[stepan-hawk]

Tady v tomto tématu budou sem tam zveřejňovány příběhy, které se do oficiálního vyprávění světa KK nepatří. Ale svět je stejný a občas se příběhy prolínají a potkávají.

[stepan-hawk]

Tento příběh je dárek všem čtenářům, kromě The.marka a Fabika. Všechni ostatní mohou číst a stáhnout si dle libosti. Pro ty dva to není a porušují případným přečtením soukromý majetek.

Lubomír
(1931, 181 cm, 70 kg)
Kolik chyb stačí?
„Kolik tedy stačí udělat chyb, aby se to při průšvihu setkalo s nepříjemnými konsekvencemi?“ zeptal se mne Tomislav. Měl jsem radost, že si s ním mohu zase jednou na toto téma poklábosit. Dneska jsem měl vůbec hezký den. Ráno jsem našel v mailu informaci, že mi byl přidělen grant o který jsem usiloval už pár let, měl jsem na dnešní odpoledne naplánované chvilky radosti a teď ještě tohle. Do třetice všeho dobrého. Pak jsem se v duchu vrátil k otázce a hluboce jsem se nad ní zamyslel. Přišlo mi, že na toto neexistuje jednoduchá odpověď. Mezitím jsem nalil do konvice vařicí vodu a vložil do ní sítko s čajem. Pak jsem se otočil a uviděl, že Tomislav v klubovce asi usnul. Tak jsem postavil tác s konvicí a hrnečky na konferenční stolek a využil té chvíle, než se vzbudí, k tomu, že jsem si sednul na chvíli k počítači a začal se dívat na různé stránky.
Internet běžel hodně rychle a po asi čtvrthodině jsem se podíval i na stránky zabývající se Velkými Průšvihy. Pár nových příspěvků tam bylo a hned ten první, který jsem otevřel, mi vyrazil dech. Byl starý pár desítek vteřin a zněl: „Koukám z okna a na ulici tam leží asi pět lidí a několik dalších tam bezcílně bloudí. Co se to sakra děje? Mám pocit, že to na co jsme se tak dlouho připravovali a čeho jsme se báli je tady. Všem přeji hodně štěstí a jdu si připravit kvér. Nečekal jsem zombie apokalypsu, ale rozhodně se s ní hodlám vypořádat a přežít ji.“ ´To si snad dělá legraci,´ pomyslel jsem si. Jenže než jsem se nad tím stihl opravdu zamyslet, tak mi počítač před očima zmrtvěl. A to navzdory tomu, že se jednalo o laptop a tudíž by ho výpadek proudu tak rychle ohrozit neměl. Podíval jsem se na hodiny na zdi. Nešly. Vytáhl jsem z kapsy telefon a zjistil, že je také mimo provoz. „Nekecal,“ řekl jsem a položil mobil na stůl. V tuto chvíli se jednalo o zbytečnou mrtvou váhu. Podíval jsem se na hodinky. „9:30 12 dubna 2014. Začátek konce světa. Nebo minimálně v té podobě jak ho známe.“
„Tomislave,“ řekl jsem a zatřásl kolegou. Nic se nestalo. „Tomislave??“ Zatřásl jsem ještě jednou a silněji. Kolega stále nereagoval. Pak jsem se podíval z okna. Před budovou ústavu bylo vidět jednoho stojícího muže a na zemi ležící starší paní, kterou olizoval její boloňský psík. „ježíšmarjá,“ vylétlo ze mne. Změřil jsem Tomislavovi puls. Měl ho, ale nezdál se mi právě silný. Prostředky na zavolání pomoci ale nemám. To nemá asi v tuto chvíli nikdo v republice. Tak jsem provedl rekognoskaci věcí, které mám k dispozici. Pistole s dvěma náhradními zásobníky, dvě chemická světla, kápézetka, ledková baterka, která samozřejmě nešla a tak jsem ji také odložil, láhev vody, lékárnička, zapalovač, nůž a tabulka čokolády. Dal jsem si tyto věci kromě baterky do malého batůžku. Jen pistoli se zásobníky jsem si dal do podpažního pouzdra, které jsem měl schované ve skříni. Pak jsem ještě jednou zkusil probrat Tomislava, ale když se mi to nepodařilo, tak jsem zamířil z práce domů. Pak mne napadlo, že bude lépe se ještě před tím – cestou podívat ke Karlovi do servisu. Stejně to mám poněkud po cestě.
´Výťah opäť nechodí, tak zdolať 13 poschodí, zostáva mi znovu po svojich.´ vybavil se mi text písničky, když jsem automaticky zmáčknul knoflík výtahu a teprve absence potvrzovacího pípnutí mi připomněla, jak je na tom technika. A tak jsem použil schodiště. Naštěstí jsem byl jen ve čtvrtém patře. To třinácté bych dolů dával velmi nerad ve svém věku. Nahoru ještě méně rád. Vrátný vypadal jako mrtvý a kontrola pulsu mi jeho vzhled potvrdila. Opravdu byl mrtvý. Přitom Tomislav byl naživu. Podíval jsem se, zda nemá vrátný pistoli, ale asi byla v malém pohotovostním trezůrku, který byl ale na tlačítkový kód a tudíž momentálně byla pistole mimo můj dosah i v takovém případě, kdy bych znal heslo. Opatrně jsem vyhlédl před budovu a využil k tomu i soustavu zrcátek, kterou si před oknem vrátní nainstalovali, aby uhlídali sprejery. Ti se předtím několikráte na fasádě ústavu podepsali. Obrazně a dle svého názoru asi i doslova.
Přesvědčil jsem se, jestli mi jde pistole opravdu vytáhnout hladce z pouzdra a vyšel jsem na ulici. Čekal bych, že ty zombie budou spíše kachna, ale připravit se mohu. Zbraní ale do té doby, než si to ověřím, mávat nebudu. Zamířil jsem k tomu chlápkovi, který stál na jednom místě. Při tom se mi hlavou honily scény ze všech možných zombie knížek. Podíval jsem se tomu chlapíkovi zblízka do obličeje a při tom jsem měl ruku na pistoli. Naštěstí se nic nestalo. Přiznávám, že bych opravdu nerad začínal tuhle strašnou dobu tím, že někoho zastřelím. To nebylo naštěstí nutné a já vyrazil dál.
Netrvalo ani jeden blok a potkal jsem asi patnáctiletou holku, která vypadala, že je v pořádku. Tedy alespoň z hlediska zasažení tím něčím. Jenže běžela po druhé straně ulice, než kde jsem šel já a basebalovou pálkou, kterou nesla, systematicky rozbíjela u všech aut přední a zadní sklo. Při tom jsem slyšel, jak pokřikuje: „Když nebudu jezdit já, tak nebude jezdit nikdo.“ Byl jsem rád, že je na druhé straně ulice. Nerad bych tak brzy vytahoval zbraň. Za dalším rohem jsem potkal člověka, který se potácel. V první chvíli jsem myslel, jestli není opilý, ale nic jsem z něj necítil a motal se tak nějak jinak než běžný ožrala. Zkusil jsem na něm s rukou na pistoli podobný pokus jako s tím člověkem stojícím u nás před ústavem. Ale ani tenhle nic agresivního neudělal a tak jsem si oddechl, že se nejspíše opravdu nejedná o zombie.
Dál jsem se pohyboval opatrně. Nějakou chvíli jsem přemýšlel nad tím jestli si troufnout přes mosty a nebo to obejít, ale pak jsem si řekl, že primárně bych se měl dostat domů a cesta přes most není o mnoho rizikovější než cesta po ulici a je značně kratší a neměl bych se unavovat hned na začátku. Tak jsem zamířil přes Trojský most. Za ním jsem se opatrně protáhnul pod viaduktem a při tom se neustále důkladně rozhlížel. Zatím se žádné potíže neobjevily, ale nevěřil jsem, že to vydrží.
To se potvrdilo již zanedlouho. Za křižovatkou jsem přešel na druhou stranu ulice, abych se v případě problémů mohl schovat mezi zelení. To jsem také zakrátko udělal, protože přede mnou se ozvalo zaječení z tramvaje, která vypadala normálně zastavená a měla otevřené některé dveře. Z jedněch vytáhl nějaký bouchač za vlasy holku. „To si jako ty krávo myslíš, že se před náma schováš v tramvaji jako debil a že tě přehlídneme?“ Holka ječela a brečela. Asi jí cloumání za vlasy hodně bolelo. Já už měl v ruce pistoli, ale na tuhle vzdálenost se mi nechtělo plýtvat náboji. Sice jich mám dva náhradní zásobníky, ale v době, co právě nastává, může být každý náboj rozdílem mezi smrtí a životem.
Vytáhl jsem malý dalekohled, abych si dotyčného lépe prohlédnul. V ten okamžik se za těmi dvěma vynořili z tramvaje další dva skinhedi. Ti sice nebyli tak robustní jako ten první, ale hubení nebyli. Ten první byl docela kolos. I když jako náš skupinový zbrojíř nebyl. Teď se otočil a na jedné jeho holé ruce bylo vidět tetování zobrazující německého parašutistu a na druhém měl klíč v rádoby štítu. Mám pocit, že to byl znak nějaké německé druhoválečné jednotky. Ale podle mé paměti němečtí parašutisté měli jiný znak. Raději jsem nad tou podružností přestal přemýšlet a místo toho prohlížel ty tři, abych věděl, co mají za zbraně. Ten jejich šéf měl v ruce kovovou trubku a za opaskem velký nůž. Ten nejhubenější z nich, který měl svaly jako dělník se sbíječkou, měl kolem ruky omotaný kus řetězu a jeho delší konec visel volně k zemi. Ten třetí měl dřevěnou basebalovou pálku. ´Nemít v ruce pistoli, tak se vás bojím pánové,´ pomyslil jsem si.
Do přímé akce se mi ale nechtělo. Vzdálenost byla přeci jen na jistý zásah trochu velká a zásobník bych mohl vystřílet dříve, než je všechny vyřadím a mít některého z nich v zádech se mi nezdálo zrovna optimální. Ten největší s holkou hodil na zem a ta znovu zaječela ještě zoufaleji. Já začal přemýšlet, jestli vydržím zůstat stranou, když ji začnou znásilňovat.
Najednou jsem si všiml nějakého mladíka, který šel po protějším chodníku a v rukou měl dvě látkové tašky s nákupem. O chvíli později si ho všiml i ten šéf. Mladík se podíval na dívku ležící na zemi a na ty tři a ohrnul znechuceně ret. „Šéf“ hodil holčinu do náruče svým dvěma společníkům a vykročil k mladíkovi. „Máš nějakej problém kreténe?“ řekl a ukázal na mladíka asi z metru a půl tou trubkou až se její konec málem dotknul hrudníku toho mladíka. Ten asi třicetiletý mladík byl docela při těle a tašky v jeho rukou se v tuhle chvíli trochu zachvěly. „Šéf“ si evidentně pomyslel, že ho vystrašil a vítězoslavně se otočil na svoje kumpány. To byla chyba, protože já jsem i ze své vzdálenosti viděl, že ve skutečnosti se jednalo o strašné naštvání. Mladík pohnul rukou a taška se rozletěla vzduchem horním obloukem proti „šéfově“ hlavě. Šéf sice zaznamenal, že se něco děje a dokonce stihl strčit tašce do cesty ruku, ale mám pocit, že by nestačilo ani, kdyby tam dal tu trubku. „Šéf“ byl sražen na zem a zlitý obsahem láhví. Kromě toho z něj tekla na pár místech krev a všude byl cítit silný alkohol.
„Ty zasranej hajzle já … já … já ti ukážu,“ zakřičel, zatímco se snažil sebrat. Mladík ho v klidu obešel a zamířil k těm dvěma. A jen přes rameno hodil zapálený benzínový zapalovač. V láhvi byl alkohol a teď na bavlněném kvalitním oblečení velmi rychle chytnul. Jekot šéfa zněl docela strašidelně. Ti dva se tvářili docela vyděšeně. Asi jim na začátku nedošlo, že to, že nefungují zákony, by mohli pocítit i ze strany obětí. Vzápětí se rozhodl převzít iniciativu ten s baseballovou pálkou. Rozmáchnul se a mávnul proti hlavě. Jenže v tu chvíli mu ta holka podtrhla nohy a tak se pálka jen mihla vzduchem a netrefila. Mladík neváhal a o hlavu mu rozbil druhou tašku. Tenhle tam nestihl dát ani ruku a tak se po zásahu bezhlesně složil k zemi.
Vykročil jsem směrem k nim. Třetí rváč nejdříve vyřadil holku kopancem a pak mladíka vzal řetězem přes stehno. Mladík se zapotácel a chytil rváče kolem krku. Ten nejdříve chtěl škrtit na oplátku, ale při síle protivníkova krku to po chvilce vzdal a místo toho nejdříve ručně zkusil uvolnit sevření. Jenže to bylo jako páčit traverzu šroubovkákem, tak sáhnul do kapsy a vytáhnul vystřelovák. To už jsem stál vedle něj a tak jsem mu před oči strčil pistoli právě, když mladíkovi přiložil nůž na předloktí. Zarazil se a zkusil se ohlédnout na mne. Mladík ho v tu chvíli pustil a vrazil mu ránu do zubů. Při svém naštvání ovšem udeřil tak silně, že tím rváčem hodil o bok tramvaje. Nežli se rváč vzpamatoval, tak u něj mladík stál a mlátil mu po nějakou dobu hlavou o bok tramvaje.
Když se konečně po asi osmé ráně rváč sesunul k zemi, tak se mladík unaveně opřel o bok tramvaje. Holka se probrala a rozhlížela se co se děje. „Co se stalo?“ zeptala se mne. „Přepadli vás.“ „To vím. Já myslím co se stalo se světem.“ „Tak na tuto otázku již není tak jednoduchá odpověď. Asi nejjednoduší by bylo popsati to anglickým termínem WSHTF.“ „Co?“ „When shit hit the fan.“ „Co?“ „No do češtiny bych to přeložil jako, když se svět dostane do sraček.“ „A to jako na jak dlouho?“ „Třeba na sto let. Kdo ví. Záleží na rozsahu katastrofy, ale pár měsíců minimálně.“ „Pár měsíců???“ Dívka se tvářila strašně vyděšeně. „Taky to může být TEOTWAWKI.“ „Šmarjá to je zase co?“ „The End Of The World As We Know It“ Dívka se začala tváři o mnoho vyděšeněji. „O tom už jsem slyšela.“ „Tím lépe pro vás,“ odpověděl jsem značně suše.
Rozhlédl jsem se po zemi na zbytky obou tašek a uviděl, že obsah se skládal z alkoholu, pár doutníků a krabiček rohypnolu. Slečna mě obejmula asi jako poděkování a při tom zašeptala“ „Já nevím, jak tohle přežiju. Já se prát neumím. Nechtěl byste, abych šla s Váma?“ V poslední otázce se mi zdálo, že jsem slyšel docela přemáhání. Podíval jsem se na ní a na chvilku se zamyslel. Děvče bylo zoufalé a evidentně hledalo stéblo, kterého by se chytilo. „Měla jsi ještě jednoho zachránce a ten odvedl větší část práce,“ řekl jsem směrem k ní tónem, který jsem na konferencích používal ve chvíli, kdy se měli posluchači nad věcí zamyslet. Dívka se otočila k mladíkovi. „Ten tě ochrání lépe než já.“ Dívka k němu sice nakročila, ale já ji chytil za ruku, protože ještě byla dle mne na místě jedna informace. Rychle jsem jí řekl: „Jenže musí být naživu a podle obsahu tašek se právě chystal spáchat sebevraždu. Dej mu důvod žít, drž se ho a on tě bude chránit více než svůj život.“ Dívka se na mne otočila a s vážnou tváří přikývla.
„Ty jsi ale silný. A jak jsi si s nima poradil. Seš vážně borec,“ řekla dívka a v okamžiku, kdy se k ní mladík udiveně otočil, tak mu vlepila vášnivý polibek a objala ho. Mladík z toho byl evidentně naprosto perplex. Usmál jsem se nad tím. Možná by nebylo špatné se s nimi do začátku spojit, ale já se chtěl co nejdříve dostat ke Karlovi a především domů, kde jsem měl připravené věci pro případ katastrofy a kde jsem se měl setkat s dvěma až třemi dalšími lidmi v případě potíží. Já měl na starosti myšlení, plánování a informace, Karel vozidla a náš třetí kolega se staral o zbraně a ochranu všeobecně.
Další dívčin vášnivý polibek mne vytrhnul ze zamyšlení. Mladík se na mne podíval a teprve teď si zjevně uvědomil, že jsem mu dost pomohl. Kdo ví, zdali jsem mu svým činem nezachránil život. „Děkuju. Kam míříte?“ Mávl jsem svojí paží směrem na Vltavskou a mladík na oplátku mávl směrem na východ. „Já jdu s tebou,“ zavěsila se do něj dívka. Mladík vypadal, že se bojí uvěřit tomu, co se právě děje, protože několikrát nevěřícně zamrkal.
Oba mladí vykročili pryč a já uslyšel, jak za mnou zasténal ten, který se oháněl baseballovou pálkou. Otočil jsem se k němu a přemýšlel jsem co s ním a s tím druhým nepřítelem s řetězem udělám. Oba dva vypadali, že sice nejsou v nejlepším stavu, ale lidé jejich sorty se z těchto nepříznivých stavů dostávají poměrně nemalou rychlostí. A vzhledem k situaci, která panuje v přehlédnutelném okolí, by bylo lepší jejich sortu vyřadit z děje věcí budoucích. Jejich jednání by bylo vedené pravděpodobně výhradně vlastním prospěchem a lidí žijících na úkor ostatních bude zajisté v brzké době sdostatek. Takže je třeba s nimi něco udělat.
Nejprve jsem si stáhl z krku šátek a začal ho překládat, abych ho použil jako tlumič, ale potom jsem se rozhodl, že teď není nejvhodnější okamžik pro plýtvání municí. Sáhl jsem do kapsy a vytáhnul vystřelovací nůž. Mladík se pohnul, jako by tušil, co ho čeká. Přistoupil jsem k němu, předklonil se, dal stranou jeho koženou bundu, kterou bych měl problém jednoduše propíchnout a zabodl nůž mezi žebry do místa, kde jsem tušil srdce. Lump se po zásahu zazmítal tak rychle, že jsem nestihl vytáhnout nůž z rány a pohyby těla mi ho vyškubly z ruky. Po chvíli zmítání skončilo a lump strnul. Polovina práce byla za mnou a druhá přede mnou.
Mladík s omláceným obličejem zasténal a začal se bez rozmyslu plazit sem a tam tempem zmrzačeného hlemýždě. Na rozdíl od kolegy měl džínovou bundu, ale při jeho pohybech jsem si nebyl jistý jestli by byl šťastný nápad, abych ji zkoušel probodnout a při tom zneškodnit darebáka v ní oblečeného. Přistoupil jsem k právě zneškodněnému a vytáhnul z něj svůj nůž. Předklonil jsem se k plazícímu. Ukázalo se, že ve skutečnosti na tom není zase tak špatně, jak se mne snažil tímto divadélkem přesvědčit. Když jsem se k němu sehnul, tak mi rukou hrábnul po nohou. Bylo to poněkud nepřesné a navíc jsem to tak trochu jsem čekal a nastavil jsem ruce do cesty nůž. Kvalitní ostří z ruky málem odkrojilo malíček a mladík ucuknul rukama zpět. Bohužel to vypadalo, že to bude těžší. Mladík zabublal: „Já tě zabiju ty hajzle. Budeš litovat, že ses se mnou vůbec setkal.“ „Vaše prohlášení je v mnohém pravdivé. Opravdu lituji toho, že jsem byl okolnostmi donucen se s vámi seznámit. A stejně tak je pravda, že k zabíjení dojde. Jen nebudete vy zabíjet mne. Řečeno klasickou hláškou – není tomu tak. Ba právě naopak.“ Mladík pochopil, že nebude bojovat o svojí kratochvíli, ale o svoje přežití. Zkusil si pravicí z očí vytřít krev, která mu tam stékala, a při tom zaskučel bolestí. Chtěl se postavit, ale když se opřel o levou ruku, tak se ozvalo křupnutí a zápěstí se mu zlomilo. Darebák zaječel bolestí a klekl si zpět na pravé koleno.
Přistoupil jsem k němu a máchnul pálkou. Mladík viděl, co se blíží, tak se pálce vyhnul a vyrazil proti mně ramenem. Kdyby stál na nohou, tak mě trefil. Ale chybějící podkolení stačilo k tomu, aby se o mne otřel místo přímého zásahu. Pravačkou se mne chytil, ale klepnul jsem ho pálkou do levého zápěstí a tak mě pustil a chytil se pravou rukou za levé zápěstí. Další klepnutí jsem mu uštědřil do hlavy a v okamžiku, kdy se svalil, jsem ho uhodil do kotníků, abych si pojistil, že už mi neuteče. Darebák mne střídavě proklínal a prosil o milost. Místo milosti se dočkal už jen tří dalších ran do hlavy, které ukončily jeho pozemskou pouť.
´Hmmm. Asi nejsem tak hodný, jak si o mně náš zbrojíř myslí…. nebo myslel, jestli ho To zasáhlo natvrdo,´ řekl jsem si v duchu. Rozhlédl jsem se kolem sebe, podíval jsem se, jestli pánové u sebe nemají něco užitečného, ale nic takového jsem nenašel a tak jsem vyrazil dál. Prošel jsem pod viaduktem, vyšel po schodech nahoru a dal se ulicí Na šachtě. Uslyšel jsem zašustění v křoví a zastavil jsem se. Dotyčný mě asi viděl a v okamžiku, kdy jsem se zastavil, tak se ke mně skrz toto křoví rozběhl. Pokusil jsem se co nejrychleji vytáhnout a připravit pistoli, ale skočil ke mně tak rychle, že mě do ruky s pistolí udeřil dříve, nežli jsem na něj stihl zamířit. Vypadal jako jeden z těch mladíků, kteří si potřebují neustále dokazovat, jak jsou skvělí. Kožená bunda, nagelované a pečlivě tvarované vlasy a v obličeji masku naprosté arogance.
Teď se ušklíbl nad tím, jak se mu podařilo mi vyrazit pistoli a dal si ruce v bok a zadeklamoval: „Tak ty si na mě budeš brát pistoli dědku?“ Já jsem se nevykecával a raději z kapsy vytáhnul nůž a zmáčknutím tlačítka ho otevřel. Mladíka to lehce zarazilo. Asi nečekal , že budu reagovat tak rychle. Uvažoval jsem, jestli se ohnout pro pistoli, ale bál jsem se, že by mi mohlo rupnout v zádech a nestihl bych se dost rychle narovnat. Mladíkovi toto moje váhání došlo a tak si olíznul rty a k něčemu se odhodlával. Bleskově jsem se rozhlédl. Na jedné straně křoví a tam se mu neschovám. Na druhé straně řada domů a nejbližší z nich byl dokonce otevřený. Nejspíše proto, že to někoho zasáhnulo zrovna při vstupu do domu. Dokonce byly v zámku klíče, ale bohužel zvenčí, takže bych nestihl je vytáhnout a ještě za sebou následně zavřít a zamknout.
Mladík se po pistoli vrhnul a já mu jí rychle odkopl do těch otevřených dveří domu. Chvíli poskakovala po dlaždicích a pak se zastavila odhadem necelých šest metrů od nás. Zároveň jsem stihl mladíka říznout na hlavě dříve, nežli stihl cuknouti zpět. Vyjeknul a začal mi slibovat tresty všemožného ražení. Pak se zarazil, podíval se za pistolí a prohlásil: „Stejně si si to už vlastně posral ty dědulo.“ Procházkovým krokem zamířil pro pistoli a při tom si na rozřízlé čelo přiložil papírový kapesník. Když byl asi metr od pistole, tak jsem zareagoval co nejrycheji. Přiskočil jsem ke dveřím, odstrčil nohu, která dveře držela otevřené, zabouchl jsem je a zamknul. Z druhé strany se ozvalo zasakrování a pak tři výstřely skrz dveře. To už jsem se naštěstí nacházel mimo rám dveří. Počal jsem utíkat pryč. Ozval se další výstřel, kterým se asi snažil odstřelit zámek. Naštěstí snad byl kvalitní a tak zatím držel.
Už když jsem byl v ulici Bubenské a ještě stále se snažil popobíhat, tak jsem za sebou uslyšel ještě jeden výstřel. Pokračoval jsem směrem ke Karlovi. Během dalších deseti minut jsem se tam dostal a naštěstí bez dalších problémů. Karel byl v garáži a ležel pod autem. Dokonce se ještě usmíval, ale tělo už bohužel tuhlo. Vypadalo to, že umřel hned a stalo se mu to při jeho oblíbené činnosti hrabání se v autech. Přemýšlel jsem jestli jsem už sám a nebo ještě můžu doufat, že to byla pro náš trojčlenný tým jediná ztráta. No odpoledne měl zbrojíř dorazit, tak uvidím.
Prohledal jsem to u něj v servisu, ale nenašel jsem žádnou zbraň. Tedy našel jsem skříň s kódovaným zámkem, ale kód, který mi před půl rokem sdělil, nefungoval a vzhledem k šestimístnosti zámku jsem se domníval, že je pravděpodobnost prolomení kódu poměrně nevýznamná a tak jsem se po pokusném zadání Karlova data narození dále nesnažil.
Vyrazil jsem opět na jih a zanedlouho stál nedaleko Hlávkova mostu. Nedaleko byla služebna městské policie, ale při mé smůle zrovna v ní byl další člověk, který byl v pořádku. Byl to policista a byl docela nervózní. Sakramentsky nervózní z toho co se děje. Tak jsem mu popsal co se dle mých znalostí děje, ale bohužel mi nevěřil a když mi popsal, že se tady parta bezdomovců zkoušela zmocnit zbraní a že nemá spojení s nikým dalším, tak jsem usoudil, že nemá cenu se snažit o jeho uvedení do problému a vyrazil dál. Když jsem byl zpátky na Bubenečské, tak jsem uviděl asi dvě osoby, které v dáli přecházely přes Hlávkův most. Usoudil jsem, že lepší bude se nikým nevidět, protože moje zatímní kontakty byly z mého pohledu poněkud tristní. Tak jsem vyrazil opatrně přes křižovatku a opatrně přecházel mezi keři. Došel jsem až k začátku železničního mostu a vyšplhal se po svahu na něj.
Cestou přes železniční most jsem se rozhlížel kolem a uviděl mrtvolu plující na hladině. Domníval jsem se, že těch mrtvol tudy propluje v nejbližší době ještě více. (A to ani něvěděl, že nejvíce mrtvol tudy popluje zásluhou jím zachráněného človíčka, který při organizování přežití na Vyšehradě bude používat Vltavu jako nejpohodlnější hřbitov. – poznámka pro korektory. V povídce nakonec nebude.) Pokračoval jsem až na konec mostu a cestou se vyhnul vlaku, který tam stál. Zjistil jsem, že se na mne z jednoho okna dívá nějaký člověk, ale když jsem mu zkusil zamávat, tak nereagoval. Asi také patřil k postiženým. Někdo mladší by se možná z mostu dostal již dříve, ale já se nakonec dostal na úroveň okolního terénu až seběhnutím po svahu do Pernerovy ulice. Na rohu tam hořela restaurace. Přemýšlel jsem zdali se požár rozšíří nebo nikoliv, ale poté jsem si řekl, že to neví věc hodná mého zamýšlení, protože mne nijak neohrožuje. Doufal jsem, že ještě než se setmí, tak budu na cestě z Prahy pryč a na této cestě už budu vybaven z věcí, které se nacházely u mne doma. Část z nich dokonce v obalu chránícím je před pulsem.
Nejspíše vyrazím někam do lesů a nebo na naši únikovou základnu. Napil jsem se znovu ze své láhve a viděl, že z ní už ubyla téměř půlka. Na dalším rohu jsem si všiml nápisu večerka. Večer nebyl, ale i tak jsem do obchodu zašel a láhev si tam doplnil. Prodavačka ležela na zemi a vypadala ve stejném stavu jako Tomislav. Rozhlédl jsem se po obchodě a automaticky mi začalo naskakovat třídění co je vhodné a co není vhodné pro zabalení na cestu. To ovšem nebylo na místě. Jen jsem si vzal jedny sušenky a z láhve, ze které jsem doplňoval svoji, jsem to zapil a vyrazil dále.
Prošel jsem kolem hořící restaurace a prošel pod viaduktem. Šel jsem podél zdi a schovával se mezi auty a poté prošel pod mosty vedoucími na Masaryčku i na Wilsoňák. Pociťoval jsem nervozitu z toho, že navzdory svým přípravám už nejsem ozbrojen. V takovéhle situaci mi právě míjená zastávka „armádní muzeum“ přišla jako ironie. Na okamžik jsem se zamyslel, jestli by se nahoře v muzeu nenašla nějaká zbraň, ale usoudil jsem, že střelná s municí nikoliv a kvůli pouhopouhé chladné se mi zase nechtělo do toho kopce a tam rozbíjet nějakou výlohu.
V Husistské ulici se náhle v protisměru objevila parta cigánů. Kolem nebylo mnoho úkrytů kam se schovat a tak jsem se postavil do telefonní budky, zvedl sluchátko, přiložil ho k uchu a strnul jak jsem u některých lidí viděl. Parta cestou vykrádala auta a okrádala lidi. Jedna mladá cigánka přišla ke mně a vytáhla mi z kapsy peněženku. Byl jsem rád, že to byla ona, protože jsem viděl, že jeden mladík k okrádání ležících přidával pár kopnutí. A to už bych asi dekórum kripla nedokázal zachovati. Cigánka evidentně nepochopila, co se děje, protože kromě peněz (které samy nemohly mít v nejbližší době vysokou hodnotu) vzala i kreditní kartu a ta byla k ničemu zcela jistě. Poté moji peněženku odhodila a vyrazila s ostatními dále. Po chvíli jsem sluchátko vrátil do vidlice, sebral na zemi svoji peněženku a chtěl vykročit dál. Pak jsem se zarazil a pro jistotu vyvěsil sluchátko a nechal viset. Sice bylo nepravděpodobné, že by se vrátili a měli takového pamatováka, ale kdo ví. Těch pár sekund mě nevytrhlo.
Během dalších deseti minut jsem přicházel k sobě domů. Po pravé straně jsem zaznamenal partičku bezdomovců, kteří si z krámku paní Kudrnáčové na ulici vynesli basy s pivem, vínem a tvrdým alkoholem a popíjeli je tam. Nejspíše sem přišli z Wilsoňáku. Přemýšlel jsem, jestli jim budu stát za všimnutí a usoudil, že spíše ne. Přešel jsem na šouravý krok a belhal se ke dveřím domu, kde jsem přebýval. Bezdomovci se dál věnovali láhvím. ´Jen si užijte,´ pomyslel jsem si. Najednou jsem v dálce uviděl nepřehlédnutelnou postavu – Roberta – našeho zbrojíře. Nemohl jsem uvěřit svému štěstí. Tak přece jenom budeme dva. Byli jsme na dnešek domluvení i s Marikou, ale až na šestou večerní. ´A teď je přece teprve´, podíval jsem se na hodinky, ´půl čtvrté. Tak je hodný, že dorazil tak brzy,´ pomyslel jsem si vděčně a najednou zaznamenal změnu v chování těch bezdomovců. Dívali se na mne a to prosím všichni.
Mrknul jsem zpátky na Roberta a viděl, že je v pracovním, ale bez svého „stínu“. Takže je želbohu neozbrojený. Dva bezdomovci se zvedli a zamířili ke mně. Bohužel byli o hodně mladší a tak mi bylo jasné, že u domu nebudu dříve než oni. V souboji nemám šanci, ale pokud dorazí Robert, tak tyhle vagabundy spráská na jednu hromadu nejspíše i bez zadýchání. Zahlédl jsem v dáli Robertovo rozběhnutí. Já vytáhl z kapsy nůž s tím, že třeba je dokážu trochu zdržet, abych dal Robertovi čas vstoupit na scénu. Bohužel to nedopadlo podle mého předpokladu. Jeden z bezdomovců řekl: „Ty máš funkční hodinky a my si je vezmeme. A od mrtvoly to půjde mnohem snáze.“ Poté z kapsy vytáhnul pistoli a já si uvědomil, že pro mne je už pozdě. Podíval jsem se na Roberta a rty odhýbal větu: „Karel je mrtvý.“ Věděl jsem, že umí odezírat ze rtů a nechtěl jsem, aby riskoval cestu do servisu zbytečně, pokud se odtud dostane. V tu chvíli třesknul výstřel a mně vypadnul nůž. Napůl už v limbu jsem viděl, jak se bezdomovec s pistolí otočil na Roberta a ten v plném sprintu zabočil do vedlejší ulice. Bezdomovec po něm sice dvakrát vystřelil, ale trefil starou belu. Dopad na zem už mne nebolel. Cítil jsem jak, mi stahují hodinky a vytahují peněženku. Jejich nadávání nad absencí peněz pro mě bylo poslední životní zadostiučinění. Nebo první poživotní… kdo ví.
Uvědomil jsem si, že jsem jejich pozornost k sobě přitáhnul tím jedním pohledem na hodinky. Vybavila se mi Tomislavova otázka: „Kolik tedy stačí udělat chyb, aby se to při průšvihu setkalo s nepříjemnými konsekvencemi?“ Nyní jsem na ní už znal odpověď: „Někdy stačí jedna jedinná.“