částečně genitálie obsypané mravenci a ti se z ní krmí. Na necelou sekundu jsem strnul a pak doběhl k autu a vytáhnul odtamtud láhev vodky, kterou tam měl Robert pod heslem, že nikdy nevíš, kdy budeš potřebovat panáka nebo molotov. Doběhl jsem zpět k ženě a chrstnul ten 60% alkohol na mravence. No nechali práce, ale žena sebou zazmítala ještě více a omdlela.
Rychle jsem z ní začal omývat zbylé mravence, abych to stihnul, než se probere, a v tom jsem za sebou uslyšel mladý hlas: „Pokazil jsi mi zábavu, takže myslím, že bych mohl nechat ty mravence nažrat na tobě. Doufám, že se na to už těšíš.“ Jak se to říká? Když někdo na vás míří zbraní, tak doufejte, že je zlý, protože ten hodný vás odpráskne bez nejmenšího zaváhání, zatímco ten zlý se chce pást na vašem strachu. Takže když jsem měl moment na rozmyšlenou, tak jsem sáhl po pistoli na břiše. Za mými zády hlas pokračoval v nenávistné komunikaci. „Tak do hlavičky tě netrefím, to by byla potom s tebou houby zábava. Nechceš se nechat svázat?“ Zároveň s tím jsem cítil, jak mi zmizela pistole na zádech. Robert trval na tom, že budu mít dvě. Díky bohu za to. A to prosím říkám jako přesvědčený ateista. Bleskově jsem se otočil a za mnou prásknul výstřel. Ten naštěstí sklouznul po vestě od Roberta a já sám jsem do temné postavy přede mnou vyprázdnil celý zásobník a poté jsem sebral na zemi ležící mojí druhou pistoli a vyprázdnil do darebáka i zásobník z ní se slovy: „Bojuj nebo kecej. Volba je na tobě.“
Co nejrychleji jsem naložil ženu na sedadlo vedle řidiče, sundal jí roubík a pouta, aby mohla dýchat a neměla seškrcený krevní oběh a sešlápnul pedál plynu na doraz. Vzápětí jsem opustil silnici, ale gazíku to příliš nevadilo, takže jsem se dokázal na silnici za okamžik vrátit. Jel jsem tak rychle, jak se dalo a ve chvíli kdy jsem si myslel, že už mě naše hlídka vidí, tak jsem začal troubit a blikat světly a blinkry. Když jsem se vřítil na náves, tak jsem to neuřídil a zastavil se až o jeden barák. Naštěstí bytelný barák starý dvě století a Robertovo auto moje řidičské extempore ustály. Na návsi byli Luděk a Milan s připravenými zbraněmi. „Robertééééé,“ zaječel jsem a pak jsem se sesypal na zem. Jako ve snu jsem vnímal Roberta, který vyskočil ze svého pokoje v patře hostince rovnou na náves.. Byl jen obutý a oblečený v kalhotech. Navzdory tomu svíral v ruce automag a byl připravený k akci.
Ukázal jsem mu na auto a ruka se mi klepala, jak kdyby mnou procházel elektrický proud. Robert z auta vytáhnul ženu a zkontroloval, zda ještě žije. Ukázal na mě palec nahoru. Pak prohlédl její zranění a ukázal mi palec ještě jednou i když méně výrazně. Doklopýtal jsem k Milanovi. „Po po potřeboval by bych ci ci ci…“ Polknul jsem a začal zvracet. Tělo si konečně uvědomilo, že akutní nebezpečí pominulo a adrenalin nedokázal přemoci šok. „Co chceš Lukáši?“ zeptal se Milan vyděšeně. „Řekl bych, že cigaretu,“ prohlásil Robert ledově a já bez váhání přikývl. „Asi bych se na to neměl jít ani podívat co?“ zeptal se mě Milan, zatímco mi nabízel cigaretu nikoli ze své klasické zmačkané krabičky, ale ze svého hodobožového pouzdra nošeného v náprsní kapse. Já mu odpověděl zuřivým zavrtěním hlavou.
„Asi spadla do mraveniště,“ komentoval stav té ženy Robert a já jen vykoktal: „s s svině“ „Tohle přece není od kance…“ začal Robert, ale Milan mu skočil do řeči. „Mám pocit, že má na mysli tu co chodí po dvou.“ „To jí jako někdo k tomu mraveništi přivázal?“ zeptal se Robert, který vypadal, že ho trefí. Já jen pokýval hlavou. Robert vyskočil na nohy a zaťal pěsti. „Jestli já ho najdu….“ prohlásil a nechal to vyznít do ztracena. „Prosím tě věnuj se pacientce,“ řekl jsem mu po druhém natažení z cigarety. Robert se plácnul do čela a vrátil se k ošetřování. „Kde je?“ zeptal se mě Ondra, který slyšel pár posledních vět, ale stačilo mu to, aby zblednul. Místo odpovědi jsem jim všem ukázal, že mám v pistolích prázdné zásobníky. „A sejmul jsi ho na jistotu?“ zeptal se Luděk. „Ne.. nevím. Netuším.“
„Bylo by lepší se přesvědčit, abychom neměli takovouhle bestii motající se v okolí,“ řekl Ondra a Luděk mě bleskově hodil zpátky do Robertova auta na místo spolujezdce. Dozadu nastoupil Ondra a Milan. Kolem byla všude tma, ale přesto Luděk jel jen o málo pomaleji než já předtím. Na místě zastavil smykem. Ukázalo se, že jsem nebyl tak úspěšný jak jsem doufal. „On tu není!“ vyhrkl jsem vyděšeně a chytil se za pusu. „Já ho netrefil. Já jsem debil. Najednou Luděk zvednul něco, čeho si všimnul v trávě. Pak tam ještě chvíli hledal a sbíral a pak mi přišel ukázat 12 zploštělých kulek. „Co to má být?“ zeptal jsem se ho zmateně. „To je důkaz, že jsi střílel přesně, ale on měl evidentně vestu. Asi ne tak kvalitní jako Robert, když se při tvém odjezdu nehýbal, ale na přežití mu to evidentně stačilo. Luděk chvíli hledal po okolí a přitáhnul batoh a hokejovou tašku. V batohu bylo nějaké jídlo, pití a munice. Když otevřel tašku, tak jsme do ní zůstali vytřeštěně zírat všichni čtyři. „To jako vykrad sexshop?“ zeptal se nevěřícně Ondra. „Snad. Druhá varianta je, že měl tohle doma už před Tím,“ řekl jsem skrze sevřené hrdlo. „Měli by sme ho najít. Nechal tady věci, tak jsi ho těma kulkama asi přece jenom pochroumal,“ řekl Ondra a rozhlédl se do okolní tmy. „Takže v jedenáct v noci budeme hledat s baterkou psychopatického vraha, který má pistoli, neprůstřelnou vestu a hodně velký vztek. Není vidět bez baterky na krok a baterka je vidět z kilometru. Já nevím jak vy, ale já nedokážu něčí stopy v přírodě najít ani ve dne.“ Všichni se nad mým prohlášením zamyslili a uznali, že zkoušet tohohle člověka nahánět je ptákovina těžkého kalibru. „Ty věci ale vezmeme,“ prohlásil velmi rozhodně Luděk. „Ale samozřejmě, že to tomu parchantovi nebudeme ulehčovat,“ řekl jsem a hodil batoh a tašku do auta. Nebyl moc těžký. „Jedem.“ Zavelel jsem a v ten okamžik kolem začaly hvízdat kulky. Naskákali jsme do auta naštěstí v plném počtu. Luděk o kousek stáhnul okýnko a směrem, odkud přicházely výstřely, vystřelil krátkou dávku ze škorpiona, takže v autě trochu přestalo být vidět, vzadu se začal kroutit Ondřej, kterého zasáhlo na holou ruku několik horkých nábojnic a Milana jsem slyšel jakoby z veliké dálky, jak na Luďka křičí: „Přestaň kreténe !!!“
Zezadu se ozvalo Milanovo chrchlání a já otevřel okýnko. „Hned to zavři. Může sem tamtudy střelit,“ zařval na mě Luděk. „To těžko když na nás střílel z asi stovky metrů z tvojí strany. No né?“ ozval se Milan. Vzápětí do auta prásklo něco těžšího. „Má loveckou kulovnici podle zvuku. Ta by mohla mít optiku,“ prohlásil Milan právě, když mě a Luďkovi nad hlavou prosvištěla střela, kterou se dotyčný trefil do toho průzoru u Luďka. Naštěstí střela vyletěla oknem na mé straně a pokračovala v letu venku. „Jedeme, nebo si budeme hrát s odraženými kulkami?“ zeptal jsem se lehce sarkasticky Luďka. „Jedeme,“ ozvalo se dvojhlasně ze zadních sedadel a Luděk přikývl, zatímco s pokrčenou hlavou bleskově zavíral svoje okýnko. Já ho u sebe také zavřel.
Cesta zpět byla neradostná. „Proč si se předtím nepřesvědčil, že je mrtvý?“ ptal se mě poněkud nakvašeně Luděk. Když už jsme opět začali slyšet normálně. „Protože jsem myslel především na to, aby ta žena přežila.“ „A přestaň už mluvit tak neskutečně spisovně. Už mi s tím lezeš na nervy,“ odsekl Luděk. „Tak si trhni ploutví vole,“ odpověděl jsem mu. Ale veselost v tom moc nebyla. Cesta zpátky probíhala v mnohem horším ovzduší. Ta kouzelná atmosféra, která se na nás přenesla z Juráškova štěstí, když zjistil, že jeho babička žije.... Tak ta byla pryč „Tady je depresivně, jak ve východoněmeckym psychologickym filmu,“ komentoval to Milan.
„Nechytli jsme ho. Tady náš přemoudrý šéf dal přednost tomu, aby zachraňoval ženskou, než aby zlikvidoval sadistickýho vraha,“ prohlásil Luděk nakvašeně. „Máš auto trochu ostřílený. Zkoušel po nás pražit,“ dodal směrem k Robertovi. Robert vstal, přišel ke mně a demonstrativně prohlásil: „Ještě, že jsi jel předtím mým auťákem Lukáši.“ Měl jsem sto chutí mu obejmout nohy a přehnaně poděkovat, ale to by atmosféru nevylepšilo a tak jsem raději odpověděl: „Měl jsi pravdu Roberte, děkuji. Teď se jde se spát. V noci hlídkuje Ludvík a Jitka.“ „Těhotná?“ zeptala se Růžena. „Aha. No jo vlastně. Tak teda Lenka.“ Odpověděl jsem, načež si dovolil odkašlat Láďa. „To jsi to zrovna nevylepšil.“ „Já jsem zjistila dneska ráno, že jsem těhotná,“ řekla poněkud nesměle Lenka. „Gratulace. Je od vás hezký, že se množíme, ale přece jen bych potřeboval, aby měl v noci kdo hlídkovat.“ „Můžu já,“ přihlásila se Jitka Soudková. „Aspoň si chvíli se synem poklábosím.“ A tak jsme to i udělali. Po tom lumpovi se naštěstí slehla zem a další měsíce po něm nebylo ani památky. Ráno jsme na místě našli trochu krve, která byla asi jeho, takže ho kulky asi pochroumaly více než bych čekal. A některá se trefila mimo vestu. Přesto však neuškodí na toho mladíka nezapomenout. Budeme si muset dávat obecně větší pozor.
Myslet dopředu neznamená si koupit basu piv místo dvou lahví, ale přemýšlet občas co by kdyby a sem tam si něco připravit na dlouhodobé hledisko.
Věc, kterou budete znát vám někdo možná mučením vezme, ale i poté ji budete mít.
stepan-hawk
 
Příspěvky: 307
Registrován: čtv 08. lis 2012 20:29:01
Bydliště: královská část prahy

Re: Kaleidoskop krachu

Příspěvekod stepan-hawk » ned 04. led 2015 10:20:51

Tomáš - pátý den - středa
Ranní probuzení nebylo nijak skvělé. Navíc, když jsem přistoupil k oknu, abych se nadýchal čerstvého vzduchu, tak se mi naskytl pohled na mrtvolu visící na šibenici. Tolik k ranní romantice. Tomu lumpovi jsem to sice přál, ale podle jeho maminky jsem měl jeho krev na svých rukou. Jeho maminka byla, podle toho, co ostatní lidé říkali, docela hodná. Akorát na svém jediném dítěti příliš lpěla. A já na to málem dojel. Zabolelo mě při té vzpomínce ucho a sáhl jsem si na něj. Bolest po sáhnutí mi projela celým tělem. Nebyl to dobrý nápad si to osahávat. Raději jsem probudil manželku, dceru a tchýni a manželce pomohl s oblékáním. Ostatní motáci ať si spí na těch karimatkách a žíněnkách nepřevlečení, ale tohle je sakra moje žena. A já se o ni budu snažit postarat.
Na snídani jsme šli společně a po ní jsem dceru odeslal do školy. Školy včera v rámci možností obnovily provoz. Mezi tou necelou tisícovkou lidí máme asi dvě stovky školou povinné. Zatím jsme teda obnovili jen základní školu, která byla potřeba pro 150 dětí. Z těch 9 tříd byla každá jen jednou. Nejpočetnější byla pátá třída s 18 dětmi a nejméně početná sedmá s šesti. Co se učitelů týče, tak jsme nasadili i středo a vysokoškolské. Díky tomu jsme měli rezervy, ale jestli plánujeme otevírat i střední a nedej bože vysokou školu, tak jsme v loji a budeme na to krátcí. I když třeba ještě někdo použitelný dorazí. Stále ještě doráželi lidé v autech a naše zásobovací skupiny vozily další. Navíc včera večer jsme tu měli prvního člověka, který došel pěšky z Prahy. Byl to nějaký rváč, který se prý živil jako ochranka a při vstupu do města se popral. Zmlátil dva rekruty a dostal ho až Karel, který ho vzal pažbou po hlavě. Asi to dotyčný od důchodce nečekal. Bohužel se nám tímhle způsobem začínalo přeplňovat vězení. Lidé byli nervózní a některé kriminální živly v tomhle vždy vidí příležitost k obohacení. Toho chlapíka by to chtělo přesvědčit, že potřebuje nás, stejně jako my jeho. A vostatní taky.
Šel jsem se po ránu podívat na stadion na stojáky a cestou uviděl jednoho občana, jak v obchodě vybírá kasu. To byl pro mne neuvěřitelný pohled. Nechápal jsem, k čemu si myslí, že mu ty prachy budou. Jenže vzápětí se další mladík vynořil ze sousedního krámu a evidentně měl tašku také přeplněnou penězi a za opaskem pistoli. Bleskově jsem tasil a na mladíka zamířil ve chvíli, kdy on po svojí pistoli sáhnul. „Ale no táááák,“ promluvil na mne. „Šéfíku jste tu sám a uvědomte si, že my neděláme nic proti téhle komunitě. Jen se staráme o sebe, kdyby se to náhodou otočilo. Tohle jsou obchody, kde nikdo není. Tak co je špatnýho na tom si z nich vzít pár penízků.“ Díval jsem se na něj a po očku sledoval jeho komplice, který pomalu vylezl z toho krámku a v ruce měl asi metrovou ocelovou trubku. Výhrůžně si s ní poklepával do dlaně. Vtom jsem za sebou uslyšel nějaký zvuk a tak jsem se bleskově otočil a uviděl třetího mladíka, který měl v ruce už pistoli a evidentně ji proti mně začínal zvedat. „Zahoď to!“ zařval jsem. „Ne ty to zahoď.“ Ozval se čtvrtý hlas a já zjistil, že v jedné dodávce sedí asi třicetiletý chlápek, kterého jsem si předtím nevšimnul. Špatná zpráva byla, že na mne mířil brokovnicí. Vzápětí vystoupil a dával si při tom pozor, aby mne měl pořád na mušce.
´Shits happends´ prolétlo mi hlavou a já se bál, že by tuhle myšlenku mohla brzy následovat sprška olova. „Ty nám v odjezdu nezabráníš. My si naopak tebe vezmeme jako rukojmí.“ „Na to vám Markéta stejně nepřistoupí.“ „Bude muset. My totiž máme kromě tebe i bonusek,“ zachechtal se chlápek, přistoupil k zadní části dodávky ve které seděl a otevřel zadní dveře. Tam ležel svázaný doktor Polák a jeho sestra. Opotil jsem se. „Myslím, že nás madmazél bude muset pustit i kdyby nás zastavila. A zbraní máme dostatek. Teď ten svůj flusbrok zahoď zajištěný na zem a kopni ji směrem ke mně.“ Tři mladíci, kteří byli evidentně jeho komplici, už mezitím vytáhli samopaly. Jeden měl škorpika a dva měli osmapadesátku. Do hajzlu. Takovýhle hovada, který si myslejí, že peníze ještě něco platí, jsou fakt nebezpečný. Nemají kontakt s realitou v tomhle a nebudou ho mít zřejmě ani v něčem dalším, tak jsem poslechl.
Pánové mě vtlačili do auta a zamířili k jednomu hlídanému výjezdu. „Prostě řekneš, že nás Markéta posílá pod tvým vedením pro nějaké zásoby. A když se budeš tvářit dostatečně suverénně, tak ti to projde. A když by to neprošlo, tak pořád ještě máme tři rukojmí, tak klidně jedno můžeme obětovat, aby bylo vidět, že to myslíme vážně. A tudíž střílet po nás není optimální,“ ´Ach jo. Když už se to sere, tak se to sere až běda,´ prolétlo mi hlavou.
Výjezd z města měl osm lidí z toho tři na střechách a pět dole u zátarasu. Tři hráli mariáš o desetníky a dva se znuděně opírali o závoru. To je nadšení z práce, že by se člověk z těch podřízených osypal. Jo podřízených. Zapomněl jsem Vám říci, že jsem byl včera z vojenského hlediska povýšen na praporčíka. Takže jsem v Táboře šarže i z hlediska vojenského. Jeden ze dvou nudilů u brány laxně přistoupil k autu a zeptal se mne, kam jedeme.
„Markéta nařídila, abych dojel do Veselí do lékáren osobně. Prý se jí nezdá, jak ostatní vozí málo Xantypolu z misí.“ „To zní solidně pravděpodobně. Teď mi ještě ukažte, co máte v zadní části.“ Chlapec ani netušil, že si touhle větou podepsal rozsudek. Sám došel k zadní části a otevřel dveře. Okamžik nevěřícně zíral a pak ho na zem poslala dávka ze samopalu. Já dostal ránu do hlavy a přestal vnímat.
Když jsem se probral, tak jsme uháněli krajinou kousek od Tábora. Já seděl stále vedle řidiče připoutaný. Vzadu leželi doktor a sestra. Únosci stáli a chechtali se jak protržení. Řidič byl otočen dozadu a také nebyl připoután. Takže jsem se rozhodl pro kamikaze akci, protože tihle lumpové by byli schopni nás odprásknout a líto by jim to nebylo. Chytil jsem volant ve chvíli, kdy jsme míjeli strom a strhnul řízení tak, že jsme do stromu narazili. Dva z únosců si vystoupili předním sklem dodávky a zbylí dva nestihli udělat nic. Tedy abych upřesnil, tak nestihli udělat nic předtím, než jsem sebral z podlahy auta jednu pistoli a ty dva zastřelil. Pak jsem ještě kulkou posloužil těm dvěma venku. Pro jednoho byla kulka nepříjemným překvapením a pro druhého vysvobozením. Mám pocit, že si chlapi ani nestihli uvědomit, co se jim stalo.
Doktor a sestra byli potlučení a, když jsem jim vylíčil, co se stalo, a co jsem s tím udělal, tak oba prohlásili něco ve smyslu, že je to v pořádku. Pak jsem jim smutně oznámil, že špatná zpráva je, že zpátky musíme pěšky. Oba pokrčili rameny s tím, že se nedá nic dělat, ale pak se doktor zadíval jedním směrem a prohlásil: „Dízl na kopci. To stojí minimálně za zkoušku.“ A vyrazil k předmětu svého zájmu. Netrvalo ani dvacet minut a přijel s Citroeníkem 2CV. Já mezitím posbíral většinu věcí, které pánové vezli. Vzal jsem zbraně, jejich batohy, tašku plnou šperků a věcí z drahých kovů, značnou část jejich oblečení a boty. Peníze jsem vysypal a vzal jen tašky. Sestra se na mne, během svlékání těch lumpů, dívala divně, tak jsem jí řekl: „Na to, aby tady shnili, nemusí být obutí. Přijde doba, kdy se lidé budou pro takovéhle boty vraždit. Nikdo si zatím neuvědomuje, že je zhroucená infrastruktura. To znamená, že co nevyrobíte do padesáti kiláků od vás, to mít nebudete. Možná u vzácností to půjde transportovat dál, ale já bych v to moc nedoufal. A hlavně pro výrobu budou chybět počítače a většinou i elektřina. Tak se sakra proberte. Důstojnost hajzlů, co unesli a ohrožovali Vás, mě i doktora, je mi u prdele madam.“ Poslední věta byla pouhé odpuštění páry, která se ve mně, pod jejím pohledem, tlakovala.
Naložili jsme věci do auta a vyrazili rychle zpět. Cestou jsme zastavili před jedním květinářstvím u hřbitova. „Hodláte kupovat kytici? Nebude tam už všechno zašlý?“ zeptala se sarkasticky sestra. „Na takovýchhle místech je ideální místo na opatření svíček a sirek. To, že máme zatím elektřinu z elektrocentrály, je záležitost dočasná. Pochybuji, že to vydrží věčně. A kdyby dej bože jo, tak s nima můžeme platit vesnicím za potraviny.“ Sestra se zamyslela a šla to tam posbírat se mnou, přestože ten smrad nebyl nic moc. Ono obecně ve městech začínalo být nedýchatelno. Já ještě sebral pod pultem hromadu balícího papíru. „Kam to sem dáme?“ udiveně se ptal doktor a já ho ujistil, že to klidně budu mít celou cestu na klíně.
„Nepřipadá vám, že občas shromažďujete věci, kterých je všude kolem spousta?“ „Máte představu jak složitý technický komplex je papírna?“ „Bavíme se o tom samém?“ „Určitě.“ „No je to jedna budova. Možná i trochu větší budova.“ „Já bych řekl, že je pro její provoz bylo potřeba řádově čtyři sta pracovníků. Když to okrouháme o kantýnu, obchodníky a vývoj a další luxus, tak možná budeme na třech stech. To se vám může zdát únosné, ale uvědomte si, že automatizace je v háji. Všechno bude potřeba vyrábět bez počítačů a automatizace bude možná jen hrubá mechanická. Takže bude potřeba čtyř až desetinásobek lidí. A na kolika místech na světě podle vás existuje komunita, která může vyčlenit dva tisíce pracovníků na něco tak specializovaného jako je papírna?“ Doktor polknul a začal přemýšlet. Měl na to ještě chvíli, než jsme přijeli do Tábora. Když už jsme byli těsně před ním, tak se na mne podíval a řekl: „Co byste doporučil mně? Míním z hlediska dlouhodobosti.“ „Sežeňte si někoho, kdo se vyzná v bylinkách. Za deset let už budete mít jenom je. Málokterý lék má delší trvanlivost a i ten co jí má, bude asi docházet, když se nové nevyrábí.“
Doktor před zátarasem vysedl a prohlásil, že se chce projít pěšky. Na mě se vrhnul Jožin a chtěl vysvětlení. Kapitán prý s šesti transportéry vyrazil v našich stopách a chtěl nás přivézt zpět. Evidentně jsme se někde minuli.“ „Kde na to vzal lidi?“ zeptal jsem se Jožina. „Sebral skoro každého staršího, kdo byl ještě na vojně. Mimochodem támhleto je od člověka co řídil transportér po třiceti letech,“ dodal Jožin a ukázal mi na dodávku, která vypadala značně pochroumaně. „Tak to ještě bude možná veselé jestli to někde zapíchne do něčeho co ten transportér zastaví,“ komentoval jsem to značně nevesele. Vzápětí u zátarasu zevnitř zastavila stodvacítka a Markéta, která z ní vyskočila, chtěla ta samá vysvětlení jako Jožin. Poté prohlásila, že každý z nás šesti vedoucích představitelů bude s sebou mít od téhle chvíle dva osobní strážce. Vyprsknul jsem smíchy. „Co???“ zeptala se mne uraženě. „Už jsi to říkala Karlovi?“ „Ehmmm zatím ne,“ řekla a při tom si uvědomila, že ten tohle nejspíše nepřekousne. Vždycky prohlašuje, že je zbytný kanónen futren.
Opřel jsem se unaveně rukama o kolena a prohlásil: „Potřeboval bych si odpoledne odpočinout. Začíná toho být nějak hodně.“ Zpoza rohu vyšel Karel a prohlásil: „Tak se odpoledne věnuj svážení vagónů. To je docela hezká projížďka. Ta parní lokomotiva jezdí takovou tou rychlostí, kdy se ještě dá říkat, ´podívej se na to!´, místo ´viděl jsi to?´“ Karel se usmíval, ale já se nenechal zmást jeho současnou dobrou náladou z toho, že jsme to všechno přežili a tušil jsem, jak bude asi z přidělení ochranky nadšen a tak jsem raději vzal do zaječích. Plácnul jsem se, v reakci na jeho slova, rukou do čela a prohlásil: „To je skvělý nápad.“ Potom jsem se rozběhl, abych byl co nejdříve pryč. „Víš Karle….“ začala Markéta a více jsem neslyšel, protože jsem zahnul za roh. O chvíli později jsem zpoza sebe ještě zaslechl: “…děláš prdel...“ Karel evidentně s Markétiným nápadem nesouhlasil. Nasedl jsem do vlaku, který právě odpojil vagóny. „Jedu s váma,“ zahulákal jsem. O chvíli později se zpoza rohu vyřítili dva zpocení vojáci od zátarasu s plnou polní a rozběhli se za právě se rozjíždějící lokomotivou. „Nehoní vás zase někdo?“ zeptal se mě strojvedoucí a já se zatvářil kysele a prohlásil: „Jasně - moje ochranka.“ Oba moji bodyguardi naskočili a supěli skoro jako ta lokomotiva, na které jsme seděli. Svážení vagónů se ukázalo opravdu jako veget a já si na bloku, který jsem měl v kapse, začal plánovat co je potřeba, abychom začali Tábor opevňovat proti nečekaným nájezdům. Večer jsem to u večeře ukázal Markétě a ta prohlásila, že když mi to plánování jde na mašince tak hezky, tak bych mohl jezdit ještě zítra a mohl vymyslet, jak budeme do budoucna shánět potraviny. Kolem procházející Karel ke mně prohodil „Srabe.“ Bylo v tom 10% výčitek, 10% naštvanosti a 80% ironie. Nicméně k našemu stolu si nepřisedl. Za ním šli dva staříci. Chvíli mi trvalo, než mi docvaklo, že tihle dva jsou jeho ochranka. „Co? Co? Co? To snad nemyslíš vážně. Ti snad bojovali ještě v druhé světové,“ řekl jsem Karlovi. „Jenom tady Ludva,“ ukázal Karel na staršího z doprovodu. „Řekni prosím, že to není pravda.“ „Ale jenom jako dvanáctiletý partyzán. Nicméně při tom dokázal sejmout dva skopčáky,“ opáčil Karel a Ludva se na mne přátelsky zazubil. Všemi pěti zuby. Markéta za mnou začala potichu počítat. „V roce 1945 mu bylo 12, takže je ročník 33, takže mu je dneska nejspíše osmdesát.“ „Až pozejtří slečinko,“ prohlásil Ludva. S Markétou jsme neměli slov a vyšli před Besedu.
„Co to má být?“ zeptal jsem se jí. „Já mu dovolila, aby si ochranku vybral sám, když říkal, že jeho život nestojí za hlídání.“ „No na druhou stranu přiznejme, že od těch dvou by nikdo to nečekal.“ Markéta se na mě podívala a pak jsme se oba rozchechtali. Trochu křečovitě, ale rozchechtali. Přišel k nám doktor Polák s dvěma svalovci v závěsu a zeptal se nás co se děje. Tak jsme mu řekli, ať se jde podívat na Karlovu ochranku. Vzápětí byl zpátky venku a sepjal ruce. „Bože dej, ať není válka.“ V ten moment nás s Markétou smích přešel. Já si neodpustil poznámku: “Víte myslím, že tihle tři by nebyli nejhorší tříčlenný tým tady v Táboře. Ani zdaleka. Samotný Karel vydá za průměrnou skupinu.“ „A ty dva si testoval na střelnici,“ doplnila mě Markéta a na to jsem koukal i já. „Proč vás ta poznámka o válce tak rozhodila?“ zeptal se doktor. „Protože se oba domníváme, že válka o zdroje je jen otázkou času,“ odpověděla mu za nás oba Markéta. „A do prkýnka dubovýho červavýho,“ řekl doktor nakvašeně a šel se bez dalších slov najíst.
„Všichni kdo nemají práci nebo je jejich práce vzhledem k situaci irelevantní, by měli být nasazeni na opevňování. Pro začátek zkusit třeba doplnit zbytky hradeb a začít se stavbou vnitřního perimetru.“ „To zní zajímavě, ale kdo všechno je dle tebe nepotřebný ?.“ „Všichni prodejci, kteří ještě nepracují jako skladníci. Všichni kdo nejsou v ozbrojených silách, nepracují ve zdravotnictví, nepracují v zemědělsví, nepracují ve stravování a nepracují na svážení zásob.“ „To jsi to vzal fakt z gruntu. Neměl by u toho být věkový limit? A co učitelé?“ „Limit není potřeba. Každý dostane práci odpovídající jeho možnostem. A na školství jsem samozřejmě zapomněl,“ odpověděl jsem. „Co úřady?“ opáčila Markéta. „Zatím je potřeba úřad jen na hlídání potravinových dávek a to zvládne policie.“ „A co uděláme s těmi, kteří odmítnou pracovat?“ „Použijeme velmi staré pořekadlo – kdo nepracuje, ať nejí.“ „A co když někdo nebude pracovat a bude žít z vlastních zásob?“ „Tak je to debil a parchant a mohl by být z naší komunity vyloučen.“ „Budeme se zbavovat lidí?“ „Nebudeme je zabíjet, ale lidi, co nejsou ochotni pracovat, jsou lepší venku než u nás.“ „Nu dobrá. Jdeme to probrat s ostatními u večeře.“ A s tím jsme se vrátili zpátky do Besedy abychom o tom přesvědčili i ostatní.
Myslet dopředu neznamená si koupit basu piv místo dvou lahví, ale přemýšlet občas co by kdyby a sem tam si něco připravit na dlouhodobé hledisko.
Věc, kterou budete znát vám někdo možná mučením vezme, ale i poté ji budete mít.
stepan-hawk
 
Příspěvky: 307
Registrován: čtv 08. lis 2012 20:29:01
Bydliště: královská část prahy

Re: Kaleidoskop krachu

Příspěvekod stepan-hawk » ned 11. led 2015 11:15:02

Lukáš - šestý den – čtvrtek (a pár dalších dní)
Tradiční ranní rutina byla rozšířená o to, že nově hlídky drželi dva lidé. Robert si dneska nařídil mechanický budík, aby vstal zároveň se mnou. Poté se mu dařilo úspěšně sabotovat moji přípravu snídaně. Nejdříve udělal čaj tak silný, že to bylo i pro mne na hranici pitelnosti, takže ostatní nad tím ohrnuli nos a já si ho mohl nalít do termosky. Druhou várku čaje se Robertovi povedlo osolit. Třetí dokázal rozlít, když s ní spěchal ke stolu. Pak se mu úspěšně podařilo zničit několik krajíců při pokusu je namazat máslem a pak jsem ho vyhodil z kuchyně. Řekl jsem mu, že je sice hezké, že se snaží naučit se o sebe postarat, ale v jeho případě snad bude fakt lepší, když se my budeme starat o něj. Alespoň zatím.
Seděl pak u stolku jak zmoklá slepice. Až si k němu přisedl Milan a začal ho utěšovat. To Roberta dorazilo, protože si byl dobře vědomý Milanovy dřívější špatně skrývané antipatie. „Já snad emigruju,“ zašeptal si pro sebe. Milan se na něj podval najednou tvrdě a prohlásil: „Já o tobě chlapče přemýšlel. Docela důkladně a dlouho. Ty jsi ideální materiál pro rabovací bandu. Nebo možná i pro nějaké loupežníky. Nicméně jsi i skoro ideální vojenský materiál pro skupinku jako je ta naše. Jen ta skupinka musí mít čas si to uvědomit a to jsme si, díky Lukášově toleranci, uvědomili. Takže žádná emigrace nebude. Akorát si najdi nějakou babu a ne chlapa. Ať se o tebe k stáru má kdo postarat.“ Robert na Milana chvíli nevěřícně zíral. Pak jsem ho za rukáv odtáhnul já s tím, že se mnou chtěl jít vystřídat hlídku. Ludvík s Jitkou zívali a evidentně se na vystřídání těšili.
„Vážně jsem takové budižkničemu?“ zeptal se Robert, když jsme osaměli. „Ty jsi si nikdy nedělal snídani sám?“ „Dělal, ale pro mne snídaně představovala půllitr mléka ohřátého v mikrovlnce a k tomu rohlíky s přikusovaným salámem. Samozřejmě pokud jsem nebyl na snídani u někoho. Tam jsem bral, co mi dali. A k obědu jsem si kupoval předpřipravená jídla, která jsem si taky jen ohřál v mikrovlnce. A k večeři zrovna tak. Ale večeři jsem měl stejně většinou pracovní. A o nádobí, prádlo a úklid se mi doma starala hospodyně. Pro mne bylo maximum dát nádobí do myčky.“ Sepnul jsem teatrálně ruce. „A to jste v děcáku nepomáhali s mytím nádobí kuchaři?“ „Já když byl přidělen do kuchyně, tak po mně kuchař chtěl úplně jiné věci než pomáhání s nádobím.“ Robert to řekl tónem, po kterém mi bez problému došlo, co tím míní. To mě zbavilo slov a byl jsem rád, že jsem z normální rodiny. Robert seděl jak hromádka neštěstí a mě ho trochu přišlo líto. Po chvíli mlčení jsem se opět ujal slova. „Dá se to v klidu naučit. Jen prostě jsi v tomhle na úrovni učení tříletého dítěte. Takže trpělivost a půjde to.“ O týden později jsem uviděl, že Robert se od mého Lukáše učí jak namazat chleba. Pro Lukáše, v jeho osmi letech ,to byla hrozná sranda a radost, že může Roberta něco učit. A když je to bavilo oba, tak co bych jim do toho zasahoval.
Podíval jsem se na hodinky a řekl: Nějak jsme se zdrželi. Už bude skoro osm.“ V tom mi Robert poklepal na rameno a ukázal směrem k Táboru. Na silnici jsem nic nezahlédl a teprve když jsem se podíval podruhé, tak jsem si všiml, že Robert ukazuje na železnici a lokomotivu, která se po ní blížila. Měla na sobě nějaký ochranný plech. Kývl jsem Robertovi k tlačítku bzučáku a koutkem oka zaznamenal Lucku, která sem nahoru mířila. Dneska s námi neměla jet, protože jsme se rozhodli dát šanci panu Ferencovi. Díky tomu se Lucka přihlásila na hlídku. Že prý je na ní už dost stará. Nyní se hodilo, že jde brzo. Řekl jsem Robertovi: „Až dorazí druhý člověk, tak přijď co nejrychleji dolů.“
Měl jsem kliku. U kostela jsem narazil na Ondru, který se tam občas chodil po ránu modlit. „Dej si prosím sprint nahoru na kopec a vystřídej Roberta. Ať přijde co nejrychleji. Když jsem dorazil na náves, tak jsem uviděl, jak skoro celé osazenstvo zírá nahoru na kopec. „Co to tam předvádí?“ ptal se udiveně Honza. „Parní lokomo…“ došel mi dech, ale vzápětí bylo slyšet od nádraží nezaměnitelný zvuk brzdících kol. Takže jsem si mohl zbytek mluvy ušetřit. „Jdeme dolů?“ zeptal se Milan. „Běžíme,“ vydechl jsem. „Proč?“ zeptal se udiveně Luděk, ale vzápětí to docvaklo Láďovi. „Uhlí.“ „A do prdele,“ vyhrknul Milan a i když jsem vyrazil, ještě než to Láďa dořekl, tak mě vzápětí spousta lidí předhonila. Když mě míjel Petr Ferenc, tak jsem ho chytil za rameno, aby běžel chvilku vedle mne. „Dneska máte velký den stejně. Akorát trochu jinak než jsme mysleli. Budete vést první fázi vyjednávání.“ Evidentně jsem mu tím radost neudělal.
Na nádraží byla lokomotiva už skoro připojená k vagónům s uhlím. Jako první na místo dorazil Honza. Jeho kondička z běhání s oddílem byla poznat. „Co tu děláte?“ houknul k lokomotivě zpoza rohu. „Jestli tu někdo je, tak ať sem k nám přijde. My si rádi pokecáme. To už za tím rohem bylo asi osm lidí a vzápětí jsem dorazil já a ještě z rozběhu jsem popostrčil našeho vyjednavače, takže zpoza rohu vyšel trochu rychleji. O chvíli později bylo slyšet od posádky lokomotivy hromadné zasmání. „Smích? Přejde,“ poznamenal značně nakvašeně Luděk. Otočil jsem se na Honzu a řekl: „Jsou rychlejší, než jsem čekal. Chtěl bych, abys přivezl tu červenou vejtřasku a postavil ji támhle na koleje.“ Ukázal jsem mu místo, které bylo od nás pár desítek metrů, a byla tam první výhybka směrem odsud.
„Proč nás chcete připravit o to uhlí?“ „My jsme pověřeni vedením Tábora, abychom shromažďovali zásoby a osamocené lidi. V Táboře je funkční město a máme k dispozici skoro vše co je v dnešní době možné. Máme elektřinu a lékařskou péči a fungující školství.“ Prohlásil někdo na druhé straně. Bohužel byl uvnitř opancéřované kabiny, takže nebyl vidět. „Nezní to sice špatně, ale myslím, že my se k vám přidat nechceme“ odpověděl Ferenc. „Tak nemusíte, ale my potřebujeme zásoby, abychom měli v zimě čím topit.“ „A jako my tady máme klepat kosu s tím, že budeme mít hřejivý pocit, že v Táboře díky našemu entusiasmu nemrznou?“ zeptal se Petr a já začínal mít pocit, že na to vyjednávání není špatný. Sám jsem začal rozesílat jednotlivé lidi na místa podle potřeby. Byl to takový falout tactic naživo. Akorát jsem měl obavu, že by mi mohla chybět funkce load save. Holt jedu na jednu dobrou. Jak říkají filmaři.
Na druhé straně bylo chvíli ticho, protože se dotyčný určitě rozmýšlel. „Vy tady velíte? Nebo jak vysoko jste tady v hierarchi,“ ozvalo se po chvíli a byl vidět, že ti tři jejich lidé venku začínají být více napjatí než bych čekal. Ferenc je ale uzemnil. „Já jsem tady skoro nejníž. Za mnou je akorát moje manželka, která umí kulový a některý malý děti.“ „A takovýhleho člověka pošlou na vyjednávání? Že se nestydí,“ prohlásil jejich vyjednavač s asi hraným opovržením. „Zkrátka a jednoduše řečeno. My si tohle uhlí odtáhneme, protože my na to máme právo. Jsem představitel jednoho z posledních fungujících měst a právo je na mé straně.“ Pan Ferenc se zamyslel a pak odpověděl. „Víte jestli chcete jednání s naším šéfem, tak by jste na něj musel jít. On sem za vámi nepřijde.“ „My si tohle uhlí odtáhneme a vy nemáte co s tím dělat. S tímhle ochranným plechem si neporadíte a pokud by jste nás zkoušeli zastavit, tak se taky můžeme začít bránit.“
Začal jsem si dalekohledem prohlížet tu konstrukci, která byla na lokomotivě evidentně čerstvě přivařená. Bylo vidět, že na tloušťku je docela silná a běžnému samopalu by asi i odolala. Jenže ty tři nosníky na kterých to bylo nahoře přivařené vypadaly, že se už v tuhle chvíli prohýbají a bez nich se celá ta paráda poroučí dolů. Navíc za ty sváry, kterými to bylo nahoře připevněné, bych ruku do ohně nedal. Respektive svářeče, který by mi je takhle udělal bych vytahal za uši.
Vzápětí se za mnou objevil Robert a jako by mi četl myšlenky měl v ruce tu svojí super hyper těžkou pušku. Jak on tomu říkal? Antimateriálovka? „Dovolíš Roberte?“ natáhl jsem po ní ruce. Robert mi jí dal do náruče a mě poklesly kolena. Robert si jí vzal zpátky a s úsměvem se zeptal: „O pane můj…“ úklona „… kam to má massa Bob odnést?“ Navzdory skoro kritické situaci jsem měl co dělat abych se nezačal smát nahlas. Diskuzi u lokomotivy jsem chvíli přestal vnímat a potom utichla.
Vyběhl jsem s Robertem do patra nádraží a tam Robertovi ukázal okno, do kterého chci pušku umístit. Postavil jsem se k ní, ale Robert mě zvedl do vzduchu a postavil stranou od pušky. Pochopil jsem kdo bude střílet a rychle Robertovi potichu vysvětlil jaká místa má trefit. „Myslím, že máme slušnou šanci to projet. Obzvláště když budeme mít připojené to uhlí,“ ozvalo se z lokomotivy. „Petře pojď zpátky,“ křikl jsem dolů. „Pánové prohlásili, že jestli zkusím odejít jen tak bez dohody, tak mne zastřelí.“ „Nu dobrá pánové. Teď několikrát vystřelíme my. Mým cílem není vás zranit, ale pokud spustíte odvetnou palbu, tak se cíl změní a pobijeme vás všechny.“ „Co tím my…“ ozvalo se z lokomotivy, ale to už Robert začal střílet.
Když jsem viděl ty rány, tak jsem usoudil, že mě by to asi urazilo rameno. Takhle Robert dvěma výstřely přerazil jeden krajní nosník, který byl slabší a jedním výstřelem roztříštil svár na prostředním. Boční ochrana se otřásla a pak se naklonila a ukázala vnitřní prostor lokomotivy. Tak doširoka rozevřených šest párů očí jsem už dlouho neviděl. Bylo tam totiž šest lidí. Dva na sobě měli nádražácké montérky a zbylí čtyři uniformy a neprůstřelné vesty.
„Ozvěte se, aby věděli, že je nás tu víc jak deset,“ zavolal jsem na ostatní. Vzápětí se ozvala směsice hlasů. „Chápu, že jste asi zvyklí na power play, ale tentokráte taháme za delší konec my pánové. Takže řekněme, že vás necháme odjet s vaší lokomotivou. Co nám za to nabídnete.“ „My jsme touhle lokomotivou přijeli a je naše.“ „Ano a kromě toho jste nám chtěli ukrást, zrekvírovat či přivlastnit si naše uhlí a zadržovali jste našeho vyjednavače.“ „Co takhle den příměří?“ „Rok? No dobře měsíc.“ „Ani náhodou. My jsme mnohem silnější. Dobře co dva dny?“ „Ani náhodou. V tom případě můžeme začít nepřátelství nyní, když jsme ve značně výhodě.“ Na druhé straně nastala chvíle přemýšlení. „Nebudeme na sebe hulákat. Jdeme si promluvit v prodejně jízdenek. Já a od vás šéf. Ale mám pocit, že to jste vy.“ „Dejme tomu,“ řekl jsem a pak řekl Robertovi: „Jestli něco zákeřného zkusí, tak je potřeba jednat promptně a nemilosrdně. Sice mi to vadí, ale s některými jedinci se jinak jednat nedá.“ Robert vážně přikývnul.
Sešel jsem do přízemí a vešel do prodejny jízdenek. Z druhé strany od nástupiště přišel jejich vyjednavač….. no vlastně vzhledem k sebevědomí a tomu jak ho ostatní poslouchali, tak možná i nějaký šéf v Táboře. „Tomáš Votýpka,“ představil se. Byl vysoký asi metr osmdesát a normální postavy. Měl světle hnědé vlasy a několikadenní strniště. Já byl naopak ze včera večer od Roberta čerstvě oholený. Na sobě měl uniformu, neprůstřelnou vestu, která vypadala slušně kvalitně a přilbu. V ruce měl samopal. Já v ruce zbraň neměl. Po mém udiveném pohledu samopal sklopil. „Lukáš Čejka jméno mé.“ Pak se posadil k jednomu stolu tady a já si sedl na druhou stranu. On před sebe hodil samopal. „Takhle nehraje džentlmen,“ řekl jsem. Evidentně hlášku z filmu poznal, ale místo odpovědi z filmu řekl: „Takhle hraje džentlmen v časech nouze.“ „Dobrá. Takže vy byste rádi odjeli. Nicméně jste nás chtěli okrást,“ řekl jsem poměrně rozhodně. „Nevěděli jsme, že tady někdo je, kdo si to tu nárokuje.“ „Uhlí jste ale chtěli odvézt i poté co jste zjistili, že tu jsme.“ „Jedna nula pro vás.“ „A v táboře jste už po nás jednou stříleli. Dva nula.“ „Po vás nebo po vašem autě když jste chtěli odjet bez dovolení?“. „Možná po autě, ale přepadli nás se zbraněmi.“ „A kdo mířil na druhého první? Podle mých informací to byla kontrola policistou, kterého jste začali ohrožovat zbraní.“ V tu chvíli jsem si uvědomil, že první vlastně mířil Robert. „Nu dobrá tak jen jedna nula.“ „My máme větší vojenskou sílu.“ „Může být.“ „Jsme schopni vás kdykoliv převálcovat. Dva jedna pro nás.“ „Ale ne beze ztrát, takže dva dva.“
Chvíli jsme se nepříliš přátelsky poměřovali. Pak jsem se zase ujal slova já. „Můžeme rozebrat koleje, takže vám průjezd tudy zablokujeme.“ „To bychom brali jako casus beli pro útok na vás.“ „Pokud tudy budete jezdit bez toho, abyste z toho platili nějaký poplatek, tak to budeme brát jako casus belli my.“ „Kolik by jste chtěli peněz?“ zeptal se a já na něj chvíli nevěřícně zíral a pak mi došlo, že to jen zkoušel. Zahrozil jsem na něj prstem. „Ale no táááák. Já nejsem úplně blbééééj.“ Omluvně se usmál. „Musel jsem to zkusit. Řekněme, že by volný průjezd našich vlaků mohl tvořit součást vaší tax pacem. To je…“ Nenechal jsem ho domluvit: „Vím co je daň z míru. Ta se vybírala v době ranného feudalismu.“ „a máte dojem, že je momentálně situace jiná než v té době?“ Chvíli jsem se zamyslel, než jsem odpověděl. „O dani z míru se můžeme pobavit někdy do budoucna. Každopádně za průjezd bychom něco chtěli. Co třeba desetina zboží z toho co budete provážet?“ „To si děláte prdel?“vyletěl na mě a málem hrábnul po samopalu před sebou. Pak se zarazil a podíval se mi přes rameno na dveře za mnou. „Vaši lidé si mě prohlíží támhle přes okýnko.“ „To vaši taky a nedělám z toho kvůli tomu kovbojku.“
„Dobře co takhle řekněme láhev vodky za průjezd jednoho vlaku.“ „To nemyslíte vážně. To je zcela nedostatečné. Co takhle dvacetina. Když tudy pojedete, tak nám odpojíte jeden vagón z dvaceti.“ „Evidentně se nedohodneme.“ „To je škoda. Takže něco bezprostřednějšího - co nabídnete za svůj odjezd?“ „Dvoudenní příměří.“ „Ani, kdyby jste k tomu přihodili všechny zbraně, které máte na lokomotivě. Zapomínáte, že jste poněkud odkrytí.“ „Máme neprůstřelné vesty.“ „Nikoli váš technický personál a s tou zbraní, kterou jsme vám to otevřeli, jsem sto vám prostřelit i kotlový plech. Myslím, že takový znalec historie jako vy ví, kdo to byli kotláři.“ Podle výrazu to věděl. „Teď mi vyhrožujete vy.“ „Zatímco když jste vy mluvil o větší vojenské síle Tábora, tak to byla informace pronesená v přátelském duchu?“ zeptal jsem se s přehnaně přátelským úsměvem. „No dobrá. Tak tři dny příměří mezi Táborem a Černomlejnovem.“ „Málo. Alespoň dva týdny.“ „Ne. Čtyři dny.“ „Tak na rovinu,“ řekl jsem už docela nakvašeně. „Týden je absolutní minimum. A to musíte něco z vybavení přihodit.“ „Ani náhodou.“ „Pak mi nestojí za to s vámi vůbec vyjednávat. Protože vy vysílačku nemáte. To by byla na korbě vidět. A tak se mi vyplatí vás pobít a pak buď použít pro obranu vaše vybavení a lokomotivu a nebo předstírat, že to provedl někdo jiný.“ Evidentně ho tahle možnost zaskočila. „To by jste udělal? Na mě působíte dojmem slušného člověka.“ „To vy jste na mne působil také. A teď tady na mne máte nároky jak král na podřízeného feudála, který ho něčím rozzlobil.“
Můj vyjednávací protějšek vstal. Chytil mě pod krkem za oblečení. a prohlásil: „Týden. Nu dobrá. Pak přijedu vyjednávat o dani z míru.“ Řekl mi to zblízka do obličeje a bylo vidět, že se mu tento výsledek jednání nelíbí. „Vaše rozzlobení vás bude stát ještě o něco více munice, než jsem myslel. Tak řekněme, že tři čtvrtě munice co máte u sebe. Včetně granátů.“ To už jsem se lekl, že na mne vyletí. „COOOO?“ „Tak se rozdělíme fifty fifty.“ „Kašlu na vás. Dobře. Ale jednou si tuhle cenu odskáčete.“ „Tak my vám za to přidáme šest kuřat. Abyste se nevraceli zcela s prázdnou. A dvě stě vajec. Zkuste si příště na ně přivézt obaly.“ Zkusil jsem mu to trochu osladit. A vajec jsme stejně měli více, než jsme měli šanci spotřebovat. Bylo vidět, že mu to náladu znatelně zlepšilo. „Zdá se, že máte jídla dost.“ „Nestěžujeme si, ale na rozdávání nemáme.“ Ušklíbnul se. Společně jsme došli k lokomotivě a Robert bez skrývání koukal z okna nádraží a mířil na osazenstvo lokomotivy. Probrali jsme jejich vybavení a oddělili poctivě polovinu. U pár věcí jsem ustoupil, když jich byl lichý počet.
Po vyložení munice jsme se se skupinou z Tábora rozloučili. Příliš přátelské loučení to nebylo. Především oni byli naštvaní až běda. Když zmizeli za zatáčkou, tak jsem se podíval na Milana, který stál vedle mne a prohlásil jsem: “Potřebujeme těžkou výzbroj. Nebo jsme za týden v problémech až po krk.“ „Jojo“ odpověděl Milan a oba jsme vykročili zpět na náves do hostince. „A co když nedodrží ten týden?“ zeptal se Luděk. „Tak jsme v totálním hajzlu,“ odpověděl jsem a všichni okolo se na mne udiveně podívali. „Protože být tak blízko silnější komunity se kterou se nějak nedomluvíme je dlouhodobě značně náročné pokud to není rovnou neúnosné. Musíme si svoji vesnici zasloužit. Tak konec legrace. Jídlo a pití máme na docela dlouho. Je čas, abychom se věnovali výzbroji. Milane, ty jsi létal s vrtulníky. Nevíš náhodou, kde mají základnu staré Mily?“ „Vím. Jako starý prepper mám představu, kde jsou zbraně, se kterými umím zacházet. Náměšť nad Oslavou,“ odpověděl Milan a usmál se. V tu chvíli jsme právě procházeli vraty hostince.
„Tak se pobalíme a ještě dnes tam vyrážíme. Jedeme všichni kromě Ludvíka, těhotných, Lucky, obou Nyklíčkových a Jitky Soudkové.“ „Proč zrovna já tady mám zůstat?“ zeptal se nakvašeně Ludvík. „To podle tebe nejsem dost dobrej na výlety?“ „Ne, ale po Robertovi jsi zřejmě místní nejkvalitnější bojovník a tak tě tady chci nechat, když už pojedeme s maximem lidí a tady to zůstane s minimální ochranou.“ Ludvíka jsem evidentně příjemně překvapil. Poté následoval rozchod za účelem rychlého sbalení se na cestu. „Nejspíše se vrátíme až za pár dní. Dva až čtyři,“ řekl jsem Ludvíkovi ve dveřích hospody, když ostatní nastupovali. Najednou se rozvítila červená žárovka a ozvalo bzučení...
„Tady nebude klid. Do prkýnka!“
Z východu něco jelo a podle toho, jak mával Ondřej, to bylo něco velkého. Na kraji vesnice jsme se potkali s obrněným transportérem. Za ním jelo asi dvacet nákladních automobilů a asi patnáct osobních. Kolonu uzavíral další obrněný transportér. „To se mi snad zdá,“ špitl jsem. Pan Ferenc pokrčil rameny a vyšel koloně vstříc středem silnice. Kolona zastavila a z čelního transportéru vykoukl člověk ve vojenské uniformě a suverénně prohlásil: „Jedeme na místo, kde funguje civilizace. Můžeš se připojit.“ „Tady už to nějak zformované je. Jedete do Tábora?“ zeptal se Petr. „Jasně.“ Odpověděl ten řidič a podle Petrova výrazu pochopil, že to asi není z našeho hlediska optimální. „Vy jste na kordy?“ „To sice ne, ale k hřejivým sousedským vztahům to má daleko. „Můžeme vaši ves objet, ale je to docela zajížďka.“ „Tak co dáte za průjezd?“ „Zbraně ani munici vám bohužel dát nemůžu. Co třeba takhle pár lahvinek?“ „Tvrdej?“ „Mám tady víno. Sice je to krámové, ale docela dobré.“ „Asi jste potkali vinotéku. Tak já se jdu zeptat šéfa, ale tohle by snad šlo,“ řekl Petr a zamířil zpátky k nám. „Nabízí víno za průjezd. Zbraně a munici nám nedá.“ „Jasně nabízí něco, co není vojensky využitelný. Tak mu řekni dva litry za náklaďák, litr za přívěs. A za ty obrňáky po čtyřech litrech. Takže pokud dobře počítám, tak to mají za padesát dva litrů. A budou projíždět po jednom.“
Petr to koloně sdělil. Její šéf s tím po chvíli brblání souhlasil. Možná i proto, že si Robert začal žonglovat s obrannými granáty. Zvládl jich udržet ve vzduchu pět a ten jejich řidič/vyjednavač/velitel docela nevěřícně zíral. Mě to znervózňovalo více. Také jsem byl od toho člověka, co si házel granáty jen metr. Ale nenechal jsem na sobě nic znát. „OK. ok. Tady neprorazíme. Zaplatíme. Žádnej problém,“ odsouhlasil naši cenu. Poté co projela kolona, tak jsem zůstávajícím řekl: „Víno do sklepa, dva na stráž a držte se.“ O dvacet minut později opouštěl vesnici poslední vůz naší kolony. Byl v ní Robertův obrňák a šest vejtřasek. Všechna auta měla přívěs. U třech byly přívěsy na zvířata. Ve vedlejší vesnici jsme nabrali ještě Ivana. Radek (ten truhlář) chtěl protestovat, ale kategoricky jsem ho odbyl a popsal mu situaci. A ujistil ho, že kdyby neměl tak málo lidí ve vesnici, tak jsem si půjčil i Sergeje. Se skřípáním zubů uznal, že to je potřeba. Ivan převzal jednu vejtřasku a já si přesedl k Robertovi do jeho auta. V zadním autě jeli Luděk s Milanem a tvořili zadní voj.
Cesta tam byla málem očistec. Párkrát jsme bojovali. Jednou nějaký vůl předstíral, že se k nám chce přidat a pak vytáhl na Roberta pistoli, že mu ukradne auto. Pak začal tahat druhou, kterou chtěl mířit na nás ostatní a vzhledem k psychopatickým řečem během toho s ním Robert provedl nejkratší možný proces. Okamžitou likvidaci. Sice schytal od toho týpka jednu střelu do vesty, ale to mu nevadilo tolik, jako vlastní čin. Opět vyhodil snídani. Za sebe mohu říci, že mne uklidňuje, že si na to zabíjení nezvyká.
Přespali jsme cestou v jedné vesnici. V ní byl nějaký asi šedesátiletý pán, který tam bydlel. Jeho žena při Tom zemřela a on byl docela v depresi. To, že se najednou potkal s osmi lidmi, mu poněkud zlepšilo náladu. Dokonce nám řekl, že jestli se budeme vracet stejnou cestou, tak by se k nám přidal. Přijali jsme a slíbili mu, že se tudy budeme vracet. Kromě tohoto pána jsme potkali ještě pět skupinek. Dvě byly naštvané, že nejsme záchranná výprava, která luskne prsty a vrátí vše zpátky do normálu a zbylé tři se prostě udělaly samy pro sebe a o komunikaci příliš nestály. Dokonce mi připadalo, že se mlsně dívaly, copak máme na korbách. Uvědomil jsem si, že bychom na té vojenské základně měli zkusit sehnat něco obrněného na cestu zpátky. Tedy abych to upřesnil - už teď jsme měli Robertův automobil, ale chtělo by to něco co je nebezpečné na první pohled a nikoli skrytě.
Během cesty jsme občas někde zastavili a nakládali zvířata. Mimo to jsme cestou potkali i několik „bezprizorních“ jednotlivců a ti se ukázali jako nejlepší zdroj našich doplňků. Potkali jsme šestnáct dospělých jedinců a z nich se k nám přidalo devět. A to přesto, že jsme jim slibovali pěknou makačku. Někteří možná právě proto. Jeden dokonce pocházel z komunity, kde se snažil udržet naživu zvířata, zatímco ostatních deset lidí se jen flákalo. Jen si sehnali zbraně a jídlo na asi rok a poté už se věnovali jenom chlastu, žrádlu a sexu. A občas pro zábavu střelbě do plechovek. Dokonce po něm chtěli, aby jim vařil. Tak ho to přestalo bavit a potkali jsme ho na koni s třemi dalšími koníčky, které vedl za opratě za sebou. Na nich vezl pět klecí s dvaceti slepicemi.
Vesnici,odkud přijel, jsme se raději vyhnuli. Tenhle člověk byl samozřejmě extrém, ale mám pocit, že i deset zbývajících bude platným přírůstkem do naší komunity. Pět těhotných slečen a dvě netěhotné paní, tři pánové a tři děti. Dvě byly jedné z těhotných a zbylé jednoho pána, kterému manželka umřela jako ležák. Poté už musel z Jihlavy utéci, protože se tam dle něj nedalo dýchat.
A pak jsme se potkali s další docela zajímavou skupinkou. Když jsme vjeli k nim do vesnice, tak jsme byli v polovině vsi zastaveni kamionem, který tam byl zapasovaný do rodinného domku. Když jsme vystoupili, abychom kamion odstrčili stranou, tak se najednou vedle nás z jednoho okna ozval hlas: „Chlapi čo tu hľadáte ? Keď tu chcete brať veci alebo sa usadiť, tak by bolo od vás pekné alebo skôr nutné rešpektovanie miestnej najvyššej autority. A to som podľa všetkého ja.“ Podíval jsem se za hlasem a uviděl jsem světlovlasého muže kolem čtyřiceti s normální postavou, který si mne prohlížel se zvláštní puškou na kolenou a při tom měl nohy obuté v kovbojských botách vyhozené ven z domu a seděl na parapetu. Puška byla dlouhá, z dálky vypadala jako křesadlovka a měla černou osmibokou hlaveň. Luděk za mnou se ozval: „Zatracenej slovák nás přece nebude komandovat.“ „Chalanisko drzé,“ ozval se dotyčný a položil ruku na zbraň. „Nějakej drzej na to, že si tady sám hošane,“ odsekl mu Luděk. „Dobre, dobre, som drzý, ale mám pocit, že esá tejto hry mám v rukáve ja, tak nerozumiem prečo by som mal byť šťastím bez seba z vašej návštevy..“
Slyšel jsem, jak za mnou potichu cvakla přezka na pouzdru Luďkovy zbraně. To mě přimělo převzít iniciativu. „Klídek Luďku. On tady totiž není sám. Má tady dva až tři další lidi, kteří jsou schovaní kolem a míří na nás. A vychází z nesprávné premisy, že jsme sem přijeli rabovat. Jenže my jen projíždíme pane.“ „Á druhý chalanisko má niečo v makovici. Keby nebol taký kapesný, až vyrastie mohol by sa stáť veliteľom svojej skupiny.“ Za mnou se ozvalo několik uchechtnutí. „I když jsem takový kapesní, jak říkáte, tak přesto jsem velitelem svojí skupiny. A je nás docela dost. A teď cestou dále rekrutujeme. Máte už skupinu, nebo se ještě hledáte?“ Tázaný se na mne se zájmem podíval a seskočil z toho prvního patra dolů. To mě trochu zaskočilo, ale kdo ví. Třeba byl na vojně u parašutistů. Pak k nám přišel a sklonil se tak, aby se mi díval zblízka do očí. „Maroš Čiperný,“ řekl a napřáhl ke mně ruku. „Lukáš Čejka.“ „Spomínali ste skupinu. Ako dlho už spoločne fungujete?“ „My se dali dohromady až po Tom. Vy s vašimi ostatními jste se znali již před Tím?“ „Áno. Boli sme skupina tridsiatich ľudí, čo sa snažila hospodáriť na ranči .“ Pak se rozhlédl kolem a zavolal: „Poďte sem. Zdá sa, že máme pred sebou regulérne jednanie.“
Z jednoho domu se vynořil chlápek oblečený do indiánského a v rukou měl winchestrovku (nebo něco podobného) a další muž a žena se vynořili z dalších domů oblečení, jak kdyby přiběhli z natáčení nějakého westernu a v rukou měli kolty. U pasu měli pouzdra na kolty „proklatě nízko“ a v rukou dotyčné zbraně mířící nám těsně pod nohy. Stále se na nás upřeně dívali „Nebylo by bylo lepší ty zbraně dát dolů? Než se někteří z mých lidí naštvou a vezmou to osobně. Nás je více a kromě toho máme lepší výstroj a výzbroj. A přesto bych raději volil cestu dohody a ne konfrontace.“ Trvalo to sice chvíli, ale nakonec zbraně sklopili. A pak jsme se dohodli.
Maroš se povyptával na naše plány a co se nám zatím podařilo udělat. Když zjistil rozsah našeho snažení, tak se nakonec rozhodl přidat. S tím, že půjdou všichni včetně motáků, odtud si doveze věci a tam u nás dostanou nějakou slušnou usedlost s hospodářským příslušenstvím. Stěhování mu zjevně bude trvat… „Tridcať úlov si na chrbáte neodnesiem“, ale budeme mít po Milanovi dalšího včelaře a navíc si přiveze destilační kolonu, stacionární motory Slavia, tři Zetory A 25, které jdou nahodit klikou, mlátičku a hromadu zemědělského nářadí často ještě z dob první republiky. A navíc je to zemědělsky znalý člověk. To Milan taky, ale Maroš vypadá, že nám vzhledem k věku vydrží déle. Navíc ty jeho zásoby se budou také hodit. O vybavení ani nemluvě.
„Vy jste také Slováci?“ zeptal jsem se těch ostatních lidí. „Ti šibe?“ odpověděl mi starší muž v kovbojském kostýmu. Ta holčina mu byla podobná, takže asi jsou rodina. „Beru to jako ne. Předpokládám, že něco zajímavého umíte, aby jste byli pro komunitu užiteční.“ Toho muže se to evidentně dotklo a tak na mne vyjel: „Umím skvělou práci s krávama o jaký se měšťáčkovi, jako jsi ty, ani nesnilo.“ „Pokud k tomu patří i to, že umíte házet vidlemi a víte, že to bude potřeba, tak vás bereme.“ Muže evidentně něco napadlo a nadechl se, ale v tu chvíli do něj Maroš strčil se slovy: „Počúvaj ty kráľ dobytka nedráždi šéfka sprostosťami . On nám totiž bude veliteľovať.“ „Myslíš, že je chytřejší než ty?“ „Neviem, nevyzerá byť sprostý ako dubové poleno no a jeho skupina je o dosť väčšia.“ „Aha, takže my máme sice trojičku, ale on má postupku?“ „Skôr štyri krále.“
Dozvěděl jsem se, že tady Maroš žil se dvěma ženskými v jednom baráku. Sice na něj prý vesnice měla řeči, ale za těch dvaadvacet let od vojny si na něho zvykli. A teď v poslední době mu vesnice tolerovala i hraní na indiány a kovboje ve formě předváděček pro turisty. Několik místních si u něho našlo zaměstnání a další někdy příležitostnou práci. Obchody a hostinec měly tržby a zajisté i díky tomu lidé snáze přimhouřili oči. Dohodli jsme se, že se k nám přesunou do čtvrtka po vlastní ose, protože mají toho na sbalení více. Také mi ukázal svoje děti. Měl jich sedm. Od jedné přítelkyně tři od druhé čtyři. Pět z nich bylo v pořádku. Dvě byli motáci spolu s jednou přítelkyní. Zeptal jsem se Maroše na druhou přítelkyni. Podíval se směrem odkud zaznívala ne právě slušná slova tempem kulometné palby a komentoval její stav: „Až priveľmi v poriadku“
Udivilo mne, že je jich v komunitě docela dost bez poškození psychiky. Maroš mi řekl, že byli zrovna v Jihlavě na prohlídce katakomb a k Tomu došlo právě, když byli v nejhlubším místě. Pokud to bylo takhle, tak by v pražském metru na lince A mohlo být také větší množství přeživších. A na Bčku možná také. Když k Tomu došlo, tak to vypadalo jako by najednou někdo polovině z nich přestřihl drátky a oni se poroučeli k zemi. Mezi nimi byl i člověk, který je tam prováděl. Takže se zoufale snažili dostat na povrch a sehnat pomoc. Po nějaké době jim zhasla světla a následovalo tápání ve tmě. Ta tma podle Marošova popisu musela být opravdový a nefalšovaný horor. Obzvláště pro něj a pro Richarda (to byl ten pseudoindián), kteří šli pro tu pomoc a oba jsou nekuřáci. Kuřák nekuřák… kde je rozdíl? Rozdíl je v zapalovači, protože bez něj je tma jak v pytli. Byl to postup málem podle brailova písma a nebýt toho, že části veřejnosti nepřístupné mají z větší části stěny upravené betonem, tak se tam motají snad ještě dnes. Nakonec se na ně usmálo štěstí, když cestou potkali motáka. Nejdříve se strašně lekli, ale pak mu bezostyšně vybrali kapsy a díky zapalovači se dokázali dostat na povrch. Tam zjistili hrubý rozsah průšvihu. Toho motáka, který jim svým zapalovačem možná i zachránil život, dovedli na povrch a později vzali sebou na ranč.
Stejně jim ale nezbylo nic jiného, než aby sehnali něco na svícení a vydali se zpět. Takže vběhli na náměstí do Prioru a tam pobrali papíry a svíčky z obchodu s dekorativními potřebami a s pomocí nich dokázali najít cestu zpět a vysvobodit ostatní, kteří se tam ve světle průvodcovy staré baterky klepali strachy. Nejhorší ale nebylo to potkání motáka naslepo, ale ten okamžik, když se museli rozhodnout, koho zachrání a koho ne. Maroš o tom nechtěl mluvit a já ho chápal. Nakonec odvedli všechny motáky včetně jedné marošové přítelkyně a dvou dětí a odnesli Richardovu manželku, která byla ležák. Ta ale po pěti dnech, kdy se o ni snažili starat, umřela. Měli také momentálně sedmnáct motáků. Dva byli z téhle vesnice, sedm jich bylo z jejich westernové skupiny a zbylé si přivezli z vedlejších vesnic, když při objíždění zjistili, že se starají o zvířata. A zvířata také shromažďovali. Nakonec jsme si po hodince potřásli rukou a pokračovali po cestě dále. Tak rychle to bylo možné proto, že zatímco já jsem si vyměňoval informace a zážitky, tak ostatní makali na odstranění kamionu z cesty.
Na základně v Náměšti jsme nalezli vše opuštěné a většina budov byla zamčená. Pouze U dvou byly dveře vypáčené a u nich ležely zbytky nějakého roztrhaného člověka. Nicméně tyto budovy byly prohledané a vyrabované, takže ti roztrhaní tady asi nebyli sami. „Nástrahy,“ řekl Robert. „Nemohli to být motáci?“zeptal se Luděk a ukázal na mrtvoly. „Tak bych to udělal já. Nechal bych někoho neužitečného, ať to otevře první. Nebo vypáčí. Je to jediná možnost jak zamezit ztrátám při otevírání dveří.“ „Jo?“ odpověděl jsem mu pochybovačně. A co třeba použít granát nebo nějakou výbušninu? Nebo zblízka zkusit ustřelit panty?“ „To mne nenapadlo,“ odpověděl udiveně Luděk, „ale vlastně Ludvík to zmiňoval, že se to prý dělá brokovnicí.“ „Tak to zkusíme, ale nejdříve k těm dveřím jdu a zjistím, jestli za nimi náhodou někdo není. Alespoň zkusím zavolat.“
Na zavolání se nikdo neozval a klepat jsem si netroufnul. Kromě toho jsme na pár místech našli vojáky, kteří byli zastřelení. Nejspíše se jednalo o místní motáky a někdo je odstřelil jen proto, že se mu nechtělo riskovat, že se proberou. Takže jsme dveře otevřeli bezpečně a z relativní dálky. Na základně jsme nakonec strávili zbytek pátku a noc na sobotu. Připravili jsme k letu Mi 24.A pro mne následoval další šok, když jedna z těhotných žen, které se cestou sem přidaly, prohlásila, že občas pilotovala vrtulník pro zábavu a že by třeba mohla s jedním zkusit přelétnout. „Na rovinu paní. Další vrtulník se nám strašně hodí. Ale jestli se toho bojíte, tak nebudeme nic riskovat.“ Poté jsem jí vysvětlil, proč si chceme ty vrtulníky pořídit. Ona na to pevně odpověděla, že jeden zkusí, ale chce vysvětlit od pánů vše k ovládání. Milan i Ivan se jí věnovali přes deset hodin a hustili do ní ovládání Milu. Ale stejně musím říci, že jsem byl vyklepaný z toho, jak to dopadne. Nakonec jsme tedy připravili k letu tři kusy. My ostatní jsme mezitím převážně nakládali auta.
Vzal jsem si ráno ještě pro jistotu Jarmilu (to byla ta odvážná paní) stranou. „Na rovinu proč se do toho tak ženete?“ „Protože jsem úředník u soudu a kromě tohohle občasného létání s vrtulníkem neumím skoro nic a bojím se, abyste mě z komunity nevykopli. Neumím ani šít, ani se starat o zvířata nebo zahrádku, neumím ošetřování ani řemeslo. Prostě kromě tohohle neumím nic. A o sebe se samotná postarat nedokážu. Honza mi během cesty názorně vylíčil jak hluboko v hajzlu svět je.“ Z paní to vylétlo neskutečně rychle a pak se rozplakala. „Ale ani tak to není nutné.“ „Já chci!“ řekla po chvilce poměrně pevně a já zvedl ruce v omluvném gestu. „No dobrá. Tak jdeme na to. Hlavně nezmatkujte a klidně plýtvejte palivem, pokud si třeba při přistání nebudete jistá. Nebo i vyskočte padákem. I když ve vašem stavu…..“ „Jdu na to a už mi do toho nekecejte.“
Milan, Ivan a Jarmila nastoupili do vrtulníků. „Zlom si vaz,“ zařval Milan na Jarmilu. „Tak děkuju,“ odpověděla mu dost překvapeně a zmateně. „Na tohle jste mu měla odpovědět hodně sprostě,“ řekl Jarmile Láďa a pak, když paní udiveně koukala, tak dodal: „To je zvyk.“ „Polib mi prdel ty čůráku,“ zařvala na Milana, který se zakřenil a přátelsky jí pokývl a ukázal zvednutý palec. Vrtulníky odstartovaly v pořádku. Akorát Jarmila málem trefila hangár. „I have a bad feeling about this,“ neodpustil si Láďa. My ostatní jen tajili dech.
Poté jsme nastoupili do osmi V3S, které byly našlapány materiálem zde shromážděným tak, že byly pravděpodobně těžce přetíženy. Naložili jsme spoustu munice i pro vrtulníky, hodně ručních zbraní, nějaké těžší pěchotní zbraně a pak díly a nářadí, které Milan, jako bývalý opravář, vybral jako vhodné. Jednu paní, která si na náklaďák troufala, jsme posadili do místní cisterny, kterou Luděk zprovoznil. Na cestu jsme ji naplnili až po okraj. Na jeden náklaďák jsme naložili sudy s palivem a mazivy. Do mezer mezi sudy jsem já nasypal všechny smirkové papíry a spreje, které jsem narychlo posbíral v místní dílně. Ostatní na mne koukali divně, ale mě to bylo jedno. Když mi došlo tohle, tak jsem tam naházel bez ladu a skladu věci pro svařování a na vrch naházel hadry. Druhou paní jsme posadili do škodovky 105 stejně jako dvě těhotné slečny. Z téhle série škodovek se začínala stávat naše vlajková vozidla. Samozřejmě až po V3Skách. Zbylé dvě těhotné slečny si na řízení netroufaly a tak skončily v Robertově auťáku a dostaly samopaly škorpion, aby tvořily zálohu. Jediné volné místo zbylo na přívěsech určených pro zvířata.
Cestou zpět jsme pozdravili Maroše, který nám přihodil pár krav a o něco poději přibrali toho starého pána, který se v klidu ujal řízení místní V3S, kterou naložil svými věcmi a věcmi, které z místních pokládal za užitečné. My mu na náklaďák i přívěs přihodili ještě to, co se zdálo užitečné nám. Co se dobytka týče, tak celkem jsme za tuhle cestu posbírali dvanáct krav, dva býky, třicet ovcí a patnáct koz a tři kozly. Ti se nedali přehlédnout – resp. přečichnout. Nebrali jsme prasata, protože se s nimi špatně manipulovalo. Tak jsme je alespoň pustili, aby neumřely hladem. V jedné vesnici jsme museli za průjezd zaplatit. Tak jsme jim nechali tisíc nábojů do samopalů a býka s čtyřmi krávami. Nicméně ta ves vypadala životaschopně. Tak jsem jim řekl, že možná jednou za čas přijedeme za obchodem a přenechání zvířat bral částečně jako možnou investici.
Zbytek cesty byl poměrně v pohodě. Samozřejmě pouze pokud nepočítám to, že jeden z pánů dokázal během cesty osmnáctkrát do něčeho narazit. Třikrát jsem musel s Milanem kladivem ohýbat plechy, aby se s autem dalo jet dál.
Když jsme přijeli pozdě v noci do Černomlejnova, tak jsem v první chvíli myslel, že je vše v pořádku. Bohužel jsem se docela zmýlil. Nocí bylo slyšet elektrický generátor a hospoda byla osvětlená. Pak jsem si všimnul nějakého divného pilíře uprostřed návsi. Šel jsem se na něj podívat, zatímco Roberta odtáhla Růžena do hospody tak, že s ním málem praštila o futra. Když jsem došel k tomu pilíři, tak jsem si uvědomil, že to je list z vrtule vrtulníku a v ten moment by se už zase ve mně krve nedořezal. Vběhl jsem za Robertem do hospody a uviděl tam ovázanou Jarmilu na přinesené posteli a Roberta, jak jí kontroluje stetoskopem břicho. „Vypadá to dobře. Teda s dítětem - ta ruka je horší.“
Vyšel jsem před hospodu a držel se za hlavu. Vyčítal jsem si, že jsem jí nechal letět a při tom to bylo k ničemu, protože vrtulník je nejspíše rozesetý po okolí. Usuzoval jsem z toho vrtulového listu zaraženého snad metr do země. Přišel ke mně Milan a přátelsky mi nabídl cigaretu. „Ne. Raději ne. To by ze mne byl za chvíli kuřák. A to nechci. Co se vlastně stalo?“ „Poryv větru. To se mohlo stát i mě nebo Ivanovi. Ona byla dobrá. Já si sice udělal odbočku, ale pak jsem je dohnal a viděl jsem, co se stalo.“ „Odbočku? Kam?“ zeptal jsem se značně nevrle. „Kousek na jih od Náměště.“ Docvaklo mi, kam to asi bylo, a řekl jsem: „A?“ „A to snad není takový průšvih ne?“ „Já tím a myslel, jak to dopadlo. Jestli tam je radioaktivita nebo není. Teda alespoň jsem předpokládal, že to byla cesta k Dukovanům.“ Milan otevřel pusu. „Jo byla,“ dodal po chvilce. Vytřeštil jsem oči, načež mě Milan začal rychle uklidňovat: „Nééé tím míním, že to byla cesta k Dukovanům. Na místě nebylo nic. Teda žádná mimořádná radioaktivita.“ Oddechl jsem si.
„Zpátky k té nehodě.“ „No sedali jsme na dvůr u továrny. A Jarmilu to sfouklo tak, že chytila o zeď. Budeme potřebovat opravit hezký kus zdi. A vrtulník skončil na boku. A jak si Jarmila chránila břicho, tak si poranila ruku.“ „Takže let k ničemu,“ vydechl jsem unaveně. „To není pravda. Munice je použitelná a spousta dílů se dá vykanibalizovat. Dokonce jsme z toho vrtulníku zachránili většinu paliva a maziv.“ Popsal jsem Milanovi, čeho se Jarmila bála. Zakroutil hlavou a prohlásil, že si pěkný kus práce teď odkroutila a že ten, kdo je ochotný makat, bude vždycky platným členem. Tak jsem ho upozornil, že určitě existuje limitní poměr znalých lidí a pomocníků, ale poté jsme se oba shodli, že ho ještě nedosahujeme.
Robert po nějaké době vyšel ven z hospody a byl bledý. „Dal jsem jí tu ruku do kupy, jak to jen šlo, ale o moc více, než předtím udělal Ivan, jsem udělat nemohl. Teď je to na jejím těle.“ „Za jak dlouho vlastně má ten porod?“ zeptal jsem se. „Za dva měsíce,“odpověděl Robert. „Takže jí do začátku bude muset někdo pomáhat.“ „S čím?“ zeptal se Robert a Milan také nastražil uši. „Budeme se muset rozmístit po vesnici do domů. Na hostinec nás je příliš už nyní. A zatím sami od sebe šli spát jinam jen Soudkovi, kteří měli strýcův dům. Takže s Jarmilou bude někdo muset bydlet. „Vzhledem k tomu jak je málo lidí, tak se ten zbytek snaží houfovat. Proto se drží pohromadě více než dříve a sami od sebe nejdou do vlastního baráku,“ poznamenal Milan a my mu to odkývali.
Poté jsme udělali přehled toho, co jsme přivezli. 4 velkorážní 14.5mm kulomety KPVT s 10 000 náboji , 2 tarasnice RPG7 s 60 náboji, 6 kulometů UKL59 s 20 000 náboji, 50 samopalů vzor 58 a 49 000 nábojů, 10 útočných pušek Bren s dvěma sty tisíci náboji, 120 různých pistolí od České zbrojovky (to je tak, když jsme to na místě špatně domluvili a pistole vzali nezávisle na sobě dva lidé), 20 RPG 75 jednorázových reaktivních protitankových granátů , 1000 granátů a hlavně přes milion nábojů do ručních zbraní celkem.
.Pobrali jsme tam skoro všechnu munici, co tam byla. Možná tam někdo už raboval před námi, protože ten sklad s municí pro ruční zbraně vypadal už poněkud vybraný, ale možná jen armáda měla malé zásoby. Byl jsem trochu zklamaný, že se nám nepodařilo opatřit nic obrněného, ale s tím se nedalo nic dělat. I tak jsme měli dostatek zbraní a vybavení, abychom mohli udělat převrat v nějaké menší africké zemi. Jen bychom k tomu potřebovali více lidí.
Robert se rozhlédl po dovezeném materiálu a řekl mi: „Vím, kam můžeme většinu dát.“ Poté mě i Milana odvedl do továrny a tam do sklepa. V jenom místě byla masivní kovová vrata s nápisem zbrojnice. Když Robert otevřel, tak se naskytl pohled na místnost, ve které byly rozmístěny stojany na zbraně. „Nechápu, proč v nějaké továrně tohle bylo, ale když už to tu je, tak bych to využil ne?“ řekl Robert a já odpověděl: „To bylo pro tak zvané lidové milice. Ty měly výzbroj, aby v případě přepadení státu byly podniky schopny se samy ubránit. V ČKD trakce měly milice dokonce i bezzákluzové kanóny a občas s nimi milicionáři blbli na poli za fabrikou. A pak se samozřejmě oslavovalo v hostinci.“
Bylo už k půlnoci a já jsem vyhlásil všeobecný pokyn jít spát s tím, že nováčky přebereme zítra. Uvažovali jsme kam je uložíme, ale nakonec na jednu noc dostali spacáky a karimatky a spali v sále hospody. To jsem ještě netušil, že někdo další dorazí ráno dříve, než se probereme.
Myslet dopředu neznamená si koupit basu piv místo dvou lahví, ale přemýšlet občas co by kdyby a sem tam si něco připravit na dlouhodobé hledisko.
Věc, kterou budete znát vám někdo možná mučením vezme, ale i poté ji budete mít.
stepan-hawk
 
Příspěvky: 307
Registrován: čtv 08. lis 2012 20:29:01
Bydliště: královská část prahy

Re: Kaleidoskop krachu

Příspěvekod stepan-hawk » ned 18. led 2015 11:47:58

Tomáš - šestý den – čtvrtek (a pár dalších dní)
Ráno bylo poměrně klidné. Během noci došlo jen k jednomu pokusu o sebevraždu a dotyčný ještě navíc neuspěl. Skočil ze čtvrtého patra jednoho domu, ale nepodíval se pod sebe a tak ho zbrzdil strom a dole ho ještě dobrzdil jeden z motáků. Navíc se ten moták pod dojmem události probral a byl to postarší švec. Myslím, že takoví lidé se budou hodně hodit. Sebevrah byl jen na několika místech poněkud pohmožděn. Musím říci, že takovéhle sebevraždy, po kterých máme větší počet lidí k dispozici, bych si dal líbit častěji. Akorát ten švec měl co dělat, aby se nezbláznil. Ono to, když se proberete a jste v jednom oblečení tak dlouho, nekoupete se a s chozením na WC to také není žádná sláva, tak smrdíte jak bezdomovec. A navíc když v takové nepříjemné chvíli zjistíte, kde je svět, tak to je strašný nápor na hlavu.
V besedě byla klasická diskusní snídaně. Prý se včera zase ozvala ta vysílačka, která tvrdí, že zastupuje vládu, a prohlásila, že nám sem pošle někoho, kdo nám dá přímé příkazy, když na rádiové nereagujeme. Aby z toho ještě nebyly nějaké problémy. Mě pouze udivilo, že takovýto záměr hlásí s předstihem.
Kapitán nám popsal situaci ze včerejška. Když jsme shromažďovali zásoby, tak na naše lidi v jedné vesnici přišlo pár místních a následovala všeobecná rvačka, kterou místní vyhráli, prostříleli dvě pneumatiky na jedné vejtřasce tak naši lidé byli rádi, že ujeli tou druhou. Kapitán z toho byl dle svých slov pěkně naštvaný, tak tam obratem zajel s tankem a tamní skupina se k nám ještě ráda připojila bez nějakých nároků. Nechali jsme je v jejich vesnici a přidali jim pět rodin z města a pár desítek motáků. Tím bychom měli jednu operativní vesnici.
Po snídani jsem zamířil na nádraží, abych se účastnil dalších jízd na lokomotivě. Dnes byl čas vyrazit východním směrem. Na nádraží se mi pochlubili, že provedli obrnění lokomotivy. Provedli ho nějakým těžším kotlovým plechem. Vypadalo to poměrně solidně. Ukázali mi, že na stejném plechu zkoušeli průraznost a osmapadesátku i útočnou pušku bren to vydrželo dobře a bezproblémově. Jeli jsme v šesti lidech - strojvůdce, topič, který dříve byl průvodčím a jezdil tady po okolí, jeden důchodce co dříve dělal na nádraží posunovače, já a moji dva ochránci. Na lokomotivě bylo trošku těsno, ale říkal jsem si, že jsme alespoň síla, která si s nějakým problémem dokáže bez problémů poradit. Trošku jsem se přepočítal.
„Tady je Černomlejnov,“ řekl topič, který zároveň sloužil jako navigátor když se před námi vynořilo další nádraží. Já navigaci kontroloval na turistické mapě, tak jsem jen přikývnul. Měli jsme na první pohled štěstí, protože ve stanici stály tři vagóny plné uhlí. Strojvůdce zastavil a poté s pomocí výhybek lokomotivu přivedl na stejnou kolej, kde stály vagóny. Náš důchodce vystoupil. Nejdříve přehazoval výhybky a pak šel zapřáhnout vagóny. Jenže klid a pohoda netrvaly dlouho. Najednou někdo zpoza rohu houknul: „Co tu děláte?“ „Co teď?“ šeptnul náš strojvůdce. „Je potřeba rychle dodělat to připojení,“ odpověděl jsem mu šeptem a postrčil ho, aby šel našemu posunovači pomoct. Pak jsem směrem k rohu houknul: „Jestli tu někdo je, tak ať sem k nám přijde. My si rádi pokecáme.“ Vzápětí zpoza rohu popoběhl nějaký člověk. „To vypadá jako by ho někdo vykopnul,“ pronesl jsem polohlasem a všichni jsme se zasmáli.
Dotyčný vyjednavač přišel k nám a zeptal se: „Proč nás chcete připravit o to uhlí?“ Potřeboval jsem získat ještě chvíli času, aby pánové stihli mašinu připojit, a stále jsem si myslel, že by se tihle třeba přidali a tak jsem odpověděl s trochou propagandy: „My jsme pověřeni vedením Tábora, abychom shromažďovali zásoby a osamocené lidi. V Táboře je funkční město a máme k dispozici skoro vše co je v dnešní době možné. Máme elektřinu a lékařskou péči a fungující školství.“ Dotyčný se poněkud ušklíbnul a odpověděl: „Nezní to sice špatně, ale myslím, že my se k vám přidat nechceme“ V duchu jsem se usmál, protože se moje zdržovací taktika zatím vyplácela. „Tak nemusíte, ale my potřebujeme zásoby, abychom měli v zimě čím topit.“ Dotyčného to trochu nadzvedlo a tak skoro vyprsknul: „A jako my tady máme klepat kosu s tím, že budeme mít hřejivý pocit, že v Táboře díky našemu entusiasmu nemrznou?“ Přemýšlel jsem co mu odpovědět, protože bylo evidentní, že blbej není a sám tu také není. Minimálně je tu ten kdo se ozval první. Nakonec jsem si řekl, že bych mohl dostat k nám místního šéfa. A když bych ho měl přímo před sebou resp. před hlavní, tak by se mohlo vyjednávat lépe a tak jsem řekl: „Vy tady velíte? Nebo jak vysoko jste tady v hierarchi.“ Doufal jsem, že mluvím alespoň se zástupcem místního šéfa a v nejhorším ho vezmem jako rukojmí a ujedeme. Bohužel mě jeho odpověď uzemnila. „Já jsem tady skoro nejníž. Za mnou je akorát moje manželka, která umí kulový a některý malý děti.“
´A sakra. Vy ste ale vychcanýýýýý.´ řekl jsem si v duchu a pak hrál dále svojí roli: .“ „A takovýhleho člověka pošlou na vyjednávání? Že se nestydí.“ Doufal jsem, že jejich šéf je třeba nějakej namyšlenej ťuňťa a tak po téhle poznámce přijde. Zároveň mi zpět do kabiny vklouzli oba dva naši technici a zdviženým palcem potvrdili připravenost k odjezdu. Jenže bohužel se ukázalo, že asi ne a tak když si vyjednavač zaklepal na čelo, tak jsem se poněkud namíchnul a řekl: „Zkrátka a jednoduše řečeno. My si tohle uhlí odtáhneme, protože my na to máme právo. Jsem představitel jednoho z posledních fungujících měst a právo je na mé straně.“ Tím jsem asi přesáhnul jeho vyjednávací kompetence, protože mi odpověděl: „Víte jestli chcete jednání s naším šéfem, tak by jste na něj musel jít. On sem za vámi nepřijde.“ Nechtěl jsem se nechat někam vylákat a tak jsem se rozhodl, že zkusím odjet s uhlím a o zbytku se pobavíme někdy příště. „My si tohle uhlí odtáhneme a vy nemáte co s tím dělat. S tímhle ochranným plechem si neporadíte a pokud by jste nás zkoušeli zastavit, tak se taky můžeme začít bránit,“ řekl jsem výhrůžně a ukázal mu dva samopaly, abych demonstroval naši vojenskou převahu.
Dotyčný vyjednavač ukázal prstem na koleje, kudy jsme museli odjet. Stála na nich červená vejtřaska a já v duchu zaklel. Asi by to tahle mašina odstrčila jenže … je tam to asi. „Hele chci se domluvit, ale jestli odtud hodláte zmizet poté, co jste nás zdržoval jen tak, tak po vás vystřelíme.“ „A co s tím autem uděláte? Vznesete se do vzduchu a odletíte?“ řekl ten jejich vyjednavač. Vypadalo to, že to byl někdo, kdo se možná jednáním v minulém životě občas živil. Chvíli jsem se zamyslel a pak dotyčnému odpověděl: „Myslím, že máme slušnou šanci to projet. Obzvláště když budeme mít připojené to uhlí.“ Dotyčný se zatvářil nepotěšeně.
Vzápětí se seshora z prvního patra nádraží ozval hlas: „Petře pojď zpátky,“ ´Tak Petr? To bych si mohl zapamatovat.´ Poznamenal jsem si to do sešitku, zatímco Petr odpovídal: „Pánové prohlásili, že jestli zkusím odejít jen tak bez dohody, tak mne zastřelí.“ ´Chytrej. Nezkouší blbosti. To by nám ještě scházelo.´ pomyslel jsem si. Pak se seshora ozvalo: „Nu dobrá pánové. Teď několikrát vystřelíme my. Mým cílem není vás zranit, ale pokud spustíte odvetnou palbu, tak se cíl změní a pobijeme vás všechny.“ V duchu jsem nadskočil půl metru a začal odpovídat: „Co tím myslíte?“ Jenže ta osoba na druhé straně mě nenechala domluvit a už střílela. Všichni jsme zvedli zbraně a rozhlédli se po sobě, jestli někdo není raněn. Ozvaly se jen tři výstřely a uširvoucí nárazy do železa. Oba technici si zacpali uši a já skoro litoval, že mám v ruce zbraň, protože bych je rád napodobil. Krycí plech se při výstřelech otřásl, ale nikdo z nás zraněn nebyl. Nechápal jsem, jaký to mělo smysl, ale najednou se pancéřový plech na boku otřásl znovu, naklonil a odkryl vnitřek lokomotivy. Krev mi ztuhla v žilách. Byli jsme jak kachny na ráně. A všichni pořádně vyjukaní a vyděšení. Jenže tahle lekce protivníkových možností ještě neskončila. „Ozvěte se, aby věděli, že je nás tu víc jak deset,“ ozval se hlas a vzápětí to směska hlasů ze všech možných stran potvrdila.
Čekal jsem, co bude dál. „Chápu, že jste asi zvyklí na power play, ale tentokráte taháme za delší konec my pánové. Takže řekněme, že vás necháme odjet s vaší lokomotivou. Co nám za to nabídnete?“ Strojvedoucího ta slova slušně nadzvedla, protože lokomotivu začínal brát jako svoje vlastnictví a tak v odpověď vyštěkl: „My jsme touhle lokomotivou přijeli a je naše.“ Na protivníky to dojem neudělalo a právní nárok tohoto typu nejspíše neuznávali. „Ano a kromě toho jste nám chtěli ukrást, zrekvírovat, přivlastnit si naše uhlí a zadrželi jste našeho vyjednavače.“ Ok. Takhle postavené měl vlastně pravdu. Bude potřeba jim něco nabídnout. Uvažoval jsem o tom, jak dlouho bude trvat, než se na tyhle připravíme. Tipoval bych to na cirka tři dny. A pak dokážeme přitáhnout s dostatečnou sílou, abychom si s nimi poradili. Nahlas jsem ale řekl: „Co takhle den příměří?“ Na druhé straně nebyli příliš k něčemu takovému podle odpovědi ochotni. „Rok? No dobře měsíc.“ To by se na nás ale mohli připravit a, i když bychom to dobyli, tak by z toho mohly být zbytečné ztráty. „Ani náhodou my jsme mnohem silnější. Dobře co dva dny?“ řekl jsem a v duchu jsem si říkal, že to někde na třech dnech ustálím. A to je akorát tak čas, abychom se připravili.
„Ani náhodou. V tom případě můžeme začít nepřátelství nyní, když jsme ve značně výhodě.“ ´Já chci na jednání někoho, kdo je blbéééééj. Ach jo. Tenhle člověk nemyslí kolenem. No začíná mě svrbět kůže. Nerad bych v ní měl větrací otvory. Přemýšlel jsem co dál. Jak tohle dopadne. Za komunitu se obětovat nechci, ale jestli ani tohle nedokážu nějak dojednat rozumně, tak mě ostatní šéfové vykárají za uši a je to naposled co jsem venku. Zdá se, že teď mluvím s šéfem. Třeba by ho šlo někam vylákat. Šéfem bude nejsilnější a nejlepší bojovník, tak když bychom ho na začátku přestřelky sejmuli, tak je většina problémů vyřešena. Chtělo by ho to vylákat někam blíže. To patro je blbé. Zavolal jsem: „Nebudeme na sebe hulákat. Jdeme si promluvit v prodejně jízdenek. Já a od vás šéf. Ale mám pocit, že to jste vy.“ Odpovědí mi bylo: „Dejme tomu.“
Otočil jsem se na společníky a řekl: „Připravte se, možná bude příležitost se odtud lacino dostat. Tak se připravte a uvidíme.“ Pro sebe jsem si ještě zamumlal: „Docela by se hodilo, kdyby byl blbej. Jenže to zatím nevypadá.“ Vylezl jsem z lokomotivy a vešel do prodejny lístků. Měl jsem připravený samopal pro případ, že by něco zkusili. Ten člověk měl tak metr šedesát. A vypadal jako střízlík. Pokud měl přes padesát kilo, tak jedině i s postelí. Na rozdíl ode mne neměl neprůstřelnou vestu, neměl v ruce zbraň a byl hladce oholen. Asi měl žiletkový strojek. Koukal na samopal v mých rukou udiveně, tak jsem ho sklopil. Alespoň prozatím. Představil jsem se a on také. „Lukáš Čejka.“ ´Že by ta jeho napoleonská vejška byl důvod, proč dělá ptákoviny a zkouší bojovat proti historické nutnosti?´ Posadil jsem se k jednomu ze stolů v místnosti a on si sedl na druhou stranu. Před sebe jsem si položil samopal na což můj protějšek reagoval hláškou z limonádníka: „Takhle nehraje džentlmen.“ Svrběl mě jazyk říci mu na to hlášku z filmu, ale nakonec jsem to raději přehodnotil a odpověděl: „Takhle hraje džentlmen v časech nouze.“
„Dobrá. Takže vy byste rádi odjeli. Nicméně jste nás chtěli okrást.“ To mě poněkud nadzvedlo a tak jsem se ohradil: „Nevěděli jsme, že tady někdo je, kdo si to tu nárokuje.“ Argument dobrej, ale on ho odpálkoval taky dobře: „Uhlí jste ale chtěli odvézt i poté co jste zjistili, že tu jsme.“ „Jedna nula pro vás,“ přiznal jsem mu. „A v táboře jste už po nás jednou stříleli. Dva nula.“ To mě překvapilo, ale pak jsem si vzpomněl na ty dva týpky, kteří podle hlášení přijeli ze severu, a na rozdíl ode mne se nenechali sebrat. Docela jsem mu záviděl. Raději bych byl někde na samotě než se snažit udržet město s tisícem lidí. Nicméně naši strážci říkali, že stříleli jen po autě, když začali ujíždět , tak jsem to i řekl: „Po vás nebo po vašem autě když jste chtěli odjet bez dovolení?“ „Možná po autě, ale přepadli nás se zbraněmi.“ Ani tohle se neshodovalo s mými informacemi a tak jsem už trochu naštvaně reagoval: „A kdo mířil na druhého první? Podle mých informací to byla kontrola policistou, kterého zastavení začali ohrožovat zbraní.“ „Nu dobrá tak jen jedna nula,“ uznal. Tak jsem si "řekl, že je čas začít tlačit. „My máme větší vojenskou sílu.“ „Může být.“ „Jsme schopni vás kdykoliv převálcovat. Dva jedna pro nás.“ „Ale ne beze ztrát, takže dva dva.“
Měl pravdu, ale stejně mě to štvalo. Přemýšlel jsem co mu říci, ale nějak mi došly slova a tak se po chvíli ozval on. A bohužel začal taky tlačit. „Můžeme rozebrat koleje, takže vám průjezd tudy zablokujeme.“ Představil jsem si, jak velké problémy by to způsobilo. Efekt by nebyl nějak extra velký, ale bál jsem se spíše toho, aby se to nestalo vzorem pro ostatní komunity, tak jsem raději přešel k ještě otevřenějšímu hrození silou. „To bychom brali jako casus beli pro útok na vás.“ „Pokud tudy budete jezdit bez toho, abyste z toho platili nějaký poplatek, tak to budeme brát my jako casus belli.“ To znělo rozumně, ale třeba by se s nimi mohlo dát vyběhnout. „Kolik by jste chtěli peněz?“ Chvíli se na mne díval jak na trotla absolutna a pak mu asi docvaklo, o co mi šlo, usmál se, zahrozil na mne prstem a řekl: „Ale no táááák. Já nejsem úplně blbééééj.“ Pobavil mne a to přesto, že se jednání zatím vyvíjelo spíše špatně. „Musel jsem to zkusit. Řekněme, že by volný průjezd našich vlaků mohl tvořit součást vaší tax pacem. To je daň…“ Skočil mi docela naštvaně do řeči: „Vím co je daň z míru. Ta se vybírala v době ranného feudalismu.“ Musel jsem se v duchu usmát nad jeho naivností, že je v téhle době situace jinak. „A máte dojem, že je momentálně situace jiná než v té době?“
Evidentně ho má odpověď zaskočila a tak si dal na čas, než odpověděl: „O dani z míru se můžeme pobavit někdy do budoucna. Každopádně za průjezd bychom něco chtěli. Co třeba desetina zboží z toho co budete provážet?“ Vypěnila mi krev a vyskočil jsem na něj se slovy: „To si děláte prdel?“ Hrábnul jsem po samopalu, ale ten svalovec, který mne za dveřmi sledoval, zvednul ruce, aby bylo vidět, že v nich má útočnou pušku, kterou v tu chvíli na mne téměř mířil. To mi poněkud ochladilo hlavu. Zkusil jsem alespoň zaprotestovat: „Vaši lidé si mě prohlíží támhle přes okýnko.“ „To vaši taky a nedělám z toho kvůli tomu kovbojku,“ odpověděl mi. V duchu jsem si řekl: ´No jo jenže ty asi neplánuješ, že by jsi nečekaně otočil situaci ve svůj prospěch. Vypadáš na naivku, který si s něčím, jako je takhle ošklivý svět, neporadí.´ Zkusil jsem nahodit něco co by ho mohlo zaujmout. Třeba je na pití. „Dobře co takhle řekněme láhev vodky za průjezd jednoho vlaku.“ „To nemyslíte vážně. To je zcela nedostatečné. Co takhle tedy dvacetina. Když tudy pojedete, tak nám odpojíte jeden vagón z dvaceti.“ Nevypadalo to dobře. „Evidentně se nedohodneme,“ řekl jsem mu, protože jsem si říkal, že s tímhle člověkem se mi bude mnohem lépe jednat, až budu mít za sebou armádu.
Jenže nebyl dnešní a tak se přesunul k věci, ve které měl převahu a o které jsem se dohodnout potřeboval: „To je škoda. Takže něco bezprostřednějšího - co nabídnete za svůj odjezd?“ Rozhodl jsem se zkusit dva dny. „Dvoudenní příměří.“ Málem si nad mojí nabídkou odplivnul a řekl: Ani, kdyby jste k tomu přihodili všechny zbraně, které máte na lokomotivě. Zapomínáte, že jste poněkud odkrytí.“ To měl sice zcela pravdu, ale přiznat jsem to nehodlal a tak jsem řekl: „Máme neprůstřelné vesty.“ Shovívavě se na mne podíval jako na slabomyslného a řekl: „Nikoli váš technický personál a s tou zbraní, kterou jsme vám to otevřeli, vám jsem sto prostřelit i kotlový plech. Myslím, že takový znalec historie jako vy ví, kdo to byli kotláři.“ Vyděsil mne, ale rozhodl jsem se zkusit využít proti němu jeho morálku: „Teď mi vyhrožujete.“ Málem se rozchechtal a odpověděl mi: „Zatímco když jste vy mluvil o větší vojenské síle Tábora, tak to byla informace pronesená v přátelském duchu?“ To byla pravda, ale já měl právo mu vyhrožovat, protože jsem byl představitel silnější komunity.
Rozhodl jsem se nabídnout to, co jsem předtím pokládal za limitní: „No dobrá. Tak tři dny příměří mezi Táborem a Černomlejnovem.“ Zavrtěl hlavou a řekl: „Málo. Alespoň dva týdny.“ Pochopil jsem, že jsem byl naivní, když jsem čekal podle vzhledu někoho slabého a hloupého. „Ne. Čtyři dny.“ Bylo vidět, že začíná být naštvaný. Jenže když nemám jak jeho naštvání využít, tak je pro mne nevýhodné. Silně rozlobený mi řekl: „Tak na rovinu. Týden je absolutní minimum. A to musíte něco z vybavení přihodit.“ Vyděsilo mě, že by se měli dostat k části našeho vybavení a tak jsem bez přemýšlení vypálil: „Ani náhodou.“ Podíval se na mne jako na vyvrhela a řekl: „Pak mi nestojí za to s vámi vůbec vyjednávat. Protože vy vysílačku nemáte. To by byla na korbě vidět. A tak se mi vyplatí vás pobít a pak buď použít pro obranu všechno vaše vybavení a lokomotivu a nebo předstírat, že to provedl někdo jiný.“ ´A jsme v tom až po uši. Vypadá to, že buď budu loajální k Táboru, nebo to přežiju. Přece jim nebudu dávat naše vybavení. A navíc když za to do Tábora nic nepřinesu. Co teď? Asi budu muset začít střílet.´ Takovéhle myšlenky mi začaly proudit hlavou. ´Jenže to si pomůžou poměrně rychle ke všemu našemu vybavení. To jsou dilemata.´ Zkusil jsem to ještě jednou přes morálku: „To by jste udělal? Na mě působíte dojmem slušného člověka.“ Evidentně jsem se ho tím dotknul, takže mi odpověď skoro plivnul do obličeje: „To vy jste na mne působil také. A teď tady na mne máte nároky jak král na podřízeného feudála, který ho něčím rozzlobil.“
Tak mi málem ruply nervy, chytil jsem ho pod krkem a odpověď jsem skoro vztekle sípal: „Týden. Nu dobrá. Pak přijedu vyjednávat o dani z míru.“ Až posléze jsem si říkal, že zbytečně odhaluji své záměry. Nicméně tenhle člověk, se kterým jsem jednal, tohle asi stejně věděl. Nebo minimálně tušil. Jenže jemu ten týden, jako výsledek jednání, nestačil. A moje naštvání ho také našňuplo. „Vaše rozzlobení vás bude stát ještě o něco více munice, než jsem myslel. Tak řekněme, že tři čtvrtě munice co máte u sebe. Včetně granátů.“ „COOOO?“ zařval jsem mu do obličeje a cuknul rukou směrem po samopalu. V ten okamžik jsem spatřil, že ten svalovec za dveřmi mi bez skrupulí míří mezi oči. A jeho oči říkaly, že jestli tomu prckovi před sebou něco udělám, tak skončím. Promptně a brutálně. Málem už mi adrenalinem ruply nervy definitivně, ale na poslední chvíli situaci zachránil ten prcek. „Tak se rozdělíme fifty fifty.“ Situace mě totálně znechutila. Věděl jsem, že tak nebo tak budu v Táboře za vola. Ale v tuhle chvíli jsem se rozhodl především zachránit těch pět lidí co se mnou jedou. A v duchu doufal, že nás to při následném ´vyjednávání´ nebude stát více lidí. Řekl jsem: „Kašlu na vás. Dobře. Ale jednou si tuhle cenu odskáčete.“
Paradoxně teď, když jsme se dohodli, se mi to rozhodl trochu odlehčit a řekl: „Tak my vám za to přidáme šest kuřat. Abyste se nevraceli zcela s prázdnou. A dvě stě vajec. Zkuste si příště na ně přivézt obaly.“ Třeba až je porazíme, tak by z nich mohl být docela dobrý zdroj jídla. Nicméně na moji poznámku: „Zdá se, že máte jídla dost,“ reagoval značně odměřeně: „Nestěžujeme si, ale na rozdávání nemáme.“ ´To ti tak žeru,´ řekl jsem si v duchu.
Šli jsme k lokomotivě a začali rozdělovat munici na dvě poloviny. Zjistil jsem, že s sebou máme zbytečně hodně munice. Ale kdo mohl čekat, že nás někdo takhle dostane. V té naší porážce nám ten prcek velkomyslně ustoupil v tom, že tam, kde byl lichý počet (například u obraných granátů), tak to, co jsme jim měli dát, zaokrouhloval dolů. Ten jeho obr na nás mířil z prvního patra nezakrytě zbraní. To se mi nelíbilo, ale neměl jsem s tím možnost něco dělat. Dvě postarší ženské nám přinesly ty vejce a kuřata. Jeden z mých lidí je chtěl začít kritizovat, ale stačilo mu šlápnout na nohu a nechal toho. Dostali jsme je zcela zadara a tak jsem je kritizovat fakt nechtěl.
Po oddělení jejich tributu jsem nasedl na lokomotivu. Ten Čejka se podíval na hodinky a řekl: „Je jedenáct hodin čtvrtek. Do čtvrtka jedenácti hodin je jakákoliv vzájemná vojenská akce brána jako porušení smlouvy a hlavně daného slova. Slovo má každý jen jedno.“ Vážně jsem mu to odkýval a z nádraží jsme odjeli. Uhlí jsme samozřejmě nechali na místě.
„Zdálo se mi to nebo nám při rozpočítávání nadržoval?“ zeptal se mne jeden z mých ochránců. „Také jsem si všiml. Myslím, že nakonec se s nimi možná rozumně domluvíme. Teda není to jistý, ale třeba… No uvidíme.“
Po příjezdu do Tábora jsem nechal věci vyložit a šel jsem za kapitánem Novákem, abych mu popsal, co se stalo. Odsouhlasil mi, že ten týden dodržíme a řekl mi, že nechá připravit tři tanky, abychom mohli sílu opravdu demonstrovat. Kromě toho dvě houfnice, dva minomety a asi 100 vojáků. Odpoledne jsme vyrazili na východ po jiné trati. V Obratani jsme sice nalezli nějaké vagóny, ale v žádném nebylo nic užitečného. Prohlásil jsem, že jestli neseženeme nic lepšího, tak vezmeme tyhle vagóny i prázdné, abychom je použili buď jako palivo nebo jako základ pro opevnění v některých místech. V Pacově nebylo na nádraží vůbec nic. V Nové Cerekvi zase jenom prázdné vagóny. V Pelhřimově jsme si museli nasadit zpočátku masky. Čistší vzduch byl až v tovární čtvrti. Ale přes poměrně intenzivní pátrání jsme nalezli jen dva prázdné vagóny. Jeden uhlák a jeden cisternovej. A to přesto, že jsme propátrali i tovární odbočky. „Tady to snad někdo vykrádá před náma. To snad není možný,“ komentoval to strojvedoucí. A pak přišla Horní Cerekev. Tam jsme nalezli dva vagóny s naftou, tři se dřevem, čtyři s cementem a jeden s kontejnerem, ve kterém byly nějaké hadry z Číny.
Na nádraží byl jeden člobrda, který tam chodil kolem vagónů a kontroloval je, zda jsou v pořádku a pak se sebral a zamířil domů. Asi to pro něj byla taková rutina, že ji dokázal dělat i jako moták. Zkusili jsme mu dát Xantypol a světe div se – zabral. Akorát jak se pán probral, tak se pod vlivem toho smradu, který byl všude kolem, pozvracel takovým způsobem, že nám všem ohodil nohy. No to přežijeme. U jedné vodní pumpy jsme si to aspoň trochu opláchli. A pán se ukázal při práci s vagóny zručný. A prosil nás, ať ho vezmeme s sebou. Tak jsme ho vzali. (Samozřejmě, že velmi rádi.) Představil se jako Jirka Tichánek a prý už dvacet let neměl rodinu a žil jen svojí prací. Tu ale docela dobře uměl. Dokonce se nám společným úsilím podařilo rozchodit diesel posunovací lokomotivu, která tady byla. Tak jsme jí využili jako tlačnou na zádi vlaku a cestou zpět jsme přibírali všechny prázdné vagóny. Vždycky jsme se na místě připojování vagónů rozběhli po nádraží jako kobylky a snažili se posbírat vše, co mohlo mít cenu. A házeli jsme to na jeden ten vagón. Bohužel před příjezdem do Tábora začalo pršet a všechno nám to promoklo. Ach jo. Člověk věci občas nedomyslí. V Táboře jsem nechal motáky, aby všechny papíry z toho vagónu rozmístili po nádražní budově, aby tam pod střechou uschly. Alespoň měli co dělat.
Zato ostatní lidé se do práce nijak zvláště nehrnuli. Večer jsme s Markétou usilovně přemýšleli nad tím, jak lidi přesvědčit, že až dorazí další lidé z míst, kde zásoby nezachránili, tak je třeba nebudeme chtíti všechny přijmout. A bez opevnění tomu, aby nám vlezli do města, nezabráníme. Zatím jsme sbalili každého. Ať chtěl nebo nechtěl. Jenže přijde chvíle, kdy bude potřeba to přetřídit a už teď je tady skupina, která začíná na naše vedení nadávat a reptat a uvažuje o našem svržení. Nelíbí se jim zavedený jídelní systém a spousta dalších věcí. To jsme ještě netušili, že situace bude záhy eskalovat.
Páteční ráno bylo pod mrakem a vůbec to vypadalo poněkud depresivně. Vyslali jsme skupiny všemi směry, abychom posbírali všechno možné užitečné. Já jsem začal obcházet město a barvou malovat na zem, kde bude postaveno jaké opevnění. Právě jsem kreslil spojnici mezi stávajícími hradbami a Jordánem, když jsem uviděl, jak nějaký mladík sprejuje na hradby u vodárenské věže nápis: „Ta šestka je dobrá na gang bang, ale na vládnutí je to opruz. Jsou to domýšliví a neschopní debilové.“ Dotyčný o mně nevěděl a tak jsem se mu dostal skoro těsně za záda, aniž by mne zaznamenal. Pak se najednou otočil a vytřeštil oči. Chtěl něco začít koktat, ale já jsem vytáhnul pistoli a řekl: „Když jsem domýšlivý debil, tak mi řekni důvod, proč bych tě neměl zastřelit.“ A ošklivě jsem se na něj usmál. Zblednul a sprej mu vypadnul z ruky. Zkoušel ustupovat, ale narazil na hradby. Nakonec jsem to ukončil tak, že jsem ho hodil na zem a nasadil mu pouta, dokud byl ještě v šoku a nebránil se. Když ty pouta zacvakly a on zjistil, že ho chci odvést, tak si vyloženě oddechl. Nápis jsem pak přestříkal černou barvou.
Dovedl jsem toho blba na policejní stanici na Žižkově náměstí a vrazil ho do cely. Pak jsem zašel za Markétou do besedy. „Někdo se tady snaží obrátit proti nám veřejné mínění. Chytil jsem jednoho vola co na hradby psal, že se na vládnutí nehodíme a jsme neschopní domýšliví debilové. Měli bysme ho soukromě vyslechnout, abychom zjistili, kdo ho navedl.“ „Kde ho máš?“ „V base.“ Došli jsme tam a Markéta se posadila na židli proti němu. „Tak nám řekni pročpak jsi to udělal.“ „To jako budete hodný a zlý policajt?“ ušklíbnul se pohrdavě mladík. „Zatím jsme dva hodní. Jestli budeš zlobit, tak budeme dva zlí.“ „Nic vám neřeknu. Jste debilové, který to tady neudrží. Lidé se na vás už nasírají. Nemáte autoritu a nutíte nás dělat zbytečný věci. Ale někdo přijde a udělá tady pořádek. Uvidíte.“ „Kdo tě navedl?“ řekl jsem už poněkud naštvaně.“ „Nic vám neřeknu. A na to, abyste mě mučili, nemáte koule.“ Chytil jsem ho pod krkem a zasyčel mu do obličeje zblízka: „Aby si se chlapečku nedivil.“ Markéta vypadala, že jí něco napadlo. „Ty jsi místní, že jo?“ „Jasně.“ „A už jsi viděl expozici v Housově mlýně?“ Markéta se po téhle větě ošklivě usmála, ale ten vůl vypadal, že má posunuté vnímání reality a ani si toho nevšiml. „Seru vám na nějaké muzeum. Co to má s tímhle společného?“ Markéta se na mne usmála a něco mi zašeptala.
O půl hodiny později jsme chlapce měli v mučírně, která byla součástí expozice zmiňované památky. Já jsem se vyžíval v tom, abych chlapci popsal, k čemu se které nástroje používaly. Pár knih jsem o tom už přečetl. On už měl značně popraskanou svojí arogantní masku. Pak se na mne Markéta podívala a rázně prohlásila: „Konec keců. Jdeme na to.“ Já jsem přestal s výkladem a přikývnul jsem. Začali jsme chlapce vléci směrem k okovům na zdi. Jeho maska praskla a sesypala se. „Na tohle nemáte právo,“ ječel hystericky a bránil se ze všech sil. Nebýt tam Markéta, která na něj použila několikrát obuch a chvaty a naši čtyři ochránci, tak mne asi přepral a utekl. Takhle se, když zbývalo posledních pár cenťáků k okovům, sesypal a křičel: „Řeknu všechno. Všechno. Prosím začněte se ptát. Prosím.“ „Zvláštní je, jak si každý na některá pravidla vzpomene primárně ve chvíli, kdy jiná pravidla porušuje,“ řekla Markéta a posadila mladíka na židli. Potom jsme ho k ní raději připoutali. „Navedl mě k tomu jeden chlápek, co přijel včera. A slíbil mi, že za to budu odměněn. Jako zálohu mi dal deset čokolád a pět konzerv šunky.“ „Nebyl blbej - ví co je vhodné na podplácení,“ komentoval jsem potichu směrem k Markétě.
Nakonec nám zoufalý mladíček popsal, že jeho a dva jeho kámoše zverboval včera dorazivší člověk, který vypadal, že tráví zbytečně moc času v posilovně. Kromě toho měl nějaké tetování a prý jim ukazoval i zbraně. Zbraně jim zatím nedal, ale důrazně jim řekl, že pokud místní lidé nepochopí, že je v jejich nejlepším zájmu současné neschopné vedení svrhnout, tak bude potřeba přikročit k dramatičtějším řešením. Předchozí zmínka o zbraních nám dostatečně naznačila druh plánovaného řešení. „To smrdí megaprůserem,“ prohlásila Markéta a sáhla k opasku po vysílačce. Teprve když jí nenahmátla, tak jí došlo, že značně zapomněla na současnou situaci a na to, jak jsou prostředky komunikace nyní omezené. „Zůstaň tady. Heslo pro příchozího, který na to má právo je rybička rybička čumí na mě z rybníčka. A kdyby někdo byl donucen prozradit heslo, tak prozradí rybička rybička co jí padají víčka. Takže by snad neměl být s tímhle problém. Když přijde někdo s falešným heslem, tak ho zkus sbalit. Případně ho zastřel.“ Markétina opatrnost mě potěšila. Nicméně to, že tady máme takovéhohle megakrtka mě dost vyděsilo. Mladík sténal a prosil, abychom ho pustili. Po pár minutách mi došly nervy a dal jsem mu roubík.
Seděl jsem tam se svojí ochrankou asi hodinu. V jednu chvíli jsem zaslechl odněkud zdálky tlumený výkřik. Došel jsem opatrně k oknům, ale nebylo nic vidět. Ostatní nic neslyšeli. Pak se ozvalo rázné zabušení na dveře. „Heslo?“ zavolal jsem raději opatrně z větší vzdálenosti. Ozval se hlas, který zněl jako Markéta po nějakém větším běhu. „Rybička rybička co jí padají víčka.“ Ve mně by se v tu chvíli krve nedořezal. Došli jsme opatrně ke dveřím a závoru odsunul Franta opatrně hlavní pušky z dálky a z boku. Ve chvíli kdy to poodsunul, tak to vypadalo jako by do dveří narazil tank, protože se otevřely takovou silu, že kdyby někdo z nás stál u nich, tak ho to zametlo na zem. Takhle to jen Frantovi vyrazilo pušku. Teda jen…. Vypadalo to, že zakrátko budeme zrovna pušky poměrně urgentně potřebovat. Dovnitř totiž skočil ten, koho sprejer popsal. To, že jsme nebyli překvapení ho evidentně překvapilo, ale bez přemýšlení začal střílet. Měl totiž v rukou samopal a na něm tlumič. A na sobě neprůstřelnou vestu. Sakra tohle byl nějakej profík ! Já jsem si na rozdíl od své ochranky dneska ještě vestu nevzal. Myslel jsem si, že uvnitř města ji nepotřebuji. Poučení do budoucna. Občas život nicméně tropí nečekané hlouposti a to, že jsem si nevzal vestu, mi zřejmě zachránilo život. Takhle byl totiž jím vyhodnocen jako nebezpečnější Lojza, který měl v ruce samopal a na sobě vestu. A tak ho první dávkou zametl.
Já jsem měl v ruce pistoli a dvakrát jsem vystřelil. Jenže jsem ho trefil jen do hrudníku. Pak začal bleskově přemiřovat na mne a já hodil robinsonádu za dřevěnou truhlu, která byla těsně vedle mne. V tu chvíli se vzpamatoval Franta. Ten měl být podle předpokladu tohohle vola asi na zemi, ale nebyl. Takže se mu podařilo ho kopnout do lokte a zároveň tahat pistoli z pouzdra. Loket mu asi nakopnul kvalitně, protože samopal držel jen jednou rukou, ale přesto ho na mě začal zvedat. Vykouknul jsem, ale vzápětí začaly střely ze samopalu cupovat truhlici přede mnou. „Truhlice z 16. století z podkrkonoší. Zapůjčeno z Východočeského muzea,“ hlásila kartička, u které jsem měl nos. Zvláštní je, jak si člověk v takovéhle chvíli všímá zcela nedůležitých věcí. Uslyšel jsem, jak samopal cvaknul a došlo mi, že tomu hajzlovi došel zásobník. Tak jsem se vyhoupl nad truhlu a uviděl, že Lojza leží o kus dál. Ten darebák jakmile zjistil, že mu došel zásobník, tak samopal pustil a začal pravačkou tahat pistoli. Jenže to už jsem měl na něj zamířenou svoji a tentokrát jsem nemířil na trup, ale na hlavu. Všiml si toho a cuknul sebou tak, že jsem mu výstřelem hlavu jen mírně líznul. On po uskočení skončil vleže s hlavou a trupem za futry dveří, ale nohy byly vidět. Tak jsem plynule přemířil a vystřílel mu do nich zbývajících dvanáct nábojů ze svojí beretty. Bylo slyšet, že ho to zajisté nepotěšilo, protože začal skučet.
´Co bys dělal na jeho místě?´ položil jsem si rychle v duchu otázku. Vzápětí jsem si na ni odpověděl: ´Hodil bych sem granát. A do háje.´ Vyskočil jsem na nohy právě ve chvíli, když sebou cuknul, jako by se rozpřahoval a zatímco jsem běžel vedle do místnosti, tak jsem viděl, jak dovnitř vlétl granát. Zakopl jsem a upadl tvrdě na podlahu. V tu chvíli se ozval ohlušující výbuch a nade mnou zasvištěly střepiny. Zbytek dřevěné truhly, za kterou jsem se předtím kryl, naštěstí většinu střepin, letících mým směrem, zachytil, ale přesto jsem jednu dostal do paty. Bolelo to strašně. Jenže nebyl čas na to teď myslet. Ještě nebyl konec. Uslyšel jsem zacvaknutí zásobníku a došlo mi, že si asi dobil zbraň Právě jsem přemýšel, co budu dál dělat, když se zvenčí ozvaly dávky ze samopalu. Znělo to jako by jich střílelo několik ve stejnou chvíli. Pak byl okamžik ticho a bylo slyšet nějaké pípání. Pak se ozvala exploze. Následovala zase chvíle ticha a pak se ozval Karlův hlas: „Jsi tam Tomáši?“ „Jo.“ Odpověděl jsem, ale po předchozí zkušenosti už jsem měl trošku nedůvěru. „Heslo?“ „Řeknu část, pak řekneš kousek ty a já to dokončím. Já chci mít totiž taky jistotu.“ Znělo to každopádně jako Karel. Abych to upřesnil jako strašně naštvaný a značně udýchaný Karel.
„Tak začni.“ „Rybička rybička čumí..“ „..na mě…“ „z rybníčka.“ ´Uffff..,´ řekl jsem si v duchu a vzápětí slyšel stejný oddech na druhé straně. Opatrně jsem se zkusil postavit a vyjekl bolestí. Vzápětí dveřmi proskočil Karel s namířeným samopalem. Vypadalo to, že ho vystrašilo moje bolestné vyjeknutí. Vzápětí za ním dovnitř vtrhnul Ludva. Oba se hýbali jako mladíci, ale když zjistili, že jsem v pořádku a jen mě bolí zraněná noha, tak se zase shrbili. Adrenalin, na který jeli, jim došel.
„Kde máte toho třetího?“ zeptal jsem se. „Pepík dostal pár zásahů od toho hajzla, ale byli jsme naštěstí tři, tak jsme ho rozstříleli a pak mu dokonce něco bouchlo. A pár zásahů do ramene Pepík přežije. Co to bylo za parchanta?“ „Byl to nějakej profík. Podívejte se na Frantu jak je na tom prosím,“ prosil jsem a s obavami jsem se na něj díval. Ludva k Frantovi rozklepaně přiklopýtal. Chvilku ho prohlížel a prohlásil. „Tak šance je docela slušná. Teda byla by slušná, kdybychom mohli zavolat záchranku. Takhle nevím.“ Lojzu jsem ani nekontroloval. Viděl jsem předtím, že dostal minimálně dva zásahy ze samopalu do hlavy.
Ukázal jsem jim na jedno auto, které stálo na parkovišti před budovou. „Naložte Frantu a Pepíka. Já zkusím řídit.“ Karel se na mne podíval jako bych mluvil nesmysly a silně ironicky řekl: „Kdopak mě to tady poučoval, že nová auta nejedou?“ „Já. Ale jde o motor. A když mě strčíte z kopce, tak to půjde i bez motoru. Ta felda má v zámku klíče, takže volant si v klidu odemknu.“ Podařilo se jim auto dotlačit na kraj svažující se silnice a já to odřídil dolů. Bohužel brzdy nebyly zcela v pořádku, takže jsem dole musel přibrzdit i ruční a stejně jsem zatáčku nevybral a skončil jsem napasovaný v autech, co dole byla. Z hospůdky „Na sadech“, která byla jedna z používaných, vyběhlo asi deset hostů a personál a vrhli se k autu.
Když viděli, jak jsme od krve, tak nejdříve pár lidí začalo opatrně nadávat, že neumím řídit. Když jsem jim to všem trochu naštvaně vysvětlil, tak jeden bleskurychle doběhnul pro pojízdnou dodávku zaparkovanou za rohem a s ní nás hodil do nemocnice. Doktor Polák nad námi zoufale zalomil rukama. „Co s Vámi mám dělat? Dyť jsem tady sám.“ „Tak popořadě závažnosti. Prvního Lojzu, pak Pepu a pak mě,“ řekl jsem rázně doktorovi. Doktor zřejmě chtěl nejdříve protestovat, ale pak pokýval hlavou a vrhnul se do ošetřování. Zanedlouho dorazili Karel s Ludvou.
Po asi deseti minutách dorazila značně rozrušená Markéta. „Poslala jsem za tebou Baráška a pak Karla s ochrankou. Co se sakra stalo?“ „Barášek nedorazil a pak přišel ten hajzl, který asi byl mimo jiné imitátor a tak řekl tvým hlasem heslo. Naštěstí to poplachové. Kdyby řekl to správné, tak nás sejmul i s Karlovou skupinkou aniž bychom měli šanci. Byl to nějaký profík.“ Markéta v tu chvíli strašně zbledla, posadila se na nemocniční židli a složila hlavu do dlaní. „Já na tohle nemám,“ zašeptala rezignovaně. „Ale no tak slečinko. Vzpamatujou se. Sejmuli jsme nepříteli jeho elitního agenta a přišli jsme asi jenom o dva lidičky. To není tak strašný výsledek. Když to vezmou ze všech stran, tak to lépěji skoro dopadnouti nemohlo,“ utěšoval Ludva Markétu, která vypadala, že je skoro na dně. Ludvova archaická mluva skoro jako by k téhle převrácené době seděla lépe než běžná. „Já bych čekala, že lidé se budou snažit spolupracovat, aby dosáhli co nejlepšího stavu. A ne, že si půjdou po krku. Copak je normální pokud se kolem svět řítí v trosky zkoušet podtrhávat pár nosných sloupů, které se snaží držet?“ „Je to zcela normální,“ odpověděl Karel. „Teda je to normální pro toho kdo z nějakého důvodu chce, aby se budova zřítila kompletně. Třeba nějaký developer.“ „Já to myslela v přeneseném smyslu,“ řekla lehce nakvašeně Markéta. „Já taky,“ odpověděl Karel hrobovým hlasem, za který by se nemusel stydět ani zeměplošský SMRŤ. Všem nám z toho zamrazilo.
Právě v téhle chvíli vyběhla sestra ze sálu a na Markétu spustila: „Máte poslat někoho, kdo dojede pro sestru Čermákovou.“ Když viděla nechápavé výrazy, tak rychle dodala: „To je ta, která ošetřuje motáky v Sezimově Ústí.“ „Nějak jsme na ní zapomněli,“ prohlásil ironicky Karel, když sestra zmizela zpátky ve dveřích operačního sálu. Markéta tam okamžitě poslala jednoho ze svých strážců.
„Nevíme o nějakém lékaři v jiné vesnici?“ zeptal se Karel, ale Markéta jen zavrtěla hlavou. „A máme informace o všech vesnicích?“ Markéta pokývala hlavou a já zavrtěl a dodal: „Je tu jedna ves, kde se úvodní kontakt nepodařil, ale hodlám to příští týden napravit.“ „A neměli doktora?“ zeptala se Markéta, kterou to evidentně zaujalo. „Spíše ne a navíc než bychom tam dojeli, tak už bude stejně pozdě,“ řekl jsem unaveně a mávnul rukou.
„Měli by sme přestat sedět na prdeli. Takhle tady nic neuděláme,“ prohlásil rázně Karel. Markéta čekala, že půjdu s nimi, ale upozornil jsem ji, že jsem zraněnej. „Bolí to?“ položila dotaz, jako kdybych byl pětileté děcko. „Jako podebraná pata,“ odpověděl jsem jí a neudržel jsem se a zasmál se. „Akorát mě štve, že přijdu na řadu za hodně dlouho,“ dodal jsem značně rezignovaně.
Následné vyšetřování mi popsal Karel. Když se zkusili dostat do jeho auta, tak ho otevřeli opatrně a to bylo dobře, protože taky řachlo. A při prohlídkách trosek našli čtyři samopaly, sedm pistolí a asi deset granátů. A celý to prej taky chvíli hořelo. Bohužel tím shořely dostupné důkazy a vyšetřování skončilo. Tělo bylo tím výbuchem, kterým skončila přestřelka, částečně roztrhané a tak také nebylo co na něm zjistit. Celkově jsme nevěděli, odkud pán přišel, ale věděli jsme co měl za úkol – vnést sem chaos.
Když dorazila sestra Čermáková, tak se ukázalo, že má s sebou asi šestnáctiletou holku, kterou se snažila zaučovat. Ty dvě si mě vzaly stranou a ošetřily mne bez pomoci doktora. Když to doktor zjistil, tak to důkladně zkontroloval a poté je neméně důkladně pochválil. Já ji pochválil také - za to, že se snaží učit nové lidi zdravotnictví. Vzápětí poté dorazila jedna z těhotných žen a doktor si dal pokračovací službu s porodem. Nadšený z toho nebyl, ale pracoval tak, jak se dalo. Vzal jsem hole, které jsem dostal a vyšel před nemocnici. Tam na mne čekali tři vojáci, kteří měli nyní tvořit moji ochranku. Prozatím jsem se rozhodl, že mé plány na opevnění jsou dostatečně v předstihu před vlastní realizací a věnoval jsem se třídění a kontrole zásob. Také jsem trochu začal s propočty, jak dlouho nám která věc vydrží. Když jsem viděl, jak kolem mne několik lidí převaluje sudy s pivem z jedné hospody, která byla mimo vnitřní město, do Besedy, tak jsem si uvědomil, že s některými lidmi začnou další problémy, až dojde pivo.
Do večera jsem měl se zásobami práce dost. Obzvláště, když jsme v jednom zapečetěném obchodě přistihli jednoho mladíka, který to tam bezostyšně kradl. Tak jsme ho zatím vrazili do basy, aby se posléze rozhodlo, co s ním bude. Ostraha věcí, které jsou shromažďovány, se začínala ukazovat jako větší problém než jsem si i já představoval. A to jsem měl v tomto mnohem pesimističtější náhled než ostatní. Bude potřeba to probrat. Nadhodil jsem to u pracovní večeře, ale nic lepšího než zásoby soustředit do méně budov jsme nevymysleli. Jako místo na dlouhodobé skladování potravin jsem se rozhodli používat výhradně areál na Maredově vrchu a na věci, co se nezkazí jsme na Markétinu radu vybrali armádní a průmyslový areál v Klokotech. Mě na tom štvalo, že tohle stěhování zásob bude ubírat lidi z opevňování a ze shromažďování zásob odjinud.
Pak už byl pro jednou zase čas na dobrou zprávu. Jožin nás informoval, že se mu ve škole spojů na jihu Tábora podařilo rozchodit pomocí pár drobností její vodní systém a je možné jí používat na koupání – tedy spíše sprchování. Prý využil nějaké tam dříve instalované zařízení. S hygienou jsme byli poněkud na štíru, tak jsme Jožinovi všichni upřímně zatleskali. Kromě toho se pro tento účel používalo pár domků v Podhradí. Jako hlavní část obsluhy těchhle lázní se vybírali motáci, aby se šetřilo plnohodnotnými lidmi. Byl jsem rád, že projednou končíme pozitivní zprávou a podezříval Markétu, že to možná proto v tu chvíli ukončila schválně.
Sobotu jsem strávil celou na vozíku. Zezadu mě tlačil jeden z vojáků. Věnoval jsem se zásobám a organizaci zásobovacích výprav. Být tlačen na vozíku mi přišlo natolik komické, že když mě večer přivezli do Besedy, neudržel jsem se a zvolal: " Na Bělehraaaad". Vzápětí se ukázalo, že Švejka zná spíše starší generace, která se mému pokřiku zasmála, zatímco mladší narážku nepochopili a mysleli, že jsem přebral.
Myslet dopředu neznamená si koupit basu piv místo dvou lahví, ale přemýšlet občas co by kdyby a sem tam si něco připravit na dlouhodobé hledisko.
Věc, kterou budete znát vám někdo možná mučením vezme, ale i poté ji budete mít.
stepan-hawk
 
Příspěvky: 307
Registrován: čtv 08. lis 2012 20:29:01
Bydliště: královská část prahy

Re: Kaleidoskop krachu

Příspěvekod stepan-hawk » ned 25. led 2015 10:16:13

Kamil - devátý den – neděle
„Neděle od slova nedělat, takže se vám na nějakou práci můžu vysráááát,“ zařval jeden z ráno buzených lidí. Američan měl asi špatnou náladu a navíc včera se mu podařilo zverbovat padesátku bývalých vězňů, takže vytáhnul ipad a dotyčného přes náramek usmažil. Poté už nikdo další žádné problémy se vstáváním nedělal. „Ještě, že z těch šesti amíků zbyl jen jeden. Jinak by nás komandovali ještě o pár řádů hůře,“ poznamenal jeden z náramkářů, který byl s amíkem už vod Toho.
Američan se teďkonc rozhodl, že když má stovku náramkářů, tak podnikne ráznou ofenzívu proti remcalům ve Zbirohu. Teď tam bylo přes deset tisíc lidí, ale problémových bylo spíše jen pár stovek. A s tím si myslel, že se vypořádá snadno. Mě se to nezdálo a Igorovi také ne. Pro klidné nedělní ráno se rozhodl proto, že je to chvíle, kdy to nikdo nebude čekat.
Do Zbiroha jsme se vřítili a rozdělili se na tři skupiny. Jedna měla sebrat ty skiny, druhá měla sebrat toho komoušskýho profesůrka a třetí měla jet na místní policejní velitelství a tam zatknout jednoho obyč poldu, kterého jsme viděli, jak vyvěšuje leták s listinou základních práv a svobod. Podle mě to byl debil, ale trochu jsem začínal mít obavy, aby to ten amík nepřehnal. Oni ti lidi jsou ovce, ale pokud vyděsíte příliš velké stádo ovcí, tak vás prostě i ony ušlapou. A bojím se, že nějaký to železo mít budou. Na velitelství to pak měli jistit a sloužit jako záloha pro chvíle nouze. Já byl přidělenej k těm skinům. Díky tomu jsem byl na tom nejexponovanějším místě. Ale to jsme v tu chvíli ještě nevěděli.
Většina města ještě spala a do vysokých otáček vytáčené motory byly pěkná hovadina. Jenže ti zabásnutý se po dlouhý době dostali za volant, tak si to prostě užívali a na nějaké utajení se vysrali. Bohužel ani v jiných ohledech nebyli žůžoví. Debilové. Když jsme zastavili před blokem domů, kde jsme věděli, že bydlí tvrdé jádro, tak jeden z nich hned po vylezení z auta vzal megafon a na celé okolí začal řvát: „Vylez ty Antoníne Jánský. My tě deme popravit. A můžeš vzít s sebou na šibenici rovnou všechny spolupracovníky.“ Nechápu proč takovýhle debilové mají v těchhle akcích hrát nějakou roli. Odpověď z baráku byla totiž fofrová a relativně brutus. Z třetíha patra se vyklonil chlápek a začal střílet z brokárny na toho kripla s těma kecama. Sice ho jen zranil, ale vzápětí se z dalších oken vyklonilo pár desítek dalších a začali prostor, kde jsme měli auta kropit z pušek, pistolí a pár samopalů. Rozemlelo to toho debila a dalších osm našich náramkářů. My po nich pražili také, ale odpor se zlomil až tehdy, kdy náš místní šéfik sednul za protiletadlový kulomet a pokropil s ním barák. Měl nabité průbojné a podle rozruchu, který v baráku propukl mi došlo, že to lítalo skrz několik zdí.
Pak dal příkaz ať naházíme do přízemí zápalné nálože, které si nechal pro jistotu předem připravit pro případ problémů. Z baráků se vyhrnulo pár desítek lidí, ale ty jsme všechny sbalili, abychom u amíka udělali dojem, že sme se na zatýkání nevysrali úplně. Některé malé děti nechalo pár lidí utéct. Asi máme mezi sebou přece jen pár mekosrdcatejch volů.
Baráky hořely a my zverbovali požární hlídky, aby se to zbytečně nerozšířilo. Po nějaké chvíli se ukázalo, že pár volů uteklo asi propojenými sklepy a vylezli z baráku nedaleko. Následovala další přestřelka a nám prdele zachraňovalo jen to, že jsme je překvapili, měli jsme vysílačky na spojení a lepší výbavu. Nakonec jsme v téhle posrané debilní akci přišli o dvacku náramkářů. Mysleli jsme si, že jsme tvrdé jádro téhle skupiny sejmuli. Pravda se ukázala později i když z absence šéfa jsme jisté podezření měli.
Všiml jsem si jedné zajímavé věci. Jednomu člověku brokovnice ustřelila ruku s náramkem. Ta zasraná ozdoba začala poté pípat a chvilku po tom bouchnula čímž toho vola, co ho na sobě původně měl, definitivně dorazila. Ale vypadalo to, že do té chvíle byl naživu. Což mě přivádělo na nápad. Sice blbej, ale v nouzi největší už asi vím jak se zbavit toho zasranýho náramku. Ale zatím mi to za to fááákt nestojí.
Po příjezdu na velitelství policie v zámečku jsme viděli, že tam leží zastřelených osm poldů. Kousek stranou jsem se Igora zeptal, co se stalo. Řekl mi, že jeden z těch místních policajtů poznal jednoho z nových přírůstků a označil ho jako zločince i když na sobě teď měl policejní uniformu. Jeden z nás náramkářů to zkoušel okecat, jenže ten označený na nic nečekal a poldu zastřelil. Poté se začaly věci dít rychle. Pár dalších poldů vytáhlo zbraně a náramkáři je rozšmelcovali. A poté ještě vzali toho, co vylepoval ty letáky a zastřelili ho na místě taky. A těm policajtům, co tady zbyli to amík vysvětlil, že těm co začali střílet to bude vytknuto a povede s nimi disciplinární řízení. Při odchodu tomu označenýmu volovi řek, že samozřejmě nic nebude a ať kdyžtak při dotazu říká, že dostal sprďunk. Jenže Igor měl dojem, že tuhle větu slyšeli dva policajti, ale než je stihl nenápadně odvést stranou, tak to asi vykecali všem ostatním. A postřílet celý policejní sbor si nemůžeme dovolit ani v takovéhle situaci. Možná až bude plot, tak ho můžeme silně zredukovat. Nějak se to amíkovi sere. A mě sere, že se asi svezu s ním, až bude padat. Zasranej náramek.
Třetí zátah měl sbalit profesůrka. Jenže ten na poslední chvíli zmizel. (jeho pelech byl prej ještě furt teplej), Amík nařídil začít prohledávat město, ale tím akorát nasíral lidi. Sice se taky vyžívám v tom se po někom vozit, ale teď mi to začínalo připadat kontraproduktivní. Igor byl nasraný ještě víc. Ale to řekl jen mě a dalším třem lidem, kteří jsme tvořili tu chytrou část náramkářů.
Odpoledne jsem od amíka dostal za úkol udělat si vejlet do Tábora. Do auta jsme dostali Bendu a ještě jednoho člověka, kterej prý byl vysoké zvíře na ministerstvu vnitra. A jako doprovod jsem jel já a Igor. Další incident, jako byl ten na zámku, se amíkovi zbytečně opakovat nechtělo. Aspoň, že není totální trotl. Je to vypočítavej hajzl, ale nějak je čím dál nervóznější. A asi mu z toho kape na karbid. Ať se de vycpat.
Cesta byla celkem v normálu. Svištěli jsme přes Hořovice, Příbram, Sedlčany a dál. Problémy nebyly žádný a naopak jsme si dokonce dopřáli trochu zábavy, když jsme projížděli Voticema. Před Voticema u pumpy byl šrumec, který nám neumožnil jet po hlavní, tak jsme najeli na okresku a valili jsme to až na náměstí, kde se na nás vrhnul nějaký nábožensky zfanatizovaný dav. Tak jsme si nasadili masky, dali jsme masku i těm dvěma šaškům na zadních sedadlech a hodili ven pár granátů se slzným plynem. Když zapůsobil, tak se ti volové nevidící a nemyslící potáceli kolem. Teda nemyslící byli už předtím, tak se vlastně nic moc nezměnilo. Vystoupili jsme z auta a začali to probírat. Jednu mladinkou hezounkou holčičku jsme strčili svázanou a zaroubíkovanou do kufru a pak jsme začali všechny ostatní střílet.
„Co co..“ ozval se Benda a já jsem si vychutnával následující věty. „Jak co co? To jako chcete, aby na nás útočil každej, koho to napadne? A nebo myslíte, že by za tohle neměl bejt trest? Jsou to zasraný rebelové a vy sám jste vyhlásil stanné právo, takže podle toho je zcela v pořádku to co teďkonc uděláme. Tak držte hubu a krok.“ Igor to střílel rovnou do hlavy. Já jsem se párkrát ´spletl´ a dotyčný se svíjel bolestí místo toho, aby nátáhnul brka. Celkem zábava. A pak už zbyl jen šéf. A u něj se ani Igor nebránil troše dobré zábavy.
Tak jsme tomu šaškovi dali ten kříž a monstranci, se kterýma skupina chodila, a slíbili mu, že pokud to on teďka rozbije, tak ho třeba necháme naživu, až budeme odjíždět. On se úplně sesypal a začal něco blekotat. Nakonec to ale udělal a celou dobu dobu rozmlacování u toho bulel jak malej fakan. My s Igorem jsme si kousek stranou povídali o jeho dalším osudu. Nakonec jsme ho přivázali na sousoší panenky márije na náměstí. Při tom jsme mu ošklivě pokroutili ruce. „Co co dyť jste slíbili….“ „I kdybych plnil, co slíbim a na to ti chlape seru, tak až my budeme v prachu, tak ty ještě budeš dejchat. Takže se žádná levota nekoná. Ber to, že následuješ svojeho pána, kterého jsi vyvolával tak zuřivě. Ale k tomu ti vlastně ještě něco chybí.“ Když jsem domluvil, tak jsem se na něj ošklivě usmál. Pomočil se strachy a já se zachechtal. Vytáhnul jsem pistoli a prostřelil jsem mu dlaně a nárty. „Teď je z tebe správnej mučedňajs,“ prohlásil jsem a rozchechtal se na celé kolo. Pak jsem si všiml, že Benda omdlel. Probral jsem ho pár fackama. „Rozumíte hovno srandě,“ řekl jsem mu zklamaně.
Zbytek cesty do Tábora byl v cajku. Občas byli vidět bezcílně jdoucí lidi. Nad těma jsem se jen ušklíbal. Sem tam bylo vidět i lidi, kteří byli v pořádku a putovali pryč z měst. Nedivil jsem se. Takový kvantum mrtváčků asi z města musí smradem vyhnat každýho. U těch, kteří byli v pohodě jsme na moment zastavili a Benda jim dával letáček, který jsme vytiskli a který popisoval radosti života ve Zbirohu a ujišťoval, že se občané nemusí bát, že vláda nad nimi stále ještě bdí. Když sem ten leták viděl prvně, tak jsem se mu chechtal asi deset minut.
Tábor mě trochu zaskočil. Nějaký hovado to tady mělo v ruce, páč na kraji byl vojenskej polda a zastavil nás. Chtěl jsem šlápnout na plyn a přejet ho, ale všiml jsem si, že nahoře na střechách je pár chlápků, kteří si nás prohlíží puškohledy na flintách. Tak jsem zastavil. Když vylezl Benda a začal se chovat jako ministr, který někam přijel na inspekci, tak se zpoza rohu vynořili další dva lidi se samopalama. No nebyl jsem si už tak jistý jestli by to dopadlo s námi zcela v pohodě. Benda se tvářil, že ho mají všichni poslouchat, ale ti místní mu to zrovna nežrali. Jeden vytáhnul signální pistoli, aby dal někomu vědět, ale Benda na něj začal řvát, že k něčemu takovýmu nedal pokyn. Dotyčného to zaskočilo a ty místní lidi u zátarasu začínali s vůlí povolovat a jednodušší věci už začali dělat, jak jim nařídil. Nakonec dal Igorovi pokyn, aby pány pohlídal, a my tři sme pokračovali.
Dojeli jsme na Žižkovo náměstí, kde by mělo být místní velitelství. Říkal jsem si, že Benda chce místní velitelství rozebírat jednoho po druhým, ale to mu nevyšlo. Nenašli jsme tu nikoho z vedení a člověk, který hlídal vchod do místní policejní stanice Bendovi přes jeho vřískání neotevřel. A řekl, že vedení najdeme nejspíše někde mezi třídou 9 května a Husovým náměstím. Když jsme tam přijeli, tak tam si ty místní hovádi dělali nějaký piknik. Nikde ani jedno auto a pár lidí tam muzicírovalo. „Kde je tady šéf?“ zařval Benda a podle pohledů, které se něj lidi kolem upřeli, to právě tímhle podělal. „Copak by jste potřeboval?“ zeptala se ho slušně, ale důrazně nějaká kypřejší ženská v uniformě městské policie. „Chci mluvit s vaším šéfem.“ řekl jí Benda rázně. „To asi půjde dost těžko,“ odpověděl mu lehce posměšně chlápek ve vojenské uniformě, který stál vedle ní a tvářil se, že Benda právě do něčeho šlápl. „Já jsem v současné době ministr vnitra České republiky a chci mluvit s tím, kdo tady šéfuje. Bude mi muset něco vysvětlit,“ prohlásil Benda a pak přešel do mírnějšího tónu, aby ukázal dobrou vůli. „Nedělejte blbosti a řekněte mi, kde najdu toho, kdo tomu tady velí.“
„To jsem asi já,“ řekla ta ženská a já uslyšel, jak ten úředník vedle mne zašeptal: „Úžasný. On ze sebe udělá debila ještě dříve, než jednání začne. To je sen.“ Benda se nenechal zaskočit a pokračoval jako by nic: „Promluvím si s vámi někde v soukromí.“ Znělo to autoritativně a rázně. „O tom by se dalo uvažovat,“ odsouhlasila mu to ta ženská a já si udělal pár fotek náměstí. „Jen mezi čtyřma očima,“ ohradil se Benda, když zjistil, že s ním a jí jde ještě dalších pět lidí. „My jsme místní rada a rozhodujeme společně.“ Oznámil mu starší chlápek v uniformě s výložkami kapitána. Benda se nadechl, aby protestoval, ale ten chlápek, co se předtím podivoval, ho utnul v zárodku. „Myslím, že s vámi budeme jednat všichni najednou. Jestli jste zvyklej využívat fasttalking, abyste z lidí vyrazil, co potřebujete, tak na tuhle naší šestici to fungovat nebude.“ Svoje rázné prohlášení doprovodil výsměšným úšklebkem. Benda s sebou vzal alespoň toho úředníka. Odešli do jednoho baráku a já zůstal hlídat před domem. Najednou jsem si uvědomil, že tam se mnou hlídá 10 dalších namakanců v uniformě. Ti asi tvořili ochranku těch lidí. Kromě toho tam byli dva staříci, kteří měli ještě v ruce karty a evidentně čekali,až se vrátí jejich spoluhráč - ten nejstarší z šestice, který uvnitř zmizel se svýma kartama.
Jednání trvalo asi půlhoďku. Poté vyšli ven a Benda se tvářil jako by byl opruzenej. Asi byl spíše napruzenej a ukázal mi palec směrem dolů. Evidentně jednání nedopadlo podle jeho představ. Měl jsem trochu vítr z toho jak se všichni kolem tvářili suverénně, tak jsem položil ruku automaticky na zbraň. Vzápětí jsem si ověřil, že ti lidé kolem mne jsou opravdu ochranka, protože téměř reflexivně tasili a já jsem raději hodil zpátečku a ruku odtáhl. Mám asi lepší zbraně, mám lepší ochranné vybavení, ale prostě deset lidí se zbraněmi nedám. Obzvláště když kolem stojí několik stovek jejich poskoků.
Navíc ti šéfové také nevypadají zrovna jako neschopní pacifisté. Už se těším na to, až ty lidi proženu dataprdem, abych si ověřil kdo je kdo. Myslím, že tady musí být nějaký človíček s pětkou. Teď, když mě to napadlo, tak mám pocit, že je mi povědomý ten zatracený hajzl, jak se nejdřív Bendovi málem vysmál a pak ho uzemnil. Skoro bych řekl, že je to ta pětka, jejíž přežití jsem v Praze zjistil. A co si pamatuju, tak měl zbraní na sebe legálně držených docela dost a na jeho slušně velký trezor doma, který byl chráněn čistě mechanickým a dost bytelným a bezpečným zámkem, si moc dobře pamatuju. Stejně jako na to, jak v tom baráku byly povyrážené dveře, takže se dotyčný stará o ostatní a nesere na ně. Doprdele zasraný. Chvilku následovala vzájemná slovní přestřelka, kterou Benda nevedl zrovna optimálně a pak to dorazil výrokem: „Vy se na to neumíte podívat správně politicky.“ Načež se mu vysmálo celé náměstí s výjimkou tý pětky, která na Bendu zírala. Benda to poté konečně vzdal, chvíli ještě házel motivačními hesly a pak jsme konečně vyrazili.
Potkali jsme ještě cestou k jejich zátarasu jednu skupinu lidí. Byli to místní nespokojenci a tak si s nimi Benda promluvil. Myslím, že se mu je podařilo naočkovat, aby se k nám přesunuli. Možná ukecají i některé z těch, které Benda předtím na tom náměstí nalomil. Každopádně by tím, že jim tyhle sebereme místní obranyschopnost měla značně klesnout. A pak Benda ještě zajel do kasáren, kde sem si říkal, že se čumnem jestli tu mají vůbec něco připravené pro obranu. Čekalo nás ale poměrně dost nemilé překvapení. Stráž u brány byla nečekaně informovaná o našem příjezdu a dovnitř nás odmítla pustit. Za ní stáli na buzerplace připravené dva tanky a dvě děla zapřažená za náklaďáky. Chvíli jsem uvažoval o tom , že bych strážnýho sejmul, ale pak jsem si uvědomil, že jeden z těch tanků po našem příjezdu otočil věž směrem k nám. Sice nebyl nastartovanej, takže to dělal dotyčný určitě ručně, ale … ani proti nenastartovanému tanku se mi nechce jít se samopalem. Navíc jsem si všiml dalšího strážnýho na střeše. Doprdele. Hlídají si to tu.
U zátarasu jsme nabrali Igora, který tam lidi nejdříve zpracoval, ale pak dorazil jeden z těch místních šéfů a Igorovu práci poslal několika větami do kopru. Cesta zpět byla o dost neradostnější. Jednak nebylo cestou nic na odreagování a jednak se nám úkol nepovedlo splnit. Nebo alespoň ne docela. Navíc to vypadalo, že Benda nad něčím přemýšlí. Možná si do téhle chvíle neuvědomil jak průserové je to napresování tolika lidí do Zbirohu. Teď už je pro něj ale pozdě na změnu strany.
Po návratu si amík vzal Bendu a toho podržtašku na pohovor o samotě. Nevím co si řekli, ale když s nimi amík skončil, tak ten podržtaška měl nasazenej náramek a Benda s amíkem na sebe od téhle chvíle koukali ošklivě. A amíka jsem slyšel jak si při odchodu brouká. „….people….. baaah“ a kroutil nevěřícně hlavou.
Myslet dopředu neznamená si koupit basu piv místo dvou lahví, ale přemýšlet občas co by kdyby a sem tam si něco připravit na dlouhodobé hledisko.
Věc, kterou budete znát vám někdo možná mučením vezme, ale i poté ji budete mít.
stepan-hawk
 
Příspěvky: 307
Registrován: čtv 08. lis 2012 20:29:01
Bydliště: královská část prahy

Re: Kaleidoskop krachu

Příspěvekod stepan-hawk » ned 01. úno 2015 1:38:11

Tomáš - devátý den – neděle

„Dneska by jsme měli lidem dopřát klídek,“ prohlásil při snídani Karel. „Rozhodně. Ta depresivnost je strašná a beznaděj…“ doktor Polák nechal větu vyznít do ztracena a u stolu se zase nálada zhoršila. Jožin se po nás rozhlédnul a prohlásil: „Měl bych jeden nápad.“ „Sem s ním. Beru asi i nápad na gladiátorské zápasy. Morálka povzbudit potřebuje fakt sůrně,“ prohlásila Markéta a složila hlavu do dlaní. Jožin se na ni díval poněkud zaraženě. Zatím to totiž bral nejlépe z nás všech šéfů. „Sice nejsme lázeňské město, ale mohli bychom udělat promenádu z ulice 9. května. Lidé by tam mohli korzovat, udělali bychom tam čajovnu a kavárnu a třeba by se našlo i pár lidí co by dokázali na něco zahrát. Neumíte vy na něco zahrát?“ řekl Jožin a rozhlédl se po všech u stolu. „Já umím zahrát akorát na nervy. To se počítá?“ zeptal se Karel a trochu tak odlehčil atmosféru. Od člověka, co má ze dvou svých potomků motáky a z vnoučat mu zbývá jen jeden moták, by to člověk moc nečekal, ale Karel byl psychicky asi na druhém místě.
„To se počítá k horšímu,“ řekla Markéta. „Uděláme teda dnešek bez práce a pokusíme se udělat tu promenádu.“ Pustili jsme se do přípravy a Markéta přišla na nápad, že lázně v té škole bychom mohli otevřít relativně slavnostně. Tak jsme tím kolem desáté hodiny začali a Jožin přestřihával pásku. Pěkně se u toho červenal, protože to, že to na něm Markéta nechá, opravdu nečekal. Nabídka koupele lidi potěšila. Doktor Polák, ale upozornil ještě na jeden potenciální problém. „Budeme muset udělat i prádelnu. Ale to nebudeme řešit dneska. Ještě by nám to zkazilo náladu.“
Z promenády jsme nechali odstrkat všechna auta a donesly se sem lavičky ze všech možných částí města. Sice to bylo ve stylu každej pes jiná ves, ale …. lepší než drátem do oka to bylo určitě. Sice to zpočátku bylo dost křečovité, ale když se rozdal dobrý oběd, u kterého jsme na jídle příliš nešetřili a lidé si mohli i vybírat co dostanou, tak po předchozích strašlivých dnech to byla taková změna, že se nálada zlomila a lidé se začínali chovat uvolněně.
Podařilo se nám sehnat patnáct lidí, kteří se přiznali, že umí na hudební nástroje a zatímco na Masarykově náměstí vyhrávalo sedm z nich country (to byli ti mladší), tak na Husově náměstí hrála skupina dědoušků písničky z první republiky a starší. Valčík „Na krásném modrém Dunaji“ hráli snad každou půlhodinu. A většina lidí pozvolna korzovala mezi těmito dvěma místy. Případně si u některého stolečku občas dopřála kávu nebo čaj a k nim dostaly děti i sem tam sušenku. Špetku plýtvání jsme viděli relativně na místě. Je fakt, že na některé lidi to od pohledu působilo jako hojivý balzám. Pár lidí si dokonce na valčíky zatancovalo. Lidé zpočátku přišli v tom, v čem chodili normálně, ale jak se zlepšovala nálada, tak jsem zjistil, že místní lidé se sem tam vytráceli a vraceli se převlečení do obleků, šatů a vůbec svátečního oblečení. Smůla byla jen v tom, že kolem druhé hodiny odpoledne se dalo podle toho snadno poznat, kdo je místní a kdo přespolní. Protože přespolní byli v jednom už dosti ušpiněném oblečení.
Existovala samozřejmě skupina remcalů, ale ti naštěstí odešli někam jinam. A já si nechtěl kazit náladu tím, že bych dopodrobna zkoumal kam. Alespoň ne dneska. Hlídky jsme koneckonců drželi. Užívali jsme si relativně krásný klídek. Akorát Markéta si na papír sepisovala zítřejší řeč, kterou se zavede přídělový systém v oficiální podobě. Karlova ochranka nejdříve hrála s kapelou, ale pak už byli unaveni a šli místo toho hrát s Karlem karty. Desetníkový mariáš ve chvíli, kdy pětitisícovka má cenu akorát tak toho papíru, který se dá použít místo toaleťáku, vypadal vážně zvláštně. Chvíli jsem koukal a pak mi dokonce na chvíli Ludva vrazil karty, když si potřeboval nutně odskočit.
Jenže idylka trvala jen po omezenou dobu. Kolem třetí hodiny odpoledne se na náměstí přiřítilo auto, které mi nebylo povědomé. Pak z něj vylezl ten vůl Benda a začal se rozhlížet kolem, jako by mu to tady patřilo. Za ním vylezl ještě jeden hubený člověk v obleku a robustní řidič, který měl na sobě policejní maskáče, neprůstřelnou vestu, přilbu a do rukou automaticky zhoupnul samopal. Nechápal jsem, jak to, že se sem dostali bez doprovodu někoho od brány.
„Kde je tady šéf?“ zařval neskutečně arogantně Benda. Markéta zakroutila hlavou a popošla k němu. Já dal pokyn ochrance, aby byla pro jistotu připravena. „Copak by jste potřeboval?“ zeptala se Markéta Bendy celkem rázně. Benda na ní hodil pohledem, který byl všechno možné, ale přátelský rozhodně ne a řekl: „Chci mluvit s vaším šéfem.“ Uchechtnul jsem se v duchu a neudržel se, abych mu neodpověděl: „To asi půjde dost těžko.“ Za to, jak se tady choval, bych mu s chutí nakopal. A nemyslím tím brambory do pytle. Benda se nejdříve nechal mírně rozčílit a spustil: „Já jsem v současné době ministr vnitra České republiky a chci mluvit s tím, kdo tady šéfuje. Bude mi muset něco vysvětlit.“ Pak nasadil bohorovný výraz a dodal tónem jak pro debily: „Nedělejte blbosti a řekněte mi, kde najdu toho, kdo tomu tady velí.“
„To jsem asi já,“ prohlásila Markéta a ten cizák v sáčku zíral s otevřenými ústy. Benda byl evidentně politik, tak se nenechal zaskočit a ten třetí se tvářil celou dobu tak bezobsažně, jako kdyby se ho jednání netýkalo. Evidentně nějaký jejich mlátič nebo ochrankář. „Promluvím si s vámi někde v soukromí,“ prohlásil Benda, kterému se evidentně nelíbilo, že ztrácí půdu pod nohama. „O tom by se dalo uvažovat,“ řekla Markéta smířlivě a zamířila k jednomu z domů u náměstí. Za ní šel Benda a zbytek vedení zamířil za nimi. Po chvilce si toho Benda všimnul a hnedka rozhořčeně protestoval: „Jen mezi čtyřma očima.“ Kapitána Nováka to pěkně dopálilo a rázně protestoval. „My jsme místní rada a rozhodujeme společně.“ Benda zrudnul jako krocan a nadechl se, aby vypálil další salvu slov. Neměl jsem chuť, aby nám tady kazil náladu a tak jsem ho raději típnul hned: „Myslím, že s vámi budeme jednat všichni najednou. Jestli jste zvyklej využívat fasttalking, abyste z lidí vyrazil, co potřebujete, tak na tuhle naší šestici to fungovat nebude.“ Benda se nadurdil skoro ještě víc a pak téměř vyplivnul: „V tom případě si s sebou beru svého pomocníka.“ „Toho si klidně vemte milostpane,“ prohlásil značně posměšně Karel a já měl pocit, že Benda musí každou chvíli explodovat. K budově nás ještě nenápadně doprovodila naše ochranka, ale dovnitř jsme vešli jen v těch osmi lidech. Mně se to příliš nelíbilo, ale nebylo co s tím dělat. Raději jsem si řekl, že si připravím pistoli, aby nás nezaskočili.
V domě jsme našli jeden byt, kde byla velká kuchyně a stůl v ní dali doprostřed. Z tohohle a vedlejšího bytu jsme snesli židle, aby bylo na čem sedět.
Když jsme se konečně usadili, tak se Benda rozhodl, že na nás bude hrát power play. Takže se proti nám sedícím postavil a začal něco mezi přednáškou, machrováním, vyhrožováním a poučováním. „Já jsem byl ve chvíli, kdy k tomu došlo, na pracovní poradě s několika dalšími politiky a díky tomu se nám podařilo zorganizovat situaci tak, že se vytvořila vláda, která převzala odpovědnost v nastalé situaci a začala věci organizovat tak, aby situace spěla k překonání této nepříjemné situace. Prostě jsme postupovali optimálně vzhledem k tomu, kolik lidí zůstalo naživu." V tu chvíli jsem viděl, že kapitán Novák je už zase poněkud rudý a na kraji výbuchu. Chtěl jsem si ušetřit pohled na náhlý vznik války, která by začala zastřelením člověka, který u druhé skupiny patří k velení, a tak jsem se raději ujal slova osobně: „Nazýváte naprostou katastrofu nepříjemnou situací. A slibujete zářné zítřky ve chvíli, když je v reálu nějaké vzpamatování hudbou budoucnosti. Celkově se mi zdá, že se k dané situaci stavíte jako by to pro vás byla skvělá příležitost ke zvýšení vlastní moci. Ne že by to někoho extra překvapovalo, ale řekněme, že bychom si mohli promluvit normálně jako jeden šéf skupiny s vedením druhé skupiny.“ Benda se zatvářil docela nasupeně a zvýšil hlas a zkusil na mne chvíli křičet.
„Nevím, co jste zač, a vlastně mi to je poměrně jedno. Myslím, že právo a spravedlnost jsou na mé straně. Vy všichni víte, že pokud nebudete uznávat právo, tak se vám tady brzo situace zhroutí. A to je něco o co rozumný člověk nestojí. Bylo by pro vás nejlepší, kdybyste pochopili současnou situaci a spolupracovali s námi na tom, aby se vaši lidé přesunuli do Zbirohu co nejdříve. Tam by jste vy mohli samozřejmě zaujmout nějakou pozici v místní samosprávě. Šikovní lidé by se nám hodili. Nicméně toto samozřejmě platí jen pro případ, že budete spolupracovat a nebudete se snažit dosáhnout nějakých mimořádných výhod nebo se zcela osamostatnit. To bychom si tedy nerozuměli a myslím, že byste na to mohli velmi tvrdě doplatit.“ Nechápal jsem, jestli si o nás myslí, že jsme tak blbí, aby nám zkusil nabídnout takovýhle úplatek. Možná fakt jo.
Viděl jsem, jak Markéta dala přátelsky ruku na rameno kapitána a uslyšel jsem jak mu tichounce šeptla: „Klídek. Nemá cenu se spolu začít prát.“ Já jsem se na okamžik hluboce zamyslel. A po chvilince mě napadlo jak na něj. „Takže vy víte, kolik lidí přežilo? Míněno jaké procento?“ Benda se na mne blahovolně podíval a pokynul svému podržtaškovi. „Podle našich výzkumů přežilo cirka jedno procento bez postižení, devět procent s lehkým postižením, které stejně z nich dělá občany třetí kategorie a zbytek je buď přímo mrtev a nebo ve stavu, kdy se mu nedá pomoci.“ „To je zajímavá informace. A jestli se mohu zeptat …. víte kolik mě Zbiroh před katastrofou obyvatel.“ „Samozřejmě. Přes dva tisíce obyvatel,“ odpověděl úředníček, protože netušil, kam mířím. Benda začínal mít podezření. „A vy chcete všechny občany v pořádku shromáždit ve Zbirohu?“ „Samozřejmě. To je ta ideální varianta,“ odpověděl mi úředníček káravým otcovským hlasem. „Tak už mi nezbývá než se pana Bendy zeptat – máte vůbec tušení kolik má česká republika obyvatel?“ Bendovi evidentně konečně došlo, kam asi mířím. „Je to samozřejmě jen dočasně pro překonání počátečních těžkostí. A navíc tam stavíme několik stanových táborů,“ odpověděl lehoulince znervóznělým hlasem.
„Tak pokud dobře počítám, tak oni fakt chtějí nacpat sto tisíc obyvatel do města, kde jich normálně sídlí dva tisíce?“ zeptal se s předstíraným úžasem Karel. „Je to jen dočasné,“ odpověděl lehce popuzeně Benda, který začínal z počáteční ofenzívy přecházet do bránění pozice. „A já bych navíc řekl, že když město nemá funkční vodárny, kanalizaci a elektřinu, tak je počet lidí, u kterých nehrozí epidemie menší než běžný počet obyvatel,“ prohlásil doktor hlasem, který zněl úplně stejně udiveně jako Karlův. V duchu jsem se královsky bavil a od srdce smál, ale navenek jsem zachovával dekórum. Benda se začal docela silně potit a vyrazil do protiútoku: „A vy jste tady snad infrastrukturu nerozchodili? Nebo myslíte, že jsme mnohem horší než vy?“ Tentokrát se slova ujal Jožin: „Máme funkční kanalizaci tam, kde bydlíme, máme elektřinu díky dieselagregátům a máme funkční lázně v některých budovách. Ale skoro tohle vše máme díky tomu, že jsme s tisícovkou normálních a pěti tisíci motajících se ve městě, kde těch lidí normálně žije osmatřicet tisíc a tak si můžeme budovy za tímhle účelem vybírat.“ „To my samozřejmě plánujeme také,“ prohlásil Benda a tvářil se suverénně.
„Ale do té doby budete mít pár desítek mrtvých. Nebo možná pár tisíc. Nevím, nakolik to u Vás organizujete. Jestli má každý člověk alespoň jednou týdně možnost se vykoupat. Nebo jestli máte nějaké prádelny, ale věřte, že když tohle podceníte, tak na to spousta lidí doplatí. Také nevím, jak kvalitní máte zásobování potravinami, ale i v tomto ohledu myslím, že na tom nebudete zcela optimálně,“ řekl doktor Polák a všichni od nás jsme mu to odsouhlasili horlivým kýváním. „My máme vojenské strategické zásoby. My se hladu bát nemusíme. Navíc jsme nějaké potraviny navozili i z obchodních center. To vás asi ani nenapadlo, že?“ odpověděl suverénně Benda a já měl chuť mu rozbít ciferník.
„A taky nás nenapadlo, si po dojití na velkou, utřít prdel,“ prohlásil silně sarkasticky Karel. „My jsme shromáždili potraviny z okolních měst a vlastní obchoďáky jsme vyklidili od zkazitelných věcí. To bylo jednodušší. Takže o tom, co koho napadlo a nenapadlo, bych, být vámi, raději držel takovou tu díru vpředu na hlavě. Huba se jí říká.“ Razance prohlášení sebrala panu ministrovi na okamžik vítr z plachet, ale přece jen to byl profesionální politik, takže to bylo na velmi krátký okamžik. „Prostě a jednoduše já jsem ministr vnitra a vzhledem k výjimečnému stavu mám právo rozkazovat všem lidem, kteří se ještě k České republice hlásí. A všem v tomto městě nařizuji, že se musí přesunout do Zbirohu k budoucímu pracovnímu rozdílení. Musíme se jako jednotný národ vypořádat s touto katastrofou, která nás postihla a která nás zbavila pohodlného života. Všichni se budeme muset uskromnit. Pokud někdo dostane o něco více, bude to díky tomu, že zastává zodpovědnější a důležitější pozici.“
„Málem jste mne přesvědčil. Kdybych nevěděl, do jak malého městečka to chcete sestěhovat, tak bych vám opravdu uvěřil. Jenže já vím, že chcete nacpat desetitisíce lidí do města, které je schopno pobrat něco kolem necelé tisícovky. Což svědčí o tom, že chcete lidi ovládat a pomocí přídělů držet na uzdě,“ popsal Jožin názor, na kterém jsme se při našich předchozích diskuzích o Bendově skupině shodli. Já se neudržel a dodal jsem: „Hodláte provést klasické pomalé uvaření žab.“ Benda se zatvářil tak, jak kdyby kousnul do jablka a našel v něm půlku červa. „Takže vy odmítáte autoritu centrální vlády? To jste místní šéfové? Jak by se vám líbilo, kdybyste zažili to samé od svých podřízených?“ „My to také pravidelně zažíváme. Jenže ti lidé alespoň tuší o čem je řeč. Vy nám přijdete zcela mimo.“
Benda se nafouknul a prohlásil: „Takže uznáváte autoritu vlády české republiky a celorepublikových orgánů? Nechci žádné vytáčky a chci přímou odpověď!“ „Pokud trváte na zcela přímé odpovědi, tak ne. To, co reprezentujete, neuznáváme jako vládu České republiky a váš požadavek na odstěhování do přeplněného města náš názor jen upevňuje,“ odpověděla mu Markéta a vstala. Vstali jsme také a tím Bendovi naznačili, že rozhovor skončil. Zatvářil se značně nepotěšeně.
Když jsme vyšli před budovu, tak jsem si všiml, jak Benda ukázal tomu svému ozbrojenému doprovodu palec dolů. Ten se zatvářil pěkně naštvaně a mimoděk ustoupil ke stěně, aby měl krytá záda. Těch deset lidí z našich ochranek sáhlo automaticky po zbrani. Poté ho chuť na blbnutí přešla. Benda se rozhlédl po lidech a začal projev. „Mluvil jsem právě teď s vaším vedením. Musím říci, že mne zklamali. Nepochopili tuto situaci, která se vyskytla. Nedávají vám možnost, aby jste naložili se svými životy podle své představy. Myslím, že mne všichni znáte. Doufám, že se zaposloucháte a zamyslíte se nad mými slovy. Vaši šéfové nerespektují jedinou vládu, kterou v současné době naše republika má.“ To slovo naše znělo tak neuvěřitelně patrioticky a navíc to vypadalo, že se pan ministr nad naší proradností brzy rozbrečí.
„Kdo z vás si uvědomuje co je správné, tak ví, že je potřeba se semknout a společně pracovat tak, aby byla tato strašná doba, která nás postihla překonána. Všichni si uvědomujete co je právo a že legitimní vládou nemůžete nazývat někoho, kdo se do téhle pozice sám od sebe ustanovil. Já a ostatní představitelé současné české vlády jsme byli zvoleni v řádných volbách. Jsme profesionální politici a víme jak v takovýchto těžkých časech jednat. Každý z vás, kdo pojmem Česká republika neopovrhuje, má morální povinnost se dostavit na oficiální shromaždiště, kterým legální vláda české republiky určila město Zbiroh. Všichni kdo respektují pojem práva, spravedlnosti a češství ať přijdou. Budou vítáni. A těm místním pseudovědcům neumožněte, aby tyli z vaší práce a doražte se vším, co se vám podaří z vašich věcí pobrat.“Na závěr všem kolem pokynul a zamířil ke svému autu. Trochu mě to vystrašilo. Ten projev měl nemalou šanci přesvědčit minimálně některé lidi. Takže když jsem viděl Markétu, která byla ženou činu, ale na projevy zrovna moc nebyla, kapitána, který jen jen vybuchnout a doktora, který si evidentně uvědomil to samé co já, ale vypadal bezradně, tak jsem si řekl, že je to bohužel na mně.
„Všichni jste slyšeli projev člověka, který se projevy živil ještě, než k Tomu došlo. Prohlašuje se za ministra vnitra, ale pokud mě paměť hodně netrápí, tak žádným ministrem ve chvíli Toho nebyl. Takže se ministrem jmenoval sám.“ Benda pochopil, že bych mu mohl jeho projev hodit částečně na hlavu a tak zastavil, do auta nenastoupil a začal oponovat: „Ministrem mě jmenoval předseda vlády.“ „A kdo je ten váš předseda vlády, který vás jmenoval?“ „Je to člověk, který byl legálně zvolen.“ „A kým byl zvolen?“ „Všemi poslanci a senátory jednohlasně.“ „Všemi kolika poslanci?“ „Všemi, kteří se byli schopni dostavit na mimořádné zasedání parlamentu.“ „A jaké je to číslo?“ „Pět.“ „V tom případě se nejedná o legální parlamentní hlasování. A to by jste jako profesionální politik mohl vědět. Nebo spíše měl vědět.“ Lidé střídavě otáčeli hlavy ke mně a k Bendovi a z dálky to muselo vypadat jak na tenise.
„Je mimořádná situace a ta vyžaduje mimořádná opatření,“ prohlásil Benda otcovským tónem jako by mluvil k prosťáčkovi. „Aha takže to, že vy jste se zvolil šéfem je nezbytné mimořádné opatření, zatímco to, že my tady jsme se zvolili šéfy je zvůle a vede k ujařmování lidí?“ zeptal jsem se dost sarkasticky. Benda se na mě podíval a rukou udělal takové všeobecné gesto. V první chvíli jsem přemýšlel, co to dělá, ale pak mi došlo, že získává chvilku času, aby mohl vymyslet odpověď. „Vy se na to neumíte podívat správně politicky.“ Abych se přiznal, tak jsem zůstal zírat jak vyvoraná myš. Zbytek náměstí vybuchl smíchy. A smál se ještě ve chvíli, kdy se Bendovo auto rozjelo a zmizelo za rohem.
„Nechám ho zastřelit hajzla jednoho,“ vylétlo z kapitána. „Spíše by bylo dobrý zajistit, aby se nám nehrabal zbytečně v kasárnách a nebo v nějakém místě, kde máme soupis různých věcí.“ Kapitán se zarazil a místo dalšího nadávání zmizel v jedné z budov, kde si pro jistotu připravil vysílačku a u ní jednoho bývalého vojenského radistu. Druhá byla v kasárnách a třetí v policejní budově, kterou jsme využívali jako centrálu. Takže je kapitán obě zalarmoval a dal jim ohledně Bendy velmi velmi velmi detailní instrukce. Podle toho co jsme se později dověděli, tak zkoušeli chvíli opruzovat u kasáren, ale nakonec to vzdali víceméně sami. Nicméně my šéfové jsme z celé návštěvy měli stejně poněkud zkaženou náladu. Pro normální lidi, ale byla něco jako kulturní vložka a pár lidí to komentovalo, že takovouhle návštěvu šašků by si dali líbit častěji.
Když jsme to večer probírali, tak jsme se shodli, že nám neplánovaně pomohli ti darebáci z Černomlejnova. Protože to vypadá, že ty zbirožáky definitivně odradila teprve naše armáda připravená pro demonstraci síly v Černomlejnově. Nicméně jsme se shodli na tom, že to černomlejňákům stejně spočítáme a vyrazíme z nich tribut, který bude pro Tábor citelný a ne pár fufníků. Doktor tedy naznačoval, že základ by měl být si s nimi promluvit. K tomu nakonec nalomil i mně a trochu i Markétu. Nicméně kapitán Novák na totální podřízenosti Černolejnova nebo velkém tributu trval. Budeme to muset řešit za pochodu. Zbytek neděle navzdory očekávání proběhl poměrně v pohodě.
Myslet dopředu neznamená si koupit basu piv místo dvou lahví, ale přemýšlet občas co by kdyby a sem tam si něco připravit na dlouhodobé hledisko.
Věc, kterou budete znát vám někdo možná mučením vezme, ale i poté ji budete mít.
stepan-hawk
 
Příspěvky: 307
Registrován: čtv 08. lis 2012 20:29:01
Bydliště: královská část prahy

Re: Kaleidoskop krachu

Příspěvekod stepan-hawk » ned 08. úno 2015 2:14:34

Lukáš - devátý den – neděle
Ráno jsem se probudil a zamířil klasicky do kuchyně. Vzpomněl jsem si jak včera Robert zpíval: „My dva k sobě patříme, co nás čeká dál však nevíme…“ Při tom se koukal na Lucku. Asi si na něj budu muset dát pozor. Za okny se začínaly objevovat první paprsky ranního slunce a já typoval, kdo bude vstávat jako druhý. V tu chvíli zazněl bzučák a mě bylo jasné, kdo bude druhý na nohou. Samozřejmě Robert. Já odložil konvici s vodou a přemýšlel, jestli zaběhnout pro neprůstřelné prádélko. Vzápětí začal bzučák zvonit přerušovaně a já se začal hýbat maximální rychlostí, protože jsem to pokládal za velmi nepříznivou předzvěst. Cestou přes dvůr jsem potkal Roberta, který si navlékal těžkou vestu, zatímco měl v druhé ruce útočnou pušku. „Zpátky. Kompletně ustrojit. Vypadá to na něco většího.“ Vzápětí se ze dveří vynořila Lucka a já jí ukázal do toho rohu, ze kterého byla vidět kaplička a sloup pro větrnou elektrárnu a tudíž i člověk, který měl naznačovat co se děje.
„Dvě … dvě věci … asi auta … jedno asi velké a jedno malé… jsou asi ve mlýně … a tam asi cvičí….“ Přerušil jsem Lucku zavoláním z otevřeného okna: „Cvičí?“ „Jo nééé - roztahujou se tam - to asi má být.“ Na dvoře se objevil Láďa a zavolal na mne: „Rozkazy šéfe?“ Podíval jsem se na něj a uviděl, že má jen neprůstřelnou vestu, útočnou pušku, přilbu, nezavázaná bagančata a kalhoty od pyžama. „Zatím hlídej bránu. Až s Robertem vyrazíme, tak se kompletně dostrojte a vyražte společně za námi. Tady zůstane hlídat jen ženská část osazenstva.“ Bleskové dostrojení bylo ještě rychlejší než bych čekal. Zamířil jsem ke mlýnu a uběhl asi deset metrů, když mě předjel Robert jedoucí na kole. V tu chvíli jsem si připadal jako strašný blbec, že mě něco tak moc primitivního nenapadlo. Robert si odněkud připravil kolo a teď byl schopen být u mlýna nezadýchaně za pár minut, zatímco já bych přisupěl zcela vyflusán za deset až patnáct minut. Naštěstí Robert zastavil a vzal mě na nosič. Nechápal jsem, kde vzal tak robustní kolo. Pak z něj vylezlo, že ho měl připravené v autě pro případ, že by někde musel auto opustit.
Když jsme dorazili k mlýnu, tak byla jeho brána otevřená a nepoškozená. Evidentně si ta skupina dala práci, aby bránu otevřena nenásilně. Robert si nasadil přilbu a když jsem to neudělal automaticky také, tak mi klepnul na vršek hlavy klouby. Bolelo to. Tak jsem si přilbu raději nasadil. Poté už jsme nakoukli za bránu. Na dvoře stál náklaďák a kupodivu se nejednalo o vejtřasku, ale o starší liazku a vedle ní stál druhoválečný jeep. Oběma běžel motor. Na jeepu byl namontován velkorážní kulomet nebo jeho zdařilá napodobenina. „Tohle bychom možná nemuseli přežít. Pokud je to pravý.“ Pochopil jsem, že Robert mluví o kulometu a ignoruje lidi, kteří stáli všude kolem. Kolem náklaďáků se totiž motalo cca dvacet lidí. Z toho byli tři svalovci s brokovnicemi, šest ženských a asi jedenáct dětí.
„Tak začneme,“ šeptl jsem směrem k Robertovi. Pak jsem vystoupil do volného prostoru a prohlásil poměrně nahlas: „Smím se zeptat, co tady děláte?“ Všichni sebou trhli a chlapíci svoje brokovnice namířili tak trochu mým směrem. Musím přiznat, že je nenamířili přímo na mne ani na Roberta. Možná trochu hrálo roli to, že Robert tak trochu namířil svojí útočnou pušku jejich směrem. Jenže během krátké chvilky se z budov okolo vynořilo několik desítek dalších lidí. A ti nevypadali jako žádní svatouškové. Většina měla docela svaly. A leckterý byl docela ozbrojený. Bylo tam několik s puškami, několik s pistolemi a i ten nejhubenější chlapík vysoký jako já, který poněkud připomínal krysu, měl basebalovou pálku. A u pasu se mu houpal docela velký tesák. Navíc se ukázalo, že je z nich rozhodně nejagresivnější. Jeden z chlapíků zamířil ke kulometu v jeepu. „Jestli se chopí kulometu, tak začnu střílet,“ šeptnul směrem ke mně Robert. „Ten kulomet nechte na pokoji, nebo to budeme nuceni brát jako vyhlášení války.“
V ten okamžik bylo najednou poznat, kdo z nich ve skutečnosti velí. Protože jeden chlápek, který měl na sobě luxusního bombra, luxusní maskáče a luxusní kanady (to jsem se ale dověděl až později od Roberta – snad nečekáte, že se v něčem takovémhle vyznám) pokynul rukou a chlápek mířící k jeepu strnul v půlce kroku. Nešel dál ani blíž. Na tom už se dalo stavět.
„Takže se zeptám ještě jednou. Co tady děláte?“ „My jsme sem přijeli jako první. Takže se JÁ zeptám - co tady děláte vy?“ odpověděl mi otázkou ten chlápek v tom bombru. Sice jsem se na chvilku zarazil, ale pak jsem si uvědomil, že mi chlápek nahrál na smeč. Sice jsme totiž bydleli v tom hostinci skoro všichni.. ale je tady to skoro. Vlastně mě udivovalo, že se Ferencovi, kteří měli okýnka ze svého kumbálu sem na dvůr, ještě neobjevili. „Takže platí, že kdo dřív přijde, ten dřív mele?“ zeptal jsem se. Šéf se zarazil. Evidentně mu došlo, že asi je něco o čem neví a co by si měl rozmyslet. Jenže ten jeho nejhubenější chlápek se rozhodl využít příležitosti, že šéf nereagoval hned. Ujal se tudíž slova: “Sklapni hajzle a vypadni. My jsme tady byly první. Co na tomhle nechápeš. A jestli chceš dělat problémky, tak ti tu tvojí luxusní přilbu rozkřápnu. Třeba i s hlavičkou uvnitř. Třeba by k večeři mohl být mozeček.“ Poslední větu doprovodil poměrně ošklivým zachechtáním.
Ten jejich šéf se trochu zarazil. Bylo vidět, že sice nesouhlasí s formulací, ale s obsahem větší problém nemá. „Takže kdo dřív přijde?....“ zeptal jsem se ho. „Jo,“ odpověděl mi, protože ho evidentně nenapadlo, co by mohlo být špatně a reakce jeho společníka ho nutila reagovat rychleji než by se mu líbilo. „A jestli nevypadneš, tak uvidíš ty šmejde,“ dodal ještě ten provokatér docela nepříjemným hlasem a několik lidí kolem souhlasně pokývalo hlavami. Arogance, se kterou se ke mně chovali, mě už trochu našňupla. Takže jsem se sehnul na zem, sebral jeden kámen a hodil ho Ferencovým do okna. Podařilo se mi to tak dokonale, že jsem obě okna rozbil a kámen se od vnitřního odrazil ven. To už samozřejmě nepřehlédli ani unavení Ferencovi, kteří byli rádi, že je neděle a tak si mohou přispat, jak jsem včera slíbil. O chvíli později z okna vykouknul neoholený pan Ferenc a nevěřícně zíral co má na dvoře před sebou. „Co se tady děje?“ zeptal se, zatímco se rozespalýma očima rozhlížel.
„Takže se zeptám ještě jednou. Co tady děláte?“ zeptal jsem se značně nepřátelštějším hlasem než poprvé. „My sme sem přijeli přežít tuhle zasranou dobu. A nějací tři šaškové nám v tom nezabrání. Jsme silnější a jestli se okamžitě neseberete a nevypadnete, tak uvidíte,“ zařval na mne zase ten provokatér. „Je to i váš názor?“ obrátil jsem se na toho, který tady podle mne šéfoval. Ten se na okamžik zamyslel a než stačil odpovědět, tak se události pohnuly. Ten provokatér totiž jednomu člověku sebral pistoli zpoza pasu a namířil ji na mne. Bylo to tak nečekané, že ho Robert ani nestihl zastřelit. „Takže teď bude po mým. Vypadnete odtud a to hodně rychle. Nebudu s váma vo tom žvanit.“ „Jste si jist?“ zeptal jsem se ho poněkud ironicky, protože už jsem měl představu, že v tomhle „prádélku“ se mi nic nestane. „nechcete si vzít nápovědu…“ začal jsem, ale on mě přerušil. „Jako nápovědu publika tady na dvoře?“ zachechtal se docela nepříjemně. „No myslel jsem spíše nápovědu odstřelovače na kopci,“ řekl jsem a ukázal palcem přes rameno. „Blafuje,“ prohlásil ten truhlík a vystřelil. Kulka mi narazila do hrudi a vesta se podle zvuku zatím nudila. Sice jsem si z toho kecnul na zadnici, ale jemu už to radost neudělalo, protože mu vzápětí hlavou proletěla kulka, která přiletěla z kopce. No nemít nahoře na kopci Ludvíka, tak jsem asi takhle nemachroval.
A ohledně té kulky, tak nebyl to žádný výstřel, po kterém by odpadla půlka hlavy. Nekonaly se žádné gejzíry krve. Nebyla žádná jeho poslední slova nebo činy, prostě jediné co by se o tom dalo říci, že to byl s odpuštěním humus. Bylo vidět, že to jejich šéfa zaskočilo. Evidentně takovýto vývoj nečekal. Zvedl ruku a bylo vidět, že váhá a do přímé konfrontace se mu nechce. Nicméně si ještě pořád myslel, že má převahu. Stáli jsme takhle proti sobě docela dlouho. Ze svého omylu o převaze byl nakonec vyveden poměrně brutálním způsobem. Z jeho pohledu zcela nečekaně se totiž za mými zády objevil ve vzduchu vrtulník, který musel řídit Milan. Nevěděl jsem, zda byl zcela připraven k boji, ale z pohledu té chvíle bylo mnohem důležitější, že to nechtěl vědět ani tenhle šéf skupiny. Vzápětí navíc ze všech možných oken na dvůr zamířili zbraně ostatní členové naší skupiny. Nově příchozí vzápětí na pokyn svého šéfa složili zbraně. A konečně jsme si mohli promluvit. V rámci možností dokonce i normálně.
Odvolal jsem vrtulník a vzal si toho šéfa stranou. Kromě mě u tohohle rozhovoru byl i Milan, který sem hned po přistání zamířil, a Robert. Rozhovor jsem započal já. „Takže co tady děláte?“ „Chtěli jsme se tady usadit. Kdysi mě sem manželka vytáhla na nějaký kurs s názvem zpátky ke kořenům. A já si teď po pár letech uvědomil, že v době kdy je většina věcí s elektronikou na houby a lidí je málo, tak možná místo jako tohle by nemuselo být od věci. Navíc tady myslím bylo i pár koní a ti budou za pár let nebo desítek let až dojde nafta k nezaplacení. Když se zaposlouchám, tak jste místní počty zvířectva o dost navýšili, takže si tohle určitě uvědomujete. Jenže my opravdu potřebujeme místo kde se usadit. Abych nezapoměl, jmenuju se Zdeněk Mach a vás bych tipoval, že nemáte žaludek na to, abyste naši skupinu nechal jen tak postřílet. To je taky důvod, proč jsem nechal složit zbraně,“ řekl pan Mach Na můj tázavý pohled dodal: „no tak rozhodně je to jeden z důvodů.“ „Tak na rovinu. Jednu spřátelenou vesnici už máme. Ale mít jednu nebo dvě je samozřejmě rozdíl. Jenže my jsme vám jednoho člověka zastřelili.“ „Jasně jenže to bylo v sebeobraně a poté co udělal hromadu kravin. Nicméně i tak bych za to rád něco dostal.“ „A co takhle kdybych vám za to nechal každou čtvrtou zbraň, kterou u sebe máte?“ V ten okamžik na mne koukal docela vyděšeně. „Ehmmm. Dobře. Neuvědomil jsem si, že to, že nás necháte odejít, nezahrnuje to, že nás necháte odejít s našimi věcmi.“ Hodil jsem po něm poměrně ošklivý úsměv.
„Řekněte, co chcete, a já vám řeknu, čím za to zaplatíte. Třeba se dohodneme a třeba ne. Třeba má cenu to zkusit.“ Podíval se na mne podezíravě, ale nakonec kývl a rozvinula se diskuze, na jejímž konci byla taková dohoda, že my jim necháme jednu z těch okolních vesnic, kde jsme mrtvoly vytahali z baráků mimo ves a které v rámci předběžné dohody s Táborem spadají pod nás a necháme jim vše, s čím sem přijeli.
A oni nám na oplátku za námi poskytnutou a tak trochu připravenou vesnici a za to, že na jejich dělání problémů zapomeneme, přivezou 6 náklaďáků užitečného materiálu. Náklaďákem byla míněna míra představující 16 metrů krychlových a užitečným materiálem věci, které jsou zcela použitelné, ale slíbil jsem, že některé méně užitečné věci budu brát s koeficientem. Mezi užitečné patřily potraviny trvanlivějšího charakteru, alkohol s 40 a více procenty, užitečné knihy, prázdné sešity, psací potřeby a zdravotnický materiál. A ničeho stejného více než dva metry krychlové.
My jim také poskytneme chovné kusy pro ta zvířata, která se rozhodnou pěstovat. (Samozřejmě jen když je budeme mít.) A také umožníme jejich dětem chodit k nám do školy s tím, že za to nebudou muset platit více než místní. A také jsem mu nabídl trvalé obranné spojenectví. On se pak přiznal, že ten zastřelený s nimi byl jen asi den a nechtěl respektovat jeho vedení.
Zeptal jsem se ho na to, nakolik může věřit svým lidem, že jím navrženou dohodu budou respektovat. Ujistil mne, že z těch 22 chlapů a osmi žen je ¾ bývalých zaměstnanců jeho firmy nebo jejich příbuzných. Když zjistil, že se děje něco mimořádného, tak je svolal do firemní centrály hromadným posláním sms. „Měl jsem to teda připravené pro jiné účely, ale i na tohle to fungovalo.“ A zbytek jsou lidé, se kterými se znal z posilovny a kterým odeslal druhou hromadnou sms. Pak už to pro něj tak jednoduché nebylo, protože než dojel do práce, tak mu přestalo fungovat auto. Naštěstí mu zbývalo jen deset minut pěšky a tak to došel. Druhé štěstí bylo, že ve své firmě zaměstnával přes tisíc lidí a díky tomu a dávce štěstí se mu sešlo tolik lidí při vědomí.
Na místě rozdělil úkoly a začal zjišťovat co se děje. Když pak druhý den na Vítězné náměstí, kde byl v noci světlomet, poslal ráno jednoho svého člověka, tak se mu vrátil s docela blbou zprávou. Na místě bylo několik organizujících policistů, ale jeden z nich byl bývalý neúspěšný žadatel o práci v jeho firmě. A s trestním rejstříkem na tři stránky, který v té době měl…. by se rozhodně nikdy k policii nedostal. Takže se pan podnikatel rozhodl, že se raději udělá pro sebe a jeho zaměstnanci, kteří měli pocit, že unikli o fous nějakému průseru, se k němu rádi přidali. A lidé z posilovny, které přibral ještě první den, také. Pak ve firmě hledal čím jezdit. Ale vzhledem k modernizaci, kterou pravidelně dělal a stát ve svých zakázkách platil, se ukázalo, že jediný po úpravách pojízdný vůz je jeho stará Liazka, kterou si nechal jako talisman, protože s ní začínal. Jeep přivezl jeden známý z posilovny a byl to opravdový druhoválečný kousek.
Z rodinného hlediska na tom byl poměrně dobře, protože jeho sedmiletá trojčata byla všechna v pořádku a manželku, která byla moták, dokázal k normálnosti profackovat. Přiznal se, že v minulosti ji párkrát už nafackoval, ale z tohohle, co musel dělat, nakonec zvracel a trochu ho to změnilo. Zařekl se, že už na manželku ruce nevztáhne. No myslel jsem si svoje, ale kdo ví. Tahle doba asi změní každého. Tak proč by někoho nemohla změnit projednou i k lepšímu. Co se dovedností týče, tak měl ve své skupině lidi ze své stavební firmy, takže dělali na stavbách - stavbyvedoucí, zedníci, pokrývači, elektrikáři - rozvoďáci, dlaždiči a pomocní pracovníci. Ti z posilovny byli všichni od bezpečnostních agentur. A manželky byly číšnice a kuchařky. Nakonec musím přiznat, že měl vážně štěstí na lidi.
Před devátou od nás vyrazili směrem k novému domovu, aby se tam do večera stihla zabydlet a pan Mach slíbil, že v budoucnu můžeme své akce koordinovat. Robert mu řekl o čtyři řidiče ještě dneska a asi až do zítřka nebo pozítřka. Stálo nás to jednu přenechanou vejtřasku za řidiče do zítřejšího večera a půl metru krychlového odpuštěného za každý půlden zpoždění.
Když jsme odcházeli, tak mi Robert řekl, že moje prohlášení o nápovědě ostřelovače na kopci bylo proneseno stejně ošklivě, jako mluvil předtím ten zastřelený. Asi začínám okorávat. Zeptal jsem se Roberta, proč domlouval ty řidiče a Robert mi řekl, že jestli pojedeme do Prahy, tak je to asi na hodně dlouho naposled a tak by nebylo od věci mít s sebou více náklaďáků na všechno. A zatímco náklaďáků jsme překvapivě nashromáždili poměrně dost, tak ruce, co by s nimi uměly jezdit, nám tak trochu schází. Tak trochu hodně. Třeba by se s nimi mohlo domluvit i nějaké další půjčování. „Cena určitě poroste. On není hloupý. Také ví, že potřebuje shánět materiál. A ne jenom pro nás, ale i pro sebe. Náš vrtulník ho protentokrát možná vystrašil, ale příště už něco bude mít určitě i on. A myslím, že nejlepší bude spolupráce a on, který má pocit, že momentálně o fous unikl průšvihu si to uvědomuje. Ví, že moc nescházelo a postříleli bychom ho i s jeho lidmi. A taky je evidentně rád, když vidí někoho, kdo vypadá, že ví, co se má dělat.“ „To myslíš mne?“ zeptal jsem se Roberta. „No jasan.“ Povzdechl jsem si a pokrčil rameny.
Pak už byl čas probrat naše nové přírůstky posbírané cestou. Jarmila byla jasná. Tu bereme. I když jako pomocnou zemědělskou sílu, protože nic praktického neumí. Ten pán z Jihlavy, který měl s sebou pětiletého syna, pracoval pro realitní kancelář, ale naštěstí jako údržbář, který některé objekty uváděl do náležitého stavu (natíral, čistil, opravoval tašky na střeše), dohlížel na stavební firmy a dělal drobné opravy. Kromě toho se prý živil jako hodinový manžel. „To nám nevadí. Tady se někteří živili jako hodinoví společníci,“ neodpustil si rýpnutí do Roberta Luděk a Bertík na to reagoval mírným zavrčením, protože vycítil, do koho se naváží.
Druhý pán byl otec jedné z těhotných slečen. Jmenovali se Povidlovi a byli také z Jihlavy. Tatínek měl dílnu na opravy lesnického nářadí a slečna byla řeznice. To byla samozřejmě oboje poměrně výtečná povolání, která se nám tady budou hodit. K tomu měla slečna podnikatelskou nástavbu, ale ohledně podnikání jsem jí na rovinu řekl, že zatím hodláme především jako skupina podnikat vše potřebné pro přežití.
Jihlavské doplňky uzavírala trochu korpulentnější paní, která tam prý dělala v pekárně. Vypadala trochu jednodušší podle stylu odpovídání. Luděk si neodpustil do Roberta šťouchnout: „Proti ní to myslí i tobě.“ Robert reagoval jen odplivnutím a jinak se tvářil, že si ničeho nevšiml.
Další paní byla překvapivě až z Prahy a měla učiliště v oboru interiérová tvorba. Když viděla, jak se na to tváříme, tak se skřípáním zubů požádala o pozici pomocného zemědělského dělníka. Tu jsme jí dali. Kromě toho jsem jí řekl, že když někde bude pro její dovednosti využití, tak jí samozřejmě přechod umožníme.
Jedna těhotná slečna byla až z Havlíčkova brodu a putovala na poměrně luxusní cyklistické trojkolce. Na rovinu přiznala, že ji ukradla v jednom cyklistickém obchodě kousek od Masarykovy ulice. Ze všech těchto lidí propadla asi poměrně nejmenší panice a za trojkolkou měla v době setkání přívěs a na něm nějaké věci. Asi by s nimi nevystačila příliš dlouho, ale proti ostatním na tom byla ještě pořád dobře. Dokonce se ozbrojila loveckou kulovnici. Podle svých slov na to, aby s ní lovila jídlo, ale…. nějak jsem jí to tak úplně nevěřil. Na druhou stranu mi to nevadilo. Horší bylo, že měla obchodnické učiliště. Nicméně říkala, že měla babičku na vesnici, takže si lecos vyzkoušela. Dokonce už prý párkrát v životě dojila krávu. „Ok. Takže jste se právě pasovala do pozice jedné z místních dojiček. Nebo spíš dojičky hlavní. Tuto právě potřebujem,“ prohlásil Milan a mě nezbylo než pokývnout. Až na náznak plzeňského dialektu bych to asi řekl více méně stejně.
Dvě slečny, které odmítly řídit auto, byly sestřenice. Byly z Pelhřimova a jejich příbuzní byli někde ve městě. Dokázali z nich najít jen jednoho otce a ten byl mrtvý. Pak se jim navíc stalo to, že v době, kdy už ve městě začínalo být špatné ovzduší, tak je na ulici nějaký lehce opilý „santusák“ okukoval a dělal jim nemravné návrhy. Pak šel za nimi, zůstal stát před domem a po chvilce si z železářství naproti půjčil páčidlo a při tom se velmi ošklivě usmíval, tak se slečny raději sebraly a urychleně utekly přes dvůr a zamířily z města. Když pak potkaly nás, tak se velmi rády přidaly. Teď je zaskočilo, že děláme něco jako přijímací řízení. Slečny se nejdříve rozbrečely a pak přiznaly, že mají jenom oděvní a kožedělné učiliště. Následoval výbuch smíchu, který slečny tak trochu nechápaly. Tak jsme jim vysvětlili, že kožedělné učiliště přijmeme mnohem raději než obchodní akademii nebo gymnázium. „Jenže má to jednu drobnost. Budete tady muset opravdu s těmi kůžemi pracovat. Od sundání ze zvířete až po jejich sešití na kožich. A věřte tomu, že i když do začátku bude oblečení dost, tak doba kdy pořádný kožich bude mít slušnou obchodní hodnotu, není vzdálena příliš. A pokud dokážete shromáždit dostatek zásob surovin, tak věřte tomu, že za pár let to bude velmi vítané. Můžete spolupracovat támhle s Lenkou.“ Slečny po chvilce zavřely pusu a pochopily, že jsou přijaty s klasickou podmínkou, že budou pomáhat se zvířaty a zemědělstvím. Později se ukázalo, že se jednalo o spíše aranžérské učiliště, ale kůže a práci s nimi tam probíraly a navíc byly ochotné se učit.
Ten starší pán, co jsme ho vyzvedli doma, byl důchodce a skoro celý život ho živila dálková kamionová doprava. Takže o autech věděl docela dost. A to i o těch co jsme používali, protože ke stáru si přivydělával v jednom družstvu a tam prý měli „hrozný krumply“, tak se prostě musel naučit i opravy. Řekl, že pokud ho necháme pořádně vyspat a nebude na místě tahat těžký věci, tak … „můžu jezdit pro vás.“ „No myslím, že by bylo správnější pokud by jste řekl: můžu jezdit pro NÁS,“ poznamenal Ludvík
Poslední byl ten jezdec na koni, který ujel od té skupiny, která ho využívala. Bylo mu asi čtyřicet a prý se v životě živil už lecčím. Vystřídal různá zaměstnání a vyjmenoval jich asi deset. Tak jsem mu dal pár otázek, protože mezi těmi zaměstnáními byl pomocný svářeč. Ukázalo se, že o tom něco ví. A na rovinu řekl, že dělal jen přípravu a ne přímo sváření. A pokud se umí starat o zvířata….tak ho bereme všemi deseti.
Tohle probírání a přijímání lidí jsme dodělali kolem jedenácté a Robert prohlásil, že bychom měli udělat časný oběd a poté vyrazit do Prahy. Pokud chceme být zpět do čtvrtka, tak měl nepochybně pravdu. Přišlo mi trochu zvláštní, že nemáme skoro nikoho z vesnice, ale to mi vysvětlil Milan. Protože ti, co pochází z vesnice, budou zatím raději v té vesnici, kde bydlí a kde to znají. Než aby se přidali k nějaké z jejich pohledu „hurábandě“. A navíc ve městech žije mnohem více lidí než na vesnici.
Než byl připraven oběd, tak jsme poslali nově příchozí se vykoupat. Koukali na nás nejdříve vyjeveně, ale když zjistili, že to je míněno vážně a mají k dispozici sprchu i vanu, tak se těhotné slečny málem rozbrečely štěstím. Luděk nechápal proč. „Člověk si prostě neuvědomuje co má dokud to neztratí,“ řekl mu Robert.
Zatímco se naše ženy pustily do přípravy oběda, tak jsem svolal lidi, kteří byli dle mého názoru vhodní pro naplánování cesty. Pražáky jsem vzal všechny a kromě nich ještě Milana. „Takže pojedeme do Prahy pro ty vysílačky, o kterých mluvil Robert, ale kromě nich by bylo dobré pobrat vše užitečné. Hlavně věci, které se nedají jednoduše sehnat v okolí nebo které budou zanedlouho vzácné. Mě namátkou napadá pár motorů a stykačů z tramvají. S tím by mohlo jít udělat stejnosměrnou elektrifikaci bez větších problémů. Další věc mě napadají učebnice. Hodilo by se zajet do Dejvic a v prodejně tam posbírat skripta z ČVUT i VŠCHT. Napadá mne i pár dalších věcí, ale ty sepíšu Ludvíkovi, který bude velet západní skupině.“
„Ty snad chceš, abychom se rozdělovali?“ zeptal se mne Robert hlasem, který jasně říkal, že je to hloupý nápad. „Kdybychom chtěli vše stihnout jako jedna skupina, tak se včas nevrátíme. Takže ano. Chci, abychom se v Praze rozdělili.“ „Mě se to nezdá,“ zabručel ještě Robert, ale už neprotestoval.
„Takže co dalšího potřebujeme?“ zeptal jsem se do pléna. „Mne napadá, že posbíráme naše zdravotní karty u všech doktorů. Tedy alespoň tam, kde jsou v papírové formě. Tam kde byly jen zaznamenané do počítačů samozřejmě ne. Dále se stavíme ve Štěrboholích v Obi, tak si rozmyslete, co tam chcete a další zastávka je opravárenská základna dopravního podniku v Hostivaři. Pak se stavíme u nás doma, kde se dá přespat a dvůr je snad dost velký pro náklaďáky co s nimi pojedeme a poté už návrat zpět. Další věci by mohly napadat vás ostatní.“ „Já bych se stavil v nějaké lékárně. To zvládnu při objíždění těch středisek kvůli kartám. A když budeme u zubařů, tak tam vyberu dvě tři ordinace od všeho. Sice s tím neumím, ale třeba se objeví někdo, kdo s tím umět bude. Případně mohu vybrat i nějakou další ordinaci,“ řekl Robert. „Vezměte v nějaké optice všechny brýle co tam budou,“ řekla paní Ferencová a posunula si brýle na nose. „Ty začnou mizet hned, jakmile lidem dojdou gelové kontaktní čočky. Ty dneska nosí většina lidí a mají životnost měsíc. Alespoň jestli chápu dobře, že bude křečkovat každej a nejspíše všechno.“
„Když už mluvíte o optice, tak by bylo dobré někde sehnat dalekohledy,“ poznamenal Milan. „A když mluvíš o dalekohledech, tak mikroskopy by také bodly,“ reagoval Láďa. „Krevní testy by to chtělo,“ řekl Robert. To přivedlo k nápadu Jitku. „Prací prášky. Ne že bysme měli být pořád od krve, ale prát se musí.“ „Prášky najdeme i v okolí,“ poznamenal Milan. „Pokud nám je tedy Táborští nevysbírají,“ reagoval Robert. „Vezmeme hygienu. Pár set kilo nás nezabije a může nám to zachránit za pár let kejháky,“ prohlásil Ludvík
„Jak s palivem?“ zeptal se Milan. „Budeme občas vybírat auta cestou, ale pro jistotu bych čerpadlo vzal,“ řekl jsem. Sice budeme čepovat z aut, ale musíme být připraveni, kdyby nebyla k dispozici a načerpání na benzínce je rychlé. Pak jsem Milanovi řekl, aby nám s sebou dal na obchod nějaké ty pistole a také pár kulovnic, ke kterým máme málo nábojů. Že to vezmeme na obchod. A také jsme sbalili deset akumulátorů do škodovek 120 s tím, že kdyžtak nahodíme pár dalších a přivezeme je sem i s lidmi a nějakými věcmi v nich a za nimi.
Pak následovala další debata, kde padaly nápady co přivézt a nakonec jsem probral to, čeho jsem se trošku bál. „A teď ještě poslouchejte. Musíme se domluvit při případ nějakých problémů. Co udělat, jak jednat a hlavně co jsou naše priority. Naší priorita je přežít. Sekundární dostat se zpět do Černomlejnova. Ideálně s materiálem pro který jedeme a také by nebylo od věci probrat byty dětí, protože je možné a asi i pravděpodobné, že by někde mohli být rodiče. Uvědomte si, že se zdá, že v rodinách je přežívání častější. Soudkovi, moje rodina, Třešňovi (to byli tři sourozenci z oddílu, kteří přežili všichni.) a prakticky je to většina lidí, kteří mají nějakého příbuzného v pořádku. Takže v odolnosti nejspíše hrála roli genetika.
A teď tu bezpečnost. Rozdělíme se u depa na Kačerově, sraz by měl být na stejném místě. V případě velkých průšvihů je vyzvedávací místo na Palackého náměstí, ale na rovinu moc nedoufejte, že bude mít druhá skupina čas a možnost vás tam hledat.. Tím jsem debatu uzavřel a svojí části skupiny řekl průběžné body pro případ, že by se někdy zdržel.
Po obědě následovala cesta do Prahy. Jeli jsme devíti V3Skami a s tím samozřejmě Robertův obrněný vůz. Vzali jsme s sebou všechny děti z bývalého oddílu. To bylo moje rozhodnutí, protože jsem prohlásil, že by bylo dobré, aby si doma pobalili všechno oblečení, všechno učení, většinu nebo všechny knížky a vše další užitečné co budou mít doma. Všem pražákům, kteří jeli, jsem nařídil, aby pobrali vše doma a pak se stavili u svých lékařů a pobrali od nich veškerou zdravotní dokumentaci, která se jich týká. Kdo ví, jestli to Robertovi nepomůže při zachraňování něčího života. Rozdělili jsme se do skupinek podle bydliště. Já měl ve své skupině Láďu a Roberta (který tedy prohlašoval, že musí se mnou na to jedno místo, kde mají být ty funkční vysílačky). Kromě nich jsem měl ještě čtyři děti bydlící relativně poblíž. Špatná zpráva byla, že všechny moje děti se mnou jely. Chtěl jsem jim to zatrhnut, ale po půlhodinovém Jitčině hysterickém záchvatu jsem protesty vzdal. Nakonec jeli všichni z Prahy, kromě Ondřeje a Jitky, kteří prohlásili, že sbalení z Prahy byli dostatečně a Ondra mi soukromě přiznal, že pokud by v Praze potkal motáky, tak by je tam nedokázal nechat a přivezl by je. Navíc jsme vzali Ivana, kterého jsem vzal kvůli otevírání zámků a Sergeje, kterého jsem vzal jako řidiče.
Všichni, kdo jeli, dostali od Milana respirátory. Myslím, že to bylo dobře, protože ve městech už to asi bude o chycení nemoci. Pak už jsme vyrazili na cestu, kterou jsme začali návštěvou našich nových sousedů. Zjistil jsem, že mrtvoly tam odtáhli na kraj lesa, kde bylo sedm asi metrových mravenišť. Mám pocit, že až skončí s mrtvolami, tak budou mraveniště ještě větší. Přibrali jsme čtyři řidiče. S námi pod naší ochranou jela liazka pana Macha, kterou jsme pak poslali s východní skupinou. Měla posbírat věci, které jí narychlo sepsal pan Mach. Tuhle ochranu cestou dostal ode mne jako prezent a bylo vidět, že si uvědomuje, že to není samozřejmost..
Potom jsme vyrazili dál na sever po E55. Luděk si samozřejmě neodpustil šťouchnutí do Roberta: „Není to tvé bývalé pracoviště?“ „Ne. Já pracoval na místech jako Pražský hrad, Hilton a Karlovy Vary.“ Po tomhle dal Luděk Robertovi na pár dní pokoj. Cesta byla bez problémů. V Benešově sice stálo přes cestu pár aut, ale když jsme se vyhrnuli ven ověšeni zbraněmi, přilbami a neprůstřelnými vestami, tak nikdo necítil potřebu nás rušit během dělání průjezdu.
U depa na Kačerově jsme se podle plánu rozdělili a dohodnuli se, že se tady sejdeme ve středu ráno. Pokud by někdo měl problém, tak bohužel v tom bude sám. Ludvík prohlásil, že se podívá k sobě do práce. To jsem měl v úmyslu i já. Jak do bývalé práce v Hostivaři, tak do nové práce v Komořanském průmyslovém parku. Spolu se zastávkou v bytě na Vinohradech moji skupinu nečekala krátká cesta. Nicméně oproti Ludvíkově skupině, která měla v plánu zastávku na matfyzu a ČVUT, jsme alespoň nemuseli přes řeku. Ludvík se ještě jednou díval na papír, který ode mne dostal. „To myslíš vážně?“ „Jo. V těchto kancelářích se zastavte a zkuste pobrat učebnice z nich. Případně poberte všechny učebnice v prodejně literatury… to je ta červená skvrna na plánku. Nebo alespoň ty co se týkají technologie a obráběcích strojů.“ „Na ČVUT sis měl zajet sám,“ zamumlal Ludvík, ale bylo to už spíše takové rezignované brblání, aby se nevzdával příliš snadno. „Sám chápeš, že pohyb po Praze bude asi pomalý, takže nemůžu přejíždět. A nezapomeň si jako první vyzkoušet sehnat ten obrněný transportér, o kterém jsi mluvil včera při večeři.“ Ludvík sice na oko mumlal pod vousy, ale pak při přání dobré cesty a podání rukou bylo vidět, že se o nás bojí. Přece jen jeho skupina měla devět dospělých a moje jen sedm. Objal jsem ho a při tom mu do ucha pošeptal: „Neboj se. Mám Roberta. Ten vydá za víc než jednoho.“
Rozloučili jsme se a moje skupina, která měla v rámci možností vystřídané řidiče, vyrazila po Pražském okruhu, zatímco Ludvík k Nuselskému mostu. Smrad tu byl strašný a já byl rád, že už nemluvíme a mohu si vzít respirátor Místo něho mi ale Robert nasadil tu přilbu od neprůstřelné vesty a na ní namontoval přídavný filtr se slovy: „Nejspíš by stačil i ten, který tam je, ale takovýho velitele jako ty bych hledal těžko, tak nebudu nic riskovat.“ Přilba byla zpočátku docela pohodlná, tak mi to nevadilo. Po nějaké době jsem to ale přece jen prohodil za respirátor. Alespoň v autě. První zastávku na naší pražské pouti jsem naplánoval v nákupním centru Štrboholy, ale opět se ukázalo, že to nebude tak jednoduché. Ve skutečnosti jsme totiž na místě narazili na skupinu s čtyřmi starými náklaďáky, na které nakládali různé věci. Byly to hlavně potraviny, ale i láhve s vodou a nějaké oblečení. „Když jsme zastavili s našimi pěti náklaďáky s přívěsem, tak se seběhli a snažili se tvářit jako machři. Přes obličej měli roušky a viděl jsem, jak si na ně kapali trochu octa. Na první pohled to byli vietnamci. Na druhý pohled to bylo pět vietnamců, jeden nějaký japonec či co a dva normální běloši. Dva mávali katanami, tři basebalovými pálkami, jeden nějakou loveckou puškou a dva pistolemi. Evidentně nebyli moc zvyklí se setkávat s jinými skupinami a když, tak asi byly špatně vybavené.
Robert se na ně chvíli díval, pak vyšel ven ze svého pancéřáku a při tom měl na sobě neprůstřelné oblečení a v ruce svojí útočnou pušku. Já vylezl z druhého náklaďáku také obrněný a v ruce jsem měl pistoli a Ivan jedoucí za mnou měl na sobě vojenskou neprůstřelnou vestu a v rukou útočnou pušku Bren. Z čtvrtého náklaďáku vylezl stejně vystrojený Ivan a měl útočnou pušku vzor 58. A všichni jsme měli respirátor. Bylo vidět, jak ta skupinka naprázdno polkla. „My jsme tu byli první! A jestli nám něco zkusíte sebrat, tak se budeme bránit. Máme také střelné zbraně.“ „Jestli nechcete, aby vás někdo obral, tak si těch zbraní opatřete raději o dost více,“ řekl jim přátelsky Robert. To je šokovalo. „Vy na nás nezaútočíte?“ zeptal se jeden z bělochů. „Měli by sme?“ odpověděl mu Robert. „Néééé,“ říkal rychle a ustrašeně dotyčný a při tom zvedl ruce do klasického odmítavého gesta.
Nakonec následovala normální domluva. Oni byli z jedné skupiny, která se usídlila v holešovické tržnici. „Vietnamští obchodníci se dali dohromady, aby přežili?“ zeptal jsem se se zájmem a odpovědí mi bylo udivené přikývnutí. „Nechtěl ty něco koupit?“ zeptal se s typickým přízvukem jeden z vietnamců. „Záleží na tom, čím by jste za ně chtěli zaplatit. A na tom co nabízíte.“ Když jsem předtím koukal na jejich auto, tak jsem si všiml, že mají na korbě spoustu velkých tašek z Ikey. Ty by se nám na vození věcí docela hodily. Pánové nezklamali a probudil se v nich obchodní duch. „Nemáš nějakou pitctoli?“ Robert přikývnul a ze svého obrněného auta dvě pistole vytáhnul. „Mohly by být s třemi zásobníky ke každý. Co za ně?“ Než se stihli ozvat oni, tak jsem se ozval já: „Dáte nám za ně ty dvě katany a všechny tašky z Ikey, které máte na té korbě,“ řekl jsem a ukázal volnou rukou na náklaďák, ve kterém byly vidět. Chvíli se poradili a poté výměna proběhla. Robert zhodnotil obě katany zblízka a tvářil se, že je s obchodem poměrně nespokojen. Když se po pár desítkách minut kolona čtyř aut druhé skupiny pohnula, tak Robert změnil výraz a prohlásil, že to byla docela dobrá investice. Já měl skoro větší radost z těch tašek, které nám umožní snáze sbírat věci.
V centru jsme se vydali dovnitř a zjistili, že v potravinové části je to tam vybrané téměř kompletně. Sebrali jsme tam jen pár desítek baterek u pokladen, asi šest ikeatašek čajů, jednu tašku psacích potřeb a dvě tašky granulí pro psy. Láďa prohlašoval, že tyhle granule (jediné co tam ještě byly) jsou „pěkně hnusný“ a jeho kolega v práci je dával svému psovi za trest, když něco provedl. Čekal jsem, že naberu několik tašek v obchodě s hrami, ale zjistil jsem, že je zcela vybraný a to od vitrín až po zadní sklad. Stejně tak v obchodě s hodinkami nebyly jediné, které by šly. Zato Robert vybral z módních obchodů zbytky spodního prádla, které tam byly. Prohlásil, že „si rádi budete nosit prdele ve slipech ještě za dvacet let, když bude možnost.“ Nepřeli jsme se s ním. Děti si přitáhly pár plyšáků z prvního patra a byly smutné, že ani tam nebyly kromě nich žádné hračky nebo hry. Z bot tam zbývalo jen pár desítek polobotek a lodiček, ale i to jsme posbírali.
Pak byl čas na to hlavní, kvůli čemu jsem se vůbec rozhodl se tady zastavit. Když jsem ukazoval lidem, co mají vzít, tak se Láďa opatrně zeptal: „Hele sice chápu, že jsme fakt hodně nasraní, ale má cenu si s sebou vozit dalších sedmnáct hajzlíků?“ Robert ho opravil: „Tohle nejsou hajzlíky. To jsou bidety. Ale já také nechápu, na co je s sebou bereme.“ Bylo vidět, jak to Láďovi při slově bidet začalo šrotovat. „Já asi tuším,“ prohlásil po chvilce. „To je na šetření toaleťákem, že jo?“ obrátil se na mě zvídavě. Neodolal jsem tomu, abych si do nich trošku nešťouchnul: „No vidíte, jak to vymyslíte i beze mne, když použijete hlavu oba .“
Manévrování s bidety, které byly uložené nahoře, nebylo nic moc. A poprvé jsem si uvědomil jakou má vlastně Robert sílu, protože klidně vylezl nahoru po regálu, jak kdyby lezl na palandu po žebříku a pak to shora málem dokázal podat i bez lana. Jenže tenhle první spadnul a málem jsme z toho měli pořezané nohy od střepů. Naštěstí nás Robert stihl chvilku před puštěním varovat a tak jsme uskočili. „Hmmm tak změna. Vezmeme bidety jen co jsou dole na zemi a v prvním patře a přidáme nějaké sprchy. Těmi to opatříme na zbytku míst a mohlo by i to stačit. Když ne, tak to vezmeme příště. Aspoň místo toho pobereme více hygieny v drogerii. Nebo něco jiného.“ Naložili jsme bidety a sprchy a přidali nějaké další věci. Nakládání nářadí a nástrojů se samozřejmě neobešlo bez klasické hlášky „když nevíte co by… najdete to v OBI“, kterou po nás Láďa pokřikoval během většiny doby.
Když jsme se už skoro chystali odjet, tak najednou před budovou zastavily dva náklaďáky. Jeden měl na dveřích logo dopravního podniku a vyskákalo z nich pět mužů. Jeden měl pistoli a zbylí čtyři velká kladiva. „Už zas,“ procedil mezi zuby značně naštvaně Robert. „Hele někdo tu je, ale nejsou to ti číňani. Co takhle se po nich trochu povozit, abychom si zchladili žáhu?“ řekl jeden z nich a mě zarazilo, že ho nevarovalo to, že máme pancéřované auto, dodávku a čtyři náklaďáky s přívěsem. „Co takhle raději trochu myslet pánové?“ ozval se Robert. „Pojď sem a já ti to vysvětlím ručně,“ ozval se jeden z nich a Robert si nenechal ujít to, aby k němu opravdu přišel. Dotyčný zjistil, že se dívá na horu svalů o půl hlavy vyšší, která má neprůstřelné oblečení, helmu s integrovanou plynovou maskou a v ruce útočnou pušku. „Ehmmm…“ ozval se vystrašeným hlasem a pak začal koktat omluvu.
Robert ho v tom nechal chvíli dusit a pak z něj z pozice síly dostal informace o tom, co jsou zač. Byli z ústředních dílen dopravního podniku, kde jsem plánoval další zastávku. Prý se tam sešli zaměstnanci dopravního podniku z větší části Prahy. Sestěhovali se do ústředních dílen a bylo jich asi dvacet i s těmi členy rodin, kteří byli naživu. Kromě toho se k nim přidalo pár dalších lidí. Výhoda tohoto areálu byla mimo jiné v tom, že tam v Tu chvíli bylo málo lidí a tak nedalo příliš práce jejich pohřbení a tak to tady prý díky tomu nezapáchá tolik jako jinde. Já to hodnotit raději nechtěl.
Uvědomil jsem si, že tihle lidé nebudou nakloněni přímému drancování materiálu ve svém areálu, ale třeba by se s nimi dalo domluvit. Nechtěl jsem se tím ale příliš zdržovat. Nakonec jsem se s nimi domluvil, že mi přenechají šest motorů TE22J a k nim pár desítek náhradních uhlíků, pár ložisek, třicítku stykačů a další náhradní díly pro tramvaje. Měli jeden částečně funkční vysokozdvižný vozík a tak nám to naložili v přepravních rámech na korbu jednoho náklaďáku. „Na co to vlastně chceš?“ zeptal se mne Láďa. Bylo vidět, že to zajímá i Roberta, ale ten se asi bál zeptat sám „Hodlám udělat pár zdrojů stejnosměrného napětí a můžeme tím topit i svítit.“ Oba dva se usmáli a pochopili, že nám to za tu jednu loveckou pušku, kterou jsme jim s padesátkou nábojů nechali, stálo.
Já si během nakládky dokonce promluvil s jedním člověkem, se kterým jsem se znal od vidění z doby, kdy jsem v ústředních dílnách pracoval. Vidět se a promluvit si s někým ,s kým se člověk znal i před Tím, bylo na jednu stranu osvěžující, ale na druhou stranu to vyvolávalo z paměti duchy minulosti. Raději jsem se ani nešel podívat do své staré kanceláře a ani na dílnu. V době, kdy nám to nakládali, jim Robert ještě na odkoupení nabídl dvacet vajec. A když se usmívali, že vajíčka z obchodů mají, tak se ohradil: „Ale tahle vajíčka jsou od slepice, která je ve výběhu s kohoutem. Takže byste si z toho mohli vychovat vlastní slepici s kohoutem.“ Nakonec za to vykšeftoval všechno ruční nářadí potřebné na ten motor a jeho kompletní dokumentaci.
Začínalo se téměř smrákat, když jsme konečně vyrazili dál. Jízda po vinohradské třídě se ukázala jako poměrně jednoduchá, protože se dalo prokličkovat nebo jet po tramvajovém pásu bez větších zastávek. Přespat se mělo dle domluvy u mne doma. Přesto Robert neodolal, když jel kolem velkého květinářství u Vinohradských hřbitovů. Zastavil tam a začal nabírat všechny svíčky. My jsme také zastavili a vypadalo to, jak kdyby se na ty obchody snesly kobylky. Venku jsme nechali hlídat Ivana s Láďou. Jenže to, že někdo přijde druhou stranou, jsme nečekali.
Do místnosti, kde jsme byli, najednou vpadnul asi dvacetiletý mladík se stejně starou holkou, oba drželi v rukou meče a bleskově se postavili do šermířského postoje. Na sobě měli oblečení, které možná bylo míněno do přírody, ale spíše si myslím, že se trochu moc inspirovali u Pána prstenů. Možná ho měli z nějakého larpu. Takže, když se mladík dost nervózně zeptal: „Co se to tu sakra děje?“, tak jsem neodolal a odpověděl mu: „Svět se změnil. Čichám to ve vzduchu, chutnám to ve vodě, cítím to v zemi. Mnohé z toho co bylo je navždy ztraceno, protože nezůstal nikdo, kdo by si to pamatoval.“ Mladíkovi šokem z odpovědi vypadl meč na podlahu a přemýšlel jsem, jestli nebude zvracet. Možná to ale bylo spíše zápachem kolem a tím, že tihle dva neměli pusu ani nos ničím chráněny.
„Co jste zač a jak to, že je vás tolik? „Protože se snažíme přežít. My žijeme docela rádi. I když to teď není jednoduchý,“ odpověděl mu prostě Robert. „Vemte nás s sebou,“ zaprosila dívka. „Přijde na to…“ začal jsem větu. Bylo vidět, jak dívka zrudla což v kombinaci se zelenou barvou, kterou měla předtím, vypadalo vážně zvláštně. „Vy jste takoví hajzlové, že ani s sebou nikoho nevezmete?“ „Spíše nehodláme nabírat žádné líné nebo nepotřebné lidi,“ odpověděl jsem pevným hlasem. „Takže pokud jsme pracovití a umíme užitečné věci, tak nás vezmete?“ zeptala se značně napruženě dívka. „Co takhle se bavit někde kde není takový smrad?“ zeptal jsem se. „Smrad je na celém světě. Apokalypsa přišla,“ zašeptal mladík a začal zvracet. Vzduch v okolí se tím asi nezlepšil a oba mladí byli rádi, když jsme dosbírali svíčky a sirky a odešli ven. Tam oba uviděli náš vozový park. „Tohle všechno jezdí?“ zeptali se udiveně. „Jo. Nasedněte si támhle na korbu,“ ukázal jim Robert. „A nemohli bychom raději do toho klimatizovaného auta?“ zeptala se dívka a ukázala na Robertovo auto. „Ne,“ prohlásil Robert kategoricky a pak mnohem mírněji dodal: „zatím“.
Už se hodně stmívalo a tak jsme další zastávku udělali až u mne doma. Respektive tam, kde jsem byl doma před Tím. Celá Praha vypadala navečer bez světel bezútěšně, ale když ve stejném stavu vidíte dům, kde jste bydleli přes třicet let, tak vás stejně zabolí u srdce. Vešel jsem dovnitř a zjistil, že jsou vrata na dvůr otevřená. Rozklepaly se mi nohy a nedokázal jsem se chvíli pohnout. Ani pak se mi nechtělo na dvůr jít. Místo toho jsme vyšli do prvního patra k mému bytu a já uviděl, jak jsou sousední dveře vypáčené. Docela jsem se toho leknul. „Tóhle děéélal nějáááký amááááter,“ ozval se s příšerným ruským přízvukem Ivan. Vytáhl jsem z kapsy klíče a odemknul s nimi dveře svého bytu a při tom si sundal masku. Ten zápach byl hrozný. U mne doma to bylo o hodně lepší. To vyhození věcí z lednice před odjezdem se vyplatilo.
Do bytu se za mnou nahrnula první půlka lidí, zatímco druhá v té době jen tak tak poskládala naše náklaďáky, aby se vešly na dvůr. Při tom bylo slyšet několikrát skřípění plechů. Pak mi vysvětlili, že to bylo při tom, když odstrkávali nepoužitelná auta lidí z domu. I to mi přišlo docela nepříjemné. Sice jsem touto dobou bral sbírání zásob a uvolňování cesty od nepojízdných aut jako nutné zlo a málem nad tím ani nepřemýšlel, ale teď to nefungovalo. Jednalo se totiž o věci, u kterých jsem věděl, čí byly, tak to najednou bylo mnohem nepříjemnější„Stejně jsme tam nenacpali přívěsy. Ty jsme nechali na ulici a budeme je muset v noci hlídat, “ řekl mi bez obalu Láďa. „A vezmu si od tebe klíče a dojdu zamknout vchod do baráku. Na dvoře je plno odpadků a kruh spálené země. A v přízemí maj byty taky vylomené zámky. Mám z toho divný pocit.“ Neměl jsem v tuhle chvíli sílu o tom přemýšlet. Jinak by mne vysvětlení nejspíše napadlo.
Moje děti naproti tomu na chvíli odešly na dvůr, kde Jituška dala na mámin hrob kytičku, kterou ráno natrhala a celou cestu svírala v dlaních. V tom květinářství na ní přidala obrovskou mašli. Když se vrátily, tak obě starší děti začaly na rozdíl ode mne jednat a všechno balit. Po chvilce Lucka zjistila, že tu není koš a prádlem a prohlásila, že bude nejspíše pověšené na půdě a vyrazila pro něj s brbláním: „přece tady nebudu nechávat žádné prádlo kdo ví, kdy bude nějaký další.“ Chvilku po tom co odešla se najednou ozvalo její zaječení. To jsme se vzápětí srazili v předsíni skoro všichni. Jenže mě s mými padesáti kily odstrčili a hnali se po schodech nahoru přede mnou. V čele Robert a těsně za ním Ivan. Oba měli v ruce pistole.
Naštěstí se ukázalo, že se Lucka jenom lekla pana Zelenky. Ten byl u sebe doma a vykouknul na chodbu, když kukátkem uviděl, kdo jde po schodech. Druhé štěstí bylo, že pana Zelenku nezastřelili. Měl totiž v ruce pušku, kterou zabavil u svého syna doma. Když tam totiž před týdnem dorazil, tak zjistil, že tam jsou jen jeho tři vnoučata a naštěstí všechna v pořádku. Jeho syn s manželkou vyrazili prý někam na nákup a nevraceli se. Nejdříve chtěl čekat u nich doma, ale první den přetekl záchod v paneláku a také přestala téci voda, takže se třetí den už raději vydali sem na Vinohrady. Ty dva dny mezi tím se pan Zelenka snažil najít syna a snachu. Prohledal Tesco na Andělu i několik dalších obchodů, ale nenašel je. Po tom přetečení záchodu už s přesunem neotálel. Synovi a snaše nechal doma vzkaz co se stalo a kam jdou. Cestou domů sice viděl nějaké letáky, ale zdály se mu nedůvěryhodné, tak se rozhodl čekat na syna, u sebe doma. Uvnitř byl menší zápach než venku už při jejich příchodu a pak to ještě zlepšil, když si udělal jednoduchou klimatizaci z kaloriferu z tramvaje. Ten napájel autobateriemi a vybavil ho na místo topných spirál nouzově vyrobeným filtrem.
V domě po svém příchodu prohledal byty a vyhledal všechny mrtvé. Pak je spálil na pohřební hranici na dvoře a kosti pohřbil. Nikdo jiný živý v domě nebyl. Jediné dveře, které v domě nechal na pokoji, byly moje, protože věděl, že nejsem doma. A pak už jen přežíval a shromažďoval zásoby. To bylo ale kvůli zápachu čím dál nepříjemnější. Naštěstí v domě zatím fungovala klimatizace a z kohoutku ve sklepě tekla malinkým čůrkem lehce rezavá voda. I za tu však byla tato čtveřice ráda. Na splachování stačila.
Po večeři to vypadalo, že už se vzpamatovali ti dva mladí z květinářštví a tak byl čas na vstupní pohovor. Ukázalo se, že kluk se živil jako plavčík a dívka jako pokladní v supermarketu a měla školu se zaměřením chemický laborant. Na rovinu přiznala, že si ze školy skoro nic nepamatuje, ale slíbila, že se pokusí si znalosti oživit. Tak jsme je vzali, když slíbili, že se budou snažit pomáhat se zemědělstvím, co jim budou síly stačit. A že se budou učit.
Následovala noc, kdy jsme se uložili do postelí, jak se dalo. Většina v bytě pana Zelenky, kam natahali z domu matrace, které nebyly cítit po mrtvolách a moje rodina s Robertem u mě doma. Robert si večer docela dlouho povídal s Luckou. Tak trochu jsem nevěděl, co si o tom mám myslet. A to se mi v životě moc často nestává. Tak jsem o tom alespoň přemýšlel do doby, než jsem usnul.
Myslet dopředu neznamená si koupit basu piv místo dvou lahví, ale přemýšlet občas co by kdyby a sem tam si něco připravit na dlouhodobé hledisko.
Věc, kterou budete znát vám někdo možná mučením vezme, ale i poté ji budete mít.
stepan-hawk
 
Příspěvky: 307
Registrován: čtv 08. lis 2012 20:29:01
Bydliště: královská část prahy

Re: Kaleidoskop krachu

Příspěvekod stepan-hawk » ned 15. úno 2015 2:20:17

Tomáš – desátý až dvanáctý den – pondělí až středa
Po probuzení jsem se rychle nasnídal a pospíšil si na náměstí, kam jsme svolali na desátou hodinu všechny obyvatele města. Chtěl jsem být na místě dříve a zkoušet lobovat u všech lidí, aby pravidla, která budou zavedena respektovali a souhlasili s nimi. Poté co nám pan Benda přinesl…. no co on to vlastně přinesl…. no nazvěme to pro nedostatek bližších slušných termínů alternativou pro lidi, tak jsme se s ostatními šéfy shodli na tom, že se naše komunita dříve či později rozdělí. A přiznám se, že jsem byl raději pro variantu dříve. Alespoň se zbavíme většiny těch, kteří tady akorát tak rejpají, ale k práci, aby je člověk dostával pajcrem.
Na náměstí byly provedeny nějaké přípravy k tomu, aby bylo možné udělat v rámci možností slavnostnější projev. Z šibenice byl odmontován sloup s břevnem a zbytek jsme pokryli plachtou. Jožin ještě přinesl vlajku a pověsil ji přes zábradlí tribuny čímž ve mně vyvolal vzpomínku na demonstrace po sedmnáctém listopadu. Možná to byla náhoda a možná to udělal záměrně. I když…záměrně bych to od pětadvacetiletého člověka fakt nečekal.
„Takže prosím všechny, aby mi věnovali pozornost. Promluví policejní velitelka města Tábora a naše současná šéfová Markéta Střížková,“ řekl doktor Polák a při slově šéfová se usmál, aby naznačil, že se nejedná o nějakou despotickou královnu. Když Markéta popošla k pultíku, tak doktor Polák zatleskal a dost velká část lidí se k němu připojila. Pár lidí se ale dívalo značně nepřátelsky. Jeden z nich dokonce nepřátelsky hvízdnul. Markéta se zatvářila trošku zaskočeně, ale doktor se na dotyčného podíval zeshora z pódia a nahlas prohlásil: „Pískání si nechte až po projevu. Ještě neřekla nic z toho, co se vám nebude líbit.“
Tímhle prohlášením vzbudil malou bouři smíchu. Bylo vidět, že napětí lidí si hledá každou skulinku, aby se vybilo. Dotyčný na něj nejdříve udiveně zíral a když se lidé kolem smáli, tak se na ně utrhnul: „To jako vám já přijdu k smíchu? Já? Jí by jste se měli chechtat jak je neschopná.“ Okamžik bylo ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík a pak se rozpoutala další salva smíchu. Já jsem si dobře všimnul, že jí začal Jožin, který se zasmál první. Tahle várka smíchu dotyčného rozpálila doběla, ale zase to ukázalo, kdo u téhle skupiny tvoří myslící vedení, protože dotyčnému, který už rudnul před dalším výbuchem, přistála na rameni mohutná ruka a chlápek, kterému patřila, se nenápadně naklonil ke křiklounovu uchu a šeptl mu do ucha něco, co bych odhadnul na „Teď ne.“
„Všichni jste si vědomi, že se stalo něco mimořádného,“ začala Markéta. Viděl jsem, jak se ten hromotluk nadechuje, aby něco poznamenal, tak jsem ho předběhl a zakřičel: „To jsme si opravdu všimli.“ Následoval další smích a třebaže byl trochu nucený, tak stejně jsem byl rád, když jsem viděl naštvaný výraz celé té prudící partičky. Než se vzpamatovali, tak Markéta pokračovala: „Takže je bohužel potřeba zavést do současného chaosu nějaký řád, podle kterého bychom mohli žít dál. Situace není růžová a je fakt, že spousta zásob nám dříve či později dojde. Takže musíme zavést přídělový systém, abychom dokázali co nejvíce oddálit okamžik než nám zásoby dojdou. Nejlépe oddálit až do doby, kdy budeme schopni je nahradit.“
„Nemá cenu se zásobami šetřit. Je třeba jen vydržet, než přijde pomoc,“ zakřičel ten svalovec a ušklíbnul se nahoru k Markétě. „A odkud by ta pomoc mohla přijít?“ zeptala se ho Markéta s lehce povýšeným výrazem. „To nevíte?“ ušklíbnul se. Markéta sáhla do kapsy, vytáhnula papírek a začala mluvit: „Našim radioamatérům se podařilo spojit z jinými a taková je aktuální situace. V Německu je to stejné jako u nás, ne li horší a ve Francii také. Stějně tak v Rakousku, Slovensku, Polsku, severní Itálii a Islandu. Přes tyto stanice máme zprostředkované zprávy ze Spojených států, Maroka, Lybie, Izraele, Ruska, Turecka a Lotyšska. Všude to vypadá stejně špatně.“ Pak se podívala na dotyčného rejpala a řekla: „Tak odkud by jste si představoval pomoc vy? Z Číny? Z Brazílie? Z Austrálie? I kdyby na těchto místech bylo vše v pořádku, což se mi mezi námi zdá krajně nepravděpodobné, tak budou mít jiná místa na zachraňování. Musíme přečkat dobu minimálně v řádech let, pravděpodobně desítek let.“
Na náměstí bylo ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík. Pak lidé vydechli a začali křičet a nadávat všichni najednou. Na náměstí prostě vypukl neskutečný brajgl. Netrvalo dlouho a lidé se mezi sebou začali strkat. Ve chvíli kdy jsem začal uvažovat, jestli přece jen není čas na zdrhnutí do lesa, tak jsem si všiml Jožina, který stál u pódia a něco hodil nahoru doktorovi Polákovi. Ten vytáhnul z kapsy zapalovač, přiložil ho k té věci a pak ji hodil na vzdálenou stranu pódia. Všichni nahoře na pódiu i Jožin si zacpali uši a já je následoval. Rána, která nad náměstím zazněla, byla málem jak z děla. Nicméně účel byl splněn a lidé strnuli, zmlknuli a připomínali tak živý obraz na téma: „Neshody na politickém mítinku.“
Markéta se rozhlédla a začala na lidi křičet. Až po chvilce mi došlo, že křičí, aby ji ohlušení lidé slyšeli. „Vzpamatujte se lidi. Tady nejde o větší nebo menší moc. Tady jde o to přežít. Nečeká nás dovolená, kdy můžeme beztrestně žít z toho, co tu máme od předchozích generací. Čeká nás tvrdá práce, abychom si uchovali alespoň ty základy, na které byli zvyklí vaši prarodiče. Ale i to půjde pouze, pokud budeme žít a pracovat společně ! Pokud si budeme hrát každý na svém písečku, pokud si budem házet klacky pod nohy, pokud nebudeme uvážlivě hospodařit s tím co máme, tak jsme v prdeli!“
Markéta téměř zbrunátněla, jak křičela a chytila se rukama za zábradlí na pódiu a vypadalo to skoro tak, jako kdyby čerpala sílu z vlajky, která byla náhodou právě v tom místě přes zábradlí přehozená. „Není samozřejmostí mít vodovod, elektřinu, kanalizaci, jídlo na výběr, školu, zdravotnictví ani bezpečí před lupiči. O tohle všechno se budeme muset zasloužit. Za tohle všechno budeme muset bojovat. A čekat, že přijde někdo, kdo za nás vyřeší všechny problémy mávnutím kouzelné hůlky… je prostě….“ Markétě evidentně docházel dech, ale nakonec ze sebe zakončení neskutečně rychle vychrlila: „Je to prostě nebetyčná zhovadilost ! Tečka. Takže kdo chce se tady snažit o společnost, která bude žít v rámci možností plodně a nedegenerovat k lovcům a sběračům, tak ať zůstane. Kdo nebude chtít respektovat autority a makat, tak ať TÁHNE!“ Poslední slovo jí snad odpálilo hlasivky a tyčila se na pódiu jak socha Matka Vlast nad Stalingradem. Pouze neměla v ruce meč a místo pozvednuté paže ukazovala do dálky. A myslím, že rozhodně nebylo náhodou, že ukazovala směrem ke Zbirohu.
„Tak my teda odtáhnem, ale vezmeme si s sebou věci. Protože s prázdnou neodjedeme,“ prohlásil ten pořízek, který velel remcalům a demonstrativně zamířil pryč z náměstí. Menší část lidí se k němu při odcházení připojila a zbytek začal tleskat. Ten blbec si to vyložil tak, že tleskají jemu, ale rychle se pohledem přesvědčil, že se plete a ti, kdo zůstávají, momentálně za Markétou půjdou. A to bez ohledů na další kecy, které by k tomu měl. Tak to vzdal a zamířil definitivně pryč.
Markéta využila momentální nálady a pověděla lidem o přídělovém systému na skoro všechno, který momentálně zavedeme. Nicméně rozhodla, že je povoleno si mezi sebou lístky na jednotlivé komodity směňovat a vyhlásila velmi těžké tresty pro toho, kdo by zkoušel něco krást, a na druhou stranu zase odměny za práci. Lehkoživkové zjistí, že nebudou mít nárok skoro na nic. Což je jen správné. Přiznám se, že zbytek dne jsem strávil létáním po městě a vypravováním těch parchantů co směřovali do Zbirohu s tím, že jim tam budou létat pečení holubi do pusy. Mám pocit, že pokud jim tam do huby něco přiletí, tak rozhodně ne pečené holoubě. Spíše něco tvrdšího jako pěst nebo pažba.
Pozdě odpoledne jsem uviděl další známku toho, jak se snažíme se situací vypořádat. Na ulici byl jeden popelář a zacvičoval několik lidí. Společně tahali popelnice k valníku za traktorem. Do něj je vyklopili a pak odvezli zpátky. Ti lidé se sice netvářili nadšeně, ale alespoň se konečně začalo něco dělat s těmi popelnicemi, které se v okolí obydlených míst hromadily, a nikdo je neodvážel - jen se vždy přivezly odněkud z města jiné - zatím prázdné.
Úterý bylo klidné a já se věnoval lokomotivnímu výletu na jih. Stále jsme byli připraveni přibírat nové lidi, ale jen takové co byli připraveni makat. Za úterek jsem s chlapama přitáhnul sedm rodin a deset jednotlivců. A i když čtyři jednotlivci si to po čase rozmysleli a odešli, tak to byl jeden z mých nejúspěšnějších dní v tomto smyslu.
Ve středu jsem se musel věnovat přípravě na zítřejší konfrontaci s Černomlejnovem. Raději bych se připravil tak dobře, aby to sami vzdali a rovnou ze sebe nechali udělat našeho vazala, ale měl jsem pocit, že to tak hladké nebude. A pro takový případ jsme si raději připravovali tanky, děla, neprůstřelné vesty, ruční zbraně a dokonce nějaké staré vysílačky, které fungovaly. Nakonec jsme se rozhodli vyrazit se šesti tanky, dvěma BVPčky, dvěma děly, deseti náklaďáky a třemi sty maníky. Dokonce jsme měli motorové rogalo, které by nám mohlo dělat průzkum, ale bál jsem se trochu, aby nám ho nesestřelili. Uvidíme. Možná jdeme na vrabce s kanónem, ale pořád lepší než pak dostat na budku. Jen jsem měl trochu obavy z toho, že expedici a vyjednávání povede kapitán Novák. V poslední době mi totiž přišel jako zbytečně horká hlava. Dokonce přestal uvažovat o obnově hradeb a místo toho chtěl dělat výpravy po okolí a aktivně vyhledávat nepřátele.
Večer jsem viděl, jak dcera s kamarádkou táhne pytel. Tak jsem se opatrně zeptal, co to mají. „Piliny pod růže.“ „To je jak odpověď z kameňáku,“ usmál jsem se v odpověď a do pytle nakouknul. Ale v pytli byly opravdu piliny a tak jsem nad tím, stejně jako filmoví policisté, pokrčil rameny. „A nezapomeň být včas doma.“ „No jóó pořád.“ Otrávený dceřin hlas mi tak trochu zkazil náladu a tu mi nezlepšilo, když jsem zjistil, že v besedě se promítá ze staré domácí promítačky nějaký film a já díky tomu v hospodě už nesehnal místo a musel jsem se najíst jinde. Karel, který seděl skoro vepředu, sice naznačoval, že mne pustí místo sebe, ale odmávnul jsem ho, že ne a šel jsem se najíst do hospody „Na sadech.“ Na tom, jak lidé stáli o blbý starý film z cizí dovolené, bylo vidět, jak prahnou po věcech, které jsou jako v minulosti. Raději se jdou dívat na nějaký přiblblý osmimilimetrový film místo, aby si třeba sedli doma, zahráli hru nebo karty, přečetli si knížku a nebo si popovídali. Pak jsem si v duchu řekl: ´A kdy ty jsi si popovídal s dcerou?´ Bylo to už déle a tak jsem si usmyslel, že to dnes napravím Jenže když jsem se po večeři vrátil domů, tak jsem vykoupal manželku a pak už jen pokecal s tchýní. Původní plán v podobě debaty s dcerou se nekonal, protože dorazila až po devátý večer a to už jsem ji rovnou zahnal na kutě. Ve čtvrt na deset se totiž vypínaly generátory, abychom měli na spaní klid a neplýtvali vzácným palivem.
Myslet dopředu neznamená si koupit basu piv místo dvou lahví, ale přemýšlet občas co by kdyby a sem tam si něco připravit na dlouhodobé hledisko.
Věc, kterou budete znát vám někdo možná mučením vezme, ale i poté ji budete mít.
stepan-hawk
 
Příspěvky: 307
Registrován: čtv 08. lis 2012 20:29:01
Bydliště: královská část prahy

Re: Kaleidoskop krachu

Příspěvekod stepan-hawk » ned 22. úno 2015 6:52:01

Kamil – desátý až jedenáctý den – pondělí až úterý
Ranní probuzení mě sere. Obzvláště když k němu je použitá bomba, která vyhodí do luftu severozápadní roh zámku, ve kterém spím. Po úplném probrání jsem zjistil, že jsem měl kliku jak sviňa. V mojí místnosti zbyla jen asi půlka podlahy a byla to ta půlka na které byla moje postel. Na chodbu jsem se opatrně plížil, pak jsem nabral rychlost a běžel do výstrojního skladu. Neprůstřelná vesta, kbelík a kosa mi totiž zmizely dole v suti s tím kusem podlahy.
„Zasraní pravičáci,“ vylítlo z huby kolečkářovi, se kterým jsem se srazil na chodbě. Nejraději bych mu jednu vrazil, ale na to nebyl čas. Nechci přece přijít o kejhák. Doběh sem dolu do přízemí a tam ve výstrojáku na sebe hodil vochranu a sebral jeden z bezprizorních sapíků. Pak jsem vyběhl ven a tam jsem zjistil, že tam leží tři náramkáři bez hlavy. Tak jsem bleskově zapadl zpátky do dveří. Ve stejnou chvíli za mnou dveřmi proletěla kulka těžšího kalibru a nahoře v patře práskla naše ostřelovačka. A pak ještě několikrát.
Další vývoj byl hóódně zmatenej. Asi tři hodiny se nás pokoušeli vybít jak krysy vyháněné z nory teriérem, ale nakonec se nám podařilo získat převahu a to díky zavolání posil z PTYČe a díky tomu se nám podařilo postřílet zbytek parchantů, kteří byli okolo. Mezi nimi jsem našel i toho šéfa té holohlavé grupy, který nám předtím záhadně utekl. Tak teď ještě najít toho profesůrka a můžeme jet dál bez rizika vzpoury. Třeba si budu moct dál dělat, co se mi zachce. Trochu jsme jako náramkáři prořídli, ale z té grupy rozumných nás zbylo ještě pořád pět z původních šesti.
Odpoledne jsme pročesávali město ve snaze najít další protistátní živly. Sice jsme nikoho nenašli, ale alespoň jsem jednoho podezřelého chvíli mlátil, abych se odreagoval z ranního šoku. Takže pro mne to tak úplně ztracené odpoledne nebylo. Akorát mi trochu začínal vadit ten všudypřítomný smrad v celém Zbirohu. Smrdělo to tady jak v žumpě. No ono tady taky těch žump bylo docela nemálo. Netuším, jak by to bylo bez iniciativy šéfa policie, který rozhodl a zorganizoval kopání latrín, ale bylo mi to tak nějak jedno. Když si nebudu chtít užívat, tak sem nepolezu a jestli ti lidi pochcípaj z půlky smradem, tak je mi to u prdele. Očkování jsme od amíka dostali a kromě nemocí hrozí v takovýmhle světě akorát tak nuda.
Večer nám ještě amík udělal motivační školení a vykládal nám jak to bude pro nás dobré až se rozjede nová společnost. Sem tam při tom na nás i řval. Uslyšel jsem jak jeden z poddůstojníků za mnou šeptnul druhýmu: „Ještě že z těch osmi amíků před Tím zbyli jen dva a jeden ještě jel do toho Tábora.“
V pondělí navečer dorazili lidé z Tábora. Čekal jsem, že jich bude více, ale i takhle ta šedesátka lidí bude lepší než nic. Přivezli nějaké zásoby a večer je nějakej bývalej senátor představil na mítinku pro lidi. A lidem vysvětlil, že v Táboře je skupina, která odmítá oficiální vládu, rabuje kolem sebe a má spoustu zásob, o které se nechce dělit. Mezi lidmi se mu podařilo vyvolat malé pozdvižení a dokonce bylo vyhlášeno, že se proti Táboru bude muset udělat trestná výprava.
Nově příchozí, ale začali vzápětí dělat bordel. Zjistili totiž, že jejich současné ubytování je v objektu bývalé dílny podniku Zbirovia a že většina z nich nemá na čem spát. To, že si většinou nepřivezli peřiny ani polštáře, byl ale pro mne čistě jejich problém. Několik matek mi mávalo malýma harantama před obličejem a jeden chlápek na mě zařval, že to mohli zůstat v Táboře. Tomu chlápkovi jsem za trest dal jednu do zubů. Vzhledem k tomu, že to bylo pažbou, tak chvíli plival zuby a krvácel, ale aspoň byl pak už klídek. Dali pokoj vopruzové a šli se upakovat na noc. Jeden staroch si při tom dokonce pobrukoval nějakou písničku. „…místo chleba žvýkáme hesla, divný blahobyt…“ Nepřemýšlel jsem nad tím. Asi už mu hrabe debilovi.
V úterý jsem zjistil, že si ta Táborská grupa na mne zkoušela stěžovat Igorovi. Ten jim vysvětlil, že ty fyzicky zdatné z nich může vzít do braných sil a zbytek ať si políbí. Naverboval mezi nimi pět nových náramkářů. Ti při pohovoru s amíkem sice dostali málem mladý, když zjistili, že to mají, díky náramku, na furt a jeden z nich dokonce amíka zkusil uškrtit. Tak ho pak amík použil, aby ostatním ukázal, že je může kdykoli zlikvidovat a to i poměrně bolestivě. Tomuhle člověku dovolil umřít až po pěti minutách svíjení se v bolestech. Ostatní čtyři byli pěkně bledí, ale když byli seznámeni s výhodami, tak už to většině tak strašné nepřipadalo. Dva měli rodiny, které amík přestěhoval do PTYČe a měl je tak v hrsti a zbylí dva večer v bordelu ukázali, že pořádná zábava jim není cizí, takže se těmi čtyřmi podařilo nějaký ty ztráty zacelit.
Poté jsem začal zjišťovat, jakou vojenskou silou Tábor disponuje a jestli nevědí o nějakých jejich plánech. Řekli mi, že je v plánu vojenská výprava k nějaké odbojné vesnici a to ve čtvrtek. A že pro ni asi bude použitá nadpoloviční většina taborských branných sil. To byla asi ta technika, kterou jsme viděli na dvoře kasáren. Informoval jsem o tom amíka a ten rozhodl, že by možná nebylo od věci ve čtvrtek připravit přepad Tábora. Benda pak vyrazil do některých kasáren shánět na ten přepad techniku, protože jít se samopalama proti tankům, který v Táboře maj, se nám zrovna nechtělo. Sice bychom se mohli zbavit části bojeschopných lidí, ale co kdyby ten zbytek to vzal osobně a přemířil ty samopaly proti nám. Do večera se Benda nevrátil. Nechápu, kde se zase kurva zaseknul kretén. Dyť měl dvacku náramkářů a třicítku dobrovolníků.
Zbytek úterka jsem se chtěl věnovat jen bohulibé činnosti propagandy. Podle amíka na to mám čuch. Také jsem nenápadně zkoušel zjistit, kde by se mohl schovávat profesůrek. No nenápadně… jednoho člověka jsem nenápadně odtáhnul na policejní služebnu. Měl jsem podezření, že by mohl o profesůrkovi vědět, a tak jsem se mu hodinku věnoval. Bohužel jsem z toho měl jen zábavu. Informace jsem z toho prďoly žádný nedostal a tak sem ho pak odbouchnul a řekl policajtům, ať ho nenápadně vyvezou za město, a tam hodí do nějaký škarpy. Vybral jsem na to dva, který nebyli přehnaný citlivky.
Pak mi najednou na vysílačce zapípalo varování, které jsem nastražil spolu s pastí v bytě jednoho kloučka, kterýho bych moc rád dostal do ručiček. Vzhledem k tomu, že měl klouček hodnocení čtyři, tak jsem to udělal dokonce oficiálně v rámci pravomocí. Cestou do Prahy jsem byl docela dost natěšený a měl jsem z toho krásnou erekci. Jen jsem měl obavu, že tam dorazím pozdě a on ze zranění od nastražené pasti vykrvácí. Bohužel se pak ukázalo, že se do té pasti chytil jen nějaký debilní moták. Jen nechápu, kde vzal klíče. Ale co…. asi tam s tou čtyřkou bydlel a páč byl moták, tak se domů domotal až tak pozdě. Tomu motákovi jsem před odchodem ustřelil palici, abych měl aspoň ňáký odreagování. Trochu mi ten marný výlet totiž pokazil náladu, ale aspoň jsem zjistil, že ta čtyřka je asi také mimo, protože se doma od Toho evidentně neukázala a nebyla ani na svém budovaném únikovém místě.
Byl jsem rád, že noc na středu budu přespávat v Ptyči. Ranní bombové probuzení nebylo zrovna něco, co bych si chtěl dopřávat s nějakou pravidelností. Přesto jsem si začal ode dneška vždy dávat sapík a věci pod vlastní postel. Kromě toho jsem si na vlastní postel pořídil krásné péřové peřiny. Ty jsem zabavil jednomu blbečkovi, který si je přivezl ze své rodné vesnice. Jako záminku jsem použil jeho kecy, co měl na to, že jsme z jeho dvou koní udělali večeři pro lidi.
Myslet dopředu neznamená si koupit basu piv místo dvou lahví, ale přemýšlet občas co by kdyby a sem tam si něco připravit na dlouhodobé hledisko.
Věc, kterou budete znát vám někdo možná mučením vezme, ale i poté ji budete mít.
stepan-hawk
 
Příspěvky: 307
Registrován: čtv 08. lis 2012 20:29:01
Bydliště: královská část prahy

Re: Kaleidoskop krachu

Příspěvekod stepan-hawk » ned 01. bře 2015 11:42:44

Lukáš – desátý až dvanáctý den – pondělí až středa

V pondělí ráno jsem během snídaně začal vysvětlovat plán: „Začíná nám další pracovní týden, takže se rozdělíme a vyrazíme do práce. Já s Robertem nejdříve zajedeme pro tu elektroniku a pak objedeme ty lékaře, které jste mi sepsali, abychom posbírali vaše zdravotní karty. Vy zatím se rozdělte a zajeďte k sobě domů. Tam začněte připravovat věci na odvoz za dveře domu. Odtamtud je pak ráno proudovou rychlostí ve více lidech naložíme na náklaďáky, abychom se na místě nezdržovali. Snažte se pobrat všechny zdravotní věci, hygienické, oblečení, učení, nástroje, psací potřeby, prázdné sešity a papíry, trvanlivé potraviny, koření, žárovky, lampičky a lampy a kdyžtak i nějaké knihy. Nejlépe všechny nebo alespoň ty užitečné.“ „Proč lampičky?“ zeptal se jeden z půjčených řidičů. „Protože máme v naší továrně na spoustě míst zářivky a ty tak trochu fungovat nebudou. A berte i cokoliv dalšího co se vám bude zdát.“ „Smíme si vzít hračky?“ zeptal se jeden z kluků. „Musíte. Je docela dobré pokud si budete mít hrát s čím. A uvědomte si, že ty hračky, co vezmete, jsou ty, se kterými si budou hrát i vaše děti a možná i vnoučata, protože na hračky moc zdrojů asi nebudeme moci investovat. Takže poberte jich hodně a, pokud možno, co nejvíce těch co máte po rodičích. Ty by měly nějakou dobu vydržet.“ Po poslední větě jsem se usmál.
Pak jsem se podíval na naše dva nové přírůstky. „Umíte řídit?“ „Docela slušně,“ odpověděl Petr. „Jen v případě nouze osobák,“ odpověděla Jana. „Já i motorku,“ dodal ještě bývalý plavčík. „Tak si během dneška zkuste najít škodovku stodvacítku nebo stopětku a do ní novou baterii z autoservisu. Nepouštějte světla rádio ani blinkry. Nedobíjí vám to. A držte se dohromady. Nerad bych o někoho přišel.“ „Ještě včera jste nevěděl, jestli nás vůbec chcete,“ prohlásila Jana značně jedovatě. Chvilku jsem přemýšlel co odpovědět, ale nakonec nebyla odpověď na mně. „For the time there are the changings,“ zazpíval jí Láďa a zhruba v půlce se k němu připojil Robert. Petr s Janou na ně koukali docela hodně vykuleně. „Hrabe vám? Přijďte k nám. Staňte se vojákem z povolání,“ řekl Láďa s úsměvem jako z časopisu a pak dodal už normálně: „Pokud bych v téhle situaci nezkoušel občas vypustit páru a udělat si třeba i blbej vtípek, tak už jsem se z toho dávno zbláznil,“ řekl směrem ke slečně docela studeně.
„Takže pro vás slečno – stav nouze tady bohužel máme. Takže si zkuste sehnat každý jednu škodovku s přívěsem a jestli bydlíte v okolí, tak si seberte své věci – priority platí to, co jsem říkal už ostatním. Zbytek toho auta a přívěsu nacpěte věcmi, které někde seženete. V obchodu, u sebe doma u souseda doma nebo klidně to naložte z nepojízdného auta. A naplněním myslím všude. Prostor za sedačkama, pod sedačkama, kufr, zadní sedadla a i sedadlo spolujezzdce. A mimochodem pokud někde uvidíte stodvacítku a budete mít čas, tak jí klidně oberte o rezervu. Pneumatiky se budou hodit. A ještě pro všechny něco co jsem pokládal za samozřejmé, ale pro jistotu – pokud bude doma někdo z vaší rodiny, nebo příbuzný, kterému věříte, tak ho přiveďte. Pokud by si sehnal zdravotní dokumentaci tak tím lépe. Nejlépe pokud by si sehnal vlastní auto a věci do něj.“
Podíval jsem se na hodinky a zavelel rozchod. S Robertem jsme nasedli do jeho gazíku a vyrazili. Překvapilo mne, že jsme nakonec skončili u paneláku. Po dlouhé době jsem si uvědomil mrtvoly na zemi a to proto, že Robert se k jedné sklonil a pak ji naložil do rakve, kterou vytáhl zezadu z auta. Té rakve jsem si zatím nevšimnul. Musel ji tam dávat někdy v noci před vyjetím z Černomlejnova. I přes přilbu bylo vidět Robertovo pohnutí. „Mám se ptát? Respektive smím se zeptat?“ Robert pokrčil rameny, smutně vzdechnul, přikývnul a pak začal mluvit sám. „Na jednu stranu to byl jen zákazník. Na druhou stranu byl nejblíže tomu, co většina lidí nazývá otcem. Byl to někdo, ke komu jsem mohl vzhlížet a taky vzhlížel. A za třetí, kdyby nebylo jeho, tak jsem neměl vůbec nic připraveného. To on mne k tomu přivedl. A to, že mu udělám pohřeb, je z mého pohledu minimum, co mu dlužím.“ „Dobře. Ale sám řídíš, sám vykopáš na hřbitově hrob a sám ukecáš Ondru, aby ti pomohl s křesťanským pohřbem.“ „Rád,“ odpověděl Robert a bylo vidět i slyšet jak brečí.
Když Robert zavřel víko od rakve, tak se konečně rozhlédnul. A vytřeštil oči na jedno okno ve zvýšeném přízemí. „Jak to, že to tam vyhořelo?“ vyděšeně se zeptal. Poté vběhnul do domu a tam zůstal pro změnu zírat na dveře, u kterých byla evidentně na zámek použita nějaká trhavina. Robert vytáhnul pistoli. Já raději také, i když nerad. „Snad tam nikdo nebude, když to je vypálené ne?“ šeptnul jsem potichu směrem k Robertovi. Rychle jsme byt prohledali a zjistili, že kuchyně a obývák jsou spálené. V obýváku jsem podle popelu odhadnul, že tam musela být veliká knihovna. „Takovejch knih zničenejch,“ šetpnul Robert. „Víc jsem jich v životě viděl jen u tebe.“ Zakroutil jsem hlavou a raději převedl téma jinam. „Takže zdá se, že tady asi funkční elektronika nebude co?“ A rukou ukázal na spáleniště před námi.“ „Ta technika je v kuchyni.“ odpověděl Robert.
V kuchyni to vypadalo také poněkud ohořele, původní skleněná deska jídleního stolu byla prasklá a spadlá na zem ze dvou kovových krychlí, které ji podpíraly, kobereček u okna shořel a stejně tak pár květin v květináčích, ale nerezová kuchyňská linka byla jen trochu očazená. Evidentně tady nemělo co hořet. Robert zamířil k těm dvěma krychlím a z jedné sundal horní část. „Teď je to na tobě. Já se ve většině z tohohle nevyznám,“ řekl a ustoupil stranou.
Já jsem přistoupil a zjistil, že v těch krychlích je pravý nefalšovaný puncovaný poklad! Na vrchu ležel laptop. Otevřel jsem víko, zmáčknul tlačítko a kontrolky poslušně ožily. Zatajil se mi dech. Opravdu fungoval! Podal jsem ho Robertovi a ten ho vložil do připravené sportovní tašky. Pod ním bylo dvacet jednoduchých solárních kalkulaček a pod nimi jedna velká vědecká také solární. Dál tam byl satelitní telefon, který, jak jsme posléze zjistili, byl zcela k ničemu bez podpory satelitů. Pod ním byl nějaký moderní puškohled pro noční vidění na baterie. Dál tam byl antistatický pytlík a při jeho otevření jsem zalapal po dechu. Bylo v něm asi tisíc integrovaných obvodů. Další položka mě také potěšila. Multimetr a to docela drahý druh, dokonce s osciloskopem a sofistikovaným vyhledáváním. Tipoval bych jeho cenu kolem dvaceti možná i třiceti tisíc korun. Pak tam byly ještě dva primitivní multimetry za pár stovek korun. Jenže i ty byly v dnešní době k nezaplacení. A pod nimi bylo to, pro co jsme přijeli. Vysílačky. A vzhledem k očekávání pár kusů jsem byl zaskočen tím, že jich bylo dvacet. Paráda.
Pak jsem tam našel dvě ledkové baterky. Výkon 500 Lumenů. Dále tam byl malý antistatický pytlík s nějakými očíslovanými fleškami a paměťovými kartami na kterém bylo napsáno nouzová rezerva. (Podle Roberta byla hlavní zásoba softwaru v knihovně na dvdčkách.) Jedna čtečka elektronických knih, jeden tablet, jeden přehrávač DVD, projektor a jeden reproduktor. Solární nabíječka baterií a poměrně univerzální sofistikované zařízení pro dobíjení téměř všeho z téměř všeho. Defibrilátor a elektronické lékařské diagnostické zařízení. Cítil jsem se, jako bych vyhrál první cenu v loterii. Takový potenciál! Tolik věcí! Bylo to terno větší, než jsem se odvážil doufat! Robert se mezitím vytratil ven a já si ho všiml až nyní, když s autem zacouvával k balkónu. Ten měl podlahu ve stejné výši jako korba Robertova auta a Robert mi potvrdil, že to je náhoda jen částečně.
Pak se opřel do té krychle, kterou před tím zase zavřel, a protlačil ji hladce až na korbu auta. To, že mu v cestě stály zbytky dveří na balkon, mu ani v nejmenším nevadilo. Hladce se při nárazu té bedny, hnané Robertovými svaly, rozpadly na prvočinitele. Stejnou cestou tam přesunul Robert i druhou bednu. „Co je v té druhé?“ „Úplně to samé. Radomír vždycky říkal, že nechce riskovat, že puls přijde zrovna ve chvíli, kdy to bude mít otevřené.“ „Má tu ještě něco?“ zeptal jsem se se zájmem. „Pojď,“ řekl mi a odvedl mne do koupelny. Tam otevřel dvířka u vany a zpod ní vytáhnul dvě pušky. „Křesadlovka?“ zeptal jsem se udiveně. „On říkal, že by do toho dokázal vyrobit munici.“ „Což o to. To já asi také, ale stejně je to zvláštní.“ Všiml jsem si, jak Roberta poznámka o tom, že bych munici vyrobil, potěšila. „Ty máš přece spoustu munice ne?“ „Já bych raději myslel na desetiletí dopředu,“ odpověděl Robert. Docela mne to potěšilo. Po puškách vytáhl ještě dvoje odlévací kleště a pytlík křesacích kamínků. Pak ještě Robert ukázal trezor ve zdi za palubkami. Asi bych ho nenašel, kdybych o něm nevěděl. A bez kódu asi také jen tak neotevřel. Robert kód znal, takže s otevřením neměl problémy. Vzal z něj dvě pistole, poloautomatický samopal škorpion a asi dvě stě zlatých mincí v obyčejném látkovém pytlíku.
Posbírali jsme po bytě ještě nějaké spotřební užitečné věci a vyrazili dále. Když jsme odjížděli, tak jsem byl trochu nervózní z té mrtvoly vzadu v autě a také z Robertova nezvykle zamlklého výrazu. Nakonec jsem to až do večera raději neřešil.
Desítka lékařských zařízení a v nich občas potěšení, když jsme našli všechny papíry, ale také zklamání, když na zdi bylo vidět obrys zmizelé kartotéky a na stole byl počítač, do kterého asi pan doktor nechal údaje převést. U některých zdravotnických zařízení jsme se stavili v lékárně a nabrali tam léky. Měl jsem soupis od některých lidí s tím, co potřebují a občas i poznámku co by se „jen“ hodilo. Nabrali jsme toho hodně. Hlavně jsem vzal veškerý líh, který byl a zásoby obvazů. Těm se za pár let nic nestane.
Večer jsme se poměrně plným autem vrátili zpět ke mně domů a tam už na řešení tohohle nebyl čas. Tam už byli všichni, které jsem čekal. A dokonce jedno z dětí – Ivan. Když jsem se podivil, tak jsem se dozvěděl, že u něj doma našli oba jeho rodiče naživu. Sice byli uvázlí ve výtahu, ale, díky velké náhodě a štěstí, tam byli uvázlí s nákupem na 14 dní. Otec byl v pořádku a na jeho matku zafungoval Xantypol. Nicméně musím přiznat, že si nedovedu představit, jak se musel jeho otec cítit, když strávil v úplné tmě týden s manželkou, která navíc byla moták. Ani mě později při setkání s ním nepřekvapilo, že má úplně bílé vlasy a strhané rysy. Takže teď poslali syna pryč, aby se mohli v klidu vzpamatovat a připravit na odjezd.
Druhý den jsme postupně objezdili všechny byty a naložili na nákladní auta vše, co se dalo. Na lehčí věci jsme z prvního a druhého patra používali skluz vyrobený ze zahradních plachet. Někdo s sebou bral i nábytek. Nemyslel jsem, že by bylo dobré proti tomu protestovat. Navíc jsem si říkal, že kvalitní nábytek se může hodit. Možná že materiálně bychom více vydělali na něčem jiném, ale jako vedoucí komunity musím myslet na to, že nejde jen o materiál, ale i o morálku a z hlediska morálky momentálně vyděláme na nábytku. Navíc jsem zjistil, že ten nábytek je do posledního kousku prostoru zaplněn. Kolem druhé hodiny jsme dobalili na posledním místě a zamířili zpět ke mně domů přespat. Tedy spánek byl naplánován jen do půlnoci. Poté jsme chtěli vyrazit, abychom se u Kačerovského depa vyskytli pokud možno přesně. Do večera ještě zbýval čas a tak jsem zkusil Robertovi nabídnout, aby se stavil doma pro věci. Robert nejdříve odmítl, ale pak se asi rozmyslel a vyrazili jsme. Po cestě mi řekl: „Nejedeme ke mně domů, ale k jedné známé. Měl jsem u ní pronajatou místnost a ta je plná užitečných věcí. Snad se to sem vejde,“ dodal ještě a ohlédl se dozadu. Na místě našel Robert svojí známou mrtvou. Opět to s ním zamávalo. Pak do auta natahal několik desítek tašek, zatímco já dole hlídal. Zjistil jsem, že si do těch tašek věci připravil už předem. Když se zmínil, že pár tašek, ve kterých měl vodu a limonády nahoře nechal, tak jsem ho nahoru vyhnal, aby ty s vodami vyložil a přinesl prázdné tašky a ty s limonádami přinesl, že je můžeme dát nahoru na zahrádku. Odjížděli jsme asi až po hodině a Robert byl tak unavený a psychicky zdrchaný, že mě nechal řídit. V prázdných taškách donesl knihovnu té staré paní. Když jsem se podivil, tak mi řekl, že byl stejně jejím univerzálním dědicem, takže s tím morální dilema nemá.
O dvě ulice dál ukázal na dům, který byl v dálce vidět a řekl: „Támhle v tom jsem bydlel.“ Otočil jsem auto tím směrem a Robertovi to došlo až po chvilce. Začal na mě křičet, že se k tomu místu nemám ani přibližovat, ale já mu řekl, že neuškodí tam opatrně nakouknout a pobrat jeho věci. Odmítl mě tam pustit a sám tam jít nechtěl ani za nic. Byli jsme asi dvacet metrů od domu, když mi strhnul volant stranou a já musel sešlápnout brzdu, abychom nenarazili do domu. Zastavili jsme. „Tak co teď?“ zeptal jsem se Roberta a ten se klepal tak, že málem cinkal zuby.
„Jak se někdo jako ty může tak bát? To je stejný člověk o kterém jsi mluvil, že kvůli němu nezůstáváš ve svém úkrytu?“ Robert pokýval hlavou a pak kategoricky dodal: „Ani jeden z nás tam nejde,“ a vypadal, že mne začne brzy škrtit. Jenže řešení našeho dilematu stálo asi deset metrů od nás na tramvajové zastávce. „Hele moták,“ řekl jsem a ukázal. Nechápal jsem, jak mohl přežít, ale posle lahví od koly a obalů od snědených sušenek kolem sebe možná zrovna vezl nějaký velký nákup domů a momentálně ještě stále čekal na tramvaj, která už nikdy nepřijede. Teda řekl bych, že rozhodně ne za života nikoho z nás.
„Není to vůči němu nefér? Nahoře ho může čekat bůhví co,“ řekl Robert. „Když to přežije, tak ho zkusíme probrat. Co nejvíce zkusíme. A i když ho neprobereme, tak ho s sebou vezmeme na pomocné práce. Navíc to vypadá, že jeho zásoba pití a sušenek mu došla. Takže má před sebou krátký zbytek života. Tedy pokud zůstane tady. A myslím, že další motáky nepotřebujeme, takže nemám důvod ho brát jen tak.“ „Někdy uvažuješ docela hnusně z hlediska morálky. Nicméně logiku to má. Tak jo. Prubneme to. Nemilé následky snad nebudou,“ dodal ještě a jeho třes se znatelně zmenšil.
Nakonec jsme toho motáka použili nejdříve k opatrnému průzkumu přízemí zezadu a poté, když v přízemí nikdo nebyl, tak jsme ho vybavili Robertovými klíči, důkladně mu vysvětlili, co po něm chceme a poslali ho nahoru do bytu. Robert stál se mnou v přízemí a měl v ruce tu svojí obrovskou pistoli. „Co to bylo?“ ozval se chvilku po tom, co nahoře zaznělo odemykání dveří jeho bytu. Opatrně se přiblížil ke schodišti a najednou vytřeštil oči. Seshora kápla nějaká červená kapka. Než jsem si stihl uvědomit, že to je krev, tak už jsem byl u Roberta v podpaždí ve formě prkna a ten sprintoval k autu. S otevíráním skleněných dveří na dvůr se Robert nezdržoval, jen je pistolí přepnutou na dávku několikrát prostřelil a většina skla zmizela, než jsme k nim dorazili. Robert jimi poté proskočil rovnou z běhu. Připadal jsem si jako v komixu, zatímco Robert jel evidentně na čistý adrenalin.
Než jsem se nadechl, tak jsme byli v autě, zaparkovaném na druhé straně bloku a Robert se rozjížděl s kvílením gum. „Ježíšmarjá,“ vyletělo ze mne, když jsem se konečně zmohl na slovo. To už jsme byli o blok a půl dále od místa zaparkování. „Co to bylo?“ „NEVÍM A JE MI TO U PRDELE. V ŽIVOTĚ TAM UŽ NEPOLEZU A JESTLI BUDEŠ MÍT ZASE PODOBNÝ NÁPADY, TAK TĚ PROFACKUJU A NEBO SE S TEBOU VYSPÍM, ABY TĚ TO ŠOKEM PŘEŠLO!!,“ zařval na mě Robert takovým způsobem, že jsem nadskočil deset centimetrů a raději tomu uvěřil. Rozhodně ho už domů nebudu posílat.
Vrátili jsme se kolem páté hodiny a zjistil jsem, že je všechno naloženo na náklaďácích a všichni čekají na nás s tím, že na spaní nemá nikdo ani pomyšlení. Že raději vyrazíme a cestou můžeme zkusit ještě pár obchodů. „Kde?“ „Na Václaváku!“ odpověděla mi starší dcera. „Dobře, ale musíme zůstat jen v pár skupinách.“ Všichni mi to odkývali a nakonec se to rozdělilo tak, že děti kromě Lucky šly s Robertem a jedním řidičem do Sparkys, Lucka s Láďou a Sergejem obrazit obchody s oblečením a obuví a já s Ivanem do Luxoru. Jeden řidič zůstal hlídat naše auta.
Děti mi ukázaly asi tři tašky z Ikey a zeptali se jestli mohou naplnit všechny svoje tašky hračkami a já jim to schválil. Pak už jsme se rozdělili. „Ty nébojíš jít s vrááh?“ zeptal se mě Ivan, když jsme osaměli. „Ani ne. Myslím, že by tě ostatní rozebrali, pokud by jsi něco zkusil. A zatím než se to uklidní a usadí, tak je pro tebe výhodnější být v komunitě. A také jsi to slíbil.“ Nejdříve vypadal málem zklamaně, ale pak se usmál a kývnul. Kdo se v těch cizích národech má vyznat? Uvnitř knihkupectví byla docela tma. Byl jsem rád, že jsem si vzal dvě baterky, protože bez nich bychom tam tápali ve tmě a nabrali maximálně knihy na kraji.
Já z knížek nabral většinu populárně naučných titulů, hodně historických knížek a nějaké učebnice. Ke vchodu jsem to dostal v deseti taškách. Sergej nabral do tří tašek všehochuť a pak pomohl mně s nošením. Mám pocit, že mimo jiné vybrakoval ruskojazyčný koutek.
Když jsme vynesli ven poslední tašku, tak jsem najednou zpoza rohu z Opletalovy ulice uslyšel ženské zaječení. Vytasil jsem pistoli slušnou rychlostí, ale Ivan byl rychlejší. Ani mě to nepřekvapilo. Váhal jsem, zda za ten roh nakouknout. Sice to mohlo přinést problémy, ale také jsem si řekl, že, vzhledem k nedalekosti našich aut, by bylo lepší, aby nás něco nepřekvapilo. Podíval jsem se k nim, ale neviděl jsem řidiče, který je měl hlídat. To mě trochu znervóznilo, ale vzápětí se za rohem ozvalo zaječení, u kterého jsem si byl téměř jist, že pochází od tohoto řidiče.
Podíval jsem se na Ivana a ten jen tázavě poznamenal: „атака?“ „Da!“ odpověděl jsem mu a doufal, že za tím rohem těch, kdo tam mučí, není příliš mnoho. Pak jsem vytáhnul vysílačku a do ní řekl: „Průser. Fofrem.“ Necítil jsem v dané situaci potřebu se více vykecávat. Vzhledem k lepšímu obrnění jsem šel první. Za rohem mě ohledně počtu nepřátel čekalo velmi nemilé překvapení. Uviděl jsem totiž partu asi patnácti romů a asi sedm spoutaných lidí. Opravdu tam byl náš řidič a právě do něj dva romové bouchali něčím, co na první pohled byly policejní obušky. Dva romové to sledovali s rukama v kapsách. Další tři romové měli ruce plné břitev a prsou jedné vnadné blondýny, která asi předtím ječela. Tohle sledovali tři další. Zbývajících pět stálo se zbraněmi namířenými směrem k tomuhle rohu. Evidentně čekali, že se podaří někoho přilákat. Asi nečekali, že tam vběhnu s pistolí v ruce. Ivan sebou mrsknul zpět za roh neskutečnou rychlostí. Přesto ho málem trefil výstřel z brokovnice a z jedné pistole. Mě zasáhly dva výstřely do hrudí a jeden do přilby. Srazilo mě to na zem a těch pět střelců se rozběhlo za roh, aby dostali Ivana. Zároveň se začalo hýbat těch pět, kteří se do téhle chvíle jen kochali. Čtyři sáhnuli po pistolích a jeden po samopalu.
Zdálo se mi, že se svět kolem mne začíná hýbat pomalu. Pomalu jsem se ale hýbal i já. Nicméně jsem se snažil alespoň postupovat metodicky a systematicky. Nejdříve jsem vystřelil jednu ránu do toho střelce s brokovnicí a na čtyři metry se mi podařilo ho trefit do hlavy. Pak jsem poslal tři kulky na větší vzdálenost na toho, který sahal po samopalu. Robertova naražená žebra jsem si vybavil a přiznám se, že jsem si myslel, že s mojí odolností by to mohlo být mnohem horší. Ze tří kulek jsem ho trefil jednou do čela, druhou do oka a třetí kulkou do krku odkud kulka pokračovala a jediným zásahem vyřadila dalšího, který sahal po pistoli. Pátý výstřel vyřadil jednoho z nejbližších, který mě začínal brát opět na mušku. K výstřelu už se nedostal, protože mu moje kulka prolétla loketním kloubem a jemu vypadla pistole.
V ten okamžik do boje vstoupil Ivan, který v pokleku vykoukl zpoza rohu a prohnal dvě kulky hlavou nejbližšího střelce. Následoval můj šestý výstřel a s ním jsem prostřelil hrudník dalšího ze střelců, který měl v ruce velkou a ošklivě vypadající pistoli. Po zásahu se zatvářil překvapeně a zmáčkl spoušť. Kulka mě trefila do nohy. Ochranné oblečení od Roberta naštěstí vydrželo, ale přesto mi bolest vystřelila do celého těla. Tak tak jsem se dokázal ovládnout. Reflexivně jsem do něj vystřelil ještě jednu kulku, která mu skončila v čele. Pak už se začal sesouvat. Ivan cuknul zpátky, protože na něj začal střílet zbylý střelec. Já jsem obrátil pistoli k němu a výstřelem mu trefil oko. Jenže v tuto chvíli už měli pistole v ruce ti tři, kteří je předtím začali tahat a navíc po střelných zbraních začali sahat i ti ostatní. Začali na mě mířit, ale než zaměřili, tak se opět ozvala střelba Ivana, který tentokrát použil samopal a s ním zastřelil ty dva nepřátele, kteří se předtím kochali mlácením našeho řidiče. Já jsem v rychlém sledu vypálil čtyři výstřely na toho róma, který zbyl z těch, kteří se kochali tím znásilňováním. Osmá a devátá rána ho trefily do hrudníku a zároveň vystřelil on. Kulka mi hvízdla těsně kolem přilby a tak jsem přidal desátou a jedenáctou kulku, které ho zasáhly do hlavy a definitivně odeslaly do smrti.
Zbývalo pět nepřátel. Jeden měl v jedné ruce břitvu a měl ji na krku té blondýnky a v druhé se snažil otočit pistoli, kterou se mu podařilo vytáhnout z pouzdra a při tom špatně chytit. Dva vytáhli pistole a už na mě doměřovali, jeden tahal útočnou pušku vzor 58 a zbylý vytáhnul dvě pistole a schovával se za naším řidičem. Opět jsem se rozhodl ignorovat pistole a místo toho jsem střílel na toho, který začínal zvedat útočnou pušku. V tu chvíli se ukázalo, že je asi lépe vybavený, protože tři rychlé zásahy do těla mu zjevně vůbec nic neudělaly a tak jsem si uvědomil, že pod tou koženou bundou musí mít neprůstřelnou vestu. Zároveň se začal nepříjemně rychle hýbat a tak jsem rezignoval na míření na hlavu a vystřelil po něm ještě jednu kulku na nohy. Ta ho srazila na zem mezi auta a s tím jsem se zatím spokojil. Ivan zpoza rohu dlouhou dávkou zastřelil třetího z původně znásilňujících. Já vystřelil sedmnáctou a osmnáctou kulku na zbylého roma, který na mne nejdříve třikrát vystřelil, ale teď už utíkal. Nedokázal jsem mu vystřelit do zad a tak jsem mu střelil do nohou a prostřelil obě stehna. Pak moje pistole cvakla a já jí upustil a tahal druhou.
Zbyli tři nepřátelé. Jeden se schovával za blondýnkou, druhý za řidičem a třetí zmizel mezi auty. Ten začal na zbylé dva křičet rozkazy. Asi to byl nějaký jejich šéf. Oba dva zbylí po mě začali pálit ze všech třech pistolí. Já přešel ze sedu zpět do polohy v leže. Mírně mi s tím pomohly dvě kulky, které mě trefily do hrudi. Na zemi jsem se podíval po nohou toho šéfa a, když jsem je v jednom místě uviděl, tak jsem na ně vystřílel rychle po sobě deset kulek. První tři trefily boty, další tři lýtka a kolena a zbylé jsem umísťoval do stehen a hýždí, které se objevily při pádu dotyčného na zem. V tu chvíli jsem dostal tři zásahy do pravé ruky a bolest tentokrát přemohla mojí vůli a pistole mi vypadla z rukou.
„Zahoďte zbraně vy zmrdi, nebo tyhle dva kuchneme,“ zakřičel ten, který držel blondýnku. Té prsa létala ze strany na stranu, jak s ní neurvale cloumal, aby se kryl. Ivan ostentativně zpoza rohu vyhodil pistoli a pak velkou rychlostí samopal. To nepřátele asi trochu překvapilo, protože nevěděli, že má Ivan ještě jednu pistoli a to svojí osobní pistolku SR-1 Vektor. Té se docela bál Robert, protože říkal, že u ní si není jistý, jestli by to jeho ochranné oblečení ustálo. Teď se pistolka objevila v Ivanových rukou. Ti dva evidentně nečekali, že by se vzápětí po odhození zbraní Ivan objevil zpoza rohu ozbrojen. Samopal ještě klouzal a oba romové ho pohledem sledovali. Než si stihli uvědomit, že to byl trik na odvedení pozornosti, tak už se skládali s prostřelenou hlavou.
Blondýnku ještě břitva v romově ruce ošklivě řízla a po jejím vyjeknutí nastalo na okamžik naprosté ticho. „Все?“ zeptal se Ivan. „Jsou to všichni? Bylo jich patnáct?“ vyhrknul jsem rychle na našeho řidiče, který měl oči vytřeštěné v němém úžasu nad bleskovou akcí, která netrvala ani dvě minuty. „Jo. Jasně. Určitě to je všechno,“ řekl nevěřícným hlasem a blondýna to odkývala. Já se začal opatrně zvedat, abych se rozběhl svázaným. Chtěl jsem se přesvědčil, jestli nepotřebují pomoc. Ivan se ještě opatrně rozhlížel. „Vsjo v porjádke. Daváj. Nádo lečíť,“ křiknul jsem na něj a on se rozběhl k blondýně. Já následoval o poznání pomaleji za ním.
Rychlý pohled mě přesvědčil, že dvěma ze svázaných už nikdo nepomůže. Ta asi pětatřicetiletá blondýna krvácela z krku, ale vypadalo to, že to přežije bez problému. V ten okamžik jsme za rohem uslyšeli několik běžících lidí, kteří se rychle blížili. Ivan měl rázem v ruce pistoli a já pro jistotu také. Zpoza rohu nejdříve opatrně nakouknul Sergej a pak už přiběhli všichni, kdo byli s Luckou kromě ní. „Lucka je schovaná,“ řekl mi Láďa, když uviděl, že ji vyhlížím. „To je masakr,“ dodal ještě, když se rozhlédl kolem sebe. „Co se vlastně stalo?“ obrátil jsem se na zajatého řidiče.
„Překvapili mne. A když už mě zajali, tak jsem vysílačku nevytahoval. A pak už mě mlátili a bylo pozdě zkoušet tahat vysílačku. A pak jste naštěstí přišli vy.“ Řidič byl sice zmlácený, ale přesto rád, jak to dopadlo. „To je tvoje práce?“ zeptal se Láďa Ivana. „Нет. To uděélál glávně ón,“ odpověděl a ukázal na mne. V ten okamžik můj mozek dohnal tělo a já si uvědomil, kolik jsem právě zastřelil lidí. Přilbu jsem stihl sundat jen tak tak. Pak už jsem zvracel a zvracel a zvracel. A začala mě strašlivě bolet hlava. Láďa chvíli mluvil do vysílačky s Robertem a ten poté přišel i s dětmi. Když uslyšel, co se tady stalo, tak na mě hodil útrpný pohled. Což tedy přes přílbu nebylo příliš vidět. „Jsi zelenější než okurka,“ glosoval Láďa. Nicméně pak sáhnul do náprsní kapsy a vytáhnul placatku, kterou mi nabídnul.
Hltavě jsem se napil a hrtan s žaludkem a plícemi chvíli předstíraly, že hoří. Asi po dvou minutách se nějaký zklidňující efekt nedostavil. „Nechápu co lidi na tom chlastu mají,“ prohlásil jsem, vstal a, při pokusu o dopředný pohyb, jsem se zamotal a skončil omotaný kolem sloupu do kterého jsem narazil. Abych nespadl na zem, tak jsem se ho musel držet.
„Ty teda vypadáš,“ prohlásil Robert. Za ním stály děti a držely každé něco mezi dvěma a pěti taškami z ikey. Když Robert zaznamenal můj poněkud udivený pohled, tak řekl: „Nechápu, kde všude měly ty tašky schované, ale fakt je u sebe měly.“ Mávl jsem nad tím rukou. Za sebou jsem uslyšel, jak Láďa začal zpovídat toho jediného roma, který přežil: „Proč jste tohle doprdele dělali?“ „Páč sme mohli ty gadžo jeden. Si nemysli, že se z tebe poseru.“ „Bůdeš pánovi odpovídáti vélmi uctívje a rýchle nébo tébe bůde mnógo bólet,“ řekl Ivan a vzápětí se okolím rozlehnul strašný řev dotyčného. Nezkoumal jsem, co Ivan s dotyčným dělá, a v mém momentálním psychickém rozpoložení mi to bylo tak nějak jedno. „Co jsi myslel tím mohli?“ „Nikde žádný poliši, teda policajti. Lidi zmatený a snadný cíle. Tak sme si to užili. Udělali sme si doupě a občas vyráželi za zábavou ty gadžo.“ Vzápětí se rozlehl opět ten strašný řev. „pane pane pane. Chtěl jsem říct pane,“ ozvalo se vzápětí mnohem uctivěji. Dál jsem neposlouchal a šel se posadit k Robertovi do auta.
Po asi deseti minutách přišel Robert. „Měl jsi z prdele kliku. Většina měla neprůstřelné vesty a v těch samopalech měli průbojné střelivo. Nevím, zda by jsi zcela hladce vydržel zásahy z nich. Prý mají základnu v … sakra jak to říkal…. jo, už vím - v Rígráku.“ „Nejspíše v sokole. To není špatně vybrané místo,“ odpověděl jsem. Po těch deseti minutách už jsem byl poměrně uklidněn. „Měli bychom to vzít šturmem, aby takovíhle hajzlové tady nebyli. Navíc ta blondýnka říká, že tam je její manžel.“ Pozvedl jsem trochu udiveně obočí. „Ty jsi vždy zastával spíše nekonfrontační názory.“ „Ten manžel je masér a má lékařskou školu. Jí si s sebou vzali proto, že umí hodně ječet, tak jí zneužívali na nalákávání a ty zbylé nachytali tady v okolí. Dva jsou mrtví a zbytek bychom mohli přijmout. Ta ženská je sice sekretářka, ale prý jezdila na léto k babičce, tak něco o zemědělství ví. A makat bude. Zbylí čtyři jsou krejčová, učitel z gymnázia a dva zahradníci.“ Robert nedočkavě čekal, co mu řeknu.
„Kolik jich tam ještě je?“ „Prý sedm romů a tři gadžové, se kterýma spolupracovali, ale z těch sedmi je pět ženských. Tak by se to snad s pomocí prádélek dalo. Akorát ty ženský se tam prej vyžívají v mučení, tak bychom asi s sebou měli hodit. Zajatců je tam přes dvacet a jsou mezi tím i děti.“ „Asi bychom měli jednat jako lidé a tuhle skupinku, která je docela nebezpečná dorazit dříve, než někde sežene posily,“ řekl jsem zamyšleně a dodal: „Musíme ale krajně opatrně.“ „Tak půjdeme jen my dva s Ivanem. Na naše zbraně dám tlumiče a tak to zvládneme, než zjistí, že se něco děje,“ prohlásil Robert a uklidňujícně mě pohladil po ruce.
Když viděl můj výraz, tak rukou zase cuknul. „Jdeme na to. Pojedeme tvým autem a jednou vejtřaskou. Ze zbytku vezmeme dva řidiče v další vejtřasce a ti budou připraveni pomoci nám s případnou kořistí. Zpočátku zůstanou stranou. A ostatní tady mohou pobrat další oblečení a knížky v okolí. Zkuste najít něco pojízdného, ale tady v okolí mám pocit, že spíše nic nebude.“
Robert došel mezi ostatní a vyřídil tam ode mne vzkaz. „Myslím, že řídit nebudou všichni. Dva nevypadali, že by si troufli. Ale minimálně dvě stodvacítky byly vidět a zásobu akumulátorů ještě pořád máme. Snad to vydrží. Takže pár aut navíc bude. Jen si začínám říkat s kolika lidmi dorazíme na místo.“ „Lidi budeme pro vyjednávání s Táborem potřebovat.“
K budově sokola jsme se přiblížili pěšky zezadu z parku. Na střeše byl vidět strážný, ale více než okolí ho zajímala láhev nějakého alkoholu, kterou měl v ruce a její obsah se pozvolna přesouval do jeho žaludku. I když pozvolna…
Dveře, které jsme si vybrali k průniku dovnitř, byly zavřené a zamčené, ale pro Ivana to byl zhruba třicetisekundový problém. A to i s rozbalením nářadí. Sešli jsme ze schodů dolů a tam byl druhý strážný. Právě tam divoce souložil s nějakým dítětem. To, že jsme to neslyšeli dříve, bylo způsobeno tím, že dotyčné dítě bylo evidentně moták a jenom se dívalo bezvýrazně na zeď před sebou. Dotyčný chlápek byl běloch, takže asi byl jedním z gadžů a když se na nás podíval, tak podle zorniček bylo vidět, že má v sobě nějaké drogy. Nabral dech, aby vyvolal poplach. K tomu už se ale nedostal. Kulka z Ivanovy pistole ho poslala na druhou stranu řeky Styx.
V ten okamžik se na nás z jedněch dveří vyřítilo velké psisko a už cestou štěkalo. Všechny tři pistole sykly a pes už jen zakňučel. „Drž hůbu ty čókle zasrátá,“ ozvalo se zpoza dveří ženským hlasem se silným romským přízvukem. „Tam je bazén. Docela velká místnost,“ šeptl jsem. „Musíme tam. Snad tam nébudou cíle moc daléko,“ řekl Ivan, lehce pootevřel dveře a pak sebou plácnul na zem. „Jé jich tám více. Musííme opátrně,“ zašeptal směrem k nám. Za dveřmi byl vidět vstup na galerii s plným zábradlím. Potichu jsme se přemístili na galerii a pohybovali se tak, aby nás nemohli přes to zábradlí vidět. Ivan na jedné ruce odpočítal čas a ve stejnou chvíli jsme se nad zábradlím vynořili. Uviděl jsem postavu připoutanou k topení a kolem ní další tři ženy. U bazénu stály dvě další a dívaly se dolů. Nechápali jsme, jakou náhodou nás žádná z nich neviděla.
Zůstali jsme stát a ani mě, ani Robertovi se nechtělo začít střílet do zad žen. Ivan začal opatrně přelézat zábradlí a zároveň bylo vidět, jak jedna z cikánek udělala do bazénu posunek a zařvala. „Póď sém ty dilíno. Chce se mi se výsrat, tak se výseru na tébe. A jestli nepřideš, tak ti rozřežu ďécko na ténké plátky.“ Po krátké chvilce, kdy už jsme přes zábradlí stihli přelézt všichni, si rómka začala vyhrnovat sukni a obracet se k bazénu zády. To mělo ten nepříjemný efekt, že uviděla nás a my zase uviděli samopal, který jí visel na prsou. „Puff“ ozvalo se z Ivanovy zbraně a rómka po zásahu do hlavy začala padat do bazénu. Nečekal jsem, že tyhle rómky budou reagovat takovou rychlostí. Takovou rychlou reakci bych čekal tak maximálně od URNY. Tři z nich se začaly bleskově otáčet a zároveň zvedat samopaly typu škorpion na prsou. Čtvrtá přiskočila k oběti připoutané u radiátoru a přiložila jí k páteři břitvu. O sekundu později se ty tři svalily s prostřelenou hlavou. Zbývající mučitelka vytřeštila oči a zbledla tak, že byla bělejší než ty části kůže oběti, kde nebyla krev.
„Jéstli si ...„“ dál se nedostala. Z Ivanovy pistole vyšlehl další výstřel a ustřelil rómce loket. Vzápětí následoval ještě jeden do hlavy. Oběť zabublala a Robert k ní přiskočil, aby jí pomohl. Uviděl jsem, že na dně prázdného bazénu bylo asi sedm lidí, kteří se na nás dívali se směsicí obdivu a obav. Evidentně se báli, co od nás mohou očekávat. Na to, abych s nimi probíral jejich budoucnost, teď ale nebyl čas. Já s Ivanem jsme vyrazili dál do míst, odkud se ozvalo další táhlé zaječení. Tentokrát nepochybně mužské. Zdálo se nám velmi blízko, ale ukázalo se, jak takto velká budova mate.
Ve skutečnosti jsme museli proběhnout tři patra, než jsme dorazili do toho, kde asi byli zbylí darebáci. V jedněch dveřích se objevila rómka a, když nás uviděla, tak zaječela jak protržená. O chvilku později se skládala s prostřelenou hlavou. Ivan se evidentně s lidmi nepáral. Tedy doslovně možná někdy ano, ale … no raději jsem na to přestal myslet. V dalších dveřích se objevila další postava a chtěla po nás něčím hodit, ale Ivan byl rychlejší a tělo zasažené třemi kulkami se zhroutilo na prahu, zatímco věc z jeho ruky spadla do pokoje. Vyběhl jsem vpřed, ale vzápětí mi Ivan podtrhnul nohy. Nadechl jsem se, abych mu vynadal, ale v ten okamžik zaburácel velký výbuch a nade mnou přelétly střepy a střepiny. Vzápětí došlo k několika dalším výbuchům.
Když byl konečně klid, tak jsme se opatrně šli podívat do té místnosti. Ivan byl první a po nakouknutí lehce zbledl, pak se na mne podíval, a zakryl mi oči. „Tóhle by býlo na tébe tróchu móc.“ Odešli jsme po chodbě o kus dál, když se najednou jedny dveře otevřely a nějaký rómský výrostek mě zkusil uhodit po hlavě baseballovou pálkou. Za ním ze dvěří vykouknul další běloch a mířil na nás pistolí. Ivan výrostkovi prokopnul koleno a od boku zasypal dveře té místnosti palbou, zatímco levou rukou bouchnul padajícímu výrostkovi hlavou o zeď. Běloch cuknul do dveří zpátky a mladík se zhroutil na zem a jeho pálka se po zemi odkutálela. Vzápětí ze dveří vypadl ten běloch jako by ho někdo zezadu strčil. Ivan nad darovanou příležitostí nepřemýšlel a dvěma kulkami bělocha eliminoval.
„Vzávám se. Já jsem tohle nechtěl!!“ ozvalo se zoufalým hlasem ze dveří. Ivan se na mne tázavě podíval. „Šanci na vysvětlení si za tu pomoc zaslouží. Ale opatrně,“ špitnul jsem a s pistolí velmi pečlivě zamířil na dveře. Z nich vzápětí opatrně vykoukly dvě ruce s několika prsteny. Když se posunuly, tak bylo vidět jak mají na zápěstích pouta. Pak se pomalu objevil zbytek člověka. Byl oblečený do roztrhaného oblečení, ale abych posoudil jestli to bylo módou nebo špatným zacházením bych potřeboval Roberta. Na hlavě měl dredy a v uchu snad pět náušnic. „Je tu ještě někdo?“ zeptal jsem se ho. „Tady v místnosti ne, ale támhle jsou….“ ukázal na dveře zdemolované výbuchem a hlas mu na okamžik odumřel. Pak se vzpamatoval a dokončil větu „…byly dvě cikánky a …..“ nedořekl a polknul. „A dole v přízemí jich bude ještě pět u bazénu. A maj tam rukojmí. To teda měly tyhle na patře taky,“ dodal a já pochopil proč mně Ivan nedovolil do té místnosti nahlédnout. Když teď přes rozbitý práh začala prosakovat krev, tak jsem si řekl, že vlastně ani nechci vědět, kolik tam těch rukojmích měly.
„A pak je patnáctka chlapů někde ve městě za …“ slova mu odumřela a zalapal po dechu „ za… za zábavou“ vyletělo z něj a málem si nad tím slovem odplivnul. Evidentně dobře věděl, co se za tím slovem skrývá. „Ty póuta máte na sóbě próč?“ zeptal se Ivan. „Ty mi nasadili oni, protože mi nevěřili. A na rozdíl od Laca mě nezabili, protože umím vařit drogy.“ No… člověk se občas s pravdou řečenou na plná ústa setká na místech, kde by ji nečekal, od lidí od kterých by ji nečekal a v dobách, kdy by ji nečekal. „Když už jste v té upřímnosti… Co čekáte, že uděláme s vámi?“ „Ste policajti, tak mě zalígrujete do lapáku ne?“ Ivan se začal nevěřícně usmívat a já si položil ruku na čelo. Pak jsem se dotyčnému podíval do očí a řekl: „Víte… my nejsme od policie. A nejdříve jsme eliminovali tu skupinu, která vyrazila za zábavou. Pak na základě informací od ní jsme vyrazili sem. Kdo tu je ještě?“ „Jo ještě hlídka na střeše,“ řekl narkoman a v ten okamžik se za námi otevřely dveře.
Následující scénu jsem už zase vnímal jako ve zpomaleném filmu. Dotyčná hlídka do chodby vběhla a střílela po nás za běhu od boku z útočné pušky. Byl to róm asi třicetiletý a potetovaný a na sobě měl neprůstřelnou vestu, roztrhané kalhoty a bagančata. Ivan bleskově cukl do nejbližších dveří a mě ten útočník naštěstí netrefil. Útok mu ale nevydržel dlouho. Udělal totiž jen dva kroky a v ten moment stoupl na tu basebalovou pálku, kterou jsem předtím málem dostal zásah do hlavy. Vzápětí mu po ní uklouzla noha a dotyčný sebou seknul na podlahu tak dokonale, že se pusou trefil na svojí útočnou pušku. Mám pocit, že by momentálně docela dost potřeboval zubaře, pokud by proti němu nestál profesionální zabiják. Ivan, který vykoukl s připravenou zbraní se teď neprofesionálně rozesmál, ale přitom na něj stále profesionálně mířil. Když se dosmál, tak se nahlas zeptal: „Chcéme od něéj nějáke informááce?“ „Ale jo,“ odpověděl jsem, zatímco se tento poslední darebák válel po zemi a svíjel se bolestí. No ono asi sedm přeražených zubů najednou… není sranda.
Vzápětí dotyčný vzhlédl a uviděl Ivana. Najednou vytřeštil oči, zaúpěl a po čtyřech dolezl k mým nohám a obejmul je. Připadal mi jako štěně, které se něčeho bojí a schovává se za páníčkem. Pak mi došlo proč se tak asi chová. „Vy se znáte?“ zeptal jsem se Ivana lehce škodolibě. „Nemnožko šééfe,“ odpověděl Ivan s ošklivým úsměvem na tváři. V tu chvíli dotyčný ode mne odskočil, jak kočka od rozžhavené plotny. Začal jsem mluvit tím tónem, který mi před pár dny Robert „pochválil“ v areálu mlýna. „Řekneš mi všechny informace. Kdo tady je a kdo by mohl dorazit. Co jste tady dělali a co všechno tady máte.“ Velmi rychle jsem se dověděl, že tady mají v několika místnostech zbraně a zásoby alkoholu. A také, že gadžy drží ve vypuštěném bazénu. A že všichni důležití jsou támhle v té místnosti…. Pak mu slova trochu odumřela na rtech, když uviděl kaluž rozlévající se ze zdemolovaných dveří. Vzápětí zvracel a měl jsem pocit, že v tom byly ještě některé zbytky zubů, které předtím nevyplivnul a nebo je spolknul. Ivan mu položil ruku na rameno a dotyčný s dávením rázem přestal. Dověděli jsme se, že se trhli od větší romské party, která si nechtěla tolik „užívat zábavy“ a že ti gadžové se k nim přidali až předevčírem, když na sebe náhodou narazili v lékárně a zjistili, že jsou také zaměření na psychotropní látky.
Pak jsem se v reakci na to dověděl od toho „chemika“, že vlastně přijeli z Tábora, kde byli ve chvíli, kdy k Tomu došlo. A že jich bylo více. V ten okamžik jsem ztuhnul, protože se mi v hlavě vynořila otázka, kterou jsem vzápětí položil. „Nezastavili jste náhodou cestou na nějakou chvíli v jedné vesnici? A nezabíjeli jste tam náhodou?“ Zblednul, což mi víceméně stačilo jako přiznání. Začal jsem vidět rudě a, když jsem se probral, tak róm se vyděšeně tisknul k Ivanovi, kterého se předtím bál jak čert kříže, a já mlátil do značně pochroumaného „chemika“, který na mě ječel: „Já se těch dětí zastával, já jsem je chránil, beze mne by je poznásilňovali hned první den všecky!!!“ A Ivan? Ivan se na mě díval jako na zajímavý studijní případ a já si všiml, že má v ruce moji pistoli.
„Zabít hó by néébylo nejlééépší, ale úúlevit si můůžete,“ prohlásil, když si všiml pohledu na pistoli a okamžitě mi ji vrátil. „Kompléxní komuníta pótřéébujé tálenty všého drůhu.“ „Boha jeho“ vylétlo ze mne, když jsem nabral dech. „ÓÓd tóóhohlé bůdete jéštěé něéco potřébovááti?“ zeptal se Ivan a ukázal na hlídku ze střechy, která mu objímala stehno, zatímco jí tekla po bradě krev. Zavrtěl jsem hlavou a v ten okamžik Ivan poslal kulku do mužova těla. Pak jsme pozvolna všichni tři sešli dolů k Robertovi. Uviděl jsem, že lidi z bazénu vylezli a dva z nich si teď užívali kopání do mrtvol. Na chemika se dívali docela nevraživě. Skupinka dětí se choulila s dvěma ženami v koutku místnosti s bazénem a tři další muži se mezi sebou dělili o jednu cigaretu a placatici, které kolovaly z ruky do ruky.
Robert na nás v první chvíli zamířil, ale pak se uklidnil, když jsme mu řekli, že je už klid a pak nám sdělil, že zachránění se k nám jednorázově přidali. To mě potěšilo jen částečně, protože se ukázalo, že tady jsou relativně neužitečná povolání. Dva překladatelé, jeden metař, jeden uvaděč v divadle, jedna účetní, jedna stylistka a dvě prostitutky. A dvacet dětí. A dvacet mrtvol vedle v malém bazénku. Mezi nimi bohužel i manžel té blondýny, kvůli kterému jsme sem vlastně vyrazili. „Kam to pobereme?“ zeptal se Robert. „Naložíme na náklaďáky materiál a oni si můžou vlézt nahoru,“ řekl jsem, pak jsem se obrátil na ostatní a zvýšil hlas: „Takže prosím věnujte mi pozornost. Jsem vedoucí naší komunity a tam mě prosím budete poslouchat. Všichni teď naložíte všechen zajímavý materiál do náklaďáků, které přistavíme před vchod.“ „Já budu hlídat děti,“ prohlásila jedna paní. „To teda nebudete. Děti budou nosit taky,“ utnul jsem ji v zárodku. Bude lepší, když si uvědomí, že to u nás nebude med, hned na začátku. „Jestli bydlíte někde poblíž, tak si tam můžete dojít pro věci. Za pár hodin z Prahy odjíždíme a neplánujeme se v příštích týdnech až měsících vracet.“ „A proč nezůstaneme v Praze, vždyť tady je spousta zásob?“ ozvala se druhá z žen. „Tady je to momentálně akorát tak o chycení nějaké infekce. Tady v budově to jde, ale venku je to hrozné. Nicméně jestli někdo z Vás s námi nechce…. Nutit nikoho nebudeme. Je to jen a jen na Vás. U nás vás čeká makačka, ale snad pravidelné jídlo, voda, sprcha s teplou vodou a zbytky civilizace.“ Dotyční se tvářili nevěřícně. Asi jim předtím ještě pořád nedošlo jak je situace vážná. Teď už nejspíše ano. Nakonec se stejně připojili všichni a začali pracovat a nakládat věci na auta.
Celkem jsme si pomohli od téhle romské skupinky asi k stovce pistolí, třiceti brokovnicím, šesti loveckým kulovnicím, deseti samopalům škorpion a šesti samopalům vzor padesát osm. A také jsme získali množství munice a chladných zbraní. A taky pár hektolitrů tvrdého alkoholu. Naložení se nakonec ukázalo menším problémem, než bych čekal. Opravdu nosili všichni.
Pak jsem si všiml, že na kraji Riegrových sadů stojí dvě auta, která by měla být pojízdná a ukázal na ně těm zachráněným mužům. „Támhle tím bychom mohli odvézt další zásoby. Kdo z vás umí řídit?“ „Já řídit umím, ale tímhle zabijáckým autem teda nepojedu,“ prohlásil jeden z překladatelů. „Co?“ zeptal jsem se ho poněkud nevěřícně. „Viděl jsem na videu, jak to vypadá, když škodovka stodvacítka narazí do překážky v šedesátce. A prostě do tak zabijáckého auta nesednu.“ Poněkud jsem se zachmuřil. Jednání tohoto překladatele se mi prostě nelíbilo. „Umíte řídit náklaďák?“ „Ne. Víte co, já budu řídit támhleto,“ prohlásil a ukázal mi někam za rameno. Nemusel jsem se ani otáčet. Bylo mi jasné, na které auto ukázal i bez Robertova naštvaného výrazu. „Pro to auto řidiče máme. A to dokonce jeho majitele. Takže laskavě odřídíte škodovku stodvacítku,“ řekl jsem hlasem, který jsem se snažil mít laskavý i když mi to moc nešlo. „A nebo můžete odřídit ten Wartburg.“ Pan překladatel se na mě podíval jako na blázna. „Ani mě nehne.“
Zhluboka jsem se nadechl. Myslím, že pán přece jenom ještě pořád nepochopil, jak hluboko jsme v loji. Je načase zkusit přímější otázky. „Myslíte, že budete u nás ve vesnici ochoten kydat hnůj?“ „No to si uhod prcku. Já vám něco přeložím pokud bude potřeba a možná občas pomůžu v mimořádných případech třeba při povodních a nebo třeba i při sklizni, ale snad nečekáte, že budu makat jak barevný, když je kolem všude spousta zásob.“ Povzdechl jsem si a pomyslel si, že s některými lidmi je prostě mnohem jednodušší vyběhnout než vyjít. Ale na takovéhle … jak se to slušně… jo už vím… blbce nemám vážně čas.
„Dobrá milí zlatí. Asi jste mě předtím nepochopili dostatečně. Já vám nenabízím dovolenou. Já vám nabízím tvrdou práci. A váš přístup, který mi tak trochu připomíná přístup cikánů, se mi nelíbí.“ Nepoužívám neslušná slova rád, ale tohle mi do úst momentálně sedlo a doufal jsem, že ho to přirovnání probere. Nezabralo to, sebral se a odešel. Jenže překvapivě se sebou vzal jen svojí dceru, která tu byla. „Ty si debil. Nepoznáš nejlepší nabídku dne, ani když jí máš na stříbrném podnose se šipkama,“ komentoval to druhý překladatel. Zbytek se mi poté za odchodivšího omluvil, ale opatrně se ujišťoval, že nebudou muset pracovat na nás. Tak jsem jim vysvětlil, že budeme pracovat všichni. Trochu je to uklidnilo.
Na Prahu se během tohoto našeho rozhovoru snesla noc. Už za tmy jsme pokračovali dál. Chtěl jsem ostatním vynadat, že si s V3Skami svítí, ale bylo mi vysvětleno, že ty mají dynama a tak si svítit mohou bez rizika vybití baterky. Vrátili jsme se na Václavské náměstí a vyrazili během pěti minut dál. Vypadalo to skoro strašidelně, jak se zcela opuštěným městem proplétala kolona dvaceti vozidel. Všechny zachráněné jsme vybavili hadrem namočeným ve směsi vody a octa, aby měli přes co dýchat.
Přejezd Wilsonovou třídou a přes Nuselský most byl v klidu. Jen jsem si všiml několika lidí, kteří z Vyšehradu házeli dolů z hradeb nějaké tělo. A ta hromada těl dole pod hradbami vypadala docela velká. Chvilku jsem přemýšlel, co se tam asi děje, ale pak jsem se začal zase věnovat řízení, protože jsem škrtnul nárazníkem o nějakou Alfu Romeo. Na boku jí po mně zbyl šrám, ale myslím, že je to už v tuto dobu jedno.
Myslet dopředu neznamená si koupit basu piv místo dvou lahví, ale přemýšlet občas co by kdyby a sem tam si něco připravit na dlouhodobé hledisko.
Věc, kterou budete znát vám někdo možná mučením vezme, ale i poté ji budete mít.
stepan-hawk
 
Příspěvky: 307
Registrován: čtv 08. lis 2012 20:29:01
Bydliště: královská část prahy

Re: Kaleidoskop krachu

Příspěvekod stepan-hawk » ned 01. bře 2015 11:43:17

U vrchního soudu v Praze jsme zjistili, že je most, po kterém jsme potřebovali projet, zatarasený. A mně se zdálo, že je to provedeno cíleně, tak jsem vysílačkami zavelel pohotovost. Vzápětí jsem zjistil, že je to na místě, protože za námi se objevili lidé, kteří se naší kolonu pokusili zezadu bez odporu eliminovat. Jenže místo nepřipravených řidičů se prvnímu z útočníků, který otevřel dveře od auta, o nos opřela hlaveň brokovnice. Vzápětí jsem zjistil, že kolem nás je asi padesátka útočníků, která byla vybavena převážně puškami a na nadjezdu u Paláce kultury měli dokonce kulomet na trojnožce. Jenže čtyři z nich jsme teď měli fakticky jako rukojmí, protože si nedali dost pozor.
„Vzdejte se. Nemáte šanci,“ zakřičel jeden z útočníků, který asi měl status vyjednavače. Bylo nás dvacet dospělých a tak jsem přemýšlel, co se bude dít teď. Zatím na nás nestříleli, ale byl bych rád, aby to vydrželo. „Složte zbraně a vyšlete člověka na jednání.“ „Chtěl bych opačné pořadí. Pošleme člověka na jednání a pak teprve dojednáme další akce,“ odpověděl jsem zakřičením. „Nedělejte si to horší. Stejně se k nám přidáte.“ ´To nás tedy ani nenapadne,´ pomyslel jsem si v duchu. Nahlas jsem ale odpověděl: „Proč by to pro nás mělo být výhodné?“ „Seš slepej nebo blbej debile?“ ozvalo se značně naštvanějším hlasem z druhé strany. Vzal jsem malý dalekohled a podíval se na ty, kteří na nás mířili. S překvapením jsem zjistil, že několik z nich jsou nejspíše podle vzhledu motáci. „Slepý nejsem. Takže vidím, že vás není na boj padesát. Nebo alespoň ne při smyslech. Takže navrhuji jednání někde v soukromí stranou.“ Druhý hlas na toto velmi sprostě zanadával, zatímco první řekl: „Tak dole v podchodu.“
Tam jsem se sešel s asi pětatřicetiletým značně obtloustlým a poněkud ošklivým mužem na kterého se tiskla asi dvacetiletá kočka. A vypadalo to, že zcela dobrovolně a ještě měla v druhé ruce petrolejku, kterou svítila. Byl jsem tím asi tak konsternován, že to bylo vidět i přes přilbu. „Jarda Horský. Já chtěl při Tom, co se stalo, spáchat sebevraždu, ale když se mi podařilo zachránit tuhle kočičku a ona se ke mně přilepila, tak jsem si to rozmyslel. Asi jsem taky zpočátku patřil k těm postiženým, ale mám pocit, že mě z toho vytáhnulo zazvonění telefonu. Jenže to skončilo dříve, než jsem se zcela probral. No ale dost o mě. Chceme, abyste se k nám připojili. Snažíme se tady udržet naživu co nejvíce lidí. Máte představu, kolik lidí je momentálně v Praze postižených?“ „Lukáš Čejka. Mám. Proto jsme mimo Prahu a hodláme mimo Prahu být. Protože tady je to o chycení nějaké nemoci.“ „Pokud se k nám přidáte, tak vám dáme nějaké ty prostředky…“ začal, ale já ho ani nenechal dokončit myšlenku. „Nemůžete nám nabídnout něco, co mimo Prahu mít nebudeme. Tenhle průser není jen lokální. Ten bude nejspíše minimálně celoevropský. Jinak by se tady už objevil někdo z okolních států s pomocí.“ Dotyčný lehce lapnul po dechu. „Hmmm…“ dlouze se zamyslel „… ale to nevadí. My se tady pokusíme to dát do kupy natolik, abychom co nejvíce těchhle postižených probrali.“ „Těm postiženým se začalo říkat motáci, pokud jsou schopni nouzově fungovat a nebo stojáci, pokud zůstanou kam je postavíte.“
„No dobře, dobře. Ale my fakt potřebujem, abyste nám pomohli. Je nás málo.“ „A jestli budete provozovat tenhle zastavovací systém, tak vás brzy bude ještě méně. Je jen štěstím, že jsme nezačali palbu.“ „Ustříleli bychom vás.“ „Máme útočné pušky, neprůstřelné vesty a i nějaké těžké zbraně. I kdyby jste nás dokázali přemoci, moc by z vás nezbylo.“ V tu chvíli do podchodu vběhl z jeho strany nějaký dvacetiletý mladíček s těžkým akné a dredy na hlavě. „Přijely jim posily. A přepadli nás nečekaně. Mají asi deset našich lidí.“ „Obávám se, že si nejsem jistý, jestli ta skupina opravdu patří ke mně, ale každopádně se situace změnila…“ Dál jsem se nedostal, protože mi zapípala vysílačka. „Ano?“ ozval jsem se do ní a díval se do značně rozšířených očí těch tří. „Tady Ludvík. Mám tady policejní jednotku pro zásah. Pokud je tedy potřeba. Jsme na konci kolony u Láďova auta.“
Usmál jsem se na protějšky. Asi i ošklivě. „Dobře beru zpět. Opravdu patří k nám. Takže si probereme, co bude dál. My nasedneme a odjedeme. Jestli chcete v budoucnu obchodovat s námi, tak nám sdělíte, kde máte centrálu a dáte nám nějaký dárek jako omluvu za zdržení. Když by byl výrazný, tak vám třeba dáme také nějaký drobný. Hodláme provozovat zemědělsko – průmyslovou velkou vesnici. Takže bychom mohli nabídnout do budoucna potraviny. A možná by vám i trochu pomohlo, když si pohovoříme o tom co se děje. Zdá se, že jsme informovaní lépe než vy. Tak co vy na to?“ „Já se na to vyseru. Když už si člověk říká, že má plán, který by měl fungovat, tak mu to zase nevyjde.“ V ten okamžik jsem za sebou zaznamenal pohyb. Kdyby nebyla Praha tak tichá, tak jsem asi ani nic neslyšel. Začal jsem se otáčet a povytahovat pistoli, ale dříve než jsem se otočil napůl, tak mi do přilby ťukla hlaveň pistole.
„Nehejbej se ty parchantě. Nebo z tebe udělám cedník na polívku. Dostal jsem tě. Takže propustíte všechny naše lidi, které zadržujete, pak vás budeme soudit za neposkytnutí pomoci lidem v nouzi a pak vaše společníky včleníme k nám do skupiny. Samozřejmě na nízký posty.“ „A proč by to mělo být takhle?“ „Mířím ti na hlavu. Si slepejš?“ „Ne, ale míříte mi na hlavu něčím co mě neohrožuje.“ „Cha cha. To jako seš Kostěj nesmrtelnej?“ „Ne jen mám kvalitní neprůstřelnou výbavu.“ „Chyťte ho. Sundáme mu to,“ vyhrkl k ostatním, ale ti si ještě nebyli jistí co teď. „To bych asi začal střílet já,“ prohlásil jsem hlasem, který jsem se snažil udělat ošklivým, ale pak jsem se vrátil k normálnímu: „Víte co. Já něco navrhnu. Vy na mě třikrát vystřelíte a, když mě to nevyřadí z provozu, tak jednou vystřelím já. Nebudu uhýbat a vy potom taky ne. Když byste chtěl zabránit mému výstřelu, tak ten dárek musí stát za to.“ Začal se hodně potit, ale nakonec kývl hlavou.
Oznámil jsem ostatním, co se plánuje a vzápětí se přiřítil Robert. Nejprve byl vyjukaný, ale pak uviděl pouhou pistoli v jeho ruce a uklidnil se. Teda částečně. Soudil jsem tak dle jeho vyjádření: „Takový plivátko.“ Tu svojí obří útočnou pušku měl v rukou připravenou a stejně se mu to tak úplně nelíbilo. Dotyčný vystřelil jednou do kolene, podruhé do hledí a potřetí těsně pod přílbu. To jsem viděl, jak se Robert leknul, ale i tuhle kulku oblek ustál. „Teď já,“ prohlásil jsem ledově a zvedl pistoli. „Moment. Máme dárek. Dobrej dárek. Vydrž,“ vychrlil ten Horský a zmizel i se společnicí. Pokrčil jsem trochu zmateně rameny a vyvedl toho střelce na povrch. Netrvalo ani deset minut a ten jeho společník přijel v tanku. „T 34-85,“ ozvalo se za mnou Ludvíkovým hlasem. Ani jsem se neotáčel.
„Tak co takovýhle dárek?“ zeptal se. „Proč to na nás nevytáhli?“ uslyšel jsem za sebou Láďu. „Protože to nejspíše nestihli tak rychle nastartovat.“ Což je dobře, protože my s sebou vozíme tarasnice a asi by jim to nestačilo. V tu chvíli se ozval ten, kterého jsem měl před hlavní: „Nebylo by pro naší skupinu lepší mít tank navíc než mě?“ „Ono by to nejspíše tvým odstřelením nemuselo skončit. Takže raději tak.“ „Ony by vám stejně tanky pomohly jen částečně,“ řekl jsem člověku, který se mě před chvíli pokoušel zabít. „Jak částečně?“ odpověděl málem křičením. „Tank je ultimátní zbraň a vy byste s nima udělali leda tak hovno.“
Otočil jsem se na ostatní a řekl: „Ukažte mu to.“ Samozřejmě to by nebyl Luděk, aby to vzápětí směrem k Robertovi nepoznamenal: „Lukáš chce, aby si mu to ukázal.“ „Vole,“ odpověděl Robert a sáhl za sebe do auta. Když poté on a další čtyři lidé ukázali dotyčnému machrovi protitankový raketomet, tak ho to evidentně značně nepotěšilo. Respektive jinak řečeno – zjevně ho ani nenapadlo, že by mohl někdo disponovat protitankovým arzenálem. „Do hajzlu zasranýho,“ okomentoval to. Poté jsem si s těmi dvěma místními šéfy na chvíli sednul do doby, než byl odstraněn zátaras a vzájemně jsme si vyměňovali informace. Po asi dvou minutách to začalo spíše působit dojmem, že ty dva školím. Asi deformace z práce. Ono se říká, že učitel a technolog je diagnóza a ne povolání.
Nejdůležitější informace přišla nakonec. „Dál po dálnici nemůžete. Je to tam zacpané tak, že to odstranit jednoduše nejde. Na tý silnici dokonce hořelo. Nejlepší to budete mít pokud to vezmete po trase autobusu dolů na nábřeží k podolský vodárně.“ „Hmmm to nám vlastně svým způsobem vyhovuje,“ odpověděl jsem a zamířil k naší koloně, která se s Ludvíkovou skupinou spojila do jedné hodně velké kolony. Ludvík totiž svoji skupinu také doplnil o další lidi a tak jsme teď jeli v koloně devíti osobních aut, dvaceti jednoho nákladního auta, tří obrněných vozidel (Robertovo auto a Ludvíkem sehnané dva policejní obrněné transportéry.) a jednoho tanku.
Nastoupil jsem a do vysílačky řekl: „Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají. Příští zastávka Komořanský průmyslový park.“ „Proč?“ ozval se věcný Ludvíkův dotaz. „Zastavíme se v mé bývalé práci. Je tam docela dost věcí, které by se mohly hodit.“ „Granáty?“ ozval se Láďa a ve vysílačce to zaburácelo několikanásobným smíchem u těch, kdo si nastavili vysílání při určité hladině zvuku. „Granáty zrovna ne. Opravuji. Je tam docela dost věcí, které by mohly být k užitku.“
Brána byla otevřená a byla tam jen závora. Uvnitř vrátnice byl hlídací pes - vlčák. Znal jsem ho. Vždy když jsem procházel vrátnicí, tak na mne štěkal ostošest. Teď vypadal hodně bídně a, když jsem otevřel dveře, tak místo vrčení na mě dokonce lehce zavrtěl ocasem. Uviděl jsem jeho misky, které byly prázdné a jeho pána, který byl evidentně mrtvý. Nalil jsem mu do misky trochu vody a za deset minut přišel, tvářil se podřízeně i na krysaříka, kterého měla jedna z Ludvíkem zrekvírovaných paní, a vlezl ke mně do auta pod sedadlo. A vrčel na každého, kdo mu naznačoval, aby vysedl. Závoru se nám podařilo zvednout bez velkých potíží a pak čtyři V3Sky, které byly málo naloženy zajely dovnitř. „Co tu je tak zajímavého?“ zeptal se Láďa, který se mnou automaticky šel dovnitř. „Ještěrka, která by myslím měla být pojízdná a spousta pájek, tavidel a podobných věcí.“ „Co to je vůbec za budovu?“ „To je bývalá svářečská škola z doby, kdy ještě celý tenhle areál tvořila Modřanská potrubní. Nebo jak se tenkrát jmenovala. Majitel mojí firmy si to tu pronajal, protože to ani nemusel na pájení a svařování příliš upravovat.
Spolu se mnou sem šla snad půlka lidí. Tak schválně za ják dlóuho to otévřeš,“ říkal Ivan jednomu klučinovi, kterého zrekrutoval Ludvík. „Ón je záméčníík,“ řekl ještě směrem ke mně. „Třicet vteřin až minuta,“ odpověděl mu. „Já budu rychlejší,“ řekl jsem tak mimochodem a odstrčil zámečníka stranou. Ivan se rozesmál. „Tý a rychléjšíí? Nenééch se výsmát.“ Na okamžik jsem se zarazil a něco mne napadlo. „Chceš se vsadit?“ „To némůůžééš výhráát. Víděl jsem tě odemýkat. Jéstli se chceš vsáádit, ták vsááď kóně a předvééď se.“ „Když prohraji, tak ti dám za ten rok, kdy končí naše domluva, na cestu domů koně a munice co uneseš v rukou. A když vyhraji, tak budeš souhlasit, že tu zůstaneš dva roky místo jednoho?“ „Nemůžeš výhrát. Ténhle zámek je bezpečnóstní. Ten se rýchleji otévřít nédá.“ Usmál jsem se. „Sázka?“ řekl jsem a zvedl jedno obočí. „Kdýž jsi ochótný mí dát kóně, tak já si stěžóvát nebůdu,“ řekl Ivan a napřáhl ke mně ruku. Já mu s ní potřásl a při tom zopakoval „Jde o to ty dveře otevřít, aniž by při tom byly použity prostředky jako trhaviny a podobně.“ Ivan to odkýval.
Potom jsem sáhnul do kapsy, vytáhnul klíče a dveře odemknul. „Já v pátek před Tím dozoroval odpolední směnu a zamykal, takže mám klíče,“ řekl jsem Ivanovi, který vypadal, jako kdyby mu uletěla včelstva z celé Evropy. „Tó sém nečékal. Ale býlo to reguléérní. Có sé dá děélat.“ Kolem panovalo docela veselí. Část lidí to možná Ivanovi jako rusovi přála, ale většina se jen smála vtipnosti scény a Ivanovu výrazu, když jsem začal odemykat. Vešel jsem dovnitř a z kastlíku po levici vytáhnul automaticky papír ve své přihrádce. Láďa za mnou dostal další záchvat smíchu. „Budeš vyřizovat pracovní problémy?“ Já se podíval na papír ve své ruce a okomentoval to: „Automatika pracuje.“ „Jo to znám. To je taková ta sekaná. To je ten stav, kdy dojíš jogurt, v tu chvíli se nad něčím zamyslíš a najednou se divíš, že dáváš do dřezu kelímek a přemýšlíš, kde máš lžičku.“ Smutně jsem se usmál a zamířil k sobě do kanceláře.
Ze svého stolu jsem si vzal všechny tabulky a knihy, které se dle mne ještě mohly hodit. Ze zdi jsem strhnul vytištěný a izolepou přilepený plánek firmy a dal ho do rukou dětem, které přemýšlely, jak by pomohly. „To světle modré jsou toalety a kuchyňky. Z nich vyberte toaletní papíry, papírové ubrousky, mýdla, jary, solviny, cukr a sůl.“ Pak jsem dal pokyny sbalit všechny věci. Ještěrka opravdu fungovala. „Ta je ale hodně stará,“ komentoval jí Láďa, „skoro se divím, že nemá vzádu hvězdu.“ „Já se skoro divím, že vzadu nemá orlici s hákovým křížem v pařátech,“ odpověděl jsem mu a oba jsme se tomu usmáli. Sedl jsem za řízení a naložil na V3Sky všechny palety s plynovými bombami a několik dalších, které byly naloženy věcmi na svaření nebo po svaření a u kterých jsem si myslel, že by se mohly někdy hodit. Teď v noci bez osvětlení vypadala firma bezútěšně a tak jsem zašel do rozvodny a v ní odojil firmu od sítě, nastartoval elektrocentrálu a připojil jí na firemní rozvod. „Vy jste tady nějaký připravený,“ komentoval to Robert. „To víš povodně jsou potvora. A náš šéf byl šetřílek, tak jsme měli starou ještěrku a starou elektrocentrálu. Dříve jsem nadával, že šetří a dneska jsem rád, že byl takový, protože je obojí funkční a tak si to můžeme odvézt.
Nakonec jsme vyrazili dál o několik tun těžší. Sbalili jsme asi dvacet kilo čistého stříbra, dvě stě kilo nejrůznějších pájek a naložili jsme i několik palet měděných polotvarů a měděných kabelů. Ze stěn jsem nechal odmontovat všechny MARSkové skříňky i s obsahem. Sbalil jsem také všechny montérky. I nad tím se někteří podivovali, že prý je hadrů dost, ale Láďa to utnul prohlášením: „Já se nenechám namotat na soustruh proto, že mám na sobě nějaký blbý hadry místo montérek. Tam nahoře na náklaďáku to nepřekáží.“ Jako poslední jsem odpojil a naložil elektrocentrálu.
Zbytek cesty byl poměrně v klidu. Díval jsem se, jak za hranicemi města se náklaďák přede mnou otevřel, lidé si sundali dýchací ochrany nejrůznější provenience a užívali si čerstvého vzduchu. Na jednom místě nám kiksnul tank. Než jsme ho nouzově opravili, tak jsme spatřili osm pasoucích se ovcí, tak jsme je pochytali a naložili je na poslední poloprázdný nákladní vůz. „Doufám, že cestou nepotkáme nějakého býka. A nebo protitankový kanón. To už bych zbytek cesty stála na jedný noze a část cesty né na svý,“ prohlásila účetní zachráněná v budově sokola. Ta si zatím s dalšími třemi neřidiči a deseti dětmi užívala pohodlí poloprázdné korby. „Měla jste se naučit řídit,“ odpověděla jí paní Soudková se smíchem. „Jo. Manžel měl pravdu. Ale jak jsem to měla vědět?“ dodala účetní a s rezignovaným výrazem zajistila bočnici korby.
V Černomlejnově byl klid. Milan nám sdělil, že se tu objevili nějací železničáři až z České Třebové. A že měli zájem o nějaká zvířata. Evidentně jim velel někdo, kdo nebyl hloupý a připravoval se na nejhorší. „Prý se vrátí s něčim na výměnu,“ dodal ještě Milan. A ukzal mi na čem místní mezitím pracovali. Udělali cedule s nápisem: „Bezpečnostní zóna vesnice Černomlejnov. Vstup zakázán. Po cizích lidech rovnou střílíme. Pro navázání kontaktu použijte asfaltové silnice, které do vesnice vedou.“ Pod tím to samé v mnohem menším provedení v angličtině, němčině a ruštině a pod tím klasická cedulka nepovolaným vstup zakázán s přeškrtnutým panáčkem a vedle ještě lebka. Kdo kolem téhle cedule vleze do lesa, tak po něm opravdu můžeme střílet podle vyhlášky o blbosti, která je trestná.
Většina řidičů po dojezdu instantně odpadla. Já jsem se přemohl a odpadnul jsem až po desetiminutovém rozhovoru s Milanem. Na konci jsem mu řekl: „Vzbuď mě za čtyři hodiny. A připrav mi někde místo na sváření. A spolu se mnou probuďte potom i Františka. To je ten, jak se živil jako pomocný svářeč.“ A pak jsem usnul.
Myslet dopředu neznamená si koupit basu piv místo dvou lahví, ale přemýšlet občas co by kdyby a sem tam si něco připravit na dlouhodobé hledisko.
Věc, kterou budete znát vám někdo možná mučením vezme, ale i poté ji budete mít.
stepan-hawk
 
Příspěvky: 307
Registrován: čtv 08. lis 2012 20:29:01
Bydliště: královská část prahy

Re: Kaleidoskop krachu

Příspěvekod stepan-hawk » ned 08. bře 2015 1:29:37

Kamil – dvanáctý až třináctý den – středa až čtvrtek

Ráno jsem se probudil a dopřál si bohatou snídani. Dopoledne jsem odjel dozírat na stavbu plotu kolem Zbirohu. Už to bylo za půlkou a viděl jsem sem tam lidi, kteří uvažovali o tom, že by tamtudy zdrhli. Tak jsem to směrem k jednomu náramkáři vedle mě poznamenal. A ten debil vytáhnul samopal a tu skupinku lidí pokropil dávkou. Né že bych byl proti zábavě, ale nic se nemá přehánět. To by se nám taky mohli začít lidi bouřit. Taky ten hlouček zdrhnul a po městě začaly být slyšet naštvané hlasy. Amík byl pěkně naštvanej, ale pak nad tím mávnul rukou. Což se mi nelíbilo. Netrvalo ani dvě hodiny a před zámečkem byl docela velký hlouček lidí s transparenty. Na těch transparentech byly stížnosti všeho druhu. Amík nařídil to seřezat na hromadu a vzít nějaká rukojmí. Takže to ostatní pobrali bez ladu a skladu a měli jsme rázem čtyřicet rukojmích a mezi tím i dvacet dětí. Tomu volovi ruply nervy a navíc jsem měl pocit, že brzy rupnou nervy i pár dalším. Mezi nimi i kolečkářovi. Ten se díval na to, co se děje, zděšeně a rozkousal si rty do krve, jak se snažil nic neříct. Nečekal jsem, že k tomu slabochovi někdy pocítím něco jako sympatie místo pohrdání.
Pak se vrátil Benda a ukázalo se, že jeho sehnaná technika je docela tristní. Bylo toho zoufale málo. Za prvé dorazil bez sedmi lidí, kteří mu v Žatci nasedli do čtyř tanků a rozpoutali čóro móro. Rozstříleli mu jediná naše dvě BVPčka, která jsme tam poslali s ním, většinu aut, postříleli šest náramkářů z dvaceti a sejmuli zbývající tanky, které tam byly, aby je nemohl pronásledovat. Z dalších dvacet tři lidí, kteří tam kromě té sedmice byli, jich během nastálého zmatku dokázalo utéct dalších jedenáct. Navíc ti, co vodjeli, tak se přidali ke skupině, která vznikala v České Třebové. To byli železničáři, který nám do téhle chvíle byli putna, páč nebyli tak vyzbrojení, abysme se jich museli bát. Touhle přestřelkou v Žatci se to celé podělalo. Přišli jsme o další lidi a o část naší techniky. A navíc jedna z největších skupin ,o kterých jsme věděli, přestala být neozbrojená. Bych ty svině co nás takhle podrazily nejraději postřílel, ale teď k tomu prostě nebyly prostředky. Navíc tím, že jsme přišli i o dva vzácný obrňáky i s řidiči, nás ten nárůst o tři jiný obrňáky, který Benda splašil, fakt nevytrhnul.
Amík sice začal řvát, ať koukáme padat do Přáslavic a přivezeme techniku odtamtad, ale když nám řekl, že nás má jet pade, tak sme mu na rovinu řekli, že se mu na to můžem vysrat, páč by tady na hlídání lidí zbylo jen osm náramkářů. To s Amíkem trochu zacvičilo. Zdálo se, že si přestal tak trochu hlídat kolik nás k dispozici vlastně má. To mě definitivně přesvědčilo, že je debil a že je z něčeho čím dál nervóznější dokonce natolik, že mu to ovlivňuje kvalitu velení. Ideální by bylo ho sejmout a stát se šéfem místo něj. Zasranej náramek.
Odpoledne byl ve městě totální klid a amík si otevřel láhev šampáňa, kecnul si před budovu policie a dělal obscénní gesta na každýho, kdo kolem prošel a zatvářil se jakkoliv nepatřičně. A když si jeden děda odplivnul, tak mu ustřelil hlavu a zakázal ho uklízet. Tomu volovi ruplo v makovici. Nechápu, proč do háje takhle jednal. Ale na to, abych protestoval, se mám příliš rád.
Navečer se amík sebral a chvíli na náměstí řečnil k lidem, že si neuvědomují, že on je to poslední co zachraňuje euroatlantickou civilizaci na téhle straně Atlantiku. Míval i lepší projevy. Začínal mi místo jako správce připadat jako absolutní vládce nad vším okolo. A lidem podle keců taky. A lidi nemají takovou motivaci, aby ho podpořili jako my. Přemýšlel jsem o tom, jak se od něj trhnout a nepřijít o kejhák. Myslel sem tak, až mě začala bolet šiška a vymyslel kulový.
Amík nakonec nařídil podniknout následující den útok na Tábor. Příkaz zněl vyrazit s dvěma tisíci vojáků a většinou naší obrněné techniky hned ráno k Táboru, aby tam dorazili kolem jedenácté. To vyprší příměří s nějakou tou miniskupinkou v okolí, takže by to v té době mělo vypuknout. Podle našich informátorů příměří chtějí dodržet, takže bychom měli mít načasování dokonalé. Večer si k sobě zavolal amík Bendu a ostatní vládní činitele. Co se chystá, mi nedošlo až do chvíle, než se nahoře rozštěkal samopal. Pak už mi to zase bylo jasný a ani jsem se nešel podívat. Né že by mi bylo Bendy a těch ostatních hovad líto, ale zase jsme pozbyli další kus legálního puncu.
Ve čtvrtek ráno to vypadalo ve městě tiše a klidně. Ten klid byl až neskutečný. Začal jsem se obávat, jak to mám chápat. Začínalo mi to připadat jako klid před bouří. Doufal jsem, že nervozita vyčpí po vyražení těch tydítů do útoku na Tábor.
Bylo určeno 2000 lidí a dvacka náramkářů. Normální vojáci měli pušky, pistole a přilby a náramkáři těžkou ochranu. Deset náklaďáků jsme nahoře vybavili kulomety a skupina dostala s sebou dvacítku minometů s municí. Kromě toho s sebou dostali všechna naše obrněná vozidla kromě jednoho transportéru, který si amík zaparkoval za zámkem. Jako ti branci byli vybráni hlavně ti, kteří viditelně měli chuť jít do války a mysleli si, že tím něco zlepší. Byli to převážně volové. Co si budeme nakecávat. Trochu některé odradili ti rukojmí, které jsme vzali, ale nakonec jsme dali dohromady dost lidí na tudle akcičku. A kolem šesté ranní vyrazili. Amík jim dal část ze zásob, aby se měli dobře. Někteří tyhle věci nechali svým rodinám tady. Nechápu proč. Jsou to volové.
Uplynuly asi tři hodiny po vyražení tý útočný grupy a kolem zámku se shromáždil asi pětitisícový dav. Uvnitř zámku bylo dvacet náramkářů, amík, patnáct policistů a deset vojáků. Dav se začal kolem zámku rozprostírat na všechny strany. Začínal jsem z toho mít blbý pocit. Sice mám samopal, ale proti odhodlaným lidem v množství stovka na jednoho to asi nepůjde. Navíc je těch lidí kolem ještě více a nevím, zda věřit těm přizdichcáčům, co nemají náramek. Ty by se mohli taky sčuchnout s těma hajzlama venku. Obranej perimetr měl ale asi čtyři stovky metrů. Takže jsme byli fakt jak noty na buben. Deset metrů od sebe. Krucipísek.
Nakonec jsme zjistili, že jsou lidi i na severu, kde za hranou zámku byl docela sráz. Na několika místech sme měli umístěný kulomety. V jihozápadní věži byly dva a další byl na bejvalým parkánu. U těch bylo připravenejch šest náramkářů. Amík vysílačkou sem zavolal ty náramkáře, kteří měli zajišťovat a vést útok na Tábor, aby se vrátili a nechal vyvýst rukojmí do druhýho patra směrem na jih, kde je na zámek nejlíp vidět. Vzal si sebou nahoru asi desítku náramkářů. Měl jsem z toho blbý pocit, protože si nahoru vzal ty nejsadičtější. Jo vode mně to sedí, ale musím říci, že v tý naší náramkářský grupě sem patřil zhruba k průměru.
Po nějaké době jsem slyšel, že amík seshora začal na ten dav hulákat megafonem. „Okamžitě se rozejděte. Nebo uvidíte. Já se nenechám pár debily, kteří nevědí kde je jejich místo odradit od svého poslání. Zachovám vám pokrok, umožním vám dobývat okolní země. Budete mít možnost podílet se na budování říše, která se bude rozpínat od Baltu až po Jadran jako říše Přemysla Otakara druhého a jeho syna Karla čtvrtého.“ V tu chvíli už to kolečkář nevydržel a prohlásil: „To je debil. Nezná ani naší historii.“ Venku se ozvalo pár nesmělých tlesknutí, ale pak bylo ticho a lidé začali něco skandovat. Chvíli trvalo, než jsem porozuměl. „Svo – bo – du. Svo – bo – du. Svo – bo – du….“ Uviděl jsem, jak náramkáři nahoru do oken vystrkali asi deset dětí. Každé mělo kolem krku oprátku. Dav zalapal po dechu a několik stovek policistů, kteří tvořili řídkou linii před ním a zadržovalo ho, se otočilo.
„To nemůže myslet vážně..“ zašeptal kolečkář vedle mne. „Myslí. Ale nevím, jak myslí. Tohle ty lidi akorát tak nasere,“ ozval se Ivan. Vzápětí jsem uviděl, jak před dav dopředu vykročil ten profesůrek. „Když se to sere, tak se to sere pořádně,“ řekl Ivan a chytil se za hlavu. Vzápětí si profesůrka všimnul někdo z kulometčíků a zasypal místo, kde stál profesůrek, dlouhou dávkou. „Válka,“ řekl Ivan, když jsme uviděli, jak se dav rozběhl proti zámku a v horním patře bylo všech deset dětí vystrčeno a začalo se houpat na špagátu. Vzápětí se rozštěkaly všechny kulomety a vypadalo to, jako by někdo lidem natáhnul do cesty špagát. Na zemi se jich válely desítky nebo i stovky, ale měl jsem pocit, že se situace brzy zhorší. Vzápětí jsem uviděl, jak se kolečkář rozběhl zpátky do zámku.
„Zbabělče,“ zařval za ním Ivan, ale náboji na něj neplýtval. Lidé se začali krčit, ale přesto pomalu postupovali směrem k zámku. U země je držely kulomety a samopaly z patra. Počáteční razance se pomalu vytratila a lidé už leželi na zemi a kryli se. Trvalo to asi deset minut, když najednou zmlknuly kulomety v patře zámku. O chvilku později se jeden z nich znovu rozštěkal a zametl obsluhu kulometu na parkánu. Srdce se mi sevřelo a začal jsem sprintovat do zámku.
Když jsem vpadl do místnosti, kde byly kulomety, tak jsem uviděl kolečkáře, který měl v ruce samopal a mířil na dveře. Měl jsem kliku, protože mířil na druhé, než kterými jsem vpadnul. Bleskově přemířil, ale já byl rychlejší a trefil ho dávkou. Hodila s ním o zeď. Já bleskově doběhl ke kulometu a uviděl oknem, jak se přes trávník k zámku žene vlna lidí. Mezi nimi i policisté, kteří předtím zámek chránili a ti dokonce za běhu po zámku stříleli z pistolí. Došlo mi, že jestli nezačnou rychle střílet kulomety, tak už bude pozdě. Chytil jsem jeden z kulometů a uviděl, že mu chybí závěr. Zalapal jsem po dechu a podíval se na druhý, kterej na tom byl stejně. Při tom jsem přestal hlídat kolečkáře. Když jsem se na něj zase podíval, tak se usmíval vod ucha k uchu. V ruce měl pistoli a mířil někam do dveří. Vzápětí vystřelil. Já mu rychle pistolí ustřelil ruku, ale on měl na ksichtu úsměv, jako by neměl ruku na sračky. Pak se na mě podíval a prohlásil: „Splatil jsem, co jsem kdy v životě udělal.“
Nechápal jsem o čem mluví. „Kde jsou ty závěry od kulometů?“ „Vyhodil jsem je z okna,“ vysmál se mi do obličeje. Pak mě konečně napadlo podívat se, kam ten vůl vystřelil. Málem mě kleplo a poprvé v životě mi ruply nervy. Popadl jsem samopal a rozstřílel kolečkáře všude, kde se dalo. Ten hajzl zastřelil amíka a podle mozku stékajícího po zdi za ním se nemá cenu snažit o kříšení. Igor se na mne podíval a v jeho očích byla prázdnota. Z venku bylo slyšet dav, který právě zdolal parkán a granáty, které na něj pršely z horního patra, měly šanci maximálně ho zpomalit a ještě více nasrat. Ne že by nestačilo jak je nasraný teďkonc.
Myslet dopředu neznamená si koupit basu piv místo dvou lahví, ale přemýšlet občas co by kdyby a sem tam si něco připravit na dlouhodobé hledisko.
Věc, kterou budete znát vám někdo možná mučením vezme, ale i poté ji budete mít.
stepan-hawk
 
Příspěvky: 307
Registrován: čtv 08. lis 2012 20:29:01
Bydliště: královská část prahy

Re: Kaleidoskop krachu

Příspěvekod stepan-hawk » ned 15. bře 2015 1:23:06

Tomáš – třináctý den – čtvrtek

Moje ranní probuzení dneska provedla dcera, která mi až do postele donesla snídani. Po dlouhé době zase jednou příjemné probuzení. Usmál jsem se na dceru, dal si s ní snídani a pomohl s nasnídáním manželce. Dneska by se měl lámat chleba ve vztazích s Černomlejnovem. Sice jsme se na to připravili, ale nějak jsem z toho měl stejně blbý pocit. Na náměstí se začínali scházet lidé a rozléhalo se tam hřbitovní chrchlání, jak si někteří z nich dopřávali svoje první ranní cigarety. Když jsem tam dorazil, tak jsem byl jeden z posledních.
Kapitán Novák se na konfrontaci vyloženě těšil. Nechápal jsem to a přičítal to tomu, že se na něm projevuje nahromaděný stres. Markéta si toho všimla a k nám dvěma ještě připojila Jožina s tím, že by mělo dojít před závažnými akcemi ke konsensu a jsme oprávněni druhého vyřadit z jednání v případě mimořádných problémů. Netušil jsem, co den přinese.
Teď na začátku dne jsem se musel během kapitánova projevu vypořádat ještě s jednou situací, která mi přišla skoro komická. Zavolali mě k zátarasu, protože zastavili divnou dvojici. „Přijeďte šéfiku. Jsou tu dva žiďáci a to, co vezou, prostě musíte vidět,“ řekl mi strážnej do telefonu, kterej se nám konečně podařilo natáhnout mezi náměstím a hlídkovými místy. Když musím, tak jsem se tedy šel podívat. Na místě jsem našel dotyčnou dvojici, která byla dost nervózní a hlídku, které se tvářila až na jednoho člověka znuděně. Ten člověk mě dovedl k zadní části auta a tam mi ukázal mi několik desítek pečlivě zabalených obrazů. Náhodně jsem jeden rozbalil a zalapal po dechu: „To je mistr Theodorik.“ Vzápětí se ozval jeden z mých ochrankářů: „Ten chlápek v červenom je mistr Theodorik? No a co?“ Oba dva zadržení se na dotyčného podívali s obrovským despektem a ten starší ke mně poznamenal: „Kvůli kulturnímu rozhledu si ho asi nedržíte co?“ Nekomentoval jsem to a rozbalil další obraz. Nejsem expert na umění, ale skoro bych se vsadil, že to byl Monet. Další obraz vypadal na van Gogha a u čtvrtého jsem vůbec neváhal. Autoportrét Brandla je docela známý.
„Co to má být? Kradete?“ zeptal jsem se těch dvou. „To jsou kopie,“ prohlásil ten mladší. Lehce jsem se usmál a vytáhnul z opasku nůž. Napřáhl se, jako bych chtěl obraz propíchnout, a uviděl, jak oba zbledli jak stěna. „Néééé,“ zakřičel ten starší. „Jsou to originály. My se jen snažili, aby je nikdo nezničil. V jedné expozici národní galerie jsme se setkali s tím, že tam obrazy někdo posprejoval a sochy roztloukl kladivem. Tak jsme se snažili tohle zachránit a odvézt to někam, kde to bude v bezpečí.“
Nakonec jsem se s těmi dvěma domluvil, že tady mohou zůstat a když budou část dne pracovat s ostatními, tak mohou zbytek dne trávit správou místních muzejí a sbírky, kterou přivezli. Navrhovali, že by dojeli ještě pro další obrazy a sochy, protože se jim to do těchto dvou aut nevešlo, ale řekl jsem jim, že tohle si musí domluvit s místní šéfovou. Pak jsem se vrátil na náměstí a za okamžik už jsme vyráželi.
Cesta byla poměrně v pohodě a jeli jsme v koloně. Neodolal jsem a vzal jsem si na cestu svého veterána. Což ve vztahu k věcem příštím byla první ze tří chyb, které vyústily … no darmo mluvit. Společně se mnou se vezl Jožin, zatímco kapitán Novák jel tankem a z věže mu koukala jen hlava v tankistické přilbě. Při tom měl vítězoslavný úsměv od ucha k uchu. „Nějak mám z toho kapitánova nadšení blbý pocit. Říkám si, aby z toho nebyl nějaký průšvih,“ řekl Jožin, když se podíval přes rameno a vyjádřil tak mé myšlenky.
V první naší delegované vesnici, kterou jsme projížděli, jsem zaznamenal naše lidi, kteří se tady o tu vesnici snažili starat. Zastavili nás a dali nám napít vodu. Nechápal jsem, o co jim jde, ale pak se ukázalo, že se jim podařilo zprovoznit vodovod. Pak už to samozřejmě dávalo smysl a já se rád napil. Jen jsme museli poslouchat popohánění kapitána, který jediný nevystoupil a pozvolna přitvrzujícími poznámkami nás popoháněl, abychom se zase rozhejbali.
Jeli jsme s Jožinem v mém autě a povídali jsme si. Rozvíjel jsem teorie o tom, jak bude spolupráce důležitá, protože ani město, jaké se nám podařilo zachránit, se neobejde bez obchodu a výměny dovedností s ostatními.
„Po začátku nejdříve nahodíme povídání o tom, že jsme na případný konflikt připraveni, že máme dostatek zbraní a munice. Pak se zmíníme, že sami pracujeme na zemědělství, aby nás brali jako perspektivního partnera pro jednání a aby si nemysleli, že všechno jídlo chceme od nich. Povíme jim, že máme doktora a několik sester. Také se můžeme pochlubit tím, že v táboře je pobočka zemědělské univerzity a v ní spousta užitečných knížek.
Pak ale nastoupíme tvrdě na věc a řekneme jim, že jim nabídneme nějaké výhody třeba zdravotní a školní a že za to budeme chtít od nich určitý poplatek. A také bychom jim mohli vyhrožovat, že bychom mohli chtít vrátit ty zbraně. Hlavně to chce klid.“
Když jsme dorazili do vesnice před Černomlejnovem, tak jsme narazili na známky aktivity. Po vesnici bylo několik cedulí, na kterých byl nápis oznamující, že tato vesnice je příchozím k dispozici pouze po domluvě s Černomlejnovem. Jinak je usazení v ní bráno jako nepřátelský akt. Kapitán se tomu vysmál. Vystoupili jsme z náklaďáků a kapitán zahájil taktickou poradu. Popsal nám, že vepředu půjdou vojáci a ti se rozdělí na tři stejně velké skupiny. Jedna půjde po silnici a další dvě půjdou s mírným předstihem lesem. Každá po jedné straně a budou hledat známky obrany. „Zbývají nám dvě hodiny do vypršení příměří. Nemusíme spěchat. V nejhorším zahájíme boj a spláchneme je. Nezapomeňte pánové – V té vesnici je několik vagónů s uhlím. Jestli se chcete v zimě ohřát, tak by jste se teďka měli snažit. Kromě toho mají podle zpráv našeho průzkumu docela dost potravin. Ať chcípnou všichni zkurvysyni.“
„A nebylo by lepší jim něco nabídnout na oplátku?“ zeptal se Petr Mokrý. To byl ten poddůstojník, který přivedl kolonu z Náměště. „A vy že jste voják?“ vyletěl na něj kapitán. „No jsem četař z aktivních záloh a jen se To stalo zrovna při mé aktivní služ…“ „Žádný zatracený záložák mě nebude poučovat, když sám ještě nic pořádného neudělal,“ zařval kapitán. „Co ste v civilu?“ „Konstruktér…“ „Takže totální civil, tak nám do toho nekecejte,“ odbyl ho kapitán a dotyčný vypadal jak zmoklá slepice. Nevěřícně kroutil hlavou.
Podívali jsme se s Jožinem po sobě a Jožin mě pohledem postrčil, abych také něco řekl. „Takže jsme tady byli a to uhlí tu mají. Také mají potraviny. Ale zase to vypadalo, že mají i docela dost zbraní a tak by bylo hloupé se nechat zbytečně postřílet. Prostě s nimi budeme ještě před vypršením příměří vyjednávat a vyrazíme z nich pořádně velkej poplatek. A tak se tvařte odhodlaně a zarputile a uvidíte, že nám při našem počtu ještě rádi dobře zaplatěj. Takže stučně – na ně, ale opatrně a až po vypršení.“ „Proč se vzdáváme momentu překvapení. Měli bychom na ně zaútočit ještě než příměří vyprší,“ ozval se jeden z vojáků. „A jsme připraveni na to, že to příště někdo udělá nám?“ odpověděl mu otázkou Jožin. „To přece není to samý. My jsme silnější,“ odpověděl mu dotčeně tazatel. „A to znamená, že až potkáme někoho silnějšího než jsme my, tak ten nás podrazí a bude to v rychtiku?“ řekl Jožin s jedním obočím tázavě zvednutým.
Dotyčný se nadechl, ale raději jsem se do debaty vložil já. „Tak jen pro jistotu pánové – abyste pochopili. Je tu nová doba. V téhle době je pověst jedna z nejcennějších věcí, které komunita má. Slovo má každá jen jedno. A měla by si rozmyslet, kdy ho prošustruje. Respektive jestli to vůbec stojí za to, aby ho prošustrovala. Protože s komunitou, která porušuje slovo, nebude chtít nikdo jednat.“ „My jednat nemusíme,“ odpověděl kapitán. Měl jsem pocit, že tamtoho vojáka, který se předtím ptal, navedl. „Jenže obchod je také takové jednání. A samotná komunita nepřežije. Jak by také mohla. V jednotě je síla a specializace bude jediná cesta, jak neskončit v ranném středověku. Chce někdo z vás žít ve středověku?“ Odmlčel jsem se a pozoroval sborové mumlání na téma, že asi jako no teda zřejmě ,jelikož ,nýbrž ,nejspíše ,prakticky vzato ,teda kupříkladu, když se to řekne takhle, z tohohle úhlu pohledu, tak to vypadá, že jako fakt ne.
Cesta dál probíhala podle plánu, ale bohužel jen k začátku lesa, za kterým byl Černomlejnov. U lesa se ukázalo, že proplížení lesem k vesnici, se kterou máme smlouvu o neútočení, nebude zase tak jednoduché. Na kraji lesa totiž v desetimetrových odstupech byly cedule s nápisem: „Bezpečnostní zóna vesnice Černomlejnov. Vstup zakázán. Po cizích lidech rovnou střílíme. Pro navázání kontaktu použijte asfaltové silnice, které do vesnice vedou.“
„To si snad z nás dělají prdel,“ zakřičel kapitán tak, že jsem si říkal, jestli to nebude slyšet na druhé straně lesa. „Super. Tak do toho lesa vlezeme a až na nás vystřelí, tak to budou oni, kdo nedodržel smlouvu,“ ozval se vítězoslavně zase ten problémový voják. Jožin si zamnul bradu a podíval se na něj. „To je vlastně docela dobrý nápad.“ Zamrazilo mě na zádech, protože jsem měl pocit, že po kapitánovi opouští hranici reality i Jožin. Následná věta mě ale přesvědčila, že se obávám zbytečně. „Tak se do toho lesa vydejte…. A až vám ustřelí palici, tak my díky tomu z nich vyrazíme mnohem více.“ „A proč já?“ zeptal se voják, kterému se tento návrh takto podaný už zase tolik nelíbil. „Protože jsi průzkumák,“ odpověděl mu Jožin a usmál se na něj s roztomilostí tyranosaura.
„Přestaňte žvanit. Kašlu na les. Jdeme po asfaltce a na zadní hranici lesa se rozvineme. Já pojedu vepředu s tankem a vedle mne jdou profesionální vojáci. Dělostřelci se usadí s ochranným kontingentem tady,“ ukázal dvěma poddůstojníkům na mapě, „a všichni budou poslouchat na vysílačkách.“ Ukázal na několik lidí, kteří měli ze zbraní jen pistoli, ale zato na zádech vlekli docela velkou kisnu vysílačky. Pak se kapitán podíval na mne s Jožinem a dodal: „Náš blonďák s tou červenou bugatkou pojede až vzádu.“ „Omyl,“ odpověděl jsem. „My pojedeme vepředu a vy ten průvod můžete uzavírat. Jedeme na jednání. A tank jde rozeznat z docela velké dálky.“
Následovala několikaminutová výměna názorů, která skončila tím, že vzadu pojede tank, ale kapitán pojede vepředu se mnou a Jožinem ve veteránovi. Jožin si poměrně neochotně přesednul dozadu a kapitán si sedl vepředu. Také jsem souhlasil, že bude u jednání od začátku od čehož jsem se ho snažili s Jožinem odradit. Ale jak říkám – nechal jsem se ukecat a to byla moje druhá velká chyba.
Projížděli jsme lesem a z vedlejšího džípu se ozval Petr Mokrý: „Tyhle cedule tu nebyly, když jsme tu jeli minule.“ „Asi na tom pracovali celou dobu. Tím lépe. Cedule nám nevadí. Za nimi se neschovají,“ usmál se kapitán.
Na konci lesa ale rychle skončila legrace, když se ukázalo, že výstup z lesa a cestu blokuje protitankový zátaras. A při pohledu dalekohledem bylo vidět, že ostatní cesty do vesnice jsou na tom podobně. „Tohle přece nemohli do prdele stihnout,“ zařval vztekle kapitán. Kromě toho bylo vidět, že u několika chalup ve vesnici chybí na střeše sem tam taška. „Bacha na ty střechy. To jsou palposty pro snajpry jak dělaný,“ ukazoval na ně Jožin. „Támhle jsou navíc kulometná hnízda na velkorážní kulomety. Sice vidím jenom dva, ale další můžou být na těch půdách.“ Kulometná hnízda tvořily pytle s pískem kombinované s kusy betonu. „Támhle maj pozorovatelnu,“ ukázal jsem na něco, co byla asi původně větrná elektrárna a nahoře to mělo ochoz jak středověká hradba.
Také tady byla další cedule. „Vítejte v obci Černomlejnov. Pro kontakt s obcí zazvoňte na zvonek. Nebo vystřelte do vzduchu. Přijdeme na jednání.“ Dole pod cedulí bylo opravdu tlačítko zvonku. Tak jsme ho zmáčkli a kapitán rozehnal vojáky, aby si našli kryt a zaujali palebný postoj. Pak dal pokyn tanku a ten vystřelil. „Tohle teda nepřeslechnou,“ poznamenal Jožin.
Asi za pět minut se z města vyšoural ten chlápek, který byl minule náš rukojmí. „To je ten pitomec bez funkcí,“ komentoval jsem to lehce nakvašeně. Když k nám přišel, tak nám sdělil, že pokud chceme jednat, tak nějací zástupci od nás a nějací zástupci z Černomlejnova se sejdou na půl cesty mezi vesnicí a lesem. A že do lesa lézt nemáme, jinak za náš život není nijak ručeno a můžeme to vyčítat jen sobě. Nakonec jsme si na něm vymohli, abychom mohli na místo jednání popojet autem, ale to byla taková spíše lehká zlomyslnost kapitána, která mu jako taktický záměr nevyšla, protože dva ježky, které jsme pro průjezd auta posunuli, posunul ten místní truhlík po našem průjezdu dlouhou tyčí zpátky. A když se kapitán nadechl, aby protestoval, tak se setkal s tak ledovým pohledem, že i on zmlknul.
Ještě před tím než nám umožnil průjezd, tak vytáhnul zpoza opasku dvě vlaječky a chvíli s nimi náhodně mával. No dobře – dával s nimi signál, ale já mu nerozuměl. Chvíli po našem rozjetí vyjelo z vesnice jejich auto. Připadal jsem si najednou jako chudý příbuzný. Oni měli pojízdný moderní terénní vůz. Asi to byl ten, ve kterém jeli, když po nich naše hlídka začala střílet. To znamená, že je ještě navíc pancéřovaný. Vážně chudý příbuzný. Na druhou stranu jsem si o chviličku později všimnul jejich tanku, který byl zapakovaný na kraji vesnice. A ten vypadal, že je druhoválečný a tak byli v tomhle za chudé příbuzné oni. Navíc to vypadalo, že má na sobě nějaké přilepené svinstvo.
Auto dojelo k nám a vystoupili z něj tři lidi. Dva byli evidentně na vyjednávání a třetí měl asi fungovat jako jejich ochranka. Ten nějak nevěřícně zíral na naše auto s otevřenou papulou. Přišel mi ten mladík nějak povědomý, ale nedokázal jsem ho nikam zaškatulkovat.
„Takže… sešli jsme se tady, abychom se dohodli o poplatku, za který nás a naše přidružené komunity bude Tábor a jeho přidružené komunity ignorovat,“ řekl ten Čejka. Nějak se nezabýval formalitami a šel rovnou na dřeň našeho jednání. „Prostě navalíte pořádnou dávku žrádla a my vám za to ten zbytek dovolíme si nechat,“ odpověděl mu s vyjenávací jemností pancéřovaného beranidla kapitán. Podívali jsme se na sebe s Jožinem a povzdechli si unisono.
„Kde jste sebrali tohle auto? Je vaše?“ zeptal se nás ten jejich ochrankář. A právě tehdy jsem udělal tu třetí a největší chybu dne a odpověděl: „Jasně. Válečná kořist.“ Doprovodil jsem to pirátským úšklebkem a sledoval, jak dotyčnému nejdříve spadla čelist a pak mu z rukou vypadla puška. Ve chvíli, kdy se jeho prsty rozevřely jako spáry dravého ptáka, tak jsem si uvědomil, kde jsem ho už viděl. Na židli v kuchyni té paní, od které mám auto. Jeho auto. ´A do prkýnka.´ „Ty vrahu,“ zařval a vrhnul se na mě a sevřel mi rukama krk. ´Takže si ještě myslí, že jsem zabil tu jeho babičku. Žádný do prkýnka. DO PRDELÉÉÉÉÉÉ.´ Kolem krku se mi sevřely ruce a už jsem nebyl schopen říci ani slovo.
Náhle zazněl výstřel a ruce kolem krku mi ztuhly. Spatřil jsem periferním viděním kapitána v ruce s pistolí a uviděl, jak ztuhly rysy těm dvěma, kteří stáli přede mnou. Čejka vytáhnul zpoza zad ruční vysílačku, na které byly svítící LEDky, takže fungovala a přiložil ji k puse. Kapitánovi jeho úšklebek, který měl těsně po výstřelu, ztuhnul a přeměřil na něj.
A vzápětí jsem periferním viděním zaznamenal, jak se kapitán vedle mne poroučí k zemi. O okamžik později mi hlavou proletěla neskutečná bolest a sledoval jsem jen asfaltku, jak se mi blíží k obličeji. ´Nějak špinavá,´ napadlo mne ještě nesmyslně.
Myslet dopředu neznamená si koupit basu piv místo dvou lahví, ale přemýšlet občas co by kdyby a sem tam si něco připravit na dlouhodobé hledisko.
Věc, kterou budete znát vám někdo možná mučením vezme, ale i poté ji budete mít.
stepan-hawk
 
Příspěvky: 307
Registrován: čtv 08. lis 2012 20:29:01
Bydliště: královská část prahy

Re: Kaleidoskop krachu

Příspěvekod stepan-hawk » ned 22. bře 2015 8:32:25

Lukáš – třináctý den – čtvrtek
Noc na dnešek jsem strávil prací s autogenem. Řezal jsem kolejnice a ocelové profily na kusy a z nich pak sestavoval české ježky. To jsou takové ty protitankové zábrany, které jsou nejznámější z fotek mobilizace v září 1938 a ze záběrů atlantického valu. A s nimi jsme zatarasili asfaltku vedoucí do vesnice na kraji lesa, aby se nedal zátaras objet. Robert s Ludvíkem mi vytáhli dvě bomby nahoru na sloup větrné elektrárny a já tam navařil ochoz z tlustých ocelových plechů. Tankový zásah to asi nevydrží, ale normální snad ano. Na náš tank jsem zepředu navařil přídavný představný pancíř. Šance pro posádku tím možná trošku stoupla. Ostatní pomocí všemožné techniky hloubili okopy a budovali bunkry v některých krajních budovách směrem k Táboru. Na budování na ostatních stranách není čas.
Pak jsem řídil rozmísťování a pomáhal mi Jaromír - jeden z mladíků zachráněných na Václaváku. Ten prý byl na začátku moták, tak jsem se ho vyptával na to, jaké to bylo. Ani nevěděl a probralo to až to, když zjistil, že někdo zastřelil jeho babičku. „Nechápu hajzla, který dokáže zabít starou umírající babičku na vozíku kvůli autu a pár knížkám. Určitě by mu v sebrání těch věcí ani nebránila. Tenhle svět si takovýhle průšvih zasloužil. A ani se mi na něm nechce žít.“ Ještě chvíli lamentoval a zatím jsme na zemi rozmístili kolíky jako značky, aby podle nich umístili ostatní zbytek. Navrhnul jsem mu, aby tvořil ostrahu teď při vyjednávání. Když mu tedy na životě nezáleží. Tohle vyjednávání bude dost o ústa, a to i tehdy, když Táborští dorazí před jedenáctou. Natož jestli přijedou až po vypršení příměří.
Kromě tohoto zátarasu jsem nechal udělat ještě další podobné z prken a ty jsme rozmístili na ostatní vjezdy do vesnice. „Tohle přece nezastaví ani osobák,“ prohlásil Robert v noci, když to prvně viděl. „Nezastaví. Slyšel jsi někdy o kvakerských dělech?“ „Ne,“ odpověděl Robert, zatímco Láďa se rozchechtal. „Jenže aby to fungovalo, tak je potřeba obojí nastříkat tímhle,“ řekl jsem a hodil Ondrovi sprej. „Proč já?“ „Protože jako úředníka tě momentálně nejlépe využijeme na tohle.“ O půlhodiny později byly všechny zátarasy nastříkány imitací žlutého zinku.
Na dotaz: „Udělali jste ta kulometná hnízda?“ jsem dostal ujištění, že ano a že na to zplanýrovali několik zahrádek a obrali je o obrubníky a chodníkové dlaždice. „Často mě štvalo, že lidi utrácí za takové ptákoviny. A jak se to najednou hodí,“ zasmál se Milan.
Z vedlejších dvou vesnic dorazily posily, protože oběma vesnicím bylo jasné, že se tady bude jednat i o nich. Kolem desáté začala Růžena a Jitka rozdávat kakao s čerstvými rohlíky, ale byli jsme přerušeni zapípáním vysílačky a po zmáčknutí se ozval Ludvík. „Jsou tady. Rozvíjejí se po okraji lesa. Mají nejméně dva tanky a nejméně dvě stě lidí.“
Všichni jsme odložili svačinu a někteří při tom docela brblali. Já jenom doufal, že se k té svačině budeme moci vrátit všichni a že nedojde k válce. Panu Ferencovi jsem hodil vysílačku zapnutou na vysílání na provázku za košili a Robert mu dal za opasek vlaječky. „Neboj. My uslyšíme, co budete říkat, ale nemusíme jim ty vysílačky ukazovat. Nebo alespoň ne hned. A ty prostě předstírej, že něco signalizuješ. Aby viděli naši komunikaci. A nenapadla je ta vysílačka,“ vysvětlil jsem mu to a vyslal ho vyjednávat.
Slyšeli jsme jeho komunikaci a čekali vedle Robertova auta, až dá pan Ferenc signál. Pak z půdy houknula Jitka: „Už mává. Můžete vyrazit.“ Na setkání jsme jeli ve třech. Jel jsem já jako šéf, Maroš jako jeden z podšéfů a Jaromír. Na místě byl ještě pan Ferenc.
Když jsem vystoupil, tak jsem uviděl, jak na druhé straně jsou tři lidé kolem docela hezky vypadajícího veterána z první republiky. Takové auto samozřejmě nemá problém jezdit po EMP. Jeden starší člověk se tvářil nasupeně, mladší se tvářil přátelsky a pak tam byl ten, se kterým jsem jednal minule. Ten se pro jistotu netvářil nijak. Raději jsem se ujal slova, abych se chopil iniciativy. A vzhledem k docházejícímu času jsem zvolil možnost jít přímo na věc.
„Takže… sešli jsme se tady, abychom se dohodli o poplatku, za který nás a naše přidružené komunity bude Tábor a jeho přidružené komunity ignorovat,“ řekl jsem a v duchu doufal, že se druhá strana chce dohodnout. První odpověď mě přesvědčila spíše, že ne. „Prostě navalíte pořádnou dávku žrádla a my vám za to dovolíme ten zbytek si nechat.“ Měl jsem pocit, že horší už to být nemůže. Vzápětí mě situace vyvedla z omylu.
Jaromír, který se zatím choval skoro jako moták, se najednou té trojice zeptal: „Kde jste sebrali tohle auto? Je vaše?“ Mně docvaklo, že to je asi jeho auto, a strčil jsem ruku za záda, kde jsem měl za opaskem pověšenou vysílačku. Jako ve snu jsem vnímal odpověď toho Votýpky a Jaromírův výkřik a vrhnutí se vpřed.
Jaromír sevřel ruce kolem krku tohoto táborského vedoucího, mně se sevřel žaludek ještě více a …. Vzápětí jsem uviděl jak ten starší voják má v ruce pistoli a výstřel z ní mě ohodil krví. Jaromírovou krví. Možná v tom byly i další tekutiny, ale místo abych dumal nad tímhle, tak jsem přemýšlel co s tím průserem, který tu je, budu sakra dělat. Teď jsem jen vylovil vysílačku, kterou jsem držel zapnutou a přemýšlel, jestli začít válku nebo to ještě nějak zkusit, a doufal, že Ludvík nebude mít lehkou ruku na spoušti.
A ve chvíli, kdy jsem měl vysílačku před pusou, tak se najednou začaly věci dít beze mne. Ten třetí táborský vyjednavač, kterého jsem zatím neznal najednou zvednul pušku a praštil pažbou do hlavy toho staršího, který už v té chvíli mířil mně na hlavu. Což nebylo příjemné, protože hlava byla jediné místo, kde jsem neměl ochranu. A vzápětí omráčil i toho Votýpku.
„Válku ne,“ prohlásil zoufalým hlasem. „Já o ní nestojím. Ale tohle..“ ukázal jsem na zem na tři postavy „… se musí dořešit. Teď,“ dokončil místo mne moji větu. Pokýval jsem souhlasně hlavou a on pokračoval: „Budete nám platit. Koneckonců jste to byli vy, kdo začal boj.“ „Jako, že jsme začali boj tím, že náš člověk pustil nabitou útočnou pušku, kterou držel v ruce a začal škrtit člověka, který mu zavraždil babičku a ukradl auto?“ „Takhle…. „ začal, ale došla mu slova. „Musíte nám platit. O tom není sporu,“ „Neměli jste nám nikoho zabíjet.“ „To jsme v plánu neměli.“ „Ani on?“ zeptal jsem se a ukázal na postaršího střelce. „Ne…“ začal, ale najednou ztratil jistotu. „Nóóó… snad ne.“
„Sto hromov vám do chrbáta a poľnou lopatkou do gulí ! Somári zasratí, ošťaný, ogrcaný ! To nemôžete poslať na jednanie normálneho chlapa?“ ozval se Maroš a odplivnul si. „Platit prostě budete. Proti útoku nejste schopni se ubránit. Máme lepší výzbroj,“ nedal se odradit. „To není tak jisté. Tohle je vše co máte?“ „Není to vše. Přece nebudeme na jednu vesnici tahat vše. Mám tu teďka přes tři sta lidí.“ „My máme taky stovku. A jsme v obraně.“ „Máme tři tanky. Můžeme si jich přivézt víc. Do prdele, nemáte šanci.“ „Nemáme šanci? Ukážu vám hodně názorně to, jak nemáme šanci. Milane ukázku.“ Poslední slova jsem řekl do vysílačky.
Chvíli nebylo nic vidět, ale pak jsem uviděl rostoucí úlek v očích nepřátelského vyjednavače. Vrtulník se mi prohnal nad hlavou a vystřílel polovinu raket do jednoho z lesů. „Cedule jste viděli, pokud jste tam přesto někoho poslali, tak jdou ztráty jen za vámi,“ oznámil jsem mu ledovým hlasem. „Máte více než jeden vrtulník a jednoho pilota?“ „Tohle by vám jako ukázka mělo kruci přece stačit.“ Zavrtěl nesouhlasně hlavou a něco řekl do poměrně velké vysílačky, kterou měl položenou v autě. O pár minut později explodovaly na poli na druhé straně říčky asi čtyři dělostřelecké granáty a několik minometných.
„Návrh?“ řekl jsem ledově. „Dvacet tun obilí, deset krav a pět set kusů drůbeže ročně. Tisíc vajec a pět set litrů mléka měsíčně. Ty v malých týdenních dodávkách. Kromě toho ještě padesát tun dřeva, které si budeme moci z vašeho nádraží odvézt a dvě stě kilo slušných kůží ročně.“ „Ti šiblo frajer, nie?“ ozval se hlasitě Maroš, zatímco za mnou se ozval potichu pan Ferenc: „I já vím, že se dřevo měří na kubíky.“ Mně se to zdálo jako základ pro jednání docela dobré. Nicméně než jsme pokračovali, tak jsem si nechal vysvětlit, co se stalo z jejich pohledu s tou Jaromírovou babičkou.
Nakonec jednáním došlo k domluvě, že místo dvou třetin krav je možný ekvivalent přepočítávaný podle velkých dobytčích jednotek. (Tady se projevilo Marošovo zemědělské vzdělání. Já o něčem podobném v životě neslyšel.) Že místo obilí jsou možné luštěniny a místo čtvrtiny je možná i řepa. Že vejce platí jen od května do září, kdy slepice nesou. A že místo tří čtvrtin slepic drůbeže je možné dát králíky rozumně vyrostlé a část mohou být i ryby syrové nebo uzené. Sníženy byly i množství a nároky na kůže. A hlavně jsem vyjednal, že tahle platba bude stačit celkem za všech šest vesnic, na kterých jsme se původně domluvili. Na částečnou oplátku nám bylo slíbeno, že u nich můžeme v akutních případech dostat lékařské ošetření. A také, že nám umožní nějaké to vzdělání. Ta zmínka o vzdělání byl sice jen takový obecný příslib, ale i to se hodí. A také nabídnul, že když budou mít některého materiálu hodně, tak když ho budeme potřebovat, tak se podělí. A já mu naopak jako přidání z mé strany slíbil padesát kilo ryb dodaných den před štědrým dnem v živé podobě.
V okamžik, kdy jsme se konečně dohodli, se ozval ten střelec ze země. „Ale neberte to tak, že budeme přátelé. Já si vás ohlídám, abyste platili všechno a včas.“ „Vy především můžete za to, že do konce roku nedostanete vůbec nic. A to auto tady necháte. A co nedostanete, je cena za Jaromírovu smrt,“ řekl jsem a ukázal na chladnoucí mrtvolu. Ten „zelený mozek“ vstal, nadechl se a řekl: „Jako že jsem kapitán Novák, tak vy si na nás vyskakovat nebudete a budete platit.“ V ten okamžik ho zatahal jeho společník za rukáv, ukázal mu do zasaženého lesa a něco zašeptal do ucha. Zaslechl jsem jen něco jako „Petr měl pravdu…“ V reakci na to ten kapitán řekl zcela znechuceně směrem ke mně: „Do konce roku tedy jen vejce a mléko.“ Se skřípáním zubů jsem souhlasil.
Kapitán se belhal s pomocí toho druhého vojáka k zátarasu. Musím říci, že ten zatím ležící civilista mi přišel rozumnější na jednání. Navzdory tomu, jak jsme si při jeho návštěvě vjeli do vlasů. Nakonec jsem se rychle rozhodl. Vytáhl jsem z kapsy propisku a svoji vizitku. Rychle jsem na její zadní stranu napsal: "Až vám hlava důkladně vychladne, tak se zastavte. Musíme si důkladně promluvit - pár hodin. Dohodneme pravidla obchodu s komoditami i službami. S pozdravem L.Č." Poté jsem vizitku strčil tomu Tomášovi do kapsy. Až se probere, tak ji najde a až bude mít chuť, tak přijede. Pak se pro něj ten voják vrátil s nosítky a společně s dalším poddůstojníkem ho odnesli. Díval jsem se za nimi, jak mizí. A to byl prozatím…

KONEC
Myslet dopředu neznamená si koupit basu piv místo dvou lahví, ale přemýšlet občas co by kdyby a sem tam si něco připravit na dlouhodobé hledisko.
Věc, kterou budete znát vám někdo možná mučením vezme, ale i poté ji budete mít.
stepan-hawk
 
Příspěvky: 307
Registrován: čtv 08. lis 2012 20:29:01
Bydliště: královská část prahy

Fórum Statistiky

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 0 návštevníků

Možnosti

Zpět na Literární tvorba uživatelů

cron