[Racek]

Zdravím,
začal jsem psát povídku, která se sama o sobě PA tématiky moc netýká, ale mám v hlavě nástin celého příběhu zobrazeného ve více povýdkách, který se postupem času ke konci světa dostane a bude se odehrávat ještě po něm.
Zatím mám první 3 kapitoly povídky Olověná včelka. Doufám, že se bude líbit

[Racek]

I


,,Běž pryč," ozvalo se zpoza dveří, na které jsem klepal. Rozhlédl jsem se po tmavé chodbě plné stejných dveří. Ze zašedlých stěn a zrezlého zábradlí na schodišti čpěla staroba a zatuchlina. Zabouchal jsem ještě jednou a nervózně se rozhlédl.
,,Vypadni!"
Odpověď mě moc nepotěšila. Zabušil jsem znova, tentokrát silně. Dveře se rozletěly téměř dokořán. Stál za nimi hubeny, vysoký, šlachovitý muž v černých kalhotách a v rudém roláku. Čišela z něj nervozita a jeho oči přetékaly strachem. Roztřesenou rukou si pohladil kraťounké tmavé vlasy, které pozvolna ustupovaly vrásčitému čelu.
,,Prosím tě, nech mě už na pokoji! Nechci mít problémy," vykoktal roztřeseným hlasem. Oči mu nervózně těkaly sem a tam. Po chvíli se mi podíval do očí.
,,Co po mě chceš?"
Naklonil jsem se k němu a potichu řekl:
,,Tady ne."
Přerušovaně se nadechl, pokýval hlavou a zmizel v předsíni. Vešel jsem za ním, zavřel dveře a zamčel klíčem, který trčel ze zámku. Cvaknutí se dusným tichem, které rušilo jen tikání hodin, rozlehlo po celém bytě, až sebou muž v roláku leknutím trhnul. Následoval jsem ho do kuchyně. Podlahu místo koberce pokrýval jekor, na němž uprostřed malé místnosti stál oprýskaný kruhový stůl a u něj dvě stařičké rozvrzané židle. Na jednu z nich jsem se posadil a podíval se směrem ke kuchyňské lince, z níž se loupal temně hnědý nátěr tak, že odhaloval šedé dřevo ukryté pod ním. Muž stál u linky. Byl ke mě otočený zády.
,,Dáš si kafe?" zeptal se. Takhle rozklepaného jsem ho ještě neviděl.
,,Ne, dík."
,,To já si trochu dám," řekl suše a dal vařit vodu. Ze skříňky vytáhl plastovou krabičku s kávou a hrnek. Nabral z krabičky plnou polévkovou lžíci. Ruka se mu v polovině cesty k hrnku roztřásla tak prudce, že všechen hnědý prášek rozsypal. Lžíce s bouchnutím dopadla do kávového poprašku na lince.. Muž sevřel prsty v pěst, až mu zbělely klouby. Hodiny stále tikaly do napjatého ticha. Loupl jsem po nich očima. Visely na kdysi bílé, teď už šedé zdi plné šmouh. Mosazné kyvadlo zpola pokryté měděnkou poletovalo ze strany na stranu do rytmu cvakání hodinového strojku. Bylo čtvrt na jedenáct.
Muž se otočil a posadil se na židli naproti mě. Rozsypanou kávu nechal tak, jak byla. Chvěl se po celém těle. Přepadla mě zlá předtucha. Něco s ním není v pořádku.
Hleděl na mě očima plnýma strachu. Nervozita z něj šla cítit na míle daleko. Mlčel.
,,Jsi tady sám?" zeptal jsem se.
,,Jo," odpověděl. Začal rudnout a potit se.
,,Lžeš," řekl jsem klidně. Vystrašeně se na mě podíval. Otevřel ústa, ale úplně oněměl. Pokýval jsem hlavou. Už vím, o co jde.
,,Zmáčkli tě a tys jim to řekl," pronesl jsem klidným hlasem. Pokýval hlavou a začal vysvětlovat. Hlas se mu třásl.
,,Řekli, že mi zastřelí ženu, když nepromluvím. Mučili ji a já jsem se na to musel dívat. Nemohl jsem ji nechat trpět. Slíbili, že když to řeknu, nechají ji jít..." Na chvíli se odmlčel.
,,...Ale stejně ji zastřelili..."
Nehnul jsem brvou, když to vyslovil. Jen jsem se chladně zeptal:
,,Mají moje jméno a portrét?"
,,Ne."
Pokýval jsem hlavou. Vyslovil jsem ještě jednu velice stručnou otázku:
,,Kdy?"
Věděl, co tím myslím. Podíval se na hodiny, opřel se lokty o stůl a složil hlavu do dlaní.
,,Do tří minut," vydechl téměř šeptem.
Jakmile to dořekl, ozval se ode dveří výbuch, řev Milicionářů a dusot těžkých bot. Vystartoval jsem ze židle a proskočil zavřeným oknem. Za řinkotu tříštícího se skla jsem dopadl na požární schodiště a běžel po něm na střechu, přes kterou jsem se rozběhl na druhou stranu budovy. Než se milicionáři objevili na střeše, byl jsem už na jiném požárním schodišti a hnal se dolů. Zaběhl jsem do úzkých klikatých uliček mezi domy a utíkal pryč. Nohy kmitaly jako o život. K takovému šílenému tempu jsem měl pádný důvod. Tady se na výkon trestu smrti používá plamenomet.

[Racek]

II

,,Jak to, že vám utekl?!" řval vypasený náčelník Milice v šedivé uniformě. Byl rudý vzteky a potil se jako prase. Stál za masivním stolem ve své kanceláři. Na šedivé stěně za jeho zády visela temně modrá vlajka s rudým kosočtvercem uprostřed a nad ní obraz v honosném rámu, z nějž přísně shlížel Vůdce.
,,Měl jste k dispozici dvanáct Milicionářů, abyste chytil jednoho člověka. Tak co se do prdele stalo, že vám utekl?!"
Vždycky jsem toho povýšeneckého bastarda nesnášel. Ale je to můj nadřízený a navíc má plno vlivných známých. Stačila by jediná špatně zvolená věta, jediný křivý pohled na něj a mohl bych za to draze zaplatit. Suše jsem polkl.
,,Pane, proskočil oknem a utekl po požárním schodišti. Než jsme zabezpečili byt, byl pryč. Nemohl jsem ty chlapy okamžitě poslat za ním. Co kdyby to byla léčka? Zbytečně by zemřeli."
Zhluboka se nadechl. Zrudl ještě víc a otřel si šedivým kapesníkem své vysoké čelo. Začal mluvit pomalu a klidným hlasem. U někoho jiného, kdo má přirozené charisma, by to vypadalo velice děsivě. Ale u zakrmeného náčelníka to působilo spíše komicky.
,,Chápu, že jste nechtěl riskovat životy milicionářů. To ale nic nemění na tom, že to byli postradatelní řadoví vojáci. Ten chlap, co vám utekl, může být nebezpečný pro celý Systém! A to ani nemluvím o tom, že to může být součást celé sítě jemu podobných!"
Poslední dvě věty přidušeně vyštěkl. Posadil se za svůj stůl a přísným pohledem si mě měřil.
,,Co ten druhý, ten co jste ho před třemi dny sbalili? Dostali jste z něj něco nového?"
,,Ne, pane. Nezná jméno, nezná adresu. Tvrdí, že si špatně pamatuje obličeje, takže nám nepomůže ani při sestavování portrétu," odpověděl jsem.
,,Jste si jistý, že mluvil pravdu?"
,,Ano, pane. Byl použit výslech druhého stupně v kombinaci s detektorem lži. Nelhal nám v ničem."
Zdálo se, že odpověď šéfa uspokojila. Druhý stupeň vyslýchání je velice podobný tortuře a za mou kariéru zlomil každého, na koho byl použit.
,,Kde je teď?"
,,V cele na útvaru dvacet tři. Už jste se rozhodl, co s ním mám udělat?"
,,Pusťte ho a sledujte ho. A teď odsud vypadněte. A najděte toho chlapa!"
S odporem jsem srazil podpatky a zasalutoval. Odešel jsem z jeho kanceláře. I když mě neskutečně štve, má v jedné věci pravdu. Představuje-li ten muž, co nám včera utekl, nebezpečí pro Systém, musí být za každou cenu dopaden a odstraněn.
Rychlým krokem jsem prošel chodbou do své kanceláře a zabouchl za sebou dveře. Posadil jsem se do křesla, zvedl telefon a vytočil zkratku, která má můj hovor přesměrovat k cíli. Po chvilce čekání se ve sluchátku ozval mužský hlas:
,,Štáb Milice, útvar dvacet tři. Čím posloužím, pane?"
Útvar dvacet tři byl zaměřen na vyhledávání a eliminaci nepřátel Systému.
Jakmile se vedoucí důstojník útvaru ohlásil, spustil jsem:
,,Propusťte toho chlapa, co jste ho před třemi dny skřípli, a sledujte ho. Jakékoliv podezřelé chování okamžitě hlaste. Do dvanácti hodin pozatýkejte a začněte vyslýchat lidi, kteří jsou, nebo někdy byli, v kontaktu se sledovaným a proveďte prohlídky jejich bytů. Zítra ráno chci mít na stole hlášení z prvních výslechů a prohlídek."
,,Provedu, pane!"
Zavěsil jsem.

[Racek]

III

Pršelo. Obloha měla olověnou barvu a provazy deště kreslily na staré, zašlé fasády budov velké tmavé skvrny, které po dešti zase vyschnou. Ulice byly téměř prázdné. Jen občas kolem mě projelo nějaké auto, nebo prošel člověk. Upravil jsem si kapuci od černé bundy a pokračoval v chůzi širokou hlavní třídou. Po pohledu na hodinky jsem přidal do kroku. Mám málo času. Dneska poprvé po několika týdnech ukrývání a paranoi mám možnost se pomstít.
Kdyby ten hajzl prásknul jenom mě, nechal bych tu lidskou trosku na pokoji. Kvůli němu ale přišli o život čtyři mí přátelé. Dva z nich umučili během výslechu, při němž ani jeden z nich nepromluvil, třetí byl zastřelen Milicí při zatýkání a ten poslední se hodinu před výslechem oběsil v cele, aby z něj nemohli nic dostat. Tohle nemůžu nechat bez trestu.
Došel jsem na křižovatku a zahnul za roh. Kousek odsud je restaurace, kde se dnes ten zrádce má sejít s jedním důstojníkem Milice. Shodou okolností je to ten oficír, který nechal pozatýkat moje kamarády. Strčil jsem ruce do kapes od bundy. Pravicí jsem v jedné z nich nahmatal rukojeť pistole se sedmi ostrými v zásobníku. Na černém trhu se dá sehnat spousta užitečných věcí, ale stojí to těžké peníze.
Pomalu se blížím k cíli. Před vchodem do restaurace už čeká auto, které mě odsud odveze, až ty dva popravím. Prošel jsem dveřmi pod ušmudlaným vývěsním štítem zobrazujícím nůž a vidličku a rozhlédl jsem se. Okamžitě mě uhodil do očí rudý rolák. Ten člověk snad nic jiného nenosí. Naproti němu seděl mladý muž, zhruba třicetiletý, v šedivé uniformě Milice. Vykročil jsem přímo k nim.
Beze slova jsem se zastavil u jejich stolu. Ruka v kapse sevřela pistoli. Položil jsem ukazovák na spoušť. Srdce mi bušilo jako divé. Vyskakovalo až do krku. Začal jsem cítit příval adrenalinu.
Oba se na mě podívali. Zahleděl jsem se na chlapa v roláku.
,,Přišel jsem si pro tebe," řekl jsem chladně.
Věděl, kolik uhodilo. Podle obličeje by mě nepoznal, ale můj hlas se mu vštípil hluboko do paměti. Zorničky se mu rozšířily hrůzou a napětím. Milicionář nechápal, co se děje. Jen udiveně hleděl. Podíval jsem se do zrádcových hrůzyplných očí a vytrhl z kapsy pistoli. Lokálem třeskl výstřel. Ve stejném okamžiku se v práskačově čele objevila malá rudá dírka a z jeho temene vychrstla sprška krve. Převrátil se i se židlí dozadu. Okamžitě jsem namířil zbraň do obličeje muže v uniformě. Než jsem stačil stisknout spoušť, převrhl na mě stůl a vyskočil ze židle. Uskočil jsem a než jsem opět zacílil, ucítil jsem jeho pěst na své tváři. Síla úderu a neskutečná bolest v čelisti mě poslaly k zemi. Důstojník na mě skočil a znova se napřáhl. Tentokrát jsem byl rychlejší já. Rukojetí pistole jsem ho praštil do spánku. Zaúpěl a svezl se ze mě na zem. Vydrápal jsem se na nohy, nechal oficíra oficírem a rozběhl jsem se ke dveřím. Ty se ale rozletěly a dovnitř vtrhli dva členové pouliční hlídky Milice, kteří nejspíš slyšeli střelbu. Neváhal jsem a z blízka prvnímu z nich vpálil kulku do hrudi. Vyjekl, podlomila se mu kolena, padl na stůl, kolem nějž zrovna probíhal, svezl se z něj dolů a strhnul s sebou zakrvácený ubrus. Druhý proti mě zvedl ruku s pistolí, ale nestihl už stisknout kohoutek. Střelil jsem ho do krku. Okamžitě se za něj chytil, začal chroptět a odporoučel se k zemi.
Rozrazil jsem dveře a chtěl se rozběhnout k autu, které na mě mělo čekat. Míso toho jsem zůstal udiveně stát. Bylo pryč. Proč kurva odjel?! Rozhlédl jsem se. Pár metrů ode mě jsem uviděl vstup do úzké postranní uličky. Vběhl jsem dovnitř a utíkal, co mi nohy stačily. Za sebou jsem uslyšel nějaký výkřik, kterému jsem nerozuměl. Pak práskl výstřel a mě začalo něco teplého a lepkavého téct po rameni. Otočil jsem se. Mladý milicionář, kterého se mi nepodařilo zabít, se už hnal za mnou. Poslal jsem za ním dvě kulky, ale obě minuly cíl. Zabočil jsem do další, ještě užší uličky.
,,Kurva!"
Byla slepá. Postavil jsem se ke zdi hned za roh. Jakmile Milicionář vběhl do uličky, dostal levačkou ránu do nosu. Upadl. Zamířil jsem na něj a stiskl jsem spoušť. Ozvalo se kovové cvaknutí a pak už nešlo kohoutem vůbec pohnout. Zasekla se. Z bezradnosti jsem pistolí po důstojníkovi vší silou hodil, když se zrovna snažil vyhrabat na nohy. Udeřila ho do týla a opět ho poslala k zemi. Utekl jsem uličkou zpět na hlavní, kde zrovna u krajnice stál černý taxík. Rozběhl jsem se k němu, rychle nasedl a prásknul za sebou dveřmi.
,,Jeďte, je mi jedno kam, ale jeďtě! Hned!" houkl jsem na řidiče. Ten okamžitě nastartoval a rozjel se.
,,Proč tak spěcháte?" zeptal se klidně starý šedivý pán s knírkem, zatímco hnal auto vpřed.
,,To uvidíte zítra v novinách," odpověděl jsem.

[Racek]

IV

Otevřel jsem oči a převalil se na záda. V zátylku mi pulsovala silná bolest. Zvedl se mi žaludek. Během chviličky jsem se postavil na čtyři a vyzvracel se. Nevím, jak dlouho jsem tady ležel, ale byl jsem promočený na kost. Zjevně pršelo celou dobu, co jsem se tu válel v bezvědomí. A prší pořád. Byl jsem zmatený. Až po chvilce jsem si vzpoměl, co se vlastně stalo. Znova se mi navalilo a zem pode mnou s nechutným čvachtáním pokryla další dávka zvratků. Ještě chvíli jsem klečel nad obsahem mého žaludku a pak jsem se pomalu postavil a začal jsem přemýšlet.
Ta scéna z restaurace mě nijak nepřekvapila. Čekal jsem, že našeho informátora někdo bude chtít zabít. Ale nenapadlo mě, že to provede takhle. Ten střelec ale udělal chybu. Kdyby zamířil nejdřív na mě, nestihl bych už zareagovat. Tu bolest hlavy si škaredě odskáče.
Rozhlédl jsem se kolem sebe a na zemi uviděl pistoli, která mi pravděpodobně způsobila otřes mozku. Neubránil jsem se vítězoslavnému úsměvu, vytáhl jsem z kapsy kapesník a uchopil do něj zbraň. Teď už nám chlapec neuteče. Při registraci občnů se lidem snímají otisky prstů. Podle nich si ho najdeme...


V.

Seděl jsem ve svém bytě na židli a přede mnou na stole se válely dnešní noviny. Z jejich titulní stránky na mě civěla má vlastní fotka a nad ní svítil dvoupalcový titulek "Vrah a nepřítel Systému na útěku." Tímhle pro mě hra skončila. Jsem odepsaný. Nikdo mi teď už nebude chtít pomoct. Ne proto, že by nechtěli, ale proto, že by se báli. Čekal by je stejný trest, jako mě. Upálení za živa v ocelové kleci.
Zvedl jsem ze stolu lahev silné kořalky a skleničku. Chtěl jsem si nalít, ale rozmyslel jsem si to. Skleničku jsem prudce mrštil směrem ke zdi, o kterou se s cinkotem roztříštila a zavdal jsem si několik hltů rovnou z lahve. Dobře, že nemám rodinu. Teď už bych je nezvládl ochránit. Zemřeli by v plamenech se mnou. Ti bastardi spolu s lidmi, jako jsem já, upalují i jejich děti... Opět jsem si lokl a přemýšlel. Proč se tohle všechno vůbec děje? Proč lidé nemohou žít svobodně? Proč jsou otroky Systému? Sakra, jak mohl někdo dovolit, aby se k moci dostal Vůdce?
Znova jsem se napil, vstal jsem a trochu se zapotácel. Ta pálenka mi už začínala stoupat do hlavy. Přešel jsem ke sporáku, pustil plyn a zase se šel posadit. Vytáhnul jsem z kapsy benzínový zapalovač a pomalu jsem palcem odklápěl a znova zacvakával víčko. Má tvář se zachmuřila. Byl jsem plně zaměstnán zapalovačem. Během cvakání jsem si prohlížel křesací kolečko, zčernalý knotek i dírkovaný plíšek, který jej uzavíral v náruči obklíčení. Přemýšlel jsem.
,,Co se asi stane, když škrtnu?" ptal jsem se sám sebe. Ze sporáku syčel plyn.
,,Kam se dostanu, až umřu?" ptal jsem se dál. ,,Bude to nějaké lepří místo, nebo stejně špinavá díra, jako je tenhle svět?"
Zaklapnul jsem víčko zapalovače a sevřel ho v dlani. Na schodišti byl slyšet dusot těžkých bot.
,,Tohle všechno... Tohle všechno nemůže být reálné. Musí to být jenom noční můra."
Znova jsem se podíval na zapalovač. Jakoby z velké dálky jsem slyšel, jak do dveří mého bytu někdo znova a znova naráží něčím těžkým. Odklopil jsem víčko a položil palec na křesací kolečko. Plyn stále unikal do místnosti.
,,Já už tady nic nezmůžu... Ale jiní lidé... Někdo další... Určitě se najde někdo další... Určitě někdo bude pokračovat... Určitě se někomu podaří svrhnout Vůdce... Dát lidem svobodu..."
Poslední slovo mi znělo v hlavě pořád dokola jako ozvěna. Jeho zvuk se zesiloval a ztlumoval, vzdaloval a přibližoval. Plně zaměstnal mou mysl.
V dálce jsem uslyšel řev a dusot. Rozbitými dveřmi se do bytu hrnuli milicionáři. Naběhli do kuchyně, mířili na mě puškami a křičeli na mě. Plyn stále syčel. V hlavě se stále opakovalo jediné slovo: ,,Svobodu... svobodu... svobodu..."
Jako omámený jsem zvedl hlavu a pohlédl na křičící milicionáře a po chvilce ji opět sklopil k ruce s benzíňákem. Všechno se mi zdálo zpomalené.
,,Svobodu," zašeptal jsem tiše... Plyn tekl ze sporáku... Kloub na palci zbělel tlakem...
Zapalovač škrtnul...

[Racek]

Úprava poslední kapitoly:


V.

Seděl jsem ve svém bytě na židli a přede mnou na stole se válely dnešní noviny. Z jejich titulní stránky na mě civěla má vlastní fotka a nad ní svítil dvoupalcový titulek "Nepřítel Systému na útěku." Tímhle pro mě hra skončila. Někdo mě musel vidět, když jsem útíkal z bytu toho slizouna, kterého jsem zastřelil včera v restauraci. Kromě toho jsem si taky uvědomil, že jsem svou pistoli nechal ležet vedle Milicionáře, který s ní ode mě dostal po hlavě. Kdybych nezpanikařil, zbraň ze země sebral a důstojníka dorazil nožem, neměli by teď moje otisky prstů. Ale to už není důležité. Jsem odepsaný. Nikdo mi teď už nebude chtít pomoct. Ne proto, že by nechtěli, ale proto, že by se báli. Čekal by je stejný trest, jako mě. Upálení za živa v ocelové kleci.
Zvedl jsem ze stolu lahev silné kořalky a skleničku. Chtěl jsem si nalít, ale rozmyslel jsem si to. Skleničku jsem prudce mrštil směrem ke zdi, o kterou se s cinkotem roztříštila a zavdal jsem si několik hltů rovnou z lahve. Dobře, že nemám rodinu. Teď už bych je nezvládl ochránit. Zemřeli by v plamenech se mnou. Ti bastardi spolu s lidmi, jako jsem já, upalují i jejich děti... Opět jsem si znechuceně lokl a přemýšlel. Proč se tohle všechno vůbec děje? Proč lidé nemohou žít svobodně? Proč jsou otroky Systému? Sakra, jak mohl někdo dovolit, aby se k moci dostal Vůdce?
Znova jsem se napil, vstal jsem a trochu se zapotácel. Ta pálenka mi už začínala stoupat do hlavy. Přešel jsem ke sporáku, pustil plyn a zase se šel posadit. Vytáhnul jsem z kapsy benzínový zapalovač a pomalu jsem palcem odklápěl a znova zacvakával víčko. Má tvář se zachmuřila. Byl jsem plně zaměstnán zapalovačem. Během cvakání jsem si prohlížel křesací kolečko, zčernalý knotek i dírkovaný plíšek, který jej uzavíral v náruči obklíčení. Přemýšlel jsem.
,,Co se asi stane, když škrtnu?" ptal jsem se sám sebe. Ze sporáku syčel plyn.
,,Jaké to bude po smrti?" ptal jsem se dál. Bylo mi nad slunce jasné, že se blíží můj konec. Měl jsem strach. Strach z bolesti, které mi způsobí plameny v popravčí kleci. Strach z toho, co mě čeká na druhém břehu... Zachmuřeně jsem se pousmál.
Zaklapnul jsem víčko zapalovače a sevřel ho v dlani. Na schodišti byl slyšet dusot těžkých bot.
,,Je na druhé straně vůbec něco?" pokračoval jsem ve svém tichém monologu.
Byl jsem zvědavý. Rád bych zjistil, kdam mě převozník za dvě mince odveze. Ale mám z toho strach. Nebojím se smrti samotné. Bojím se toho, co přijde po ní. Bude to vysvobození, nebo věčné zatracení?
Znova jsem se podíval na zapalovač. Jakoby z velké dálky jsem slyšel, jak do dveří mého bytu někdo znova a znova naráží něčím těžkým. Odklopil jsem víčko a položil palec na křesací kolečko. Plyn stále unikal do místnosti.
,,Já už tady nic nezmůžu... Ale jiní lidé... Někdo další... Určitě se najde někdo další... Určitě někdo bude pokračovat... Určitě se někomu podaří svrhnout Vůdce... Dát lidem svobodu..."
Poslední slovo mi znělo v hlavě pořád dokola jako ozvěna. Jeho zvuk se zesiloval a ztlumoval, vzdaloval a přibližoval. Plně zaměstnal mou mysl.
V dálce jsem uslyšel řev a dusot. Rozbitými dveřmi se do bytu hrnuli milicionáři. Naběhli do kuchyně, mířili na mě puškami a křičeli na mě. Plyn stále syčel. V hlavě se stále opakovalo jediné slovo: ,,Svobodu... svobodu... svobodu..."
Jako omámený jsem zvedl hlavu, pohlédl na křičící milicionáře a po chvilce ji opět sklopil k ruce s benzíňákem. Všechno se mi zdálo zpomalené.
,,Svobodu," zašeptal jsem tiše... Plyn ze sporáku pořád unikal.... Kloub na palci zbělel tlakem...
Zapalovač škrtnul...