Napsal jsem takovou ... delší povídku nebo kratší novelu a postupně ji zveřejňuji. Začal jsem s tím na preppers a teď bych to dával i sem. (Jestli nevadí)
Další zveřejňování bude tempem kapitola za týden.
Přímý kontakt na autora (tedy na mne jako autora) :
cernomlejnov@seznam.czKdyž se kolem Vás začnou dít velmi divné věci - lidé se klopýtavě potácí a nebo nehybně leží - vyspělá technika vyplivne a vy zoufale, usilovně a bezradně přemýšlíte jestli ještě spíte... je načase si uvědomit, že se jedná o děsivou noční můru. Jenže tahle strašidelná noční můra je nikoli ve formě snu, ze kterého se můžete probudit, ale ve formě čím dál krutější reality. Zřejmě v tom nebudete sami, protože kolem Vás budou jiní nepostižení lidé
...
ale jsou to jen lidé
...
a nic lidského
…
jim není cizí.
Nečekejte spoustu náhodných asteroidů řítících se z nebe. Nečekejte přírodu důkladně zničenou jadernými zbraněmi. Nečekejte vražedné zombie. Nečekejte záhadné mimozemšťany nahánějící bezbranné lidi. Nečekejte zbraně, které jsou technicky silně nepravděpodobné. Nečekejte úžasné hrdiny, kteří nááááhodou objeví největší sklad zásob na světě. Nečekejte těžké psychologické úvahy hrdinů a popis toho jak se dopují prášky, aby to zvládli. Nečekejte neustálý boj, protože si myslíte, že něco jiného nestojí za čtení. Nečekejte mutanty. Nečekejte blockbuster!
Jestli jste ochotni tohle všechno nečekat.... buďte vítání, račte se pohodlně usadit, příběh právě přichází. Snad se Vám bude líbit.
Snažil jsem se psát jakž takž realisticky..... v rámci sci - fi zápletky.
Tomáš H-15 sekund„Tomáši nejdeš se dívat?“ ozvala se manželka a já jen zavrtěl hlavou. Seděl jsem totiž u počítače a hrál jsem hru. Začínalo další kolo honění se s nepřítelem po mapě a já okamžitě, jakmile skončil odpočet, vyrazil. Jenže trvalo jen pár vteřin a všiml jsem si, že z mého týmu se nikdo jiný nehýbe. „To si ze mě dělají prdel nebo co….,“ zamumlal jsem si naštvaně pod fousy. Zamumlal jsem to ale raději tiše, protože čtyři metry ode mne seděla moje tchýně. U sousedů začal výt pes, ale ten lump občas prostě prudil. Neřešil jsem ho a vyrazil jsem ve hře mapou opatrně k nepřátelské základně a tam uviděl nepřátele v těch samých pozicích, kde se museli na začátku objevit. V první chvíli jsem se lekl, že si mě vyčíhali, ale pak jsem zjistil, že se nehýbají a rychle jednoho po druhém odstřelil. „Všechny nepřátele jsem sejmul. To se mi ještě nepovedlo. Sice to bylo nějakým bugem, ale stejně ten pocit zahřeje.“ Netušil jsem, že je to na dost dlouhou dobu poslední hřejivý pocit a tak jsem si ho ani neužil.
Poté jsem mrknul na ženu s tchýní a dceru, které sledovaly televizi. Vrátil jsem se ke hře, ale něco mi v hlavě hlodalo. Začalo další kolo a sedm lidí se během chvilky pochlubilo, že minulou hru sejmuli všechny nepřátele a další jim začali tvrdit, že oni taky a dokonce asi půlka z nich psala česky. ´Cinky cinky´ ozval se opatrně zvoneček v hlavě. Hra vypadala normálně, nicméně jsem měl nějaký zase jiný tíživý pocit. Pak jsem si uvědomil, že počet skupin, které právě hrají a který se na začátku zobrazil během čekání, byl nějaký malý. ´Tak tohle mi připadá divný. Taková prkotina´, řekl jsem si v duchu. ´Už mi začíná hrabat´, usmál jsem se nad sebou, ale blbý pocit nezmizel, spíše se prohloubil. V ten okamžik mě jeden ze soupeřů odstřelil. Nečekal jsem na mapě, abych koukal, jak ostatní hrají, a vyjel jsem ven, abych se podíval na statistiky. Počet lidí, co mají zapnutou hru, se zdál normální, ale počet probíhajících her mi přišel strašně malý. ´Cink cink´, připomněl se zvoneček se silněji. „Co to je?“ zamumlal jsem.
A pak jsem se podíval, jestli jsem nevzbudil nevoli tří ženských kousek ode mne. Vypadaly stejně jako před chvílí, kromě manželky, která se nějak zvláštně nakláněla na stranu. „Co je?“ řekl jsem směrem k ní. ´Cink cink´. „Jitko?“ ´Cink Cink´. Žárovka, kterou jsem značně zbytečně svítil, lehce pohasla, ale vzápětí se opět rozsvítila. Vstal jsem a udělal dva kroky k manželce a najednou uviděl v jejích očích podivné prázdno. ´CiiiiiiinK, CiiiiiinK´ - zvonek v hlavě poplašeně zadrnčel. Je to takový můj vnitřní zvonek, který mě občas varuje v případě průšvihu. Asi je to podvědomí, které si některé věci uvědomí dříve než vědomí. Vytřeštil jsem oči a zatřásl v rychlém sledu manželkou, dcerou a tchýní. Tchýně a dcera zůstaly nehybně sedět a manželka se svalila na bok. Jak mám jindy nízký tlak, tak v tuhle chvíli bych možná strhnul tlakoměr.
Skočil jsem po telefonu tak, že jsem se přerazil přes dcerčinu hračku, která připomínala kuchyňku. Jindy bych jí za to okamžitě sjel, ale teď jsem nemohl vypravit ani hlásku. Zvedl jsem telefon a až na pátý pokus vyťukal číslo 155. Čekal jsem na lince. Dlouho. Podezřele dlouho. Cinkání se slilo v hlavě do jednoho souvislého zvonění a já v ten moment vyděšeně skočil k počítači, sluchátko pevné linky jsem pořád ještě držel u ucha a poslouchal vyzvánění v něm. Pevnou linku jsem si u ucha držel ramenem, pravou rukou otevíral prohlížeč v počítači a levou z kapsy horečně lovil mobil a na něm zkoušel vyťukat 112. Jak to číslo nemám rád, tak teď jsem na antipatie rázem zapomněl. Levou jsem držel mobil, pravým ramenem sluchátko pevné linky, poslouchal jsem dvě vyzvánění a na internetu otevíral postapostránky. Ty, které v čechách za něco stojí, jsou tři a na dvou jsem pravidelný návštěvník. Než se otevřely, dal jsem v dalším okně pokyn otevřít zprávy na seznamu a v ještě jednom mail. Pak jsem mezi tím začal horečně překlikávat. Novinky nic, stránky nic akorát bylo zvláštní, jak reagují rychle. Mohlo za to málo požadavků na síti, ale to jsem si uvědomil až o pár dní později. V tom se na Postapu objevila věc, která se mnou málem sekla. Defcon naskočil na jedničku. Defcon je veřejně deklarovaná pohotovost amerických ozbrojených sil a jednička znamená bezprostřední útok. Lapnul jsem po dechu. ¨
Típnul jsem 112 na mobilu a zkusil zavolat svému nej nej kámošovi Jardovi. Byl mi za svědka na svatbě a o tomhle jsem s ním občas mluvil. Modlil jsem se, aby to vzal. Nevzal. Nechal jsem to zvonit na hlasitý odposlech a všiml si, že někdo na jednom fóru napsal nový příspěvek: „Koukám z okna a na ulici tam leží asi pět lidí a několik dalších tam bezcílně bloudí. Co se to sakra děje? Mám pocit, že to na co jsme se tak dlouho připravovali a čeho jsme se báli je …….“ Dál jsem nedočetl, protože všechno najednou vypadlo. Jeden telefon, druhý telefon, počítač, televize i ta žárovka. Nešly ani hodiny za zdi a, když jsem se podíval na zápěstí, tak na mých hodinkách se vteřinovka nehýbala.
Roztřásly se mi kolena. Jsem sice preper, ale vyžíval jsem se v tom, že jsem se na webu smál všem, kdo mleli o EMP a říkali, jak strašný by to bylo. Sice jsem se jim vysmíval a jejich články ani nečetl a pořád ještě o EMP moc nevím, ale to, co jsem věděl, stačilo na to, abych ho poznal. Dopotácel jsem se do kuchyně, popadl láhev rumu, kterou manželka, při včerejším pečení perníčků, zapomněla na sektorce a hodil do sebe panáka. Nebo spíše tři…. centimetry…. z té litrovky. „A DOPRDELE,“ vyletělo ze mě a konečně jsem nabral dech. „Co teď, co potom,“ řekl jsem si a oblékl si manželčin svetr, který tam ležel na židli. Měl jsem pocit, že se ochladilo, ale nebyla to pravda a pot se ze mne jen řinul. Brambory na sporáku se vařily tak, až jsem se v první chvíli zarazil. ´Plyn jde…. nemůže to být nějaký výpadek sítě?´ podíval jsem se na hodiny v kuchyni. Také nešly. ´Asi ne,´ odpověděl jsem si v duchu.
V tom na mě písklo naše morče. Natáhl jsem k němu ruku a morče začalo normálně vrnět. Znovu jsem si uvědomil vyjícího psa u sousedů a najednou se rozběhl k oknu na ulici. Nebydlíme na hlavní, ale občas tudy někdo i v sobotu dopoledne projde. Otevřel jsem okno tak rychle, že jsem ho div nevysklil. Pohled z okna potvrdil můj blbý pocit. V ulici byl vidět pět lidí. Dva leželi nehybně na zemi, dva nehybně stáli a jeden se potácel vrávoravým krokem. Rychle jsem okno zabouchnul a vrhnul se k manželce. „Prober se. Prober se,“ drmolil jsem zoufale a zkoušel s ní cloumat. „PROBER SE DO HAJZLU,“ zařval jsem jí do obličeje a v zoufalství jí vrazil facku. Dodnes se za to strašně stydím a to přesto, že vím, že v pár strašně vzácných případech nějaký silný impuls - třeba jako ta facka - pomohl některého z lidí probrat. Pak jsem vzal manželku do náruče a plakal a plakal až do chvíle, kdy jsem z kuchyně uslyšel zvláštní zvuk. Lehké prasknutí. Ten zvuk přes svou poměrnou bezobsažnost a slabou intenzitu mě najednou probral. Ne ze zoufalství, ale z nečinosti.
Doběhl jsem do kuchyně a stáhnul stranou kastrol, ve kterém byly uvařené brambory s vyvařenou vodou. „Elektřina instantně, plyn hodina dvě tři, voda pár hodin nebo pár dní,“ mumlal jsem si, co jsem si někde na síti přečetl. „Musím uvařit brambory, dokud jde plyn.“ Málem jsem hořák vypnul, ale na poslední chvíli si uvědomil, že s piezozapalovačem už bych ho nezapnul. Do největšího hrnce jsem natočil vodu, dal do ní brambory a dal to vařit. ´Co teď?´ Podíval jsem se na ostatní prázdné kastroly a začal je dávat do dřezu pod kohoutek a napouštět. Konečně moje myšlení dohnalo tělo. „Co se to sakra děje? Co se to děje s lidma a proč se to neděje se mnou? Jsem v tom sám nebo ještě někde někdo? Proč by se to vlastně nemělo mě týkat? Byl jsem ve stejné místnosti s rodinou, takže nějaké spory nebo vir by to být spíše neměl. A kdyby to bylo záření, tak by mne to přece taky trefilo.“ Úvahami na podobné téma jsem se zabýval, než mi došly kastroly. Pak jsem přinesl kbelíky z komory a jeden dal do dřezu napouštět. Zašpuntoval jsem vanu a začal napouštět i do ní.
Z ložnice se ozvalo tlumené cinknutí a pak ještě desetkrát. „Jasně hodiny po tetičce. Poctivá práce předminulého století. Proč ty by mělo nějaké EMP zajímat. Kdy jsem je sakra naposledy natáhl?“ Následovalo hluboké zamyšlení, pak jsem doběhl do kuchyně, vyměnil kýbl ve dřezu za menší a doběhl natáhnout hodiny. ´Ať vím, která mi bije,´ pomyslel jsem si dosti smutně. V kuchyni na mě na sektorce smutně zíraly rychlovazná konvice a mikrovlnka. Obojí bylo po EMP k ničemu, tak jsem do té konvice natočil vodu. ´Ať je aspoň k něčemu.´ Pobíhal jsem po bytě kolem tohohle, dokud se brambory neuvařily. Neměl jsem tušení, jak dlouho to bude trvat a tak jsem asi čtyři brambory rozpíchal, když jsem zjišťoval, jestli už jsou. Vodu jsem dotočil víceméně zároveň a na závěr jí natočil do hrnce, kde jsem předtím vařil brambory. Pak jsem vletěl znovu do pokoje s tím, že se pokusím probrat někoho dalšího. Ani dcera ani tchýně na řvaní prosby ani slzy nereagovaly. Zase jsem otevřel okno. Ti dva nehybní stáli stále na jednom místě a ten potácející zmizel. Asi se za tu dobu odpotácel pryč.
V tom jsem za sebou uslyšel pohyb. Dcera se zvedala. Zíral jsem, jak jde toporně a vrávoravě na záchod, tam si sedla na mísu bez stáhnutí kalhot a vzápětí jsem slyšel jak čůrá. Zatímco jsem nevěřícně zíral, tak vstala, utrhla si kus papíru, otřela s ním mokré kalhoty mezi nohama a pak udělala pohyb, aby si natáhla kalhoty (které ale měla normálně natažené a pročůrané.) a tak si místo toho vytáhla nahoru nohavice. Poté zamířila bez umytí rukou zpět na místo u televize. Znovu jsem se rozbrečel a v slzách dceru chytil, stáhnul jí kalhoty a kalhotky a odtáhnul jí do koupelny, kde jsem jí omyl. ´Dokud jde voda tak to ještě jde. Pak bude hůř,´ pomyslel jsem si a vytahal veškeré plastové láhve čekající v komoře na vyhození a začal točit vodu do nich. Byla to metodická práce a já si při ní třídil myšlenky a klidně si to říkal nahlas. „Budu muset dříve či později vypadnout z města. Budu potřebovat auto. Budu potřebovat výbavu. Naštěstí jsem alespoň ozbrojený.“ Pak jsem si uvědomil, že jsem si zatím na zbraně ani nevzpomněl. „Zbraně neutečou. Voda ale za nějakou chvíli nepoteče a nevím, jak dlouho bude trvat, než seženu auto.“
Lukáš H-15 sekundSeděl jsem si v tramvaji a díval se na Vinohradskou třídu, jak ubíhá za okny tramvaje. Manželka seděla přede mnou, byla ke mně napůl otočena a mluvila o tom, jak se asi dětem bude líbit na tom vícedenním výletě a jestli neudělala chybu, že jim ten výlet povolila. Její přehnané opatrovnictví dětem občas lezlo na mozek a většinou jim lezlo krkem. Čekal bych, že jí pošlou do háje, ale člověk si asi zvykne na všechno. V tramvaji bylo poměrně ticho a slyšet bylo jen mojí ženu. Blížila se Radhošťská a trochu mě udivilo, že řidič už nezpomaluje.
Když člověk dělá technologa, tak automaticky kolem hodnotí lidi podle toho, jak efektivně jednají. Jaké bylo moje překvapení, když tramvaj zastávkou bez zastavení projela. Manželka si všimla údivu a pak jí to zarazilo také. “To je hodně zvláštní. Tady měl přece zastavit, že jo Lukáši?“ Mě to přišlo také zvláštní, ale zvláštních věcí mě v dohledné době čekalo mnohem více. „Dyť někdo třeba chtěl vystoupit,“ řekla manželka a otočila se na skoro prázdnou tramvaj, ve které všichni seděli. „No tak třeba ne, ale na té zastávce mohl někdo chtít nastoupit,“ nechtěla se jen tak vzdát manželka. „Ani nezpomalil,“ pokračovala a já jí skočil do řeči a dodal: „Spíš to vypadá jako by zrychloval.“ „No právě jak chce zastavit….“ Věta skončila v půlce, protože se tramvaj prohnala zastávkou a poté i křižovatkou na Jiřího z Poděbrad kde minula asi o pět centimetrů nákladní liazku a to manželce vzalo dech. Já naopak vyskočil ze sedačky už předtím, jen co mi bylo jasné, že zastávkou projedeme. „Jdu se podívat na řidiče. Od vodárny začíná sešup a ten bych s řidičem, který je mimo, sjížděl nerad.“
Řidič seděl nehybně na svém místě a bylo vidět jak má kontrolér sešlápnutý v poloze pro zrychlování a zírá do prázdna. Zatímco jsem na řidiče křičel, tak jsem v rychlém sledu na dveře k řidiči zabouchal, zalomcoval s nimi, pak do nich kopnul a pak praštil rukou, ve které jsem držel klíče jako primitivního boxera. Na silném plexisklu nebyl ani náznak poškození. Bleskový pohled na lidi kolem mi ukázal, že sadu činek nebo sekeru historického šermu s sebou nikdo nemá, takže jsem na rozbití těchto dveří (a zastavení tramvaje včas) rezignoval. Manželka se už hnala tramvají ke mně s vytřeštěnýma očima a skoro křičela. „Dole nejpozději u muzea vykolejíme.“ „Mnohem dříve narazíme do nějaké tramvaje před námi,“ opáčil jsem jí a vrhnul se na ovládání dveří v prostředku vozu. Taky jsem byl nervózní z toho, že nikdo z těch asi 14 lidí v tramvaji se nehýbá. Někteří dokonce vypadali, že jsou mimo a spí, nebo i hůře. Jenže na to jsem prostě neměl čas myslet. Pod nohy jsem si posunul velké balení mléka, které jsem vezl z krámu, vyskočil na něj a pomocí obyčejných klíčů od bytu otevřel kryt ovládání. Nouzové otevírání dveří opatřených ovládacím tlačítkem není primitivní, ale když děláte nějakou dobu v dopravním podniku, tak se o tramvajích sem tam něco naučíte. Naštěstí. Druhé štěstí bylo, že jsem jel ve staré T3M. U novějšího typu bych to asi nestihl.
Dveře jsem otevřel ve chvíli, kdy jsme vjížděli do zastávky Vinohradská vodárna. To už jsme jeli málem po dvou kolech a to byla zatáčka poměrně mírná. „VEN“ zařval jsem na manželku a sám ihned vyskočil. Manželka neváhala ani chvíli. Doma jsme vždy vycházeli tak, že ona rozhodovala skoro o všem, ale tenhle kategorický hlas jsem používal tehdy, kdy jsem chtěl naznačit, že diskuzi neberu. A tak mě poslechla. Bohužel. Nevím, zda by přežila, pokud by zůstala v tramvaji (A snad to raději vědět ani nechci.), ale tady na silnici se jí podařilo vyskočit velmi nešťastně. Udělala po dopadu dva kroky, aby chytla rovnováhu a ty ji přivedly přímo pod kola náklaďáku, který ve chvíli srážky s ní ani nezareagoval. To se stalo o okamžik později, kdy řidič evidentně zašlápnul brzdy, náklaďák dostal smyk a skončil v jednom ze stromů. Doběhl jsem k manželce, ale jediný pohled mi řekl to, co jsem soudil už podle strašného zvuku střetu těla s autem a trajektorie letu jejího těla.
Doběhl jsem k autu, ze kterého vylézal řidič, který vypadal jako by měl kocovinu a právě se z ní probíral. „TY JEDEN…..“ Potom se mi stáhl krk a jen jsem bezeslovně s tím řidičem zuřivě cloumal. Což při mých 55 kilech a řidičově cca metráku a čtvrt byl nezvyklý výkon, ale adrenalin pracoval. Zřejmě to byl i nezvyklý pohled, protože jsem zaznamenal policistu, který se na mne díval zpoza rohu. Pak mávnul rukou a zmizel za rohem. Uslyšel jsem další přijíždějící tramvaj z našeho směru. Podle zvuku jela ještě o trochu rychleji než ta, ze které jsem vyskočil. „Kde máte hever?“ řekl jsem řidiči a, když nereagoval hned, tak jsem mu do obličeje (no dobře do prsou, ale to zní zvláštně) zoufale zařval „KDE MÁŠ HEVER VOLE?“ Řidič sebou trhnul, jako by se právě probral (při tom stále nespustil z očí tělo mé ženy) a ukázal mi na podlážku pod spolujezdcem. Tam hever skutečně ležel. Popadl jsem ho a ve chvíli, kdy tramvaj projížděla kolem, tak jsem jí ho hodil pod kola.
Vykolejit tramvaj jde těžko. Ale pokud máte trochu znalostí, tak vám pokusy vyjít mohou. Mě tenhle vyšel téměř ideálně. Tramvaj opustila koleje, přeorala kus asfaltu, rozbila obrubník, přeorala kus chodníku a už se značně sníženou rychlostí to napálila do vstupu pasáže bývalého kina Ilusion. Byla při tom velice hlučná, ale větší hluk se ozval odněkud ze spodní části vinohradské třídy. Tam asi dokončila jízdu tramvaj, ze které jsme se ženou vyskočili. Podle zvuku je zajisté možné vynechat fázi volání sanitního vozu a plynule je možno přejít na volání policie a pohřebního ústavu. Zvedl jsem telefon, zatímco jsem druhou rukou zvedal značně zdevastovaný hever. Na můj nový účel dle mého mohl ještě stačit a tak jsem si ho raději přichystal.
Na čísle 158 to nikdo nebral. Rozhlédl jsem se všude kolem a uviděl, že na chodnících v dohledu je asi dvacet lidí. Z toho většina ležela na zemi a zbylí stáli nebo se podivně potáceli. ´Zombie´ napadlo mě v duchu a vzápětí bych si za ten nápad nafackoval. Vždyť to je hloupost - jenom se potácí a nedělají nic zvláštního. Vypadají spíš jako opilci. Když jsem k jednomu došel, tak to bylo ještě divnější. Nebylo z něj cítit nic a jako abstinent s dobrým čichem bych z něj cítil i malý pivo. A vážně nebylo cítit nic. Položil jsem hever, zkusil jsem tep třem ležícím lidem, típnul 158, kde mi to nebrali, a vytočil 155. Jednoho z těch potácejících jsem za ruku vtáhnul z vozovky zpátky na chodník. „Neblázněte, ještě vás něco přejede,“ řekl jsem mu důrazně, ale evidentně ho to netrápilo. Zamířil tvrdošíjně znovu přes cestu. Tak jsem jí přešel pro jistotu s ním a při tom se rozhlížel, jestli něco nejede. Telefon mi pořád ještě nikdo nebral. A najednou ztichnul. Akorát trochu zasmrděl. „Už ani ty staré telefony nevydrží co dříve,“ konstatoval jsem značně překvapeně.
Zamířil jsem k ležící manželce…. Nebo spíše k tomu co z ní zbylo. Nad ní stál řidič, který jí srazil a třeštil oči střídavě na manželku a na vykolejenou tramvaj. „Tohle je škoda za pár set tisíc. Tam dole půjde o pár milionů. O lidech nemluvě,“ řekl jsem mu staženým hrdlem, sáhl do manželčiny kabelky a vytáhl její telefon. Také byl nefunkční. Začínala mě bolet hlava, ale rozhodl jsem se to zatím ignorovat a vzal telefon z ruky tomu řidiči, který mi před chvílí porazil ženu. Ani nepípnul. Myslím řidiče. Telefon ale bohužel napodobil svého majitele. „Já se snažil volat policii, ale nikdo mi to nebral,“ vykoktal značně rozrušeně řidič. Vypadal, že se pomalu, ale jistě dostává do normálního stavu, ale výraz v jeho očích začínal dostávat hysterický nádech. To můj ovšem taky a zřejmě už delší chvíli. ´Policie nikde, sanitky nikde, normální lidi taky nikde…..´ Ten policista, který se na mne předtím díval zpoza toho rohu, když jsem třásl s řidičem, mi přišel normální. Aspoň tak jsem si to teď zpětně uvědomoval. ´Proč vlastně nepřišel blíž? Tohle byla nehoda a u té měl asistovat.´ Přišlo mi to tak zvláštní, že jsem se za ten roh došel podívat, ale po policistovi bohužel ani stopy. Stálo tam sice policejní auto, ale policista v něm byl někdo jiný a hlavně taky vypadal, že je mrtvý. Nicméně když jsem ho kontroloval, tak jsem s překvapením zjistil, že puls má. Jen se prostě nehýbal a na snahu o probuzení nereagoval. „Co se to tu stalo?“ řekl jsem si udiveně a rozhlédl se kolem. Sobota by měla být v Praze tichá, ale to ticho, které se teď právě všude kolem rozlilo, bylo nepřirozené. Hodně nepřirozené. Obzvláště v kontrastu s tou tramvají, která předtím vykolejila. Zvedl jsem z chodníku uvolněnou dlažební kostku a hodil ji o metr dál na chodník. Ťuklo to, takže uši mám v pořádku. „A krucipísek.“ Neudržel jsem se a už podruhé řekl za den slovo, které do mého běžného slovníku nepatří. Pak jsem si uvědomil, že jednu věc vlastně slyším. Psí vytí. Ale bylo ho tolik, že jsem si ho nejdříve ani neuvědomil.
Další rozhlédnutí kolem dopadlo úplně stejně bezútěšně jako předchozí a tak jsem se pohnul k činům. Došel jsem k nabouranému náklaďáku, který srazil mojí ženu, a ze sedadla spolujezdce jsem sebral plachtu, která tam ležela. „Půjčím si plachtu.“ Zarazil jsem se. Tohle nebyla půjčka. Sáhl jsem do kapsy a vytáhl peněženku. „Kolik chcete za tuhle plachtu?“ zeptal jsem se řidiče, který seděl na obrubníku a plakal. „Vemte si jí. Jen mi kruci vysvětlete co se to tu sakra děje?“ „To nemohu. Sám o tom nemám zdání. Tak kolik?“ „To byla vaše žena.“ Bylo to konstatování a ne otázka. „Jo byla a navíc se zdá, že, jako jedna z mála, se chovala normálně v době, kdy lidé kolem už ne.“ Řidič už nevypadal, že na něm leží náklaďák štěrku. Teď vypadal jako by na vršek té hromady štěrku přijel tank a druhý se připravoval k němu přidat. „Jestli vám to pomůže, tak já vám klidně pak dám pár facek, ale to mě teď netrápí. Teď bych rád vyřešil tuhle plachtu. A vlastně ještě hever.“ „Vemte si, co chcete,“ řekl řidič strašně zničeným hlasem, zvedl se a zamířil šouravým krokem pryč. Sice jsem na něj měl být naštvaný, když mi zabil ženu, ale jak odcházel do dálky, tak mi ho vlastně bylo skoro líto.
Díval jsem se na jeho záda a přemýšlel, co se to kolem mě děje. Pak jsem došel k manželce a zabalil jí do té plachty. Nevím, jestli někdo z vás zkoušel nést mrtvolu, která je těžší než vy, ale pro člověka, který z hlediska sportu zkoušel leda šachy… to je očistec. Nakonec jsem jí dostal na rameno a zamířil domů. Došlo mi, že jsem asi v šoku. V ten okamžik, kdy nebylo potřeba na nic myslet, jsem s nervy nevydržel a rozplakal se na celé kolo. Místy jsem skoro neviděl na cestu.
Kamil H – 15 sekundSeděl jsem na sedadle služebního policejního auťáku a vedle mě byl kolega, který vedl své obvyklé buranské kecy. „Si představ Kamile, jaké krásné bábovičky ty moje děti umí udělat.“ S chutí bych si ho někdy vzal do ruční parády, ale to by mi neprošlo a tak mi to za to ani nestálo. Vykládal právě, jak si krásně užil dovolenou na pláži se svejma harantama. A najednou zmlknul. A hlava mu spadla na prsa. ´Tak už těma kecama unudil k smrti sebe, když už ne mě,´ napadlo mě okamžitě. Neměl jsem ho rád, ale byl jeden z mála, kterým nevadilo mít službu se mnou. Takže jsem v téhle plechovce s ním a jeho snad kleplo. „Nech si blbý vtipy. Na to ti nikdo neskočí vole,“ řekl jsem a šťouchnul do něj. Hlava se mu svezla na prsa. Zvedl jsem vysílačku a zavolal dispečink. Nikdo se mi na druhé straně neozval. To je hodně divný. Zkusil jsem pár dalších kanálů, ale pořád nic. „Zkurvenej kšunt. Zasraná čína, která dělá takovýhle krámy. Zasraný šéfové, kteří tyhle sračky kupujou.“
Vystoupil jsem z auta, abych se rozhlédl a uviděl, jak na ulici leží několik mrtvých. ´Nebo nejsou mrtví?´ napadlo mě a změřil jsem kolegovi puls. Měl ho. Byl naživu. ´Škoda.´ V ten okamžik mi za zády přeburácela tramvaj a za ní náklaďák, který to asi za rohem do něčeho napálil podle rány, co byla slyšet. Šel jsem se tam podívat. Můj šéf by na mě měl kecy, kdybych se ani nepodíval. Uviděl jsem tam náklaďák zaklesnutý do stromu a dva chlapíky. Asi řidič se závozníkem a ten malý tím větším zuřivě třásl. Asi se pohádali, kdo za tuhle nehodu může. Mávl jsem nad těmi dvěma zatracenými voly rukou. „Nějakej náraz náklaďáku do stromu teď řešit nebudu.“ Řekl jsem si a zamířil zpět k autu. Pořád mi přišlo to, co se děje, jako zvláštní, ale dalo se to nějak vysvětlit. Vytáhl jsem mobilní telefon a vytočil 158. ´Voláš sám na sebe fízly?´ položil jsem si v duchu otázku a pak se nad ní rozchechtal. Kolega ještě pořád dejchal. Mávl jsem nad ním rukou. Telefon mi totiž na stopadesátosmičce také nikdo nebral. To je čím dál divnější. Přemejšlel jsem co dál, když mi za zády projela další tramvaj a podle zvuku vzápětí vykolejila a někam to napálila. Tohle řešit nechci. Prohlásím, že jsem potřeboval odvézt kolegu do nemocnice. Radši odvezu kolegu do nemocnice než se probírat lidičkami, kterým tady chybí hlavička a tady přebývá ručička. Nejsem nějakej blbej dopravák. Zkusil jsem ještě jednou základnu, když mi najednou všechno v autě vypadlo.
„Scheiße,“ zaklel jsem naštvaně. Praštil jsem do palubní desky, ale s tou to nic neudělalo. Podíval jsem se na hodinky. Nešly. Vysílačka taky nešla. Vytáhl jsem mobila, ale byl mrtvý jako všechno ostatní. Podíval jsem se na kolegovy hodinky. Ty šly. Taky to byly staré mechanické primky. Ale když už šly, tak jsem je kolegovi znárodnil a vyrazil od auta pěšky pryč. Jen jsem pro jistotu kolegovi sebral ještě pistoli, munici a tomfu. Ať se to tu neválí. Co když je výpadek dočasnej. Pak by mne šéf sežral za to, že jsem nechal ukrást služební zbraň.
Začínal jsem ale mít neodbytný pocit, že tohle je něco úplně jiného. Nikde nebylo vidět ani světýlko a bylo podezřelé ticho. Slyšet bylo jen několik psů, kteří vyli. „To vypadá na tu EMP sračku,“ řekl jsem si. „ I když to nevysvětluje ty lidi kolem. Nicméně to vypadá, že mě hned tak někdo nebude popotahovat.“ Vyrazil jsem k naší služebně. Služebna byla asi deset minut chůze daleko. Než jsem se dostal na služebnu, tak mi částečně konečně došlo, jak velký je ten průšvih kolem. Cestou jsem totiž viděl jednoho bezdomovce, jak se v krámě láduje nějakým jídlem. Když jsem tam vešel, tak sebou trhnul. Než spořádal sousto v puse, tak jsem se podíval po prodejně. Za pultem ležel nějaký vietnamčík. „Zase rákosí,“ poznamenal jsem a pak se podíval na bezdomkáče s tázavým výrazem. Ten po chvíli začal blekotat „Já se jen díval, jestli se mu při tom pádu něco nestalo a pak jsem ucítil tu jeho svačinu a neodolal. Neměl jsem v hubě už dva dny žádný žrádlo. Nemám na něj,“ vychrlil ten houmlesák vysvětlení s omluvou. Jedno chatrnější než druhý. Na těchhle týpcích se občas dá užít trochu zábavy. Dneska si dopřeju trochu víc než jen trochu. Dal jsem mu jednu obuchem do břicha a on se předklonil tak, že z něj začaly padat cigarety, které si tam asi zastrkal, než se dal do toho jídla. Chtěl jsem ho zmlátit už předtím, ale tohle znamenalo větší možnosti. Tím, že ten zasranec něco ukradnul, tak mi u šéfa vzhledem k situaci projde i výstražná lekce lehce většího rozsahu. „Panáček má hlad? Panáček má Hlad na cigarety. Těch se teda nažereš ty jedna socko zasraná. Panáček má navíc chuť lhát panu policistovi. Panáček má chuť na nakládačku. Dostaneš takovej vejprask, že budeš potřebovat brčko, aby se vůbec nažral, ty špíno jedna,“ řekl jsem a zmlátil toho hajzla tak, že z něj krev jen tekla. Zůstal na podlaze a svíjel se bolestí, když jsem s ním skončil. Zezačátku zkoušel volat, pak blekotal, ale ke konci už jen tiše úpěl. Nikde nic nesvítilo, ale stejně jsem zkusil místní telefon. Další nefungující krám.
Sebral jsem ze země jednu z těch krabiček na zemi. Bezdomovec si ‚překvapivě‘ bral to nejdražší, co tady v tom krámu k hulení měli. Otevřel jsem krabičku a zapálil si jedno cígo. Krabičku jsem pak strčil do kapsy. Houmlesovi jsem ještě dopřál trochu policejní výchovy v podobě čtyř kopanců na žebra. „Si tu chcípni hajzle,“ řekl jsem a přemýšlel, zda ho odstřelit. To jsem ale zavrhnul. „Seru na tebe hajzle. Ať si tě sbalí nějakej služebně mladší horlivec, jestli bude chtít. Mě se nechce čuchat ty tvoje chcanky, který tady tečou.“
Za dalším rohem jsem narazil na dva mlaďochy. Kluk s holkou se snažili oživovat nějakou bábrdli. „Serte na to, asi exla jako jiní kolem,“ řekl jsem jim a zašlebil se na ně. ´Tenhle čurbes než dá někdo dohromady, tak to bude trvat. Volná zábava.“ Chvíli na mne nechápavě zírali a tak jsem bábrdli sebral kapesník a otřel si do něj krev z tomfy. Pak jsem ho hodil do odpadkového koše. Ani nevím, proč jsem ho nehodil na zem. Asi jsem byl ještě blbej. „Trhni si debile,“ řekl jsem mladíkovi, který na mne pohoršeně koukal. Kašlal jsem na ně a šel dál. Dorazil jsem na stanici a zjistil, že všichni přítomní jsou více či méně zasažení tím co se stalo. Velitel byl mrtvý, ale jeho zástupce stál u dveří na záchod a zkoušel mechanicky stále znovu a znovu kartu na vstup. Zrovna tenhle člověk, který mě tolikrát nasral a který se po mě vozil, by tu teď měl velet? Došel jsem k němu. Sice měl v očích značně nepřítomný výraz, ale … co kdyby se přece jen probral, říkal jsem si v duchu. Dovedl jsem ho zpět do jeho kanceláře a zkusil, zda něco na stanici funguje. Světla nesvítila, karty na vstup nefungovaly, rádio nehrálo, počítače nešly zapnout. Všechno s elektrikou bylo prostě mrtvý. Dokonce i můj noťas ve skříňce. „Dvacet talířů v prdeli. Zkurvenej život.“ Chvíli jsem nasraně kopal do skříněk v šatně, ale to mě moc neuklidnilo.
Vyšel jsem zpět na chodbu. Potřeboval jsem si na něčem urgentně zchladit žáhu. Zástupce už zase chodbou nemotorně klopýtal na záchod a zkoušel magnetickou kartu, aby ho to tam pustilo. „Běž na publik,“ uchechtl jsem se a strčil ho na dámské záchodky pro veřejnost. Podle doby, po které se vyhrabal ven, si tam asi fakt odskočil. Slyšel jsem až na chodbu spláchnutí. Já už mezitím dostal plán jak zabít dvě mouchy jednou ranou. Jednak se odreaguju a jednak se zbavím toho zasranýho hajzla. Jak já ho nesnáším. Dovedl jsem ho zpátky k jeho stolu a všiml si, že nemá úplně zapnutý poklopec. Dopnul jsem mu ho, usadil ho do jeho křesílka, pak jsem mu pomocí kapesníku z pouzdra vytáhnul služební zbraň, natáhl jí jeho rukama, přiložil zbraň k jeho hlavě a vystřelil. „Gratuluju náčelníku. Podařilo se vám spáchat sebevraždu přesně podle plánu.“ Chechtal jsem se tomu vtipu asi deset minut. Něco uvnitř mě se také chechtalo také - jen ještě mnohem zlomyslněji než já.
Pak jsem se začal starat o budoucnost. Kdo ví, co se stane a nějaká ta další zbraň se hodí. Sice doma mám menší arzenál, ale proč si něco dalšího nevzít tady, když už tu jsem. Vzal jsem si ze skladu velkou brokovnici s obalem, pár neprůstřelných vest, batoh munice a přemýšlel čím se dál zabavit. Něco uvnitř mě se právě probíralo. Vyšel jsem ven na ulici. „Tak jsem tady. Co mi dneska ještě hodláš ty zkurvenej osude přihrát,“ řekl jsem a zahrozil pěstí do nebe. Pak jsem uviděl, jak po protějším chodníku jdou dva mladí kluci. Jeden šel normálně a táhl za ruku toho druhého, který byl mátožný jako někteří lidé kolem. Oběma bylo tak dvanáct. ´Že by mi osud přihrál i něco lepšího?´ přemejšlel jsem, jestli je porucha systému tak velká, aby mi prošlo i tohle. Usoudil jsem, že jo. Přece jenom bydlím jenom asi tři bloky odtud. To něco ve mně, co jsem celý život potlačoval a zavíral v kleci, si uvědomilo, že je klec pryč. Velmi pomalu se to protáhlo. Chtělo mi to dát najevo, že už to nemusí spěchat. Stačilo tomu čekat doteďka. Nechávalo to běžet můj život na volnoběh a při tom se to živilo těmi malými sadistickými chvilkami, které jsem tomu dopřál. Dosud to vždy muselo spěchat. Teď už ne. Ještě jednou se to protáhlo a pak to po mě sáhlo a navždy uchopilo. Zamířil jsem k těm dvěma klukům. Koneckonců co s načatým večerem. Teď už jsem věděl co.
Tomáš H + 3 hodiny Seděl jsem v bytě a kontroloval zbraně. Začal jsem s tím, když jsem natočil vodu do všeho, co bylo v bytě k dispozici včetně nádobíčka, které používala na hraní dcera, když u nás byly včera manželčiny známé z práce s dětmi. Asi proto to zrovna včera roztahala, když to předtím tři roky leželo ve skříni. Na zbraně jsem se vrhnul hned poté. Nevím, kdy bude potřeba je použít, ale alespoň základní kontrolu bude lepší udělat už teď. Všechny tři ženský na tom byly stále stejně špatně a já na tom byl psychicky taky špatně. Ale dokud jsem měl co dělat, tak to ještě šlo. Pak jsem odložil poslední zbraň a začal přemýšlet co dál. Zoufalství se do mne zakouslo.
Po nějaké době jsem se rozhodl tomu vzdorovat tím, že se přece jen vydám ven a zkusím nastartovat svoje auto. Pro jistotu jsem si dozadu za kalhoty opatrně zastrčil jednu z pistolí. Při mé programátorské práci jsem si dokázal jako auto pořídit hezkou audinu a ta mi stála před barákem. Jenže… když jsem k ní přišel a zkusil nastartovat, tak to samozřejmě nešlo. Nepřekvapilo mě to, ale ani nepotěšilo. Tak jsem došel aspoň ke krámu za rohem a tam se porozhlédl po něčem k jídlu a pití. Při pohledu na police s jídlem jsem si uvědomil, že doma mám toho jídla méně než je tady v tomhle jednom krámku. Tak jsem popadl reklamní tašku, která visela na háčku u kasy a začal do ní cpát těstoviny, salámy a knekebrot. Do druhé ruky jsem popadl balení dobré vody a vyrazil zpět k domovu. Když jsem přicházel ke dveřím baráku, tak jsem si všiml sousedova favorita. ´Ten je přece dost starý. Ten by třeba nastartoval,´ pomyslel jsem si a vyběhl do bytu skoro klusem i s tím nákladem.
Doma jsem si vzal velký batoh a do něj hodil šroubováky, pilku, dláta, majzlíky a kladivo. Doběhl jsem k autu a přemýšlel kudy do něj, abych ho zbytečně nepoškodil. Pak jsem si uvědomil, že vlastně auto poškozovat nemusím. Stačí si dojít pro klíče. Soused bydlí v přízemí, z ulice má sice mříže, ale ze dvora ne. Tak jsem vběhl do dvora a zamířil k oknům. Usmálo se na mne štěstí a soused měl dokonce pootevřené jedno okno. „Tak to dokonce nebude neoprávněné vniknutí,“ zašeptal jsem si, ale pak jsem se za sebe přece jen trochu zastyděl a zkusil nejdříve zabouchat na sousedovy dveře. Bohužel nic. Pak už jsem prozatím mávl nad slušností rukou a vlezl do sousedova bytu. Vyhoupnutí na parapet bylo celkem v pohodě. Na druhé straně jsem seskočil a najednou zjistil, že koukám do obličeje sousedovi, a poté mi sklouzl pohled níže a zaregistroval jsem nůž v jeho ruce. Zařval jsem leknutím tak, že mě muselo být slyšet pěkně daleko. Jenže druhý pohled odhalil, že soused je také mimoň a má v ruce nůž jen proto, že si právě ve chvíli, kdy k Tomu došlo, krájel chleba.
V předsíňce jsem vzal z věšáčku klíče s emblémem a přívěskem Škodovky a normálně odešel hlavními dveřmi bytu, které jsem si za sebou nechal otevřené. Sousedův favorit jsem sice v pohodě odemknul, ale bohužel ani ten se mi nepodařilo nastartovat. „AGGRRRRRRRRR,“ zavrčel jsem vzteky jak pes. „Potřebuju zmizet někam do lesa a s rodinou mimo to nedokážu bez auta. Krucipísek,“ vykřikl jsem a vztekle bouchl do volantu. Pak jsem vylezl z auta, naštvaně kopnul do jeho pneumatiky a civilizační návyky se projevily, protože jsem ho zpátky zamknul a klíčky vrátil sousedovi na věšák. Dokonce jsem sousedovi zavřel vstupní dveře do bytu.
„Třeba je to dočasné. Třeba zítra po vyspání budou všichni normální….“ Zarazil jsem se, protože se mi zdálo, že, to co říkám, je pěkná ptákovina a neměl jsem důvod obelhávat sám sebe. Ozval se mi žaludek a já si uvědomil, že i když je skoro půl druhé odpoledne, tak jsem naposled jedl snídani ráno kolem osmé. A stejně jsou na tom ostatní u nás doma. Doma se za dobu, co jsem byl pryč, nic nezměnilo. Jen tchýně si odskočila na záchod. Akorát z něj šla. Ta si kalhoty sundala. Naštěstí. Nevím, jak bych to dělal s ní. Pak jsem si uvědomil, že manželka asi také bude potřebovat vypustit, tak jsem jí dostal na záchod, ale bohužel nic. Nereagovala a nebyla ani sto chodit sama. Namazal jsem si knekebrot rychle měknoucím máslem a dal si pár kousků. Zkusil jsem namazat i pro ostatní a překvapivě po chvilce vysvětlování a kategorickém příkazu si tchýně i dcera pár kousků vzaly a mechanicky je sežvýkaly. Pak jsem si ještě vzpomněl, že bych měl dát tchýni její prášky a trochou přemlouvání, přikazování a jemného násilí se mi podařilo je do ní vpravit.
Pak jsem seděl na židli u počítače a po té námaze odpočíval. Přemýšlel jsem zrovna nad tím, jestli je někdo jiný ještě normální, když jsem uslyšel někde v dálce na ulici projet auto. To mě trochu vzchopilo, protože jsem si uvědomil, že nejsem poslední člověk při vědomí a také, že nějaké auto jezdit bude. „No jo, ale které?“ Do mysli se mi začala vkrádat další myšlenka, ale najednou bylo mé myšlení přetrženo větou: „Proč je vypnutá televize?“ Vyskočil jsem a viděl, že se tchýně začíná probírat nebo spíše vzpamatovávat. Radostně jsem jí objal a to jí tak překvapilo, že se proces ještě urychlil. S nadějí jsem se podíval na dceru a manželku, ale přestože jsem napjatě čekal, že bude něco, tak nebylo nic. „Co se tady děje?“ zeptala se tchýně a měla pohled upřený na pistoli, která ležela na stole. Ještě nebyla úplně probraná, ale přesto jsem jí situaci začal vysvětlovat. Mám pocit, že než jsem skončil, tak jí to probralo úplně. Zkusila s dcerou i manželkou třepat také, ale nepomohlo to. „A jak to, že jsem se probrala?“ položila poměrně logickou otázku. „Netuším. Netuším ani jak to, že jsem jeden z mála, který je normální.“ Pokrčil jsem rameny a pohled mi padl na stolek, kde ležela tchýnina lékovka. „A nebo možná tuším, proč jsi se probrala. Něco mě totiž napadlo.“
Popadl jsem lékovku a podíval se na dva a půl prášku, které byly tchýninou polední dávkou. Našel jsem rychle léky a podíval se na návody v krabičkách. Rozuměl jsem tomu sice jak koza petrželi, ale když na návodu ke Xantypolu, který byl jeden z celých, bylo napsáno, že může jako vedlejší produkt lehce ovlivňovat mozkovou činnost, tak jsem si řekl, že ho zkusím dát manželce. Byla to fuška skoro jak dávání prášku kočce, ale nakonec jsem ho do manželky vpravil. Efekt se bohužel nedostavil. Zkusil jsem dát manželce ještě zbylý prášek a půl, ale bohužel se stále nic nedělo. Tak jsem zkusil dát půlku prvního prášku dceři a nervózně začal popocházet kolem. Tchýně byla nervózní stejně a asi ji moje popocházení znervózňovalo ještě více, protože se po chvilce zeptala: „Nebylo by efektivnější něco dělat?“ Zarazil jsem se, pokýval hlavou, popadnul ze skříně krosnu a dvě tašky z Ikey a vyrazil do blízké samoobsluhy. Tam jsem naházel do batohu několik lahví tvrdého alkoholu, několik kilo cukru a mouky a do tašek z Ikey jsem vzal většinu věcí z regálu těstovin a z nabídky sucharů. Když jsem zpátky skoro běžel, abych byl u dcery co nejdříve, tak jsem uviděl, jak tchýně kouká z okna a když mě uviděla, tak zavolala „Karolína se pomalu probírá.“
Ten kámen, který mi spadl ze srdce, musel být slyšet snad až na Václavském náměstí. Vyběhl jsem do patra, objal dceru a podíval se na stále ještě bezvládnou manželku. „Zkus jí dát ještě jeden ten, kterým jsme probrali Karolínu. Já běžím do lékárny opatřit toho prášku větší množství a zkusím probrat lidi z baráku.“
Cestou do lékárny se nestalo nic moc zvláštního, jen jsem v jednom okně v prvním patře uviděl nějakou starší paní, jak se na mne dívá a když jsem se zarazil a podíval na ní, tak mi zamávala. Zamával jsem jí také, ale pomyslel jsem si, že není čas na nějaké vedlejší věci a tak jsem raději hned pokračoval dále. Nevím, jak jsou uspořádané jiné lékárny, ale v té naší, kde jsem hledal, mi připadalo, že jsou léky uspořádány snad nahodile. Xantypol jsem našel až asi po půlhodině, kdy jsem si myslel, že už vykvetu. Zjistil jsem, že v lékárně mají posledních 5 krabiček a u léku byla poznámka, že až dojde, tak se má nahrazovat jiným a bylo tam i jméno toho nového. Vzal jsem všech pět krabiček, ale přišlo mi trochu nepatřičné nedat ostatním případným přeživším ani vědět, že tenhle lék může pomoci s probráním, tak jsem za pultem popadl lihovou fixu a napsal krátkou zprávu na výlohu zevnitř a pro jistotu ještě na jednu z vitrín. Pak jsem do tří reklamních igelitek nabral běžné léky, které jsou občas potřeba. Paraleny, Ibuprofeny, framykoin, masti proti popáleninám, kompletní sadu léků pro tchýni skoro na rok a dalších několik léků, které se mi třeba jen zdály povědomé. Až bude čas, tak to můžu vytřídit. Důležité je dostat se teď rychle mimo civilizaci.
Cestou zpátky jsem si to s tou starou paní rozmyslel a vykopnul dveře toho staršího činžáku, ze kterého koukala, a vyběhl do prvního patra. Tam jsem zkusil zabouchat na oboje dveře. A pak mě čekalo poněkud velké zklamání. Paní, která mi otevřela, byla na vozíku a bylo vidět, že má navíc velké bolesti. Zeptala se mne co se děje a já jí to ve stručnosti popsal. Poté smutně pokývala hlavou a řekla: „Já jsem byla na revers propuštěná z nemocnice, protože umírám. Doktoři už nevěděli, co by se mnou měli dělat a chtěla jsem raději umřít doma. Netušila jsem, že mě taková spousta lidí ještě předběhne.“ Uviděl jsem na židli v kuchyni nehybou postavu nějakého mladíka. Paní si mého pohledu všimla. „To je vnuk. On byl jediný, kdo se na mne z rodiny nevykašlal. Potácel se mi tu po bytě a já nevěděla co s ním. Tak jsem ho aspoň nasměrovala na židli, aby seděl.“ Sáhl jsem do kapsy: „mám tu prášky, které by ho možná mohly probrat.“ „Prosím zkuste to. Dám vám za to cokoliv, co budete chtít.“ Hlas paní se třepetal vysílením a nepatrnou nadějí. Vpravil jsem do mladíka prášek a po nějaké chvíli ještě jeden. Chvíli jsme čekali a já paní popisoval, co si myslím, že se děje a zkoušel jsem z ní dostat její názor. Prý dříve učila na univerzitě. Doufal jsem, že se její vnuk probere, ale bohužel se nic nestalo. Paní se zhroutila a plakala. Chápal jsem to, ale neměl jsem čas s ní soucítit. „Musím pryč.“ „Chápu. Nepůjčil byste mi na chvíli tu pistoli, co máte vzadu za opaskem?“ zeptala se paní. Ve mně by se krve nedořezal, když jsem si uvědomil, co má paní v úmyslu, ale nějak jsem neměl srdce jí to odmítnout. Paní se rozloučila, dala mi klíče od bytu a garáže, že si mohu vzít, co chci a poté bez váhání spáchala sebevraždu. ´Smutná tečka za životem,´ pomyslel jsem si, když jsem s taškami léků uháněl k domovu. Manželka byla stále mimo.
Oběhl jsem náš barák a na všechny dveře nejdříve zabouchal a pak vyrazil fabky kladivem a poté dveře odemkl šroubovákem. Našel jsem asi dvanáct lidí. Těm, co ještě byli naživu, jsem zkusil dát prášek, ale nezabral s výjimkou jednoho souseda, který se ze stavu ležícího přesunul do stavu motajícího. To mě sice přesvedčilo, že prášek může pomoci, ale také připomnělo, kolik bude všude kolem zanedlouho mrtvých. Musel jsem zmizet a největší problém tohoto se zdál být vyřešen tou paní, které jsem se dokonce zapomněl zeptat na jméno. Paní totiž během té debaty před sebevraždou prohlásila, že její vnuk měl veterána a ten by měl být v té garáži, od které mi dala klíče. Teď jsem zase vyrazil ven, ale protentokrát zase pro jistotu s vybavením na otevírání. Nicméně vše šlo hladce a za chvíli jsem stál v garáži před veteránem Aero 500 v krásné červené barvě.
„A do háje,“ řekl jsem, když jsem si po počáteční euforii uvědomil, že Aerovka má jen dvě sedadla. Zkusil jsem otevřít kufr a odněkud z mysli se mi vynořila vzpomínka, že jsem na fotce viděl, jak někdo jel tady vzadu v kufru. „Jenže kam dám manželku? A kam věci?“ pohled mi padnul na roh dvora, kde byl zastrčen a lankem připoután vozík za auto. Lanko bylo ten nejmenší problém. Pomocí velkých kleští, které byly v garáži, jsem ho přeštípl. Pak už to bylo horší. Aerovka samozřejmě neměla vzadu kouli. ´Není problém se kterým by si disciplinovaný Cardasian neporadil,´ vybavila se mi hláška ze star treku a všiml jsem si v garáži kola vázacího drátu. Vzájemné spoutání bylo trochu těžké, těžkopádné a navíc sflikované, ale ´s vázacím můžete opravit i upadlý pancíř bitevní lodi.´ Tuhle hlášku jsem ani nedokázal zařadit. Zato se mi podařilo „přidrátovat“ vozík k zadnímu nárazníku. Doufal jsem, že cestou neupadne. Vozík měl plachtu, tak jsem jí sundal a začal uvažovat kolik věcí se tam vejde.
Vyběhl jsem ještě nahoru do patra, obešel invalidní vozík s tělem a došel ke knihovně. Té jsem si předtím všiml, ale teprve teď, když se mi to trochu rozleželo, tak jsem si uvědomil, že by tam mohly být zajímavé věci. Neměl jsem moc místa, ale i tak jsem z knihovny vzal čtyři knížky. Verneho Tajuplný ostrov, Plevova Robinsona Crusoe, Skalničky snadno a rychle a Matematicko fyzikální tabulky. Nic moc, ale já mám všechno na externích discích…. no spíše….měl jsem. Tak jako základ budoucí knihovny lepší než nic. Kromě toho jsem ze zdi v předsíni popadl nějaký kindžál. Sečnou zbraň jsem doma totiž neměl. Knihy a nůž jsem hodil do kufru a rozhodl se odjezd dále neodkládat. Doma jsem rychle sbalil oblečení, spacáky, léky, vodu a potraviny a všechno to rychle nosil na dvůr ve vedlejším bloku, kde stála aerovka. Tchýně bohužel na tom se zdravím nebyla úplně nejlépe, tak mi moc nepomáhala, ale alespoň přešla na ten dvůr a poté s loveckou kulovnicí hlídala auto. S kulovnicí sice neuměla zacházet, ale to případný zloděj nemohl vědět. Nikdo se ale neobjevil. Jen při jednom nesení jsem si všiml, jak v dálce přeběhla ulicí postava, která se evidentně nepotácela. Ztuhnul jsem, ale naštěstí z toho nic nebylo.
Nakonec jsem vzal manželku. Tu jsem uložil doprostřed vozíku mezi hromady dalších věcí. Další věci jsem zavěsil zvenku na auto i na vozík. Byly to hlavně věci lehké jako dceřin batoh s plyšáky, který si na mě vydupala, dceřina taška s učením, kterou jsem si na ní vydupal já, spacáky, karimatky, pár igelitek s doplňkovým oblečením, několik textilních tašek s těstovinami…. No prostě vše možné. Vypadali jsme jako Cikáni nebo Indové na přesunu a já jen doufal, že nás nepotká cestou déšť. Z domova jsem nakonec donesl zbytek chleba, másla, zkazitelných věcí z lednice a udělali jsme si před cestou ´opulentní´ hostinu. Dojem kazila jen dcera, která říkala „Tohle nejím, tohle nechci, tohle mi nechutná…“ Tak jsem jí upozornil, že spoustu věcí má pravděpodobně nadlouho naposledy. Poté si dala rohlíky, jogurty a sýry bez dalších připomínek. Poté jsem tam zbytek zkazitelných potravin nechal a s tchýní vedle sebe a s dcerou v kufru vyrazil pryč. Na kraj města jsme se proplétali přes čtyři hodiny a ven z města se dostali až ve chvíli, kdy už byla dávno tma. S autem za kterým byl tak nepatřičně připoután vozík se totiž dost špatně manévrovalo a tak jsem cestou stavěl u jednoho železářství, kde jsem sebral několik dalších věcí pro toto připevnění. Řetězy, lana a další vázací drát. Dál byla cesta o trochu jednodušší. Ale stejně nic moc. Vzal jsem si ze svých nouzových zásob prášky proti spaní a jel dál. Nebral jsem zřetel na to, že je vlastně noc. Zamířil jsem na Vysočinu. Tam by snad někde mohl být klid.
Myslet dopředu neznamená si koupit basu piv místo dvou lahví, ale přemýšlet občas co by kdyby a sem tam si něco připravit na dlouhodobé hledisko.
Věc, kterou budete znát vám někdo možná mučením vezme, ale i poté ji budete mít.