[Bimba]

Krčil se ve vchodu do jednoho z panelových domů v troskách hlavní ulice a čekal, až ta monstra projdou kolem něj. Nebylo to poprvé, co je viděl, avšak pokaždé, když se s nimi setkal, udělalo se mu mdlo. Jeho žaludek na takovéto obludy nebyl stavěný. Hlavní pěchotní část byly nechutné bytosti, které vypadaly jako sešité z několika různých těl svých obětí a bojovala kontaktním způsobem. Jejich spojované tělo mělo silný odér hniloby a rozkladu, který běžného člověka nutil zvracet. Jen málokdo tomu dokázal odolat. Petr naneštěstí do této skupiny nepatřil. Možná právě proto měl přes nos a ústa ovázaný šátek. Hleděl vyvrácenými dveřmi ven a čekal. Netrvalo dlouho a první člen z nepřátelské pěchoty se mu ukázal. Vzápětí další a další, až jich nakonec bylo asi patnáct. Doprovázelo je sedm střelců a jedno vozidlo. Střelci byli daleko více humanoidní. Dosahovali výšky až dvou a půl metru a vypadali jako člověk v jakési futuristické zbroji. Bohužel o žádnou zbroj nešlo. Každá viditelná část byla pevnou součástí jejich těla. Vozidlo byl jakýsi tank, který se však vznášel několik desítek centimetrů nad zemí a byl vybaven laserovými zbraněmi.

Petr sevřel pevněji svůj kalašnikov a podíval se do oken budovy na druhé straně ulice. Spatřil dalších několik vojáků, kteří se krčili, připravení k útoku. Všichni čekali na jeho signál. Zahleděl se tedy zpět na mimozemské nepřátele a dále vyčkával, až se dostanou do podminované části ulice. Netrvalo dlouho a emzáci byli na místě. Petr tedy silně foukl do píšťalky, která mu doposud pouze visela kolem krku. O vteřinu později následovala série výbuchů, doprovázena křikem lidských vojáků, kteří vybíhali do ulice. Ti co byli ve vyšších patrech budov, se pouze vyklonili a jali se střílet na nepřátele, kteří nebyli zasaženi explozí. I Petr se přidal k ostatním útočníkům. Vyběhl ven, a přikrčil se za nejbližším ohořelým vrakem auta. Zkontroloval nabití zbraně, vyklonil se na boku a pohledem přes mířidla prohlížel bojiště. Vznášedlo bylo převrácené na bok a hořelo, čtyři střelci byli rozmetání po okolí. Sešívaných zbývalo devět. Zamířil tedy na jednoho ze střelců a stiskl spoušť. Kalašnikov zaštěkal a vystřelil dávku kulek. Ačkoli všechny zasáhly cíl, mimozemšťan se jen lehce zacukal, ale k zemi nepadl. Otočil se směrem, odkud střely přiletěly, ale Petra neviděl, neb se již opět celý skrýval za vrakem. O pár vteřin později se rozhodl opět vystrčit hlavu. To byla chyba. Střelec již hleděl jeho směrem a ve chvíli, kdy spatřil jeho hlavu, se rozběhl Petrovým směrem. Svou cestu však nedokončil, když vzduch prořízl hluk motoru a do ulice dopadla bomba vypuštěná stíhacím letounem. Po následné explozi zůstali naživu jen dvě nechutná monstra, která již nebyl problém zlikvidovat.
Oblohu však prořízlo několik silných modrých paprsků a série explozí. Při pohledu vzhůru pozemští vojáci viděli, jak všechny stíhací letouny, zasažené paprskem explodovaly. Jediné co zůstalo na obloze ve větším počtu, byly letouny nepřátel, které rychle a efektivně likvidovaly pozemské stíhače.
„Všichni do krytu!“ Zařval velitel útočné operace a rozběhl se k nejbližšímu domu, aby se ukryl v jeho ruině. Ostatní vojáci následovali jeho příkladu. Nikdo z nich bohužel nebyl dost rychlý a ve chvíli, kdy salva modrých paprsků dopadla do ulice, odhodila následná exploze prchající lidské bojovníky o několik metrů všemi směry.

Po bezvědomých desítkách minut Petr otevřel oči. Jeho spánky pulsovaly jako by měly každou chvíli explodovat, rameno měl vykloubené a na noze tržnou ránu. Pokusil se vstát, což se mu nakonec za použití stěny, u které přistál, podařilo. Rozhlédl se po bojišti a zalitoval toho, že zrovna on musel přežít. Ačkoli se podařilo zabít celou mimozemskou jednotku, ztráty na lidské straně byly mnohem větší. Když se pokusil přenést váhu na raněnou nohu, bolest byla tak velká, že se musel znovu se opřít o stěnu. Začal hledat něco, co by mohl použít jako hůl. Netrvalo dlouho a spatřil na zemi jednu ze zbraní lidské armády. Nebyla daleko, ale dostat se k ní bude náročný a bolestivý úkol. Naneštěstí to měla zároveň i být nejjednodušší část cesty, která jej nyní čekala.

Zatnul bolestí zuby a udělal dva kroky opíraje se o zeď, než se zastavil. Odstrčil se od stěny a při přenesení váhy na raněnou nohu vykřikl bolestí, načež se zhroutil na kapotu auta, o nějž se chtěl opřít. Ležel tak několik desítek vteřin, než bolest opět trochu postoupila a on se opět mohl pohybovat. Rozhodl se o tu nohu neopírat, dokud to nebude nezbytně nutné a tak za pomoci vraku a zdravé nohy vozidlo obešel. K pušce mu nyní zbývalo jen pár metrů. Několikrát se zhluboka nadechl a všechnu energii co mu ještě zbývala, vložil do několika posledních poskočení. Naneštěstí neuspěl, noha se mu podlomila a on padl na zem. Petr však byl voják a nehodlal se vzdát. Začal se plazit vpřed. Šlo to těžko, ale puška nakonec skončila v jeho ruce. Přitáhl si ji k sobě a vyňal z ní zásobník, který si vsunul do kapsy. Následně natáhl závěr dozadu a nechal nábojnici uvnitř pušky vyletět ven. Vrátil závěr zpět, do přední polohy a cvičně stiskl spoušť. Ozvalo se cvaknutí značící, že mechanismus by měl být nepoškozen. Petr zapřel pušku o zem a s její pomocí se postavil. Věděl přesně, kam se potřebuje dostat – na podzemní základnu, vybudovanou v místech, kde se sbíhají menší stoky do jedné velké. K jeho smůle byl nejbližší poklop od podzemních tunelů tři ulice daleko, což znamenalo tři ulice vystavování se Šlechtě, jak si ti mimozemšťané nechávali říkat. Vzdychl a se zatnutými zuby se pokusil udělat pár kroků. Ve chvíli, kdy zjistil, že i s poraněnou nohou a nehybnou rukou dokáže, za pomoci zbraně, sic bolestivě a namáhavě chodit, zaplavila jej drobná vlna radosti a naděje. Spolu s nimi přišla i tolik potřebná síla a vůle jít dál a znovu bojovat.

Po pár minutách se opřel o roh budovy a silně oddychoval. Oči měl zalité potem a slzami bolesti, ale nevzdával se. Otřel si obličej zašpiněným rukávem a vyhlédl na dlouhou ulici, ve které bude muset ujít dva bloky, než se dostane k vytouženému poklopu, vedoucímu do bezpečí. Ulice, až na desítky vraků aut a dvou autobusů, z nichž jeden byl převrácený, zela prázdnotou. Alespoň nějaká dobrá zpráva. Zaklonil se zpět a opíraje se zády o stěnu, si ještě několikrát silně oddychl, než se vypotácel za roh a jal se pokračovat ve své nelehké cestě. Při každém dalším kroku mu noha bolestivě odpovídala, ale ani ruka nezůstávala pozadu a dávala o sobě vědět. Ušel ještě pár kroků, když se mu podlomila kolena a on s bolestivým výkřikem dopadl na zem. Nějakou dobu tam jen nehybně ležel a sténal, než byl schopný se alespoň posadit. Pohlédl na své lýtko, jen aby zjistil, že rána krvácí o něco více než na začátku. Musel si ránu nějak ošetřit. Jakkoli. Rozhlédl se tedy po okolí a hledal cokoli, čím by si mohl ránu ošetřit. Trvalo notnou chvíli, než si uvědomil, co celou dobu přehlížel. Seděl na ulici a opíral se o vrak osobního automobilu. Vozidla, ve kterém by měla být lékárnička.

Zdravou nohu stáhl pod sebe a klekl si na jedno koleno, přičemž nohu raněnou nechával nataženou za sebou. Bolelo to, ale byla to nejlepší možnost. Zatáhl za kliku od dveří zavazadlového prostoru a ty se otevřely. Petr se tedy přizvedl a posadil se dovnitř. Raněnou nohu si natáhl před sebe. Tu zdravou nechal viset dolů a začal prohledávat své nejbližší okolí. Neuběhla ani minuta a lékárničku držel v ruce. Byla schována za boční stěnou v přihrádce k tomu určené. Naneštěstí v ní byly díry od kulek, které prošly jak přihrádkou, tak lékárničkou. Ve vteřině, kdy odklopil víčko plastové krabičky, zjistil to, čeho se obával – desinfekce byla zničena. Vztekle hodil lékárničkou o protější bok auta a její obsah se rozletěl na všechny strany. Nějaký čas mu zabralo, než se uklidnil a byl opět schopen jasně myslet. Natáhl se pro nejbližší dva balíčky a rozhodl se ránu alespoň zavázat. Když si je prohlédl, zjistil, že v jednom je obvaz s polštářkem a v druhém trojcípý šátek. Rozhodl se šátek použít k alespoň částečnému očištění rány. Než se do toho pustil, potřeboval však šátek, alespoň trochu namočit. Žádnou vodu bohužel neměl a hledat ji v okolí byl téměř nemožný a nebezpečný úkol. Rozhodl se tedy k jedinému řešení, které, ačkoli se mu příčilo, se zdálo jako jediné možné. V jeho dosažitelném okolí existovala jen jedna jediná teplá tekutina, která se dala použít jako částečná desinfekce k ošetření rány. Když už k tomu mělo dojít, rozhodl se tou tekutinou vyčistit i ránu jako takovou, ne jen namočit šátek. Onou tekutinou byla jeho vlastní moč.

O pár minut měl Petr nohu obvázanou a byl připraven, vydat se na další cestu. Pořád byl vyčerpaný a ruka i noha jej bolely, avšak on si nemohl dovolit ztrácet čas. Bylo jen otázkou času, než tudy projde další oddíl Šlechty a to by pro něj byla jistá smrt. V tom lepším případě i rychlá. Jenže on chtěl žít a tak se postavil na levou nohu, zatímco pravou nechával viset ve vzduchu. Opět si přitáhl pušku a opřel se o ni jako o berli. Začal pracně překonávat další metry, které jej dělily od stok. Potom už to bude jen kousek a bude v bezpečí. V místě, kde se mu dostane lepšího lékařského ošetření.

Odbojářů stále ubývalo a město pomalu, ale jistě spadalo pod vládu Šlechty, která se snažila podmanit si náš svět jako už tolik předchozích. Mimozemšťané chtěli otroky, kteří by jim sloužili pro všechno možné účely, od těžby nerostů přes jejich zpracování a dobývání jiných planet až po maso na sešívaná monstra. Odbojářských základen, v tomto městě, stále ubývalo, a pokud se nepovede odboji ukořistit technologii nepřátel, aby zjistili, jak funguje, brzy zde nebude základna žádná. Ta největší, ze zbývajících základen, se skrývala pod centrem města v kanálech. Základna byla zbudována na křižovatce několika menších stok s tou největší, která se na svém konci vlévala do řeky, protékající městem. A přesně tohle byla i základna, na kterou měl Petr namířeno. Ovšem než se tam dostane, musí ještě překonat velký kus cesty.

Konečně se dostal na konec první, ze dvou bloků budov, přes které musí projít, aby se dostal ke vchodu do kanalizace. Ačkoli se snažil raněnou nohu nenamáhat, musel na ní několikrát přenést více váhy, aby si i ta levá odpočala. Právě to byl důvod, proč se i po tak krátké vzdálenosti začala na obvaze objevovat červená skvrna od prosakující krve. Obvaz bude třeba brzy vyměnit, ale on si nevzal náhradní. Zaklel, ale neměl čas se s tím zdržovat. Vystrčil hlavu zpoza rohu a nahlédl do ulice. Byla prázdná. Raněný voják se usmál a začal se belhat na druhou stranu ulice. Nerad se zdržoval v takto otevřených prostorách, neb zde mohl být nejsnáze spatřen. Nervózně zkracoval vzdálenost od protějšího chodníku, dokud se nedostal do stínu budovy, kde si konečně oddychl. Zbýval mu už jen jeden blok a potom přejde přes park, kde poblíž jeho středu, těsně vedle kašny, je vchod do stok. Z jeho euforie jej však vyrušil zvuk motoru. Nebylo to žádné z vozidel cizáků, tohle byla pozemská technologie. Policie.

Petr se zajíkl a rychle, bez ohledu na zranění a bolest zamířil k autobusu, nedaleko před ním. Strach z odhalení byl a pud sebezáchovy dokázali potlačit i tu největší bolest a tak dokázal onu krátkou vzdálenost překonat v rekordním čase. Vpadl do autobusu a svalil se do chodbičky mezi sedačky, kde tiše sténal bolestí a čekal, až motory policejního vozu odezní. Prchající moc dobře věděl, že tohle není ta policie, na kterou byl zvyklý, neb většina z nich se stala součástí odboje. Tohle byla Nová Policie, tohle byli lidé, kteří dobrovolně sloužili šlechtě. Zrádci vlastní rasy. Tohle byli lidé, kteří bez milosti zastřelili každého, kdo se nepodřídil jejich pokynům. Nedej Bože, aby se jim dostal do rukou někdo z odboje. Pokud někoho z nich skutečně chytili, nejen, že za to dostávali prémie ve formě větší přízně, ale ten dotyčný skončil ve výslechové místnosti, kde prožíval neskutečná muka, která skončila až v okamžiku, kdy jim řekl vše, co chtěli vědět nebo smrtí vyslýchaného. Nejlépe obojím.

Zvuk motoru se nebezpečně přiblížil a ve chvíli, kdy vozidlo projíždělo těsně, kolem autobusu, se muž v jeho nitru modlil. O půl minuty později již bylo opět ticho a Petr se odvážil zvednout se a vyhlédnout. Ulice opět zela prázdnotou. Notně se mu ulevilo a on se opět vybelhal z autobusu ven. Až teď se mu opět vrátila bolest, kterou nával adrenalinu potlačil. Podlomila se mu kolena a musel se přidržet dveří autobusu, aby neupadl na tvrdou zem. Při pohledu na obvaz uviděl velkou rudou skvrnu, která za chvíli zahltí celý obvaz a krev začne prosakovat. Zaklel, a když chytil dech a sebral dostatek energie, vykročil ke svému cíli.
Vzdálenost se pomalu a nejistě krátila, bolest se jej snažila zastavit, ale naděje byla ta síla, co jej hnala vpřed. Každý další krok, byl o něco bolestivější, než ten předchozí, a krev stále prosakovala. První rudá kapka, která dopadla na zem, se skrze obvaz prodrala asi v polovině poslední, zbývající ulice. Ve chvíli, kdy byl na jejím konci, už krev ukapávala tolik, že nechával nepatrnou cestičku. Na rohu ulice udělal to, co na všech předchozích křižovatkách – vyhlédl za roh. To co tentokrát uviděl, jej nepotěšilo. V ulici stál onen policejní vůz a vedle něj jeden ze zrádců pokuřoval cigaretu. Další tři muže, Petr spatřil, jak vcházejí do jedné z budov. Pravděpodobně si šli pro někoho, kdo se tam zabydlel. Zamračil se. S vykloubenou rukou není schopen střílet, takže bude muset nechat tajemnou osobu na pospas vlastnímu osudu. Dělal to s obrovskou nelibostí, ale nemohl nijak pomoci a tak čekal, co se bude dít.

Netrvalo ani dvě minuty a z budovy se ozval křik a pár výstřelů, po nichž se ozýval už jen křik a nadávky, které stejně tak rychle jak začali, také ustaly. Za další dvě minuty byli tři muži opět venku a táhli s sebou nějakého muže, který vzápětí skončil v zadním prostoru dodávky, kde se spolu s ním zavřeli i dva policisté. Dva zbývající se usadili vpředu a vozidlo se dalo do pohybu. Zanedlouho již byl vůz v nedohlednu. Pro Petra nastal čas dokončit, svou cestu. Pohlédl na raněnou nohu a zaklel. V místě kde stál, se utvořila malá loužička krve, co prosákla skrz obvaz. Znovu a naposledy zalitoval, že si nevzal druhý obvaz s sebou. Vzápětí se vydal přes ulici, kterou poměrně snadno překoval a stanul na okraji parku. I z místa kde stál, bylo možno vidět kašnu, nedaleko které se vchod do podzemí nacházel. Byl čas pomalu začít oslavovat svůj úspěch. Příval radosti, z dosažení cíle dodal Petrovi dostatek energie ke zbývající cestě a tak se puška opět zapřela o zem a pomohla člověku udělat další z mnoha zbývajících kroků. Zbývalo mu už jen pár kroků ke kašně, když puška praskla, on ztratil stabilitu a dnes, již po několikáté, upadl na zem. Vykřikl bolestí, převalil se na záda a se sténáním se držel za vykloubené rameno. Ležel tak několik minut, než bolest alespoň trochu polevila. Po několika dalších minutách byl schopen se alespoň posadit. Obvaz na noze byl již celý rudý a v místě, kde nyní ležel, se opět usadila drobná kaluž krve. Chtěl se postavit, ale s jednou nohou to byl nadlidský úkol. Rozhodl se tedy odplazit ke kašně, s jejíž pomocí se již zvednout dokáže. Slunce se pomalu chýlilo k obzoru a začínalo se stmívat. Dnešní noc měla být chladná. I toto byla věc, jež mu dodávala sílu jít dál a hnala jej vpřed.
Od krvavého rozmáznutého fleku se táhla v hlíně vyrytá čára, až ke kašně, kde již nyní Petr postával. Jak rád by se v kašně napil, či alespoň opláchl, ale to nebylo možná. Fontána byla suchá, bez jediné kapky vody. Vzdychl a s její pomocí se pomalu začal přesouvat na druhý konec. Krev nyní, i přes obvaz, téměř protékala a za Petrem zůstávala téměř plynulá krvavá stopa. Avšak nic jej nyní nemohlo zastavit. S pomocí kašny udělal ještě dva kroky, než si sedl na zem a odsunul se k poklopu, kterým začal klesat do podzemí.

Byl asi v polovině krátkého žebříku, když mu podjela noha a on se zřítil k zemi, kde dopadl na raněnou nohu. Při dopadu cítil, jak mu něco prasklo v kotníku. Aby toho nebylo málo, zbytek jeho těla se sesypal na vykloubené rameno, které se zastavilo o kamennou zem. Petr vydal bolestivý řev jako nikdy předtím a do očí mu vyhrkly slzy, kterým se až doposud snažil bránit. Nestihl však trpět dlouho, neb se mu bolestí setmělo před očima a on na pár desítek minut ztratil vědomí. Když opět oči otevřel, bolest byla stále nesnesitelná, ale již ne taková, jako při dopadu. Přerývavě dýchal smrdutý zatuchlý pach kanalizační stoky. Oči zalité potem a slzami jej pálily více, než krvácející končetna, ze které se krev řinula, jako by ani zavázaná nebyla. Chtěl to vzdát, ale vědomí, že je těsně před cílem jej nenechalo. Pomocí slizké vlhké stěny vstal a s její pomocí se vydal dál. Byl lehce dezorientovaný a stále měl mžitky před očima. Udělal několik letmých poskočení podél stěny, aby zjistil, že za každý došlap, přinášející otřes jeho tělu, mu hlasitě odpoví kotník, který je pravděpodobně zlomený. Zatnul zuby a udělal další skok a další.

Pokračoval tak několik minut, než ony dvě stovky metrů překonal. Ovšem jakmile to dokázal, stanul před těžkými železnými dveřmi, které byly provizorně utěsněné, aby izolovaly co nejvíce hluku. Silně zabušil v rytmu, který byl heslo ke vstupu. Sotva to dokončil, dveře se otevřely a on spatřil strážného.
„Sakra to je Petr!“ Křikl strážný a vrhnul se podepřít jej, „pojďte mi někdo pomoci!“
Zatímco přibíhal i druhý muž, který měl, společně se strážným, v plánu raněného podepřít a donést na ošetřovnu, Petr ztratil vědomí.
„Co se stalo, Tome?“ Zeptal se lékař na ošetřovně, když mu tam bezvládné tělo dotáhli.
„Nevím, měl jsem hlídku u dveří, a když se ozvalo heslo, otevřu a tam stál on,“ kývl směrem k ležícímu Petrovi, „myslím, že nám to poví sám, až se probere.“
„Nejspíš ano. Ztratil hodně krve, ale přežije to. Je to bojvník,“ usmál se, „už jsi to říkal veliteli?“
„Ne ještě ne. Nebyl čas to někomu hlásit,“ odvětil Tom.
„Dobře, tak běž. Já už se o Petra postarám.“

O několik hodin později Petrovo bezvědomí přešlo ve spánek, ze kterého jej vyrušil zvuk exploze. Každý, kdo se nacházel poblíž brány, od níž exploze přišla, mohl vidět, záblesk a ony dveře, jak odlétly na druhý konec kanálu, kde se zastavily o stěnu. Vzápětí se dovnitř nahrnulo několik střelců Šlechty a bez milosti začalo střílet do všeho, co se pohnulo. Vypukl masakr, téměř poslední, bašty lidstva v tomto městě. Cizáci byli opět o něco blíže vítězství v podobě absolutního podrobení planety. Nikdo netušil, jak se sem Šlechta dostala, jen již bdící Petr na lůžku v podzemní nemocnici si uvědomil jednu hrůznou věc. Byl to on, kdo nevědomky prozradil mimozemšťanům místo, kde se odboj ukrývá, když za sebou nezavřel poklop u kašny.